22 Cdo 3229/2015
Datum rozhodnutí: 19.11.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 134 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013



22 Cdo 3229/2015

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Z. K. , zastoupeného JUDr. Jiřím Bílým advokátem, se sídlem ve Znojmě, Rudoleckého 25, proti žalované M. K. , zastoupené JUDr. Kateřinou Skálovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Bezručova 7, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 5 C 560/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 2. října 2014, č. j. 54 Co 663/2011-244, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 400 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám její zástupkyně JUDr. Kateřiny Skálové.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 22. února 2011, č. j. 5 C 560/2009-126, ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že parcela st. 1 zapsaná v katastru nemovitostí na LV č. 151 u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, katastrální pracoviště Telč, pro k. ú. K., náležela ke dni 25. června 2005 do společného jmění manželů Z. a L. K. Výrokem pod bodem II. rozhodl soud o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 2. října 2014, č. j. 54 Co 663/2011-244, potvrdil výrok I. napadeného rozhodnutí (výrok I.), změnil výrok II. napadeného rozhodnutí ve výši náhrady nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení a předchozího řízení dovolacího (výrok III.).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je správné.

Proti rozhodnutí krajského soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen o. s. ř. ), v tom, že otázka možného vydržení byla již několikrát mezi stejnými účastníky rozhodována s jinými závěry různými soudy všech stupňů včetně dovolacího soudu. Dovolací důvod spatřuje podle § 241a o. s. ř. v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud se měl v napadeném rozhodnutí zabývat otázkou dobré víry dovolatele a měl vzít v potaz možnost nabytí sporné nemovitosti od nevlastníka. Polemizuje s hodnocením důkazů odvolacím soudem.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání a vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Dovolání tak lze podat jen z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(§ 241a odst. 1 o. s. ř.). V dané věci nebyly podmínky tohoto ustanovení naplněny; rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není důvod pro to, aby právní otázka byla řešena jinak.

Ke skutkovým námitkám žalobce nelze v dovolacím řízení přihlížet. Skutkové námitky nejsou od 1. 1. 2013 v dovolacím řízení přípustné. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).

Odlišná rozhodnutí různých soudů v průběhu jednoho řízení nejsou podle občanského soudního řádu skutečností zakládající přípustnost dovolání. To platí i pro případ, že soud otázku, která byla předmětem řízení, řešil jinak, než v předchozích řízeních v rámci posouzení předběžné otázky. Jiné řešení totiž bylo důsledkem jinak zjištěného skutkového stavu, ke kterému vedlo provedení nových důkazů. Neshody, na které dovolatel upozorňuje, tedy přípustnost dovolání založit nemohou.

Závěry o nedostatku objektivní dobré víry dovolatele jsou podmíněny skutkovým zjištěním, že již při uzavírání kupní smlouvy musel při zachování obvyklé opatrnosti (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, publikovaný, stejně jako další citované rozsudky, na www.nsoud.cz ) vědět, že prodávající není v evidenci nemovitostí vedena jako vlastnice pozemku; odvolací soud připojil další skutkové zjištění, že dovolatel se v průběhu běhu vydržecí lhůty musel seznámit s tím, že původní vlastník bude žádat vůči státu vlastníku pozemku jeho vydání v restituci a musel tak pojmout pochybnost, zda mu pozemek opravdu náleží (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). Protože skutkové zjištění, které tvoří podklad pro právní hodnocení, nelze přezkoumat a dovolací soud je jím vázán, nezbývá než konstatovat, že právní posouzení je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. zmíněná rozhodnutí).

V dané věci tak nebyly splněny podmínky § 237 o. s. ř., proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. listopadu 2015

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu