22 Cdo 3268/2007
Datum rozhodnutí: 30.08.2007
Dotčené předpisy:





22 Cdo 3268/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) Z. K. b) O. K. zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) J. R., zastoupené advokátem 2) Š. R., zastoupenému advokátem o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 38/93, o dovolání žalovaného 2) proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. května 2002, č. j. 24 Co 50/2002-138, ve znění opravného usnesení ze dne 25. srpna 2003, č. j. 24 Co 50/2002-155, takto:


I. Dovolání se zamítá


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.





Odůvodnění:


Okresní soud v Pardubicích ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 14. června 1995, č. j. 11 C 38/93-73, výrokem pod bodem I. zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k domu čp. 140 v ulici Ve stezkách v P. a pozemku č. 149 a č. 89/21, obou v k. ú. P. , výrokem pod bodem II. přikázal všechny uvedené nemovitosti do bezpodílového spoluvlastnictví žalobců, kteří jsou povinni společně a nerozdílně vyplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně 730.107,50 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku , a výroky pod body III. a IV. rozhodl o nákladech řízení.


Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 15. ledna 1996, č. j. 16 Co 628/95, 16 Co 629/95-91, mimo jiné zastavil odvolací řízení ve věci odvolání podaného žalovanými proti rozsudku soudu prvního stupně. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.


Dne 14. 2. 2000 bylo soudu prvního stupně doručeno podání žalovaného 2) datované 11. 2. 2000, označené jako odvolání proti shora uvedeného rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud pak usnesením ze dne 6. května 2002, č. j. 24 Co 50/2002-138, ve znění opravného usnesení ze dne 25. srpna 2003, č. j. 24 Co 50/2002-155, výrokem pod bodem I. odmítl odvolání žalovaného 2) (dále jen žalovaný ) proti rozsudku soudu prvního stupně a výroky pod body II. a III. rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Předně zmínil, že o odvolání žalovaného rozhodoval podle občanského soudního řádu ve znění před jeho novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (viz Část dvanáctá, Hlava I. přechodných ustanovení bod 15. zák. č. 30/2000 Sb.) . K otázce kdy byl žalovanému doručen rozsudek soudu prvního stupně a zda proti němu podal odvolání včas nařídil odvolací soud jednání. V rámci něho provedl důkazy obsahem doručenky týkající se doručení rozsudku soudu prvního stupně žalovanému, jeho podáním z 11. 2. 2000, jeho vyjádřením uvedeným v protokolu sepsaném soudem prvního stupně 2. 5. 2000, zprávou Pošty P. a znaleckým posudkem O. V. Konstatoval, že řádně vyplněná poštovní doručenka, jak tomu v daném případě bylo, má důkazní sílu veřejné listiny ve smyslu § 134 občanského soudního řádu a prokazuje pravdivost toho, co je v ní osvědčeno či potvrzeno, není-li prokázán opak. Žalovaný potvrdil, že se v době doručování rozsudku soudu prvního stupně v místě doručování zdržoval a pošta vyloučila, že by zásilka určená do vlastních rukou žalovaného byla doručena někomu jinému. Ke znaleckému posudku uvedl, že ačkoliv hodnocení soudu nepodléhají odborné znalecké závěry ve smyslu jejich správnosti, musí soud hodnotit znalecký důkaz stejně, jako jiné důkazy postupem podle § 132 občanského soudního řádu. Osvědčuje-li proto doručenka pravdivost údajů v ní uvedených, bylo na žalovaném, aby jiným důkazem prokázal, že podpis na ní není jeho vlastnoručním podpisem. Ač závěry znaleckého posudku nevyzněly jednoznačně, odvolací soud nepřehlédl, že byly ovlivněny řadou skutečností nesouvisejících s možností padělání či napodobování podpisu žalovaného na sporné doručence, když nejednoznačnost závěru znalce byla dána časovým odstupem, možností přirozeného vývoje změny písma i grafickou jednoduchostí sporného podpisu. Odvolací soud uzavřel, že se žalobci pravdivost údajů plynoucích z doručenky nepodařilo vyvrátit, aniž by pokládal za nutné závěry znalce doplnit jeho výslechem a že rozsudek soudu prvního stupně ze 14. 6. 1995 byl žalovanému 30. 6. 1995 doručen, a podal-li proti němu odvolání až 14. 2. 2000, učinil tak po uplynutí patnáctidenní lhůty. Pro opožděnost tedy muselo být jeho odvolání podle § 218 odst. 1 občanského soudního řádu odmítnuto. I kdyby byla přijata skutková verse žalovaného, že mu byl rozsudek doručen až 8. 2. 2000 a že tedy odvolání podal včas, nebylo by možné napadený rozsudek v odvolacím řízení věcně přezkoumat. Tomu brání usnesení odvolacího soudu z 15. 1. 1996, č. j. 16 Co 628/95-91, kterým bylo řízení o odvolání zastaveno. Tehdy odvolací řízení zahájila podaným odvoláním žalovaná 1), žalovaní měli v řízení postavení nerozlučných společníků a vzhledem k tomu, že způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví vyplývá z právního předpisu, otevřela žalovaná 1) podaným odvoláním možnost přezkumu napadeného rozsudku v celém rozsahu. Bylo-li následně odvolací řízení pravomocně zastaveno, nemohlo být odvolací řízení zahájeno znovu. Napadený rozsudek soudu prvního stupně mezitím nabyl právní moci a nově konstituoval vlastnická práva ke sporným nemovitostem.


Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, které směřuje proti usnesení v celém rozsahu, tj. proti výrokům uvedeným pod číslicemi I., II. a III. , a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241 odst. 3 písm. a), b) a c) občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Uvádí, že po celou dobu řízení nebyl k věci vyslechnut; učinil tak až odvolací soud v květnu 2002, a to jen k otázce doručení rozsudku, který mu nebyl doručen. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný neprokázal nedoručení rozsudku, a to opíral o vyjádření pošty, pak toto vyjádření četl nepřesně . Podrobně se vyjadřuje k praxi při doručování v P. v aplikaci na daný případ a uzavírá, že ani z posudku znalce v oboru písma není zřejmé, že by podpis na doručence byl jeho. Není správný ani názor odvolacího soudu, že odvoláním podaným jeho manželkou se i pro něho odvolací řízení otevřelo. To platí jen v teoretické rovině, když v praxi mu bylo znemožněno podat odvolání, o odvolacím řízení nebyl zpraven a nemohl se k věci vyjádřit. Uzavírá, že žalobci nabyli předmětné nemovitosti do vlastnictví protiprávně a odkazuje na obsah svého odvolání. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc vrátil k dalšímu řízení .


Žalobci se k dovolání nevyjádřili.


Nejvyšší soud věc projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před jeho novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., to je ve smyslu jeho části dvanácté, hlavy I, bodu 17. přechodných a závěrečných ustanovení (dále jen OSŘ ). Konstatoval, že dovolání podal účastník řízení řádně zastoupený advokátem (§ 241 odst. 1 OSŘ) a včas (§ 240 odst. 1 OSŘ). Dovolání shledal přípustným ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť jím dovolatel napadl usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání. Dovolání však není důvodné.


V projednávané věci podala žalovaná strana proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 14. června 1995, č. j. 11 C 38/93-73 odvolání datované 17. 7. 1995 (č. l. 76 spisu), ve kterém je uvedeno, že jej činí Š. a J. R. , není však podepsáno. Další podání žalovaných, označené jako odvolání proti citovanému rozsudku, datované 24. 11. 1995 (č. l. 85), je podepsáno oběma žalovanými, tedy i dovolatelem. Soud prvního stupně poučil oba odvolatele (tedy i dovolatele) o nutnosti odstranit vady odvolání; protože se tak nestalo, bylo odvolací řízení zastaveno usnesením odvolacího soudu ze dne 15. 1. 1996, č. j. 16 Co 628/95, 16 Co 629/95-91. Tímto usnesením bylo rozhodnuto i o odvolání žalovaného 2), tedy dovolatele; pokud měl žalovaný 2) zato, že nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání takového rozhodnutí, mohl jej (za splnění zákonných podmínek) napadnout mimořádným opravným prostředkem, nicméně o jeho odvolání bylo již pravomocně rozhodnuto a k podání dalšího odvolání již nebyl oprávněn. Za této situace by bylo nadbytečné zabývat se znovu otázkou řádného doručení rozsudku soudu prvního stupně; lze však uvést, že dovolatel nepochybně věděl o probíhajícím odvolacím řízení, byl v něm činný a až do rozhodnutí odvolacího soudu o zastavení odvolacího řízení námitky o tom, že by mu nebyl rozsudek doručen, nevznesl. I z toho lze usoudit, že mu rozsudek soudu prvního stupně doručen byl.


Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 1 OSŘ, věta před středníkem). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žalovaný 2) nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobcům takové náklady, jejichž náhradu by mohli požadovat, nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ).


Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 30. srpna 2007


JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.


předseda senátu