22 Cdo 3183/2014
Datum rozhodnutí: 24.02.2015
Dotčené předpisy: § 142 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 150 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



22 Cdo 3183/2014 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. D., P., proti žalované J. V., P., zastoupené Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohrady, Kolínská 13, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 189/2001, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2014, č. j. 53 Co 417/2013-674, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2014, č. j. 53 Co 417/2013-674, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 5 ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 6. června 2013, č. j. 5 C 189/2001-645, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu s návrhem na zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. 170 - zahrada, o výměře 623 m2, zapsanému na listu vlastnictví č. 181 pro obec P., k. ú. J. u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha. Výrokem pod bodem II. uložil žalobci povinnost zaplatit České republice Obvodnímu soudu pro Prahu 5 na státem zálohovaném znalečném 19.147,50 Kč, výrokem pod bodem III. uložil žalované povinnost zaplatit České republice Obvodnímu soudu pro Prahu 5 na státem zálohovaném znalečném 9.147,50 Kč. Dále výrokem pod bodem IV. soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Výše uvedenému rozsudku předcházelo řízení o žalobě směřující proti původnímu žalovanému K. K., kterou se žalobce domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků (každý z účastníků vlastnil podíl id. 1/2) k nemovitostem v k. ú. J., a to k domu na pozemku parc. č. 169 a k pozemkům parc. č. 169 a parc. č. 170. Soud prvního stupně ve věci rozhodl poprvé rozsudkem ze dne 15. července 2005, č. j. 5 C 189/2001-318, tak, že žalobu zamítl z následujících důvodů: dle znaleckého posudku bylo reálné rozdělení nemovitostí nevhodné, pro přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví jednoho z účastníků nebyly splněny podmínky, neboť žádný z účastníků nedisponoval dostatečnými finančními prostředky na vyplacení spoluvlastnického podílu druhému spoluvlastníkovi a rovněž nebyly splněny podmínky pro nařízení prodeje nemovitostí a rozdělení výtěžku mezi spoluvlastníky. Proti uvedenému rozsudku se oba účastníci odvolali.
V průběhu odvolacího řízení K. K. 24. 5. 2007 zemřel a jeho procesní nástupkyní ve vztahu k id. 1/2 pozemku parc. č. 170 zahrada, se stala dědička J. V. Soud prvního stupně pak usnesením ze dne 23. března 2010, č. j. 5 C 189/2001-476, zrušil část svého rozsudku z 15. července 2005 týkající se domu se stavební parcelou a řízení v této části zastavil. Dále rozhodl, že v řízení ve vztahu ke zbývajícímu pozemku parc. č. 170 bude pokračovat na straně žalované s dědičkou J. V. Žalovaná J. V. poté vzala odvolání podané K. K. zpět.
Odvolací soud k odvolání žalobce usnesením ze dne 31. ledna 2011, č. j. 53 Co 255/2010-506, výrokem pod bodem III. rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba na zrušení spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 170 - zahrada, zrušil se zdůvodněním, že od doby rozhodnutí soudu prvního stupně v roce 2005 došlo k podstatným pro rozhodnutí důležitým změnám ve skutkových okolnostech i v osobě účastníka řízení, které soud prvního stupně nemohl ve svém původním rozhodnutí zohlednit.
Soud prvního stupně opět ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 6. června 2013, č. j. 5 C 189/2001-645, blíže uvedeným v odstavci prvním. Vyšel ze zjištění, že žalobce po rozhodnutí odvolacího soudu změnil názor na zrušení vypořádání spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 170. Nadále zrušení k tomuto pozemku nepožadoval a nesouhlasil s prokazováním možnosti rozdělení pozemku nebo zjišťování solventnosti účastníků ani s prodejem pozemku a rozdělením výtěžku mezi účastníky. I po výzvě soudu žalobce setrval na návrhu na zamítnutí své žaloby a odmítl žalobu vzít zpět. Vzhledem k tomu, že i žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, rozhodl soud, tak jak je výše uvedeno. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že z důvodů zvláštního zřetele hodných a v souladu s konečným návrhem žalobce nezrušil a nevypořádal spoluvlastnictví účastníků k předmětnému pozemku. Soud prvního stupně uložil účastníkům podle § 148 odst. 1 o. s. ř. povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení za znalečné. Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků nebyl ve věci úspěšný, určil náhradu nákladů každému ve stejné výši, přičemž zohlednil zálohu 10.000,- Kč zaplacenou stranou žalovanou. Ve vztahu mezi účastníky navzájem rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve sporu o zrušení spoluvlastnictví nelze hovořit o úspěchu nebo neúspěchu jedné ze smluvních stran (jde o iudicium duplex).
Žalobce napadl odvoláním výrok II. rozsudku soudu prvního stupně a žalovaná výroky III. a IV. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 31. ledna 2014, č. j. 53 Co 417/2013-674, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích II., III. a IV. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud zaujal názor, že ve věci o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem může žalobu podat každý ze spoluvlastníků a v takovém případě není možné určit podle výsledku řízení úspěch či neúspěch účastníků ve věci. Úspěch či neúspěch lze posoudit pouze tehdy, byla-li žaloba ve shodě s návrhem žalovaného zamítnuta, případně tehdy pokud se žalovaný bránil zrušení spoluvlastnictví a žalobě by bylo vyhověno způsobem žádaným žalobcem. Žalovaná, která nastoupila do řízení na místo dosavadního účastníka, musela přijmout stav řízení, jaký tu byl v době jejího nástupu. Její právní předchůdce stejně jako žalobce požadovali totéž, tj. zrušení podílového spoluvlastnictví. Tak ale řízení nedopadlo. I když žalovaná změnila procesní postoj, nelze z výsledku řízení dovodit její procesní úspěch a nelze dovodit ani procesní úspěch žalobce. Změna procesního postoje účastníka v průběhu řízení nemůže vést k závěru o jeho úspěchu, neboť rozhodující je jeho původní postoj, jímž je předurčen průběh řízení. Soud dospěl k závěru, že z uvedeného pohledu nelze hovořit o procesním úspěchu žalované a rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení je správné.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaná spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud nesprávně vyložil otázku aplikace § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 147 odst. 1 o. s. ř. a vyložil ji v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 22. září 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11) a případně i s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Odvolací soud aplikaci § 147 odst. 1 o. s. ř. vůbec neuvážil. Jeho rozhodnutí je tak vychází z neúplného právního posouzení.
Řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví je zvláštním druhem řízení, jde o iudicium duplex, ale to automaticky neznamená, že v takovém řízení nelze hovořit o úspěchu či neúspěchu ve věci. Má za to, že úspěch v řízení měl soud samostatně posuzovat od vstupu žalované do řízení. Od tohoto okamžiku setrvala na zamítnutí žaloby, když před tím vzala zpět odvolání svého právního předchůdce. Žalovaná má za to, že vzhledem k tomu, že soud žalobu zamítl, měla ve věci plný procesní úspěch, a náleží jí tedy náhrada nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř.
Po vstupu do řízení žalobci navrhla, aby vzal žalobu zpět (návrh ze 7. 3. 2011) s tím, že v takovém případě nebude požadovat náhradu nákladů řízení. Žalobce na odvolání setrval, žalobu zpět nevzal a posléze sám navrhl zamítnutí vlastní žaloby. Kdyby žalobce postupoval racionálně, nemusel být rozsudek soudu prvního stupně rušen a nemusely v řízení vzniknout další náklady. V tomto jednání žalobce spatřuje žalovaná jeho zavinění ve vztahu k vzniklým nákladům. Pokud by dovolací soud nepovažoval za správný její názor o nesprávné aplikaci § 142 odst. 1 o. s. ř., potom poukazuje na to, že se odvolací soud nevypořádal s její odvolací námitkou týkající se požadavku na náhradu nákladů řízení, které způsobil svým zaviněním žalobce a které by jinak nevznikly (§ 147 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud doposud neřešil otázku, jak postupovat při rozhodování o náhradě nákladů řízení, zamítne-li soud žalobu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.
Podle § 142 odst. 1 3 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013, a poté i v usnesení ze dne 25. června 2014, sp. zn. 22 Cdo 1340/2014, vysvětlil přístup soudů k rozhodování o náhradě nákladů řízení, a uvedl: Nejvyšší soud SSR v rozboru a zhodnoteniu rozhodovacej činnosti súdov na Slovensku vo veciach podielového spoluvlastníctva a stanovisku občianskoprávneho kolégia ze dne 8. března 1973, Cpj 8/72, uveřejněného pod č. 54/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je rozhodný procesní úspěch v řízení. Jestliže soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval, je namístě postup podle § 142 odst. 1 o. s. ř. V případě, že soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž je nutno vždy přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu.
K principu, podle kterého je plný procesní úspěch v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví dán tam, kde soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem navrženým žalobcem, se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 28. března 1980, sp. zn. 3 Cz 4/80, uveřejněném ve výběru civilní judikatury, 1980.
Uvedená východiska akceptovala i judikatura Ústavního soudu České republiky v usnesení ze dne 15. července 2009, sp. zn. III. ÚS 1637/09, uveřejněném na internetových stránkách nalus.usoud.cz, závěrem, podle kterého jestliže soud k návrhu žalobce zruší podílové spoluvlastnictví a vypořádá je způsobem, který žalobce navrhoval, jedná se o procesní úspěch v plném rozsahu bez ohledu na jednání účastníků před zahájením řízení nebo na to, že by druhý spoluvlastník mohl žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podat také.
V nálezu ze dne 22. září 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11, Ústavní soud konstatoval: Základním pravidlem rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání společného jmění manželů je zásada úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.). Toto základní pravidlo lze v konkrétním případě korigovat buď nepřiznáním náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků, jsou-li pro takový závěr dány důvody hodné zvláštního zřetele (§ 150 o. s. ř.), nebo přiznání náhrady nákladů řízení neúspěšnému žalovanému, jestliže svých chováním nezavdal příčinu k podání žaloby o vypořádání společného jmění manželů (§ 143 o. s. ř.) . Uvedený právní názor lze přiměřeně použít i při rozhodování o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví.
V dané věci to byl žalobce, kdo vyvolal spor, a soud nakonec musel ve věci meritorně rozhodnout. Žalobce žádal přikázání věci do svého výlučného vlastnictví; i když původní žalovaný se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví souhlasil, navrhoval jiný způsob vypořádání (aby nemovitosti byly přikázány jemu). Bez ohledu na to, že žalobce v průběhu řízení názor na způsob vypořádání měnil, a že podobně postupovala i žalovaná strana, výsledek řízení je ten, že žaloba byla zamítnuta; žalobce tak byl procesně neúspěšný a musí v oblasti nákladů řízení nést odpovědnost za to, že vyvolal spor a že v něm pokračoval. Lze sice do jisté míry přisvědčit tomu, že z určitého pohledu plně úspěšný nebyl ani žalovaný (ani návrhům původního žalovaného soud nakonec nevyhověl), nicméně nebyl to žalovaný, kdo spor vyvolal a trval na jeho pokračování (jen žalobce mohl vzít žalobu zpět). Postoj žalobce, který nakonec navrhl zamítnutí vlastní žaloby, není z hlediska rozhodování o náhradě nákladů řízení významný; neprokáže-li totiž jiný, přijatelný důvod k takovému postupu, podává se závěr, že tak učinil jen proto, aby se vyhnul náhradě nákladů řízení protistraně ve smyslu § 146 odst. 2 věta první o. s. ř., když dospěl k závěru, že již na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nemá zájem, resp. k závěru, že ve věci nemůže být úspěšný. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení je proto třeba vyjít z toho, že žalobce ve věci neměl úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. února 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu