22 Cdo 3163/2006
Datum rozhodnutí: 29.11.2007
Dotčené předpisy:





22 Cdo 3163/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) J. B. a b) M. B., zastoupených advokátem, proti žalovanému J. M., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 5 C 212/2003, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. června 2006, č. j. 19 Co 18/2006-184, takto:


Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. června 2006, č. j. 19 Co 18/2006-184, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 3. října 2005, č. j. 5 C 212/203-102, určil, že žalobci jsou vlastníky domu čp. 308 na st. 1830/1, st. 1830/1 o výměře 1357 m2 - zastavěná plocha a nádvoří, st. 1831/1 o výměře 122 m2 - zastavěná plocha a nádvoří, pp. 1833 o výměře 1031 m2 - ostatní plocha, vše v k. ú. M. H. zapsáno na LV pro obec a k. ú. M. H., u katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště M. B.. Dále rozhodl o nákladech řízení.


Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný poskytl žalobcům půjčku, o čemž byla 16. 7. 1999 sepsána dohoda, v níž byla půjčka vyčíslena na 3 385 000,- Kč. Téhož dne uzavřeli účastníci další dvě smlouvy, jejichž účelem bylo zajištění pohledávky žalovaného. Žalobci zřídili zástavní právo k nemovitostem, a to domu č. p. 792 na parc. st. č. 1829, parc. st. č. 1829, domu č. p. 308 na parc. st. č. 1830, parc. st. č. 1830, parc. č. 1831, parc. č. 1832 a parc. č. 1833, všem zapsaným na LV pro obec a k. ú. M. H. u Katastrálního úřadu M. B. Kupní smlouvou prodali žalobci nemovitosti, ke kterým bylo zřízeno zástavní právo, žalovanému za dohodnutou kupní cenu 5 385 000,- Kč. Podle čl. V. této smlouvy se účastníci dohodli, že nepodají návrh na vklad do 14. 9. 1999, a pokud bude do 13. 9. 1999 zaplacen prodávajícími dluh 3 385 000,- Kč kupujícímu, jsou prodávající oprávněni od kupní smlouvy odstoupit. Vlastnické právo žalovaného podle této kupní smlouvy bylo do katastru nemovitostí vloženo ke dni 11. 10. 1999. Kupní cena 5 385 000,- Kč byla následně vypořádána započtením dluhu žalobců z půjčky, započtením dlužného nájemného za užívání nemovitostí žalobci, úhradou daně z převodu a částečným plněním. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení a že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky 16. 7. 1999 je podle § 39 občanského zákoníku (dále ObčZ ) neplatná, neboť se ve smyslu § 169 písm. e) ObčZ jedná o tzv. propadnou zástavu. Účelem kupní smlouvy, uzavřené ve stejný den jako smlouva zástavní, nepochybně nebyl převod předmětných nemovitostí na žalovaného, nýbrž zajištění výše zmíněné pohledávky. To vyplývá jak z obsahu samotné kupní smlouvy, tak ze skutečnosti, že uzavření zástavní smlouvy by v takovém případě bylo zcela bezdůvodné.


Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 29. června 2006, č. j. 19 Co 18/2006-184, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze zjištění, že mezi týmiž účastníky v opačném postavení byl již v minulosti u soudu prvního stupně veden spor pod sp. zn. 9 C 108/2000, v němž se tehdejší žalobce (nyní žalovaný) domáhal, aby žalovaní (nyní žalobci) vyklidili předmětné nemovitosti z titulu kupní smlouvy uzavřené 16. 7. 1999. Žaloba vycházela z tvrzení, že mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byly dotčené nemovitosti, a ve smlouvě se žalobci zavázali vyklidit nemovitosti do tří měsíců od doručení rozhodnutí Katastrálního úřadu v M. B. Rozhodnutí tohoto úřadu o vkladu vlastnického práva ke dni 11. 10. 1999 bylo podle kupní smlouvy z 16. 7. 1999 doručeno 23. 11. 1999, avšak k vyklizení nemovitostí žalobci nedošlo. Řízení skončilo smírem účastníků schváleným usnesením soudu prvního stupně 24. 8. 2000, č. j. 9 C 108/2000-32, které nabylo právní moci 1. 9. 2000. Žalobci se tímto smírem zavázali vyklidit dům čp. 729 na parcele č. 1829, dům čp. 308 na parcele č. 1830, parcelu č. 1831, parcelu č. 1832 a parcelu č. 1833, vše zapsáno na LV pro obec a katastrální území M. H. do tří měsíců od právní moci usnesení o schválení smíru. Výkon rozhodnutí o schválení smíru vyklizením byl nařízen následným usnesením soudu prvního stupně z 17. 1. 2001, č. j. 30 E 23/2001-4, které bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Praze z 30. 4. 2001, č. j. 31 Co 143/2001-15, a které nabylo právní moci 2. 6. 2001. Pozemky převáděné kupní smlouvou z 16. 7. 1999 jsou nyní označeny v katastru nemovitostí jako 1829, 1830/1, 1830/2, 1830/3, 1831/1, 1831/2, 1832/1, 1832/4, 1832/5 a 1833. Na základě těchto zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že v předcházejícím řízení o vyklizení nemovitostí musela být jako předběžná řešena otázka platnosti kupní smlouvy z 16. 7. 1999, z níž žalobce tehdy dovozoval své vlastnické právo, a že žaloba na plnění vždy představuje překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu na určení (k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaná pod R 48/2001 a R 85/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 2/93, publikované pod č. 5 ve svazku II. Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Řízení zastavil pro nedostatek podmínky řízení - překážku věci rozsouzené ve smyslu § 159a odst. 5 občanského soudního řádu (dále OSŘ ) - podle § 104 odst. 1 věta prvá OSŘ, neboť se týkalo totožných účastníků a byl v něm uplatněn tentýž nárok vycházející ze stejného skutkového základu, jako v řízení předcházejícím.


Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ. Jako důvody dovolání uvádí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle obsahu (§ 41 odst. 2 OSŘ) však vytýkají jen nesprávné právní posouzení věci. Namítají, že rozhodnutí o schválení soudního smíru, v řízením vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 9 C 108/2000, nepředstavuje v tomto řízení překážku věci pravomocně rozsouzené. Žalobce tehdy svůj nárok opíral o dohodu o vyklizení nemovitostí, která byla uzavřena současně s kupní smlouvou, a soud pouze posuzoval, zda schválení soudního smíru neodporuje hmotnému právu. Otázka platnosti kupní smlouvy samotné řešena nebyla, a to ani jako otázka předběžná. Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu. Tvrzení žalobců, že soud prvního stupně v rámci schválení soudního smíru neřešil ani jako předběžnou otázku platnosti kupní smlouvy, považuje za neopodstatněné. Poukazuje také na to, že žalobci nepodali žalobu na zrušení smíru pro rozpor s právními předpisy. Dále namítá, že žalobci nemají na určení vlastnického práva k nemovitostem naléhavý právní zájem. Proto navrhuje, aby dovolací soud podání žalobců odmítl.


Žalobci ještě v replice k vyjádření žalovaného rozebírají okolnosti, za kterých účastníci smlouvy uzavřeli, a námitku týkající se nedostatku naléhavého právního zájmu považují v dané fázi řízení za bezpředmětnou.


Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 239 odst. 1 písm. a) OSŘ, že byl uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.


Podle § 159a odst. 5 OSŘ jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.


Podle § 99 odst. 3 OSŘ schválený smír má účinky pravomocného rozsudku.


Problematikou překážky věci rozsouzené se Nejvyšší soud zabýval v usnesení z 29. 4. 2003, sp. zn. 28 Cdo 724/2003, publikovaném pod C 1881 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soud, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, ve kterém se uvádí: Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei judicatae) patří mezi podmínky řízení, k nimž soud přihlíží kdykoliv za řízení (§ 103 OSŘ), a představuje neodstranitelný nedostatek procesní podmínky, který je důvodem k zastavení řízení (§ 104 odst. 1 OSŘ). Předpokladem ovšem je, že jde o totožnou pravomocně rozsouzenou věc. Totožnost věci je dána totožností účastníků řízení a totožnosti předmětu řízení.


O totožnost předmětu řízení jde v případě, že v novém řízení se jedná o tentýž nárok, opírající se o tentýž právní důvod, a to za podmínky, že tento důvod plyne ze stejného skutkového stavu jako v předchozím řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1751/98, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č.11/1999, pod pořadovým číslem 119). Co do totožnosti osob není samo osobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, že v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky již skončeného řízení (shodně srovnej důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 463/99, uveřejněného pod číslem 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).


Odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu z 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, publikovaného pod R 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí není případný, neboť neřešil překážku věci rozsouzené, ale otázku vázanosti soudním rozhodnutím podle § 159 odst. 2 tehdy platného znění OSŘ (žalobkyně se domáhala vrácení peněžité částky, kterou zaplatila na základě pravomocného rozsudku, tedy skutečnosti, která nastala po rozhodnutí soudu). Dále odvolací soud poukázal na usnesení Ústavního soudu ČR z 7. 1. 1994, sp. zn. IV. ÚS 2/93, a usnesení Nejvyššího soudu z 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, publikované pod R 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (neřešila vztahy k nemovitostem), ze kterých vyplývá, že pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění představuje překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu na určení již z toho důvodu, že jím byla současně posouzena existence či neexistence určitého právního vztahu nebo práva, z něhož jen žalováno na plnění. Ve zmíněném rozsudku Nejvyšší soud rovněž uvedl, že pravomocný rozsudek v sobě zahrnuje (ať již výslovně nebo mlčky) kladné nebo záporné řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, jež by měla být postavena najisto určovací žalobou, a staví tedy na stejném skutkovém základě (na stejné části skutku) jako žaloba určovací.


Tento názor nelze ovšem uplatňovat bezvýjimečně. Tak. např. rozsudek o vyklizení nemovitosti vynesený na základě žaloby vlastníka nemůže zabránit pozdějšímu projednání žaloby na určení vlastnictví téhož žalobce, který není zapsán v katastru nemovitostí. Nejvyšší soud uvedl rovněž v rozsudku 24. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 756/97, publikovaném pod pod R 7/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kde předmětem řízení bylo určení vlastnictví k nemovitosti a žalovaná namítala, že mezi týmiž účastníky probíhá řízení o zaplacení kupní ceny, že převodce nemovitostí (popřípadě jeho právní nástupce) má vždy naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ na určení svého vlastnického práva k nemovitosti, jejímž byl (popřípadě jeho právní nástupce) vlastníkem, jestliže uplatňuje určitý právní důvod (titul), jehož existence by měla za následek neplatnost smlouvy o převodu nemovitostí nebo zánik jejích právních účinků. Opodstatněnost těchto právních důvodů by totiž znamenala, že vlastnické právo na nabyvatele nepřešlo (např. v případě absolutně neplatné převodní smlouvy), nebo že (tak jako v daném případě) je nabyvatel pozbyl a obnovilo se vlastnické právo převodce. Obnovení vlastnického práva převodce k nemovitostem a odstranění rozporu mezi údajem o vlastnickém právu v katastru nemovitostí a skutečným právním stavem má pro převodce zásadní právní i hospodářský význam, neboť se dotýká rozsahu jeho vlastnictví. Pokud nabyvatel neakceptuje převodcem tvrzený důvod, kterým popírá nabyvatelovo vlastnictví nemovitosti, je žaloba o určení vlastnictví ke sporné nemovitostí vhodným prostředkem k dosažení soudního rozhodnutí, jako podkladu pro nový zápis (záznam) vlastnického práva převodce do katastru nemovitostí. Takovéto žalobě je třeba pro její jednoznačnost dát přednost před žalobou na plnění. Rovněž v rozsudku z 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1988/2000 (C 1303 Souboru rozhodnutí) Nejvyšší soud uvedl, že není-li žalobce zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník určité věci, má jeho žaloba na určení vlastnictví z hlediska zájmu na určitosti vlastnických práv a nespornosti a spolehlivosti jejich evidence v katastru nemovitostí přednost před žalobou na plnění. Kumulaci žaloby na určení vlastnického práva se žalobou na plnění, např. na vyklizení, nelze vyloučit.


V daném případě účastníci uzavřeli 16. 7. 1999 kupní smlouvu, podle které žalobci prodali žalovanému nemovitosti, a to kromě nemovitostí, k nimž má být určeno vlastnické právo žalobců v tomto řízení, ještě dům č. p. 792 na st. parcele č. 1829 a st. parcelu č. 1829 v k. ú. M. H. Přitom v čl. VI. této smlouvy ujednali, že prodávající se zavazují předat kupujícímu vyklizený dům čp. 792 nejpozději do 3 měsíců od doručení rozhodnutí příslušného Katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnictví z této smlouvy ve prospěch kupujícího. O předání domu bude smluvními stranami sepsán písemný zápis. V odůvodnění usnesení o schválení smíru z 24. 8. 2000, č. j. 9 C 108/2000-32, je uvedeno, že žalobce (v tomto dalším řízení žalovaný) opíral žalobu o vyklizení nemovitostí žalovaných (nyní žalobců) právě o závazek vyplývající z kupní smlouvy mezi účastníky uzavřené, podle které se žalovaní zavázali nemovitosti vyklidit nejpozději do tří měsíců od doručení rozhodnutí Katastrálního úřadu v M. B. o povolení vkladu vlastnického práva dle kupní smlouvy. Uvedené rozhodnutí bylo doručeno 23. 11. 1999. Žalovaní přesto nemovitosti nevyklidili. Ohledně vyklizení nemovitostí, ke kterým má být určeno vlastnictví žalobců v tomto řízení, kupní smlouva z 16. 7. 1999 žádné ujednání neobsahuje - žaloba se také původně týkala jen vyklizení domu č. p. 792. Soud v řízení o vyklizení nemovitostí (které jsou nyní předmětem tohoto řízení o určení vlastnictví) jak plyne z uzavřeného smíru, jako předběžnou řešil otázku, zda došlo ke vkladu vlastnického práva podle kupní smlouvy, avšak platností této smlouvy ve vazbě na další smlouvy, které téhož dne účastníci měli uzavřít, se nezabýval, neboť tyto skutečnosti nebyly ani tvrzeny. Z toho vyplývá, že smírem nebylo autoritativně a závazně pro katastr nemovitostí rozhodnuto o tom, kdo je vlastníkem nemovitostí. Celý obsah a dosah sporného vlastnického práva nebyl v uvedeném řízení řešen. (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 21. 11. 2001, sp. zn. 26 Cdo 527/2001, publikovaný pod v Souboru rozhodnutí pod C 845). Pak ovšem usnesení o schválení smíru v řízení o vyklizení nevytváří překážku věci rozsouzené pro žalobu na určení vlastnictví žalobců k nemovitostem ve smyslu § 159a odst. 5 OSŘ a odvolací soud nemohl pro takovou neodstranitelnou překážku řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušit a řízení podle § 104 odst. 1 věta prvá OSŘ zastavit.


Právní posouzení věci odvolacím soudem tak není správné, a proto bylo jeho usnesení dovolacím soudem zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.





V Brně dne 29. listopadu 2007


JUDr. Marie Rezková, v. r.


předsedkyně senátu