22 Cdo 3282/2016
Datum rozhodnutí: 15.03.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



22 Cdo 3282/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Š. B. , zastoupené JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou, se sídlem v Praze 6 Břevnově, Markétská 1/28, proti žalovanému M. B. , zastoupenému JUDr. Jarmilou Vilímkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 Novém Městě, Karlovo náměstí 557/30, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 73/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. října 2015, č. j. 28 Co 138/2015-514, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o. s. ř. ), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud Praha-západ (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 7. 11. 2014, č. j. 8 C 73/2011-413, vypořádal společné jmění manželů tak, že dům, nacházející se na pozemku parc. č. 1793, v katastrálním území R. u P., obci R. (dále jen předmětný dům ), přikázal do spoluvlastnictví účastníků, každému jednu ideální polovinu (výrok I.), žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 105 447,35 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. V.).

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 29. 10. 2015, č. j. 28 Co 138/2015-514, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ze zaniklého společného jmění manželů přikázal do spoluvlastnictví dům, nacházející se na pozemku parc. č. 1793, v k. ú. R. u P., obci R., a to každému ideální polovinu (výrok I. a.), do výlučného vlastnictví žalobkyně pak přikázal zůstatek na účtu č. 2118364001/5500, vedeném u Raiffeisenbank, a. s. ve výši 5 226,90 Kč (výrok I. b.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu 225 035 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. V.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., jenž v dovolání odcitoval. Otázkou zásadního právního významu má být nesprávné právní posouzení otázky důkazního břemene odvolacím soudem. Po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení, která tvoří převážnou část dovolání, uvedl, že žalobkyně ani přes poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. neprokázala částky 135 000 Kč a 160 000 Kč jako vnosy do stavby předmětného domu. Ačkoliv v odvolacím řízení předložila různé doklady, ani přes opětovné poučení skutková tvrzení nedoplnila, přesto však odvolací soud bez opodstatnění přistoupil na její tvrzení o prodeji obrazů a následného vložení těchto prostředků do stavby domu. Odvolací soud se nepodivil , že tyto důkazy nepředložila ani v žalobě, ani před soudem prvního stupně, ani v odvolacím řízení a také nesprávně nevycházel z dědického rozhodnutí. Překročil rozsah dokazování, měl věc vrátit soudu prvního stupně a ne sám provádět rozsáhlé dokazování. S ohledem na to navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí nalézacích soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Dovolání není přípustné

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].

V dané věci není dovolání přípustné již z toho důvodu, že dovolatel v dovolání nevymezil žádnou právní otázku přípustnosti dovolání, kterou by se měl dovolací soud zabývat. Žádná taková právní otázka nevyplývá ani z obsahu samotného dovolání.

Pokud dovolatel namítá, že soudy k určitým skutečnostem či důkazům nepřihlédly nebo je opomenuly, v daném směru namítá tvrzenou vadu řízení. Vady řízení obecně nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť jejich případnou existenci může dovolací soud posuzovat jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Jediným dovolacím důvodem je totiž podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. To platí i pro zcela obecnou námitku týkající se nesprávného procesního postupu při dokazování, které podle názoru dovolatele neměl odvolací soud provádět, ale měl věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Jestliže konečně dovolatel namítá, že žalobkyně určité skutečnosti neprokázala, nepřípustně tím rozporuje zjištěný skutkový stav věci, kterým je však dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 (uveřejněné na www.nsoud.cz )], případně uplatňuje zcela obecné výhrady vůči celkovému hodnocení provedeného dokazování.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. března 2017


Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu