22 Cdo 328/2005
Datum rozhodnutí: 27.04.2006
Dotčené předpisy: § 151n předpisu č. 40/1964Sb.




22 Cdo 328/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně V. V., zastoupené advokátkou, proti žalované M. L., zastoupené advokátem, o zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 7 C 228/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. září 2004, č. j. 5 Co 1369/2004-118, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně tvrdila, že žalovaná neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobkyně k pozemku parc. č. 125/2 s domem čp. 318 v k. ú. S. Neoprávněné zásahy spatřovala v tom, že žalovaná, které jako vlastnici sousedního domu čp. 11 svědčí právo věcného břemene chůze přes pozemek a průjezdem domu žalobkyně, umožňuje ještě dalším osobám (rodina V. V.), které užívají její dům, aby přes pozemek žalobkyně a průjezdem jejího domu rovněž procházely.

Okresní soud ve Strakonicích (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 9. března 2004, č. j. 7 C 228/2003-91, zamítl žalobu, aby žalovaná jako vlastnice domu čp. 11 v části S. I na stavební parcele č. KN 125/1 v k. ú. S. byla povinna zdržet se zásahů do vlastnického práva žalobkyně ke stavební parcele č. KN 125/2 v k. ú. S. a průjezdu domu čp. 318 v části obce S. 1 na stavební parcele parcelní číslo KN 125/2 v k. ú. S. užíváním těchto nemovitostí ve vlastnictví žalobkyně osobami odlišnými od vlastníka domu čp. 11 v části obce S. 1 na stavební parcele číslo parcely KN 125/1 v k. ú. S. do 6 měsíců od právní moci rozsudku , a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. září 2004, č. j. 5 Co 1369/2004-118, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a považoval za správné právní posouzení věci soudem prvního stupně. Soudy vycházely z toho, že žalobkyně koupila pozemek parc. č. 125/2 a na tomto pozemku se nacházející dům čp. 318 v k. ú. S. v roce 1966. Sousední pozemek parc. č. 125/1 spolu s domem čp. 11 nabyla rovněž koupí v roce 2002 žalovaná. Smlouvou uzavřenou 2. 6. 1998 (s účinky vkladu do katastru nemovitostí k 3. 6. 1998) mezi žalobkyní a právními předchůdci žalované J., P. a E. B., bylo zřízeno věcné břemeno, spočívající v právu vlastníků domu čp. 11 na parc. č. 125/1 procházet přes pozemek parc. 125/2 včetně průjezdem domu čp. 318, a to v rozsahu vymezeném připojeným geometrickým plánem. Tato smlouva nahradila původní dohodu o služebnosti ve prospěch domu čp. 11 a parc. č. 125/1, z roku 1928, která vymezovala právo užívat pozemek parc. č. 125/2 ve větším rozsahu - k chůzi i jízdě. Dům žalované čp. 11 má dva vchody, přičemž tzv. přední vchod vede z veřejné komunikace do nebytových prostor, ze kterých však není přístup do další části domu, ve které se nachází tři byty. Do této části domu čp. 11 se vstupuje dalším tzv. zadním vchodem, k němuž lze z veřejné komunikace přicházet jen průjezdem domu čp. 318 a dvorem přes pozemek parc. č. 125/1, tj. cestou vymezenou pro věcné břemeno. Tuto přístupovou cestu užívá také nájemník jednoho z bytů V. V., jeho družka a děti, které s ním v bytě žijí. Stejné možnosti přístupu do domu čp. 11 a užívání domu tímto nájemcem a jeho rodinou existovaly již v době uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene 2. 6. 1998. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že věcné břemeno chůze, zřízené touto smlouvou, svědčí ve prospěch (každého) vlastníka domu čp. 11, kterým je nyní žalovaná (jde o věcné břemeno spojené s vlastnictvím domu, nikoli jen osobou žalované), a proto také osobám, které užívají byt v jejím domě z titulu práva nájmu, tj. práva odvozeného od vlastnického práva žalované. Žalobkyně je jako vlastnice zatížených nemovitostí povinna trpět výkon věcného břemene osobou oprávněnou, tj. žalovanou jako vlastnicí panující nemovitosti, a rovněž osobami, které od ní toto právo odvozují. K tomu odvolací soud odkázal na judikaturu k § 492 obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále OZO ), a to na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR z 27. 2. 1924, Rv II. 1753/23, publikované pod č. 3549 Sbírky Vážného, z něhož je v Komentáři OZO autorů Sedláčka, Roučka, díl II, str. 863, citováno, že bylo-li služebnosti chůze nabyto pro vlastníka určitého domu, zahrnuje v sobě i oprávnění nápotomních nájemníků domu. Odvolací soud dovodil, že zahrnovala-li služebnost chůze pro vlastníka určitého domu i oprávnění pozdějších nájemníků ve stejném rozsahu, tím spíše se věcné břemeno sjednané pro vlastníka domu vztahuje na nájemce, kteří byty v domě užívali už v době uzavření smlouvy o věcném břemeni. Výkonem práva věcného břemene těmito osobami nemůže být proto do vlastnických práv žalované neoprávněně zasahováno. Odvolací soud zdůraznil, že žalovaná jako vlastnice může byty ve svém domě čp. 11 pronajmout a všichni nájemci odvozují právo chodit po pozemku parc. 125/2 včetně průjezdem domu čp. 318 od věcného břemene, které svědčí vlastnici domu čp. 11. To se však netýká dalších třetích osob, pokud nejsou účastníky právního vztahu nájmu, popřípadě jiného souvisejícího vztahu. Proti takovým třetím osobám by se žalobkyně mohla bránit žalobou na zdržení se zásahů do jejího vlastnického práva. Podle odvolacího soudu však není žalovaná v této věci pasivně legitimovaná, neboť sama je oprávněna k výkonu práva vyplývajícího z věcného břemene a žalobou v této věci ji nelze nutit k provádění nějakých technických opatření. Žalobkyně totiž předpokládala, že pokud soud její žalobě vyhoví, bude v rozsudku vymezen okruh osob, které jsou oprávněny její pozemek z titulu věcného břemene užívat. Výkon takového rozhodnutí by vedla proti žalované, pokud by byl pozemek žalobkyně byl užíván osobami, kterým by podle tohoto rozhodnutí věcné břemeno nesvědčilo. Žalobkyně je přesvědčena, že žalovaná jako vlastnice domu může učinit opatření, aby buď tyto další osoby dům žalované neužívaly vůbec, nebo může technicky zajistit, aby tyto osoby vstupovaly do domu žalované jiným způsobem než přes nemovitosti žalobkyně. Odvolací soud uzavřel, že i kdyby soud žalobě vyhověl, pak by výrok rozsudku byl pro neurčitost nevykonatelný.



Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z § 237 odst. l písm. c) OSŘ a uvádí, že daná problematika nebyla vyššími soudy dosud řešena a dále, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem. Žalobkyně zdůrazňuje, že smlouvou o zřízení věcného břemene z roku 1998 bylo zřízeno věcné břemeno jen ve prospěch vlastníka domu čp. 11 a parc. č. 125/1. Právní názor, že vlastník věci může přenést své právo užívat věc na nájemce, žalobkyně zásadně nezpochybňuje, ale delegovat právo užívat věc může vlastník jen ve vztahu ke své věci a nikoli ve vztahu k věci cizí. Vlastník věci, který sám má právo užívat cizí věc toliko na základě věcného břemene, toto své oprávnění na nájemce své věci delegovat nemůže. Judikatura k OZO, na kterou odkazoval odvolací soud, není pro současnou úpravu věcných břemen použitelná, neboť šlo o odlišnou úpravu a jiné sociálně-ekonomické poměry. Kdyby soudy v souladu s § 35 odst. 2 ObčZ vyložily obsah smlouvy o zřízení věcného břemene z 2. 6. 1998, pak už jen z jejího znění musely dovodit, že osobou oprávněnou z věcného břemene je jen žalovaná jako vlastnice panujících nemovitostí. Odvolací soud poukázal také na to, že žaloba měla směřovat proti konkrétním rušitelům vlastnického práva, a zřejmě i za situace, kdy by soudy obou stupňů dospěly k závěru, že nájemce není oprávněn užívat nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně, byla by žaloba zamítnuta, pokud by směřovala proti žalované jako vlastnici nemovitostí. S tím žalobkyně nesouhlasí. Nedovede si představit případ, že by nájemce měl zakázán přístup do nemovitosti, v níž se nacházejí prostory, které oprávněně užívá, a žalovaná jako pronajimatelka by neučinila opatření, aby technický stav nemovitosti umožňoval řádný výkon nájemního práva. Žalobkyně navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že včasné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno řádně zastoupenou účastnicí řízení, považuje dovolání za přípustné podle § 237 odst. l písm. c) OSŘ, neboť otázka, zda nájemce bytu je oprávněn procházet k domu, v němž se byt nachází, přes pozemek ve stejném rozsahu jako vlastník domu (pronajimatel), kterému svědčí právo odpovídající věcnému břemeni chůze přes uvedený pozemek, nebyla v judikatuře dovolacího soudu dosud řešena.

Podle § 151n odst. l ObčZ věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco strpět, něčeho se zdržet, nebo něco konat. Práva odpovídající věcným břemenům jsou spojena budˇ s vlastnictvím určité nemovitosti nebo patří určité osobě.

Ustanovení § 472 OZO upravovalo tzv. služebnosti, a to tak, že právem služebnosti se vlastník zavazuje stran své věci ve prospěch jiné osoby něco snášeti nebo opomíjeti. Je to právo věcné, účinné proti každému držiteli služebné věci.

Věcná břemena zahrnují v sobě služebnosti a reálná břemena, upravená obecným zákoníkem občanským z roku 1811, a judikatura týkající se služebností je v zásadě použitelná i pro věcná břemena podle platné úpravy.

Právo odpovídající věcnému břemeni spočívající v právu chůze vlastníka nemovitosti (domu) po pozemku sousedního vlastníka, je věcným břemenem spojeným s vlastnictvím nemovitosti (domu) věcným břemen působícím in rem. Vlastník domu jako vlastník panující nemovitosti je oprávněn užívat pozemek jiného vlastníka (zatížený nebo služebný pozemek) k chůzi a v tomto rozsahu je vlastník zatíženého pozemku užívání svého pozemku trpět.

K otázce, zda právo odpovídající věcnému břemeni chůze může vedle vlastníka panující nemovitosti - domu vykonávat také nájemce bytu v tomto domě, odvolací soud správně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČSR publikovaný ve sbírce Vážného pod č. 3549 (také ASPI pod č. 7093). Uvedené rozhodnutí se týkalo služebnosti stezky. Podle § 492 OZO právo stezky zahrnovalo právo po ní choditi, lidmi se dáti nositi anebo jiné lidi nechat nechati k sobě přicházet, s průhonem dobytka bylo spojeno právo jezditi trakařem; a s cestou vozovou právo jeti jedním nebo několika potahy. V uvedené věci šlo o právo stezky nabyté pro vlastníka určitého domu jako služebnosti nikoli osobní, ale služebnosti, jejíž výkon byl spojen s vlastnictvím nemovitosti, a proto se její výkon neurčuje osobními potřebami dočasného vlastníka panující usedlosti, nýbrž věcnými potřebami panující usedlosti, bez ohledu kým je usedlost obhospodařována nebo obývána, ať již je to vlastník sám nebo osoba, která právo v usedlosti bydleti odvozuje od práva vlastníkova. Nejvyšší soud v uvedené věci uzavřel, že služebnost vztahuje se i na dočasné obyvatele v domě panující usedlosti bydlící a bylo-li služebnosti chůze nabyto pro vlastníka určitého domu, zahrnuje v sobě i oprávnění nápotomních nájemníků domu.

Dovolací soud se shoduje s odvolacím soudem, že uvedený právní závěr je použitelný i pro případ práva odpovídajícího věcnému břemenu chůze, spojeného s vlastnictvím domu tak, že nájemce bytu v domě vlastníka, který je osobou oprávněnou z věcného břemene chůze po zatíženém pozemku, je osobou, která odvozuje právo užívat zatížený pozemek k chůzi od vlastníka domu. Odvolací soud také správně zdůraznil, že už v době uzavření smlouvy o věcném břemeni v roce 1998 existovaly v domě čp. 11, který je panující nemovitostí, tři byty a v jednom z nich nájemce V. V. s rodinou bydlel, tedy že odvozeným výkonem práva věcného břemene chůze nájemcem nedochází k rozšiřování věcného břemene. Rozsudek odvolacího soudu je tak v souladu se zásadou, že oprávnění z věcného břemene musí být vykonáváno tak, aby povinného zatěžovalo co nejméně a věcná břemena nesmějí být rozšiřována. Tak způsob výkonu služebností upravil výslovně § 484 OZO, když stanovil, že držitel panujícího statku může sice své právo vykonávati, jak se mu líbí; než služebnosti nesmějí být rozšiřovány, nýbrž musí být spíše zužovány, pokud to dovoluje jejich povaha a účel, pro který byly zřízeny. Tuto zásadu lze nyní dovodit z § 3 ObčZ, který stanoví, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Z těchto závěrů také vyplývá, že soudy obou stupňů správně vyložily obsah smlouvy o věcném břemeni z 2. 6. 1998.

Obsahem právního vztahu mezi vlastníkem pozemku zatíženého věcným břemenem chůze a vlastníkem domu, v jehož prospěch právo chůze svědčí, je povinnost vlastníka zatíženého pozemku strpět, aby vlastník panujícího domu užíval zatížený pozemek (vymezenou část) k chůzi ke svému domu. Pokud vlastník panujícího domu umožňuje chůzi přes zatížený pozemek ke svému domu třetím osobám, pak tyto osoby neužívají pozemek z titulu svého práva k vlastníku pozemku, a vlastník zatíženého pozemku může se bránit proti rozšiřování věcného břemene jen žalobou proti vlastníku panujícího pozemku. K tomu srovnej Komentář k OZO autorů Sedláčka a Roučka k 523 na str. 911, kde je citováno pod bodem 28 z rozhodnutí Gl. U. 1012, 14.265, 14906, 14.603 a 15.252, že pro žalobu proto, že byla jiná osoba přijata do bytu propůjčeného služebnosti, není tato osoba nýbrž oprávněný ze služebnosti pasivně legitimován , a pod bodem 29, že rovněž pro rozšiřování služebnosti vozové cesty tím, že se třetí osoby připouštějí (rozhodnutí Gl. U. 14.587).

Dovolací soud tak dospěl oproti soudu odvolacímu k závěru, že žalovaná je jako osoba oprávněná z věcného břemene ve sporu z rozšiřování věcného břemene chůze přes pozemek a domem žalobkyně osobou pasivně legitimovanou, ale že k nepřípustnému rozšiřování věcného břemene, pokud k chůzi užívá pozemek a průchod domem žalobkyně rovněž nájemce bytu v domě žalované, nedochází; tento závěr však nemá vliv na věcnou správnost rozsudku odvolacího soudu.

Z uvedených důvodů bylo dovolání zamítnuto (§ 243b odst. 2 OSŘ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 OSŘ. Žalovaná byla v dovolacím řízení úspěšná a příslušela by jí vůči žalobci náhrada nákladů řízení, ty jí však nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.



V Brně dne 27. dubna 2006

JUDr. Marie Rezková,v.r.

předsedkyně senátu