22 Cdo 3201/2007
Datum rozhodnutí: 27.02.2008
Dotčené předpisy:





22 Cdo 3201/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. P., d., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice Ú. p. z. s. v. v. m., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 190/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. března 2007, č. j. 26 Co 42/2007-91, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 5 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.


Odůvodnění:


Okresní soud v Příbrami (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 8. listopadu 2006, č. j. 5 C 190/2005-69, určil, že žalobce je vlastníkem specifikovaného pozemku a rozhodl o náhradě nákladů řízení.


Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 28. března 2007, č. j. 26 Co 42/2007-91, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalobce je vlastníkem předmětného pozemku, neboť vlastnické právo nabyl ze zákona podle § 879c odst. 1 občanského zákoníku (dále ObčZ ) transformací práva trvalého užívání na právo vlastnické, když požádal o změnu práva ve lhůtě stanovené § 879c odst. 4 ObčZ. Zákon č. 229/2001 Sb. sice ustanovení § 879c až 879e ObčZ zrušil, ale byl zrušen nálezem Ústavního soudu z 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/2002, a tím se obnovil stav uvedenými ustanoveními založený.


Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále OSŘ ) a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Vznáší dovolací námitky totožné s těmi, které dovolací soud posuzoval ve věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, týkající se obdobného předmětu a stejných účastníků řízení. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.


Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.


Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou a včas, nejprve posoudil přípustnost dovolání, neboť podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jen pokud to zákon připouští.


Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.


Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci nemá ve smyslu § 237 odst. 3 OSŘ po právní stránce zásadní význam, a proto je dovolání žalované nepřípustné. Napadené rozhodnutí je v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, který se týkal obdobného předmětu řízení a totožných účastníků. Toto rozhodnutí je publikováno na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. a pod C 4460 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck. Ústavní stížnost, kterou dovolatelka proti uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu podala, Ústavní soud usnesením ze dne 20. listopadu 2007, sp. zn. II. ÚS 755/06, odmítl s odůvodněním, že zrušením části zákona č. 229/2001 Sb. nálezem Ústavního soudu ze dne 9. března 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/2002, publikovaným pod č. 278/2004 Sb., došlo k rehabilitaci ust. § 879c až § 879e ObčZ, uvedenou derogací se obnovil stav založený těmito ustanoveními. Proto Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 OSŘ za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.


Žalovaná je povinna podle § 243b odst. 5, § 224 odst. a § 146 odst. 3 OSŘ nahradit úspěšnému žalobci náklady dovolacího řízení. Ty představují odměnu advokátky za zastoupení podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., ve výši 5 000,- Kč a paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb.), a činí celkem 5 300,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.


Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto usnesení, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.


V Brně dne 27. února 2008


JUDr. Marie R e z k o v á


předsedkyně senátu