22 Cdo 3238/2010
Datum rozhodnutí: 05.03.2012
Dotčené předpisy: § 142 odst. 1 obč. zák.




22 Cdo 3238/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně Z. H. , zastoupené JUDr. Zuzanou Chlupáčovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 3, proti žalovaným: 1) V. H. , a 2) Ing. J. H. , oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Hanušem, advokátem se sídlem v Praze 6, Břevnovská 433/12, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 368/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2010, č. j. 17 Co 420/2009-322, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2010, č. j. 17 Co 420/2009-322, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 27. dubna 2009, č. j. 6 C 368/2007-270, ve spojení s opravným usnesením ze dne 14. října 2009, č. j. 6 C 368/2007-308 zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k budově č. p. 1317 objekt bydlení na pozemku parc. č. 3276, pozemku parc. č. 3276 zast. plocha a nádvoří o výměře 153 m, pozemku parc. č. 3277 zast. plocha a n ádvoří o výměře 53 m, na kterém je umístěna garáž bez č. p., a pozemku parc. č. 3278 zahrada o výměře 651 m, vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště P., na LV č. 433 pro k. ú. S., obec P., okres Hlavní město Praha a tyto nemovitosti přikázal do podílového spoluvlastnictví V. H., r. č. X, bytem P. 5, Š. a Ing. J. H., r. č. X, bytem P. 4, N. H. II. Č., a to každému jednou ideální polovinou (výrok I. rozsudku). Každému ze žalovaných uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání jejího podílu o velikosti jedné třetiny k celku každý částku 1 944 304 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV. rozsudku).
Vzal za prokázáno, že každý z účastníků je podílovým spoluvlastníkem v rozsahu jedné třetiny, přičemž předmětem spoluvlastnictví je mimo jiné dům, ve kterém je jedna bytová jednotka, a k domu náleží zahrada a dvojgaráž. Žalobkyně se v domě narodila a prakticky v něm celý život žila, žalovaní se z domu odstěhovali v 70. letech 20. století a dům nevyužívali pro účely trvalého bydlení, neboť svou bytovou situaci řešili jiným způsobem. Z výslechu znalce učinil soud prvního stupně zjištění, že reálné rozdělení nemovitosti by bylo velice komplikované . Ve vztahu k možné půdní vestavbě vyšel z rozhodnutí Národního památkového úřadu, ve kterém byla tato možnost připuštěna, přičemž následně Magistrát hl. m. Prahy vydal dne 2. března 2009 závazné stanovisko, podle kterého půdní vestavba a rozšíření vstupu do druhého nadzemního podlaží za podmínek stanovených v rozhodnutí je přípustná. K názoru znalce v této otázce nepřihlédl z toho důvodu, že podle vlastního sdělení znalec odpovídal na uvedenou otázku nepřipraven. Na základě toho uzavřel, že věc není dobře možné reálně rozdělit a přikázal nemovitosti do podílového spoluvlastnictví žalovaných.
Při tomto způsobu vypořádání přihlédl k velikosti podílů žalovaných, jejichž společný podíl na nemovitostech tvoří dvě třetiny vůči celku, přičemž účastníky navrhované účelné využití nemovitostí je v zásadě rovnocenné. Nemovitost dlouhodobě k trvalému bydlení využívala žalobkyně se svým manželem, nicméně žalovaní o užívání věci v rozsahu svých spoluvlastnických podílů projevili zájem nejpozději v roce 2007; s tím však žalobkyně nesouhlasila a v užívání věci jim bránila. Poslední významnější opravy proběhly v roce 1996, kdy byl osazen plynový kotel; modernizace sociálního zařízení proběhla v roce 1986. Střešní krytina je do roku 2007 poškozena a do budovy zatéká. Není proto pravdou, že se žalobkyně o dům řádně stará, opravuje jej či do něho ve významné míře investuje, ačkoliv dům dlouhodobě užívá jako by byla jeho výlučným vlastníkem . O dům se řádně nestarali, neopravovali jej a neinvestovali do něho ani ostatní spoluvlastníci, u nichž je to však pochopitelné vzhledem ke skutečnosti, že dům užívala k trvalému bydlení výlučně žalobkyně.
Bytová potřeba žalovaného č. 1 je vyřešena, žalobkyně v době rozhodování soudu prvního stupně neměla jinou možnost bydlení, což bylo zapříčiněno tím, že po podání žaloby prodala s manželem byt ve společném jmění manželů, přičemž disponuje dostatkem finančního prostředků k zakoupení bytu. Žalovaný č. 2 taktéž nemá zajištěno bydlení, protože v roce 2007 převedl členský podíl v bytovém družstvu v souvislosti s vypořádáním společných práv a povinnosti ze společného bydlení, i on však disponuje dostatkem finančních prostředků k vyřešené své bytové potřeby.
Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) k odvolání žalobkyně i žalovaných rozsudkem ze dne 7. ledna 2010, č. j. 17 Co 420/2009-322, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k budově č. p. 1317 objekt bydlení na pozemku p. č. 3276, garáži bez č. p. a č. e. na pozemku p. č. 3277, pozemku p. č. 3276 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 153 m, pozemku p. č. 3277 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 53 m a pozemku p. č. 3278 zahrada o v ýměře 651 m, vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště P., na LV č. 433 pro kat. území S., obec P., okres Hlavní město Praha , tyto nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně, které uložil povinnost zaplatit každému z žalovaných na vypořádání spoluvlastnických podílů částku 3 888 607 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III. rozsudku).
Odvolací soud výslovně zdůraznil, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně odpovídají provedeným důkazům (ostatně žádný z účastníků je nezpochybňoval) a odvolací soud z nich při svém rozhodování vycházel. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že reálné rozdělení domu není možné, když tento závěr vyplývá ze znaleckého posudku, a zabýval se proto posouzením, kterému z účastníků je namístě přikázat předmětné nemovitosti do vlastnictví. Učinil závěr, že pokud jde o velikost spoluvlastnických podílů, tyto jsou stejné, neboť každý z účastníků je podílovým spoluvlastníkem v rozsahu 1/3, vyhověním návrhu žalovaných by však došlo k tomu, že by nemovitosti zůstaly dvěma z dosavadních tří podílových spoluvlastníků, což svědčí v jejich prospěch. Žalovaní v minulých letech dům neužívali, neboť se z něj v 70. letech minulého století odstěhovali. Žalobkyně v domě žila do 31. května 1986 se svými rodiči a do 16. března 1998 se svou matkou, je proto nepochybné, že to byli oni, kdo prováděl a zajišťoval údržbu nemovitostí a běžné opravy, přičemž došlo také k rekonstrukčním pracem v letech 1986 a 1996. Žalovaní svá spoluvlastnická práva nerealizovali a nepodíleli se také na žádných platbách. Ve prospěch žalobkyně svědčí to, že nemovitosti užívala od narození a jinou možnost bydlení stejně jako žalovaný č. 1 nemá.
Odvolací soud proto dospěl k závěru, že je třeba upřednostnit hlediska svědčící ve prospěch žalobkyně, tedy to, že v domě od narození bydlí, nemovitosti stále užívá, stará se o ně a má zájem se o ně starat i nadále. Zdravotní stav žalobkyně přikázání věci do jejího vlastnictví nebrání, neboť je třeba vzít v úvahu, že žije s manželem a že by náročnější práce neprováděla, ale zadala by je příslušné firmě . Žalovaní si mohou při finančním vypořádání opatřit rovnocenné bydlení.
Odvolací soud proto nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně. Poukázal na skutečnost, že na pozemku parc. č. 3277 se nachází garáž, kterou sice žalobkyně do žaloby nezahrnula, ale zrušení spoluvlastnictví k ní navrhl žalovaný č. 2 ve svém podání ze dne 2. února 2009; proto odvolací soud zrušil a vypořádal spoluvlastnictví i k této garáži.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní dovoláním, jehož přípustnost odůvodnili s odkazem na § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a uplatnili dovolací důvod podle § 241a odst. 2, 3 o. s. ř. . Namítali, že odvolací soud neměl důvod oproti soudu prvního stupně odlišně posoudit otázku, komu z dosavadních spoluvlastníků přikáže nemovitosti do vlastnictví, když hledisko velikosti spoluvlastnických podílů svědčí zjevně ve prospěch žalovaných. Při posouzení účelného využití věci odvolací soud zcela pominul, že oba žalovaní mají dvě děti a potřeba bydlení žalovaných je zřetelně vyšší než potřeba bydlení žalobkyně. Oba žalovaní se pokusili opakovaně s žalobkyní dohodnout o tom, že by rodinný dům byl půdní vestavbou a jinou stavební úpravou přestavěn tak, aby poskytl z důvodu rodinných více bytových příležitostí, čemuž žalobkyně účelově bránila. Argument odvolacího soudu, že žalobkyně by se musela z domu přestěhovat, pokud by tento byl přikázán do vlastnictví žalovaných, není přesvědčivý, neboť přestěhovat se musí za stávající situace žalovaný č. 1. Obdobně argument, že zdravotní stav žalobkyně umožňuje převzetí péče o předmětné nemovitosti, přehlíží, že žalobkyně i její manžel jsou v invalidním důchodu a nemají žádné potomky. Ani názor odvolacího soudu, že žalobkyně se o nemovitosti starala, pečovala o ně či je rekonstruovala, neobstojí, neboť je zřejmé, že běžnou provozní údržbu logicky provádí ten, kdo dům užívá, a podle skutkových zjištění žalobkyně významné opravy neprovedla žádné, rekonstrukční práce byly provedeny v dávné minulosti , střecha domu je v dezolátním stavu a dům jako celek je zjevně zanedbán. Navíc je třeba přihlédnout také ke skutečnosti, že žalobkyně předmětné nemovitosti užívala zcela neomezeně až do roku 2007, aniž by poskytla žalovaným jakoukoliv kompenzaci úměrnou jejich spoluvlastnickým podílům.
Žalovaní vyjádřili dále nesouhlas i s tím, jakým způsobem odvolací soud posoudil otázku dělitelnosti nemovitostí. Soudem ustanovený znalec B. byl zavázán k tomu, aby určil obvyklou cenu nemovitostí, nikoliv k tomu, aby znalecky posoudil možnost reálného rozdělení domu na jednotky. Proto je jeho vyjádření učiněné při výslechu před soudem prvního stupně nutno považovat jen za jeho soukromý názor, jak ostatně také sám znalec výslovně uvedl, a nemůže být argumentem majícím základ ve znaleckém dokazování. Žalovaní zdůraznili, že v průběhu odvolacího řízení všichni účastníci považovali reálné rozdělení nemovitostí za relevantní způsob vypořádání. Pokud by tedy tento způsob vypořádání měl být vyloučen, musel by se opírat o znalecké dokazování.
V rovině tvrzených vad řízení dovolatelé dále namítali, že součástí žaloby žalobkyně nebyla garáž bez č. p. / č. e. postavená na pozemku parc. č. 3277 v k. ú. S. a o tomto objektu také soud prvního stupně nerozhodoval. Odvolací soud nesprávně posoudil obsah přípisu žalovaného č. 2 ze dne 2. února 2009, jestliže uzavřel, že jeho obsahem je návrh na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ke garáži. I kdyby však bylo možné obsah tohoto přípisu vyložit jako vzájemných návrh žalovaného, musel by o něm nejprve rozhodnout soud prvního stupně a nikoliv až odvolací soud. Dovolatelé proto navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání, přičemž vyjádřila nesouhlas s jednotlivými dovolacími argumenty a zdůraznila, že žalovaným podle rozsudku odvolacího soudu vyplatila částky odpovídající vypořádacím podílům a žalovaní tyto částky přijali. Vyjádřila se k jednotlivým dovolacím námitkám a zcela se ztotožnila se závěry odvolacího soudu, které považovala nejenom za správné, ale také logické a odpovídající spravedlivému vypořádání vztahů. Při rozhodování je totiž nutné přihlédnout zejména k tomu, že žalovaní v minulosti několik desítek let nejenom nerealizovali svá vlastnická práva, ale v žádném rozsahu neplnili ani své vlastnické povinnosti. Odvolací soud nerozhodl nad rámec podané žaloby, neboť v petitu žaloby je uvedena garáž bez č. p. / č. e. na pozemku parc. č. 3277 .
Nejvyšší soud České republiky, po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a bylo podáno včas oprávněnými osobami, přezkoumal napadený rozsudek při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle § 142 odst. 1 obč. zák. nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.
Dovolatelé především napadají závěr odvolacího soudu o nedělitelnosti předmětných nemovitostí, a to prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a), resp. odst. 3 o. s. ř.
Odvolací soud učinil závěr o nedělitelnosti nemovitostí s odkazem na závěry vyplývající ze znaleckého posudku znalce Z. B., z nichž mělo vyplývat, že rozdělení domu není možné.
Tento závěr odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, neboť znalec se ve znaleckém posudku k otázce dělitelnosti domu žádným způsobem nevyjádřil a v daném ohledu mu ostatně ani znalecký úkol nebyl zadán. Z usnesení soudu prvního stupně ze dne 16. ledna 2008, č. j. 6 C 368/2007-87, se podává, že úkolem znalce bylo stanovit cenu v místě a čase obvyklou u nemovitostí, a to domu č. p. 1317 na pozemku parc. č. 3276, pozemku parc. č. 3277, na kterém je umístěna garáž (včetně této garáže) a pozemku parc. č. 3278 . Když pak byl znalec nad rámec jemu zadaného znaleckého úkolu u jednání konaného u soudu prvního stupně dne 22. prosince 2008 v rámci výslechu bez dalšího dotázán k okolnosti rozdělení nemovitosti, byť ji označil (bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění) za problematickou a komplikovanou, nevyloučil ji.
Když odvolací soud v odůvodnění rozsudku výslovně uvedl, že vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, nemohou jeho závěry o nedělitelnosti nemovitostí s odkazem na závěry podávající se ze znaleckého posudku obstát. Ostatně soud prvního stupně v rozsudku výslovně uvedl, že výslechem znalce bylo zjištěno, že rozdělení nemovitosti by bylo velice komplikované , neučinil však skutkový závěr, že by nebylo dobře možné.
Dovolatelé dále namítali, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, komu z dosavadních spoluvlastníků přikázat nemovitosti v rámci jejich vypořádání.
Při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy hlediska uvedená v §142 odst. 1 obč. zák., nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy musí zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít z jiných skutečností. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej z ustálené judikatury např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. září 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, uveřejněné v Soubor pod pořadovým č. C 4465).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 64/2008, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2009, č. 16, str. 595, vyložil, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (k tomu dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. září 2011, sp. zn. 22 Cdo 3742/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz ).
Věcnému přezkumu závěrů odvolacího soudu dovolacím soudem brání skutečnost, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud souhrnně řečeno přikázal nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobkyně s poukazem na skutečnost, že žalobkyně: a) v domě od narození bydlí, b) nemovitosti užívá, c) stará se o ně a má zájem se o ně starat i nadále, d) zdravotní stav žalobkyně přikázání věci do vlastnictví žalobkyně nebrání.
Dovolatelé zpochybňují skutkové závěry uvedené pod body c) a d) a v daném směru jsou dovolací námitky důvodné.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že není pravdou, že se žalobkyně o dům řádně stará, opravuje jej či do něho ve významné míře investuje .
Podle § 213 odst. 1 3 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel.
Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
Odvolací soud oproti soudu prvního stupně vyšel ze zjištění, že (opětovně s výslovným zdůrazněním správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně) žalobkyně péči o nemovitosti zajišťuje a bude se o ně starat i v budoucím období.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, z jakých důkazních prostředků ve vztahu k uvedenému zjištění vycházel. Odvolací soud jak vyplývá z protokolu o jednání konaném dne 7. ledna 2010 žádné dokazování neopakoval ani nedoplňoval, přesto však dospěl k opačnému skutkovému závěru oproti soudu prvního stupně. Odvolací soud se navíc v daném směru žádným způsobem nevypořádal ani s výslovným zjištěním soudu prvního stupně, že ačkoliv žalobkyně dům užívá, střešní krytina je od roku 2007 poškozena a do domu zatéká.
Obdobné platí o závěru odvolacího soudu, že zdravotní stav žalobkyni nebrání v péči o nemovitosti, neboť ani toto skutkové zjištění soud prvního stupně neučinil. Soud prvního stupně naopak vzal za prokázáno, že žalobkyně je v invalidním důchodu (byť toto zjištění výslovně schopností či neschopností zajišťovat péči o nemovitosti nepoměřoval). Ani zde není zřejmé, o jaké důkazní prostředky odvolací soud takové skutkové zjištění opřel (když soud prvního stupně žádný takový skutkový závěr neučinil).
Jestliže tedy odvolací soud své skutkové závěry neopřel o doplnění či opakování důkazů a ani neuvedl, z jakých důkazů tyto jeho závěry vyplývají, zatížil řízení před odvolacím soudem vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a k níž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.
Řízení před odvolacím soudem je ostatně postiženo vadou i pokud se týká zrušení spoluvlastnictví a jeho vypořádání ke garáži bez č. p. / č. e.
Dovolací soud se s odvolacím soudem shoduje pouze potud, že zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke garáži (oproti přesvědčení žalobkyně) nebylo obsahem žaloby ze dne 11. června 2007. To vyplývá zcela zjevně z návrhu rozsudku, ve kterém se žalobkyně domáhá vypořádání mimo jiné pozemku parc. č. 3277, na kterém je umístěna garáž bez č. p. / č. e., nikoliv však samotné garáže, ačkoliv ve vztahu k domu č. p. 1317 na pozemku parc. č. 3276 se výslovně domáhá jak vypořádání tohoto domu, tak také pozemku, na kterém tento dům stojí.
Dovolací soud však nesouhlasí s odvolacím soudem, že zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke garáži lze bez dalšího dovodit z podání žalovaného č. 2 ze dne 2. února 2009, v důsledku čehož byl odvolací soud oprávněn zrušit a vypořádat spoluvlastnictví ke garáži, ač tak soud prvního stupně neučinil.
Podle § 97 odst. 1 3 o. s. ř. žalovaný může za řízení uplatnit svá práva proti žalobci i vzájemným návrhem. Vzájemný návrh může soud vyloučit k samostatnému řízení, jestliže by tu nebyly podmínky pro spojení věcí. Na vzájemný návrh se použije přiměřeně ustanovení o návrhu na zahájení řízení, jeho změně a vzetí zpět.
Pokud by se skutečně žalovaný č. 2 domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke garáži, jednalo by se o vzájemný návrh, jenž musí mimo jiné obsahovat náležitosti návrhu (§ 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř.).
Žalovaný č. 2 v podání ze dne 2. února 2009, v části, v níž uvádí, jakého se domáhá rozhodnutí, skutečně uvádí, že se domáhá zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke garáži, nicméně v uvedeném podání žádné další skutečnosti ke garáži nezmiňuje. Podání je svým obsahem vyjádřením reagujícím na výslech znalce v řízení před soudem prvního stupně a žádné rozhodující skutečnosti ohledně garáže v něm uvedeny nejsou. Žalovaný č. 2 ani své podání jako návrh na vypořádání spoluvlastnictví ke garáži (či vzájemný návrh) neoznačil. Uvedené podání tak zjevně všechny náležitosti vzájemného návrhu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke garáži neobsahuje. Bylo proto již na soudu prvního stupně, aby postupem podle § 43 o. s. ř. vyjasnil, zda se žalovaný č. 2 skutečně domáhá zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke garáži či nikoliv.
Bez vyjasnění této skutečnosti nemohl odvolací soud o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke garáži rozhodnout. Jestliže by se totiž ukázalo, že žalovaný č. 2 se zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke garáži nedomáhal, nemohl o ní odvolací soud jako o předmětu řízení rozhodovat, neboť absence návrhu vztahujícího se ke zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ke garáži by znamenala neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (§ 103, § 104 odst. 1 o. s. ř.). Pokud by však bylo zřejmé, že se žalovaný č. 2 zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke garáži domáhal, šlo by o případ, kdy by soud prvního stupně v rozporu s § 152 odst. 2 o. s. ř. nerozhodl o celém předmětu řízení, v daném případě o vzájemném návrhu žalovaného č. 2. V takovém případě by taktéž odvolací soud nemohl rozhodovat o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke garáži, ale bylo by namístě vydání doplňujícího rozsudku ve smyslu § 166 o. s. ř. soudem prvního stupně.
Z uvedeného je zřejmé, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí věci a k níž dovolací soud přihlédl z úřední povinnosti.
Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není správné. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta první o. s. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. března 2012
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu