22 Cdo 328/2012
Datum rozhodnutí: 30.07.2013
Dotčené předpisy: § 151p odst. 3 obč. zák.




22 Cdo 328/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně JUDr. Alicje Klimešové, se sídlem v Havířově Městě, Horní 2a/1433, insolvenční správkyně dlužnice V. H., bytem v O. P., zastoupené Mgr. Petrem Budzińskim, advokátem se sídlem v Záblatí č. p. 22, proti žalovaným: 1) E. Š. , bytem v L., 2) D. S. , bytem v O. L. a 3) L. S. , bytem v O. L., o zrušení věcných břemen, vedené u Okresního soudu v Karviné pobočce v Havířově pod sp. zn. 111 C 58/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. září 2011, č. j. 42 Co 142/2011-91, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Karviné pobočka v Havířově (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 24. listopadu 2010, č. j. 111 C 58/2010-55, zamítl žalobu, aby bylo bez náhrady zrušeno věcné břemeno ve prospěch 1. žalované zapsané na LV č. 1671 pro obec O., katastrální území P. u O., ke stavbě - rodinnému domu v P. na pozemku parc. č. 2551/3, k pozemku parc. č. 2551/3 a k pozemku parc. č. 2551/1, zapsané na základě smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 23. 11. 1993, vklad povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v K. dne 22. 12. 1993 rozhodnutím č. j. 20V3-3909/93 s účinky vkladu ke dni 20. 12. 1993 a aby bylo zrušeno bez náhrady věcné břemeno ve prospěch 2. žalované a 3. žalovaného, zapsané na LV č. 1671 pro obec O., katastrální území P. u O., ke stavbě - rodinnému domu v P. na pozemku parc. č. 2551/3, k pozemku parc. č. 2551/3 a k pozemku parc. č. 2551/1, zapsané na základě smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 23. 11. 1993, vklad povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v K. dne 22. 12. 1993 č. j. 20V3-3910/93 s účinky vkladu ke dni 20. 12. 1993 . Dále rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 1. září 2011, č. j. 42 Co 142/2011-91, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odůvodnila je tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího zrušil.
Žalovaní souhlasí se závěry odvolacího soudu a navrhují, aby bylo dovolání jako nedůvodné zamítnuto.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a dovolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7 a Čl. VII. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolání není přípustné.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázky zásadního významu.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měla dovolatelka právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jí podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, jsou v tomto případě dovolatelé oprávněni napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadové č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666 (dále jen Soubor )].
Dovolatelka především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že zjištěnou změnou poměrů nedošlo k vzniku hrubého nepoměru mezi věcným břemenem a výhodou oprávněných, který by odůvodňoval zrušení věcného břemene.
Podle § 151p odst. 3, věta první obč. zák. vznikne-li změnou poměrů hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, může soud rozhodnout, že se věcné břemeno za přiměřenou náhradu omezuje nebo zrušuje.
Zákon přímo neuvádí hlediska, ze kterých by bylo možno usuzovat na to, kdy jde o hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného a ponechává řešení této otázky uvážení soudu, rozhodujícího konkrétní případ. Nelze proto pro každou v úvahu přicházející situaci stanovit pravidla pro rozhodnutí soudu. Úvahu odvolacího soudu o tom, zda jde o hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, lze v dovolacím řízení zpochybnit, jen je-li zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2695/99, uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 575).
Jestliže dovolatelka namítá, že se změnil způsob využití věcného břemene, a tuto změnu spatřuje v tom, že matka žalované1) a 2), V. H., zřídila věcná břemena za účelem bydlení a užívání nemovitostí, ale žalovaní již nemovitosti tímto způsobem nevyužívají, neboť jim slouží výlučně k rekreačním účelům, dovolací soud odkazuje na skutková zjištění soudu prvního stupně (která podle § 237 odst. 3 o. s. ř. nepodléhají přezkumu dovolacím soudem). Ten zjistil, že pro žalovanou 1) zřídila V. H. věcné břemeno v době, kdy v domě trvale nebydlela, a že žalovaná od počátku užívá místnost v podkroví pouze k rekreačním účelům. V případě žalované 1) tedy nejde o změnu poměrů, neboť posuzování změny poměrů předpokládá porovnání poměrů v době, kdy věcné břemeno bylo zřízeno, se stavem v době rozhodování soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 269/96). Pro žalovanou 2) a žalovaného 3) zřídila V. H. věcné břemeno v době, kdy nemovitosti užívali k bydlení. V roce 2005 se z domu pro časté návštěvy exekutorů a vymahačů dluhů v souvislosti s finanční situací V. H. odstěhovali do družstevního bytu, kde žijí dodnes. Závěry odvolacího soudu o tom, že ani v důsledku této změny poměrů nevznikl hrubý nepoměr mezi trvajícím věcným břemenem a výhodou oprávněných, nejsou zjevně nepřiměřené, jestliže odvolací soud zároveň odkázal na zjištění soudu prvního stupně. Podle těchto zjištění nadále trvá vážný zájem žalovaných nemovitosti užívat, když žalovaní investovali vlastní prostředky na rekonstrukci prostor, které užívali, i po odchodu z domu hradili spotřebovanou elektřinu, dům nadále pravidelně navštěvují, mají v něm uskladněny některé své věci a snaží se o uzavření dohody o dalším způsobu jeho užívání. Není přitom významné, zda okolnosti, pro které žalovaní přestali nemovitosti užívat k trvalému bydlení, spočívají v objektivních nebo subjektivních skutečnostech. Změna poměrů, pro kterou by mohl vzniknout hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněných, může spočívat nejen v objektivních okolnostech, ale i v osobních poměrech účastníků a za určitých okolností i ve změně jejich chování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 755/2000, uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 1041).
Důvodem pro zrušení věcného břemene nemůže být ani skutečnost, že se majitelka zatížených nemovitostí V. H. výrazně zadlužila a dovolatelka se jako konkurzní správkyně domnívá, že bezplatné poskytování věcného břemene ve svém důsledku vede jak k poškození dlužníka, tj. snížení možnosti alespoň z části uhradit své dluhy, ale zároveň dochází i ke krácení přihlášených věřitelů, kteří v důsledku trvání věcného břemene i v konkurzním řízení získávají nižší plnění. Ke změně poměrů, jak konstatoval odvolací soud, došlo na straně majitelky zatížené nemovitosti V. H., jejíž dluhy činí okolo 30,000.000,- Kč. Hodnota zatížených nemovitostí je 2,959.000,- Kč. Hodnota věcných břemen stanovená částkou 260.000,- Kč proto nemůže výrazně ovlivnit hodnotu zatížených nemovitostí. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že ani tato změna poměrů neměla za následek vznik hrubého nepoměru mezi věcným břemenem a výhodou oprávněných, pro kterou by mohl věcné břemeno zrušit, rozhodl správně a jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené.
Navíc některé námitky týkající se poškozování dlužníka a krácení věřitelů z důvodu poskytování bezplatného věcného břemene včetně úhrad spojených s užíváním věcného břemene třetím osobám, které nejsou přihlášenými věřiteli, uplatnila dovolatelka až v dovolacím řízení. Jde o novou skutečnost ve smyslu § 241a odst. 4 o. s. ř. a dovolací soud k nim nemůže přihlížet (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2008, sp. zn. 22 Cdo 1172/2007, uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 6049).
S ohledem na výše uvedené dovolací soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobkyně nebyla úspěšná a žalovaným náklady dovolacího řízení nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. července 2013

Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu