22 Cdo 3198/2015
Datum rozhodnutí: 12.01.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 1042 o. z. ve znění do 01.01.2014



22 Cdo 3198/2015

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) Ing. Arch. Z. O. a b) L. O. , zastoupených Mgr. Richardem Štaincem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 682/15, proti žalovanému S. S. , zastoupenému JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Francouzská 4, o zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 78/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2015, č. j. 17 Co 296/2014-217, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům na nákladech dovolacího řízení částku 3 630 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce Mgr. Richarda Štaince.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Benešově (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 22. ledna 2014, č. j. 8 C 78/2013-144, uložil žalovanému povinnost zdržet se vstupu, průchodu, průjezdu a umísťování movitých věcí na pozemku parc. č. 711 v k. ú. M., obci S., zapsaného ve prospěch žalobců v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 312 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se vstupu, průchodu, průjezdu a umísťování movitých věcí na pozemku p. č. 26/1 v k. ú. M., obec S., zapsaného ve prospěch žalobců v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 312 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. ledna 2015, č. j. 17 Co 296/2014-217, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se umísťování movitých věcí na pozemku p. č. 711 v k. ú. M., obec S., zapsaného v katastru na listu vlastnictví č. 312 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu, a uvádí, že uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výrocích, jimiž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání a vyjádření k dovolání jsou účastníkům známy, spolu s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Dovolatel sice uvádí, že důvodem jeho dovolání je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, ale jeho námitky se týkají především hodnocení důkazů. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, uveřejněné na www.nsoud.cz ). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, uveřejněné na www.nsoud.cz ).

Namítá-li dovolatel, že soudy měly z provedených důkazů učinit jiný skutkový závěr, tedy jinak hodnotit provedené důkazy, nutno konstatovat, že těmito námitkami nebyl uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Jestliže dovolatel dále namítá, že z jím navrženého důkazu místního šetření zjistil odvolací soud jiné skutečnosti, než ke kterým důkaz navrhoval (že v místě mezi pozemkem rodičů a pozemkem žalobců není viditelná hranice a z předložených fotografií nemůže být bez pochybností prokázáno, že osoby stojí právě na tom kterém pozemku), mohlo by jít jen o vadu řízení, která však přípustnost dovolání rovněž založit nemůže. Nad rámec toho dovolací soud uvádí, že pokud odvolací soud při místním šetření zjistil stav povrchu pozemku parc. 711, lze stěží uvažovat o tom, že jeho zjištění vybočilo z rámce navrhovaného důkazu. Navíc soud musí při hodnocení důkazů přihlédnout ke všemu, co v řízení vyšlo najevo (§ 132 o. s. ř.), a nemůže tedy pominout skutečnosti, které zjistil při místním ohledání, byť i snad podle návrhu na provedení takového důkazu měly být zjišťovány skutečnosti jiné.

K námitce, že ze strany žalobců jde o šikanózní výkon práva: Odvolací soud výslovně uvedl, že podle § 1042 o. z. může se vlastník domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho práva zasahuje a že podle § 1023 odst. 1 o. z. musí vlastník pozemku snášet užívání prostoru nad pozemkem nebo pod pozemkem, je-li proto důležitý důvod a děje-li se to takovým způsobem, že vlastník nemůže má rozumný důvod tomu bránit. Odvolací soud zdůraznil, že žalovaný důležitý důvod k užívání prostoru nad pozemkem žalobců nemá, neboť jeho rodiče si nezajistili vstup (a vjezd) přístup na svůj pozemek z obecní komunikace, ač by tak mohli učinit s vynaložením minimálních prostředků. Za této situace nemůže jít o zneužití práva či o jaho formalistickou aplikaci soudem.

Dovolatel uvádí, že už před odvolacím soudem poukazoval na to, že důkazy fotografiemi v podobě kamerových záznamů neměly být vůbec připuštěny, neboť byly pořízeny v rozporu se zákonem. Odkazuje na rozsudek IV. senátu Soudního dvora Evropské unie z 11. 12. 2014, ve věci C 212/13 F. R. proti Úřadu pro ochranu osobních údajů). V té věci však nešlo o to, zda takový záznam je použitelný jako důkaz, ale o to, zda provozování kamerového systému umístěného na rodinném domě za účelem ochrany majetku, zdraví a života majitelů domu, který zabírá též veřejné prostranství, lze podřadit pod zpracování osobních údajů prováděné fyzickou osobou pro výkon výlučně osobních či domácích činností ve smyslu čl. 3 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů.

Evropský soud pro lidská práva dovozuje, že nejde o porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je-li v soudním řízení proveden důkaz záznamem osobního projevu účastníka, byť by jeho pořízení bylo porušením práva na ochranu soukromí podle čl. 8 Úmluvy (srov. např. rozsudek ze dne 26. 9. 2002 ve spojených věcech Perry v. Spojené království a Chalkley v. Spojené království, stížnosti č. 63737/00 a 63831/00, či rozsudek ze dne 1. 3. 2007 ve věci Heglas v. Česká republika, stížnost č. 5935/02). Viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2012, sp. zn. 25 Cdo 1111/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004. Nejvyšší soud též vyslovil: Hranice nepřípustnosti důkazu v civilním řízení začínají tam, kdy by mělo v souvislosti s provedením důkazu dojít k porušení ústavního práva fyzické osoby na její soukromí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 3717/2008). V dané věci soukromí žalovaného, neoprávněně přejíždějícího či přecházejícího přes pozemek žalobců, nemohlo být nijak narušeno.

Dovolatel také namítl, že při rozhodnutí o nákladech řízení odvolací soud porušil premisu náhrady nákladů řízení v případě úspěchu ve sporu, když za stavu, jak rozhodl odvolací soud, byl v řízení ze 3/4 úspěšný. Dovolatel rovněž napadl rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se náhrady nákladů řízení. V tomto směru však řádně neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až 238a o. s. ř. a neuvedl ani způsobilý dovolací důvod.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. ledna 2016


JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu