22 Cdo 330/2004
Datum rozhodnutí: 31.03.2005
Dotčené předpisy: § 2 odst. 1 předpisu č. 119/1990Sb., § 80 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 330/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) I. K., b) J. K., a c) S. K., zastoupených advokátem, proti M. S., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 5 C 968/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. června 2003, č. j. 20 Co 352/2002-111, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na nákladech dovolacího řízení částku 5 075 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokáta.



O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem z 3. 6. 2003, č. j. 20 Co 352/2002-111, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jihlavě (dále soud prvního stupně ) z 23. 10. 2001, č. j. 5 C 968/2001-75, kterým byla zamítnuta žaloba, aby bylo určeno, že žalobkyni I. K. a zůstaviteli M. K., zemřelému 16. 9. 1987, svědčilo ke dni úmrtí bezpodílové spoluvlastnictví manželů k rodinnému domku čp. 22 a právo společného užívání pozemku manžely ke stavební parcele č. 83 o výměře 114 m2 a parcele č. 1/2 o výměře 861 m2, zapsaných u Katastrálního úřadu v J. pro katastrální území H. a obec J., a kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud rozhodl rovněž o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně a) a její manžel Milan Kohoutek měli v roce 1982, kdy byli pro trestný čin opuštění republiky podle § 109 trestního zákona odsouzeni mimo jiné k trestu propadnutí majetku, v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů dům čp. 22 v kat. území H. a byli společnými osobními uživateli pozemků parc. č. 83 a parc. č. 1/2. Kupní smlouvou z 30. 9. 1982, registrovanou 12. 11. 1982, stát prodal dům čp. 22 manželům Ing. P. a MUDr. V. Ch. a zřídil jim právo společného užívání předmětných pozemků. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, byl trestní rozsudek žalobkyně a) a jejího manžela v roce 1991 zrušen. Žalobkyně a) a žalobci b) a c), jako dědicové M. K., který 18. 9. 1987 zemřel, se domáhali vůči manželům Ch. vydání domu a pozemků podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Jejich žaloba byla rozsudkem soudu prvního stupně z 10. 9. 1997, č. j. 9 C 1234/95-143, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně z 8. 12. 1998, č. j. 20 Co 546/98-156, který nabyl právní moci 21. 1. 1999, zamítnuta s odůvodněním, že pro nedostatek státního občanství ČR nejsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona. Kupní smlouvou z 1. 9. 1999, s účinky vkladu do katastru nemovitostí k 3. 9. 1999, prodali manželé Ch. dům a pozemky žalovanému.

Na základě těchto zjištění dospěly soudy obou stupňů k závěru, že žalobci mají naléhavý právní zájem na žalovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále OSŘ ), neboť by na jeho základě mohlo dojít k projednání nemovitostí v dědictví po zemřelém M. K. Shodly se rovněž v názoru, že zrušení trestního rozsudku, jímž byl uložen trest propadnutí majetku, nemá pro osobu rehabilitovanou podle zákona č. 119/1990 Sb. bez dalšího za následek obnovu vlastnického práva této osoby původního vlastníka - k věcem, které přešly na stát v důsledku trestu propadnutí majetku a byly jím převedeny na jinou osobu. Jestliže se převod věci uskutečnil v souladu s právními předpisy platnými v době převodu, odpovídá principu ochrany třetích osob, aby jim v mezidobí v dobré víře nabyté vlastnictví k věci zůstalo zachováno. Obnovení tohoto vlastnického práva nelze dosáhnout bez použití restitučních předpisů. Soud prvního stupně k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 725/99, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 8/2000 a stanoviska pléna Ústavního soudu z 11. 3. 1997 a 7. 1. 1999, publikovaná pod č. 2/svazek 13 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Odvolací soud ještě zdůraznil, že změna společensko - ekonomických poměrů v roce 1989 přinesla snahu o odčinění jen některých křivd, vzniklých v předchozím období. Neznamenala anulování všech právních úkonů z tohoto období, ale v zájmu právní jistoty jen těch, u nichž to bylo stanoveno cestou restituční.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost dovozují z § 237 odst. l písm. c) OSŘ. Považují rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí zásadního významu pro dosud neřešenou otázku, zda osobě, která nebyla státním občanem ČSFR, a pozbyla majetek v důsledku trestu propadnutí majetku, který byl zrušen v rehabilitačním řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., obnovilo se již tímto zrušením vlastnictví a náleží jí proto ochrana jejího vlastnického práva i cestou žaloby na jeho určení. Žalobci nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že po zrušení trestu propadnutí majetku se nemohou domáhat ochrany vlastnického práva podle obecného předpisu. Poukazují na to, že v dané věci jim pro nedostatek státního občanství nepřísluší ochrana podle speciálního restitučního předpisu zákona č. 87/1991 Sb. Z toho však vyplývá, že v tomto případě nelze aplikovat nálezy Ústavního soudu, které se týkají vztahu zákonů č. 119/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb. Podle žalobců se zrušením trestního rozsudku, kterým byl uložen trest propadnutí věci, obnovuje vlastnické právo rehabilitované osoby k této věci ex tunc. Uvedený závěr opírají i o nález Ústavního soudu ze 17. 12. 1997, sp. zn. I. ÚS 117/96, který výslovně uvádí, že obnovení vlastnického práva v důsledku trestní rehabilitace nezbavuje oprávněnou osobu povinnosti podrobit se režimu zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích. Žalobci z toho dovozují, že zrušením trestního rozsudku se vlastnické právo ex tunc obnoví, avšak nárok z tohoto práva je třeba uplatnit v rámci restitučního předpisu. I z dikce § 23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. vyplývá, že odkazuje právě na uplatnění nároku. Pokud však takový předpis neexistuje, pak jediným ústavně konformním výkladem, jak se mohou domoci svých práv, je určovací žaloba. Tím je řešena situace, kdy je jim zvláštním zákonem č. 119/1190 Sb. přiznáno vlastnické právo k nemovitostem. Uvedený zákon je se vzniklými nároky odkazuje na další zvláštní zákon, který však neexistuje. Pak je třeba vrátit se k předpisu obecnému, kterým je občanský zákoník a občanský soudní řád. Na takovou ochranu mají žalobci právo, neboť jinak by bylo porušeno jejich základní právo vlastnit majetek. Žalobci navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Řeší totiž otázku, zda žalobcům přísluší ochrana podle obecného předpisu, v souladu s tím, jak se k ní vyslovil Nejvyšší soud již v usnesení z 15. 4. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1782/2002, tj. že oprávněná osoba, které nebyla věc vydána podle § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., nemůže se domáhat ochrany podle předpisu obecného. Také k otázce obnovy vlastnického práva v souvislosti se zrušeným trestem propadnutí majetku se opakovaně vyjádřil Ústavní soud, a to např. v usnesení z 20. 1. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 6/97, nebo v nálezu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. I ÚS 67/97. Žalovaný také poukázal na judikaturou Nejvyššího soudu akceptovanou zásadu ochrany dobré víry vlastníka, proti kterému se rehabilitované osoby domáhají svých vlastnických práv, zejména rozsudek z 30. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 725/99.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení, dospěl k závěru, že jde o dovolání přípustné podle § 237 odst. l písm. c) a odst. 3 OSŘ. Rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím zásadního významu. Otázka, zda zrušením trestního rozsudku, kterým byl uložen trest propadnutí majetku, se obnovuje ex tunc bez dalšího vlastnické právo rehabilitované osoby k propadlým věcem, které stát v mezidobí převedl na fyzické osoby, byť rehabilitovaná osoba nesplňovala předpoklad státního občanství ČSFR podle § 3 odst. l zákona č. 87/1991 Sb., a nebyla tak oprávněnou osobou podle § 3 odst. l zákona č. 87/1991 Sb., a zda tato rehabilitovaná osoba se může domáhat ochrany vlastnické práva k takovým věcem žalobou na určení toho práva, není v judikatuře dovolacího soudu dosud řešena.

Podle § 2 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, pravomocná odsuzující soudní rozhodnutí vyhlášená v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, týkající se skutků spáchaných po 5. květnu 1945, podle zákonů dále pod písmeny a) h), jakož i všechna další rozhodnutí v téže trestní věci na ně obsahově navazující, se zrušují k datu, kdy byla vydána.

Rozhodnutí o tom, zda a do jaké míry je odsouzený účasten rehabilitace, učiní soud i bez návrhu (§ 2 odst. 2 téhož zákona).

Zvláštní zákon upraví podmínky uplatňování nároků vyplývající ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady těchto nároků (§ 23 odst. 2 téhož zákona).

Podle § 1 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zákon též upravuje podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků.

Podle § 19 odst. l tohoto zákona oprávněnými osobami jsou osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb., splňují-li podmínky uvedené v § 3 odst. l nebo 2 zákona, a v případě úmrtí nebo prohlášení za mrtvého osoby uvedené v § 3 odst. 4 zákona.

Podle § 3 odst. l tohoto zákona oprávněnou osobou je fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 zákona, pokud je státním občanem České a Slovenské federativní republiky, a dále podle § 3 odst. 4 téhož zákona zemřela-li oprávněná osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 zákona, jsou oprávněnými osobami fyzické osoby, vyjmenované v pod písmeny a) e), pokud jsou státními občany České a Slovenské Federativní republiky.

Ústavní soud ČR v nálezu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. II. ÚS 623/2000, publikovaném pod č. 55/svazek 26 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR uvedl, že samotným zrušením výroku o propadnutí majetku ve smyslu zákona č. 119/1990 Sb. nedošlo k obnovení vlastnického práva. Za situace, kdy stěžovatel základ svého nároku ve sporu o reivindikační žalobu, a tím i své tvrzené vlastnické právo, založil toliko na svém nesprávném právním názoru na účinky zrušení výroku o propadnutí majetku, tak obecné soudy zcela v souladu se zákonem jeho žalobu zamítly, když i s tímto jeho názorem se důsledně vypořádaly. V tomto nálezu také Ústavní soud konstatuje ve smyslu své konstantní judikatury, že cílem restitučních předpisů je snaha zmírnit následky některých majetkových křivd z období let 1948 až 1989 s vědomím, že je nemožné napravit všechny křivdy z uvedeného období. Důvod existence restitučních předpisů, jak ostatně plyne z citovaného nálezu sp. zn. Pls ÚS 9/99, je umožnit nápravu některých majetkových křivd, protože jejich náprava podle obecných předpisů občanského práva by nebyla možná, a to např. z toho důvodu, že je nutné čelit námitce vydržení nebo v případě reivindikační žaloby je naopak nutné, jak správně konstatovaly obecné soudy, prokázat existenci vlastnického práva, k jehož obnovení ale zrušením výroku nedošlo a oprávněná osoba se vlastníkem věci stává opět až úspěšným uplatněním svých nároků ve smyslu speciálních restitučních předpisů, tedy v posuzovaném případu podle zákona č. 87/1991 Sb. K této otázce zaujalo stanovisko plénum Ústavního soudu dne 11. 3. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 4/97 (viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. IV. ÚS 20/97- svazek 7, č. 45, vydání I, Praha C. H. Beck 1997), a také se k ní vyslovil Ústavní soud ve svém nepublikovaném usnesení ze dne 21. 9. 2001, sp. zn. IV. ÚS 305/01, kde odkázal na citované stanovisko a konstatoval, že nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele o obnovení vlastnického práva samotným zrušením výroku o propadnutí majetku ve smyslu zákona č. 119/1990 Sb.

Rozsudkem z 30. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 725/99, rozhodoval Nejvyšší soud ve věci, v níž se žalobci domáhali určení, že jsou spoluvlastníky nemovitostí, které propadly státu na základě jim uloženého trestu propadnutí majetku a byli pak rehabilitováni podle § 2 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., vůči žalované, která nemovitosti v době po realizaci uvedeného trestu propadnutí majetku nabyla kupní smlouvou od státu spolu s manželem a po vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví zaniklého rozvodem se stala jejich výlučnou vlastnicí. Žaloba na jejich vydání vůči ní podle § 19 odst. l a § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nebyla úspěšná. V uvedené věci byli sice žalobci osobami oprávněnými podle zákona č. 87/1991 Sb., ale žalovaná nebyla osobou podle tohoto zákona povinnou. Nejvyšší soud považuje tam vyslovené závěry za správné a použitelné i v této věci, kdy žalobci nejsou osobami podle zákona č. 87/1991 Sb. oprávněnými. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 725/2000 k výkladu § 2 odst. l zákona č. 119/1990 Sb. uvedl, že zrušení uloženého trestu propadnutí majetku nebo propadnutí věci (popř. zabrání věci) podle uvedeného ustanovení zákona (na rozdíl od jiných případů soudní rehabilitace, k nimž dochází nikoli ze zákona, ale v přezkumném řízení) má zpětné účinky působí ex tunc. Přitom je však třeba mít na zřeteli, že ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. se týká oblasti trestněprávní a na občanskoprávní vztahy k věci, jež propadly státu, vzniklé v době po výkonu trestu propadnutí majetku či propadnutí věci, by mohl mít vliv, jen pokud by to zákon výslovně stanovil.

Nejvyšší soud tedy neshledává žádný důvod, aby se od shora uvedených judikatorních závěrů odchýlil i při posouzení dané věci. To znamená, že osobě rehabilitované podle § 2 odst. l zákona č. 119/1990 Sb., která není pro nesplnění předpokladu státního občanství osobou oprávněnou podle § 3 odst. l nebo podle § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., neobnovuje se ex tunc vlastnictví k věcem, které propadly státu na základě trestu propadnutí majetku.

Pokud k obnově vlastnického práva rehabilitované osoby k věci, která propadla státu, nedošlo, není tato osoba jejím vlastníkem a není osobou věcně legitimovanou k žalobě na určení, že je vlastníkem této věci, neboť jí takové hmotné právo nepřísluší.

Nemůže obstát ani argument žalobců, že bylo porušeno jejich právo vlastnit majetek a jeho nerušeného výkonu. Nálezem ze dne 4. června 1997, sp. zn. Pls 33/96, publikovaným pod č. 67/svazek 8 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR, rozhodlo plénum Ústavního soudu o zamítnutí návrhu J. D. podaného spolu s návrhem na zrušení ustanovení vyjádřeného v § 3 odst. l zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, slovy pokud je státním občanem České a Slovenské Federativní republiky, a na zrušení ustanovení vyjádřeného v § 3 odst. 4 téhož zákona slovy pokud jsou státními občany České a Slovenské Federativní republiky. Ústavní soud uvedl, že podle čl. 11 odst. 2 Listiny zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní republice (přičemž dle čl. 42 odst. l Listiny a čl. 1 odst. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb. se jedná o státní občanství České republiky). Čl. ll odst. 2 Listiny je tudíž speciálním ustanovením k ústavnímu principu rovnosti všech subjektů ohledně nabývání a ochrany vlastnického práva (příkladem jeho promítnutí do právního řádu je ustanovení § 17 zákona č. 219/1995 Sb., devizového zákona). Je to právě čl. 11 odst. 2 Listiny, jenž vytváří pro zákonodárce ústavní prostor omezení okruhu oprávněných osob v restitučním zákonodárství.

V tomto nálezu Ústavní soud také poukázal na judikaturu Evropské komise pro lidská práva ve Štrasburku, ze které vyplývá, že podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod neexistuje právo na restituci vlastnictví, a protože diskriminace podle čl. 14 Úmluvy je možná jen v souvislosti s porušením některého jiného hmotného práva zaručeného Úmluvou, nelze dovodit v případě podmínky státního občanství a trvalého pobytu dle restitučních předpisů porušení zákazu diskriminace. Jestliže podle Úmluvy neexistuje právo na restituci vlastnictví, jsou podle Komise restituce zcela v rukou toho kterého státu jako suveréna.

Konečně Nejvyšší soud odkazuje na rozhodnutí velkého senátu o přijatelnosti stížnosti Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále Soud ) ze dne 10. července 2002, ve věci G. a G. a P. a P. proti České republice (stížnosti č. 39794/98 a 38645/97), publikované v českém překladu v příloze časopisu Soudní judikatura č. 4/2002.

V tomto rozhodnutí Soud připomněl svoji ustálenou judikaturu, podle níž majetkem ve smyslu čl. Protokolu č. 1 může být buď existující majetek (bien existants) (viz Van der Mussele proti Belgiii, 1983, a výše citovaná rozhodnutí B. a B. a M.), nebo majetkové hodnoty, včetně pohledávek, o nichž stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším legitimní naději (espérance légitime), že budou konkretizovány (viz např. cit Pressos Comapnia Naviera S,. A. a další a Ouzounis a další proti Řecku, 2002). Naproti tomu za majetek ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 nelze považovat naději, že bude uznáno přežití bývalého vlastnického práva, které již dávno zaniklo, ani podmíněnou pohledávku, jež zanikla nesplněním podmínky.

V projednávaném případě se stěžovatelé rozhodli podat soudu návrh na vydání majetku v roce 1995 poté, co ústavní soud zrušil podmínku trvalého pobytu stanovenou zákonem o mimosoudních rehabilitacích, přičemž si byli vědomi, že nesplňují podmínku českého občanství, která zůstala v platnosti; podle svých slov si právě v tomto okamžiku uvědomili, že jsou diskriminováni.

Předmět takto zahájeného řízení se tedy netýkal existujícího majetku a stěžovatelé nebyli v postavení vlastníků, nýbrž pouhých žadatelů, stejně jako stěžovatelé ve výše citované věci B. a B. Navzdory jejich soudní rehabilitaci z roku 1990 byl jejich bývalý majetek stále v držení fyzických osob, které ho nabyly za komunistického režimu a jejich vlastnické právo bylo zapsáno v pozemkové knize. Stěžovatelé tak zůstali zbavení svého vlastnického práva.

Pokud jde o otázku, zda měli alespoň legitimní naději, že se zkonkretizuje nějaká skutečná a vymahatelná pohledávka, Soud poznamenává, že v okamžiku podání restitučního návrhu zákon o mimosoudních rehabilitacích dával možnost žádat o vydání majetku soudně rehabilitovaným osobám majícím české občanství. Jelikož stěžovatelé věděli, že jsou vyloučeni z restituce majetku, tak ze subsidiárního odškodnění, a že zákon o mimosoudních rehabilitacích jim nedává žádnou možnost nabýt bývalého vlastnického práva, jejich jediná možnost, jak uspět, spočívala v dosažení zrušení zákonného ustanovení, kladoucí podmínku občanství, pro neústavnost.

Avšak víra, že platný zákon bude změněn ve prospěch stěžovatelů, nemůže být považována za formu legitimní naděje ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1. Podle Soudu je rozdíl mezi pouhou nadějí na restituci, byť je jakkoliv pochopitelná, a legitimní nadějí, která musí být konkrétnější povahy a opírat se o určité zákonné ustanovení nebo právní akt, jako například soudní rozhodnutí (viz Pressos Compania Naviera S. A. a další).

Z uvedeného vyplývá, že soudy obou stupňů správně aplikovaly § 80 OSŘ, pokud zamítly žalobu na určení vlastnického práva žalobců k předmětným nemovitostem, jestliže žalobci neprokázali, že jim takové hmotné právo náleží. Dovolací soud nezjistil (§ 242odst. 3 OSŘ), že by v řízení došlo k vadám uvedeným v § 229 odst. l, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám řízení, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolání bylo proto zamítnuto (§ 243b odst. 2 OSŘ).

Žalovaný byl v dovolacím řízení úspěšný, přísluší mu proto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. l a § 142 odst. l OSŘ náhrada nákladů tohoto řízení. Ty jsou dány odměnou advokáta v částce 5000 Kč /§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 5 písm. b) a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb./ a paušální náhrady hotových výdajů 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif), celkem částkou 5075 Kč.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobci dobrovolně povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 31. března 2005

JUDr. Marie Rezková,v.r.

předsedkyně senátu