22 Cdo 3172/2009
Datum rozhodnutí: 26.04.2011
Dotčené předpisy: § 142 odst. 1 obč. zák.





22 Cdo 3172/2009



U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce
Ing. M. K.
, zastoupeného JUDr. Miloslavem Jandou, advokátem se sídlem ve Slapech 271, proti žalované
H. K.
, zastoupené Mgr. Miroslavou Pechovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Ke Strži 371, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 79/2003, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2009, č. j. 23 Co 509/2008-692, takto:


I. Dovolání
se odmítá.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobce JUDr. Miloslava Jandy.


O d ů v o d n ě n í:
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.


Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 5. května 2008, č. j. 13 C 79/2003-622, zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem specifikovaným ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně tak, že část jich přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, část do výlučného vlastnictví žalované (výroky I., II. a III. rozsudku), součástí rozsudku učinil geometrický plán pro rozdělení pozemků parc. č. 77/2 a parc. 78/1 vypracovaný Ing. K. B. ze dne 12. března 1999, č. 254-17/1998 (výrok IV. rozsudku), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 2.553.155,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok V. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku (výroky VI., VII., VIII. a IX. rozsudku).


Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 25. února 2009, č. j. 23 Co 509/2008-692, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalobce zaplatit České republice soudní poplatek změnil tak, že výše tohoto poplatku činí 53.900,- Kč. Jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a o povinnostech účastníků zaplatit státu znalečné a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.


Žalobce podle obsahu vyjádření navrhl odmítnutí dovolání, neboť je považoval za nepřípustné, když nesplňuje podmínku existence otázky zásadního právního významu.


Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, společně s vyjádřením žalobce k dovolání tvoří obsah spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.


Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.


Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.


Dovolání není přípustné.


Dovolání by mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř.


Dovolání může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.


Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky
www.nsoud.cz
nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž).
Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).


Dovolání nevymezuje relevantní právní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu. Dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z rozsudku odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.


Po obsahové stránce je dovolání polemikou toliko se závěry nalézacích soudů týkajícími se ceny vypořádávaných nemovitostí, když podle názoru dovolatelky nalézací soudy u části vypořádávaných nemovitostí nesprávně stanovily na základě provedeného dokazování jejich obecnou cenu, která je podle jejího názoru vyšší než cena, ze které vycházely soudy při vypořádání.


Stanovení obvyklé ceny tvořící základ pro určení výše vypořádacího podílu v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví představuje otázku skutkovou, nikoliv právní. Námitka, že soud při stanovení ceny obvyklé chybně akceptoval nesprávné závěry podávající se znaleckého posudku, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání opírající se o řešení otázky zásadního právního významu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 3240/2006, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 5, str. 179 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 6, str. 217 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky
www.nsoud.cz
).


Tím, že dovolatelka z odlišných skutkových závěrů dospívá k jiné obecné ceně, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (srovnej též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky
http://nalus.usoud.cz
). Námitky vůči odborným závěrům znalce ostatně nemohou vést k úvaze o zásadním právním významu rozhodnutí (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 849/2008, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 11, str. 418 419, pod pořadovým č. 121).


Dovolání v této části neřeší otázku zásadního právního významu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v právní rovině v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Hodnotovým základem vypořádávaných nemovitostí při vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem je jejich obecná cena v daném místě v době rozhodování (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1999, pod pořadovým č. 15, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 356/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 2, 2001, pod pořadovým č. C 110 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 885/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 17, 2002, pod pořadovým č. C 1225 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky
www.nsoud.cz
) a tímto způsobem odvolací soud postupoval.


Dovolatelka dále namítala, že v řízení před nalézacími soudy nebyly provedeny jí navržené důkazy, kterými prokazovala obvyklou cenu vypořádávaných nemovitostí, čímž obsahově uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spočívající ve vadě řízení.


K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle tohoto zákonného ustanovení může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky
http://nalus.usoud.cz
a tam uvedenou judikaturu).


Dovolatelka nevymezuje v daném ohledu žádnou otázku zásadního právního významu a dovolací soud nezjistil nic, co by mohlo zakládat úvahu o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Neprovedení konkrétního navrženého důkazu (důkazů) v řízení před nalézacími soudy otázkou zásadního právního významu zjevně není.


Jestliže dovolatelka v závěru dovolání poukazovala na skutečnost, že nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá v tom, že se při vypořádání spoluvlastnictví odchýlil od zákonného požadavku § 142 odst. 1 obč. zák., aby při vypořádání přihlédl k velikosti podílů spoluvlastníků , není tato výhrada v dovolání nijak blíže odůvodněna a není zřejmé, jak by se měla promítnout do poměrů předmětné věci, a to zvláště s přihlédnutím ke skutečnosti, že účastníci byli rovnodílnými podílovými spoluvlastníky vypořádávaných nemovitostí.


Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b), c) o. s. ř. odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 10.000,- Kč [odměna z částky určené podle § 1 odst. 1, § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle § 3 odst. 1, § 4 odst. 1, 2 vyhlášky (po snížení ve smyslu § 14 odst. 1, § 15 ve spojení s § 10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle § 18 odst. 1 vyhlášky), přičemž žalobce dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření žalobce k dovolání žalované) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 10.300,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.


V Brně dne 26. dubna 2011
Mgr. Michal Králík, Ph. D., v. r.

předseda senátu