22 Cdo 3152/2012
Datum rozhodnutí: 21.11.2013
Dotčené předpisy: § 7 odst. 1 o. s. ř., § 104 odst. 1 o. s. ř., § 126 odst. 1 obč. zák.



22 Cdo 3152/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce B. Š., zastoupeného Mgr. Jaroslavou Dospělovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1, proti žalovaným: 1) O. P., a 2) R. P., zastoupeným JUDr. Janem Tryznou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 4, o vyklizení pozemků, odstranění drobných staveb a zdržení se zásahů do výkonu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 8 C 36/2008, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. července 2011, č. j. 25 Co 296/2011-248, takto:

Usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 26. května 2011, č. j. 8 C 36/2008-229, ve výroku pod bodem II., a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. července 2011, č. j. 25 Co 296/2011-248, pokud jím bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II., se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Kutné Hoře k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kutné Hoře (dále soud prvního stupně ) usnesením ze dne 26. května 2011, č. j. 8 C 36/2008-229, rozhodl, že řízení se v rozsahu, ve kterém se žalobce domáhá po žalovaných zdržení se vstupu na pozemek parc. č. 50/1 (vodní plocha) v k. ú. M., včetně koupání a bruslení, vylučuje k samostatnému řízení (výrok I.), a dále, že řízení o vyloučeném nároku se zastavuje a postupuje k projednání a rozhodnutí vodoprávnímu úřadu, kterým je Městský úřad v Kutné Hoře, odbor životního prostředí (výrok II.)

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud považoval žalobu za návrh k regulaci práva obecného nakládání s povrchovými vodami, o kterém má rozhodnout podle § 6 odst. 4 vodního zákona č. 254/2001 Sb. vodoprávní úřad.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále o. s. ř. ) s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku, která nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena, a odvolací soud ji řešil v rozporu s hmotným právem. Považuje za nesprávný právní závěr, že rozhodování o užívání pozemku, na kterém je rybník, nepatří do pravomoci soudu. Žalovaní ve vyjádření k dovolání polemizují s argumentací žalobce a navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.

Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena; jde o to, zda je v pravomoci soudu řešit spor o ochranu vlastnického práva k pozemku, na kterém je rybník.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Každý může na vlastní nebezpečí bez povolení nebo souhlasu vodoprávního úřadu odebírat povrchové vody nebo s nimi jinak nakládat pro vlastní potřebu, není-li k tomu třeba zvláštního technického zařízení. Vodoprávní úřad může obecné nakládání s povrchovými vodami rozhodnutím nebo opatřením obecné povahy bez náhrady upravit, omezit, popřípadě zakázat, vyžaduje-li to veřejný zájem, zejména dochází-li při něm k porušování povinností podle odstavce 3 nebo z důvodu bezpečnosti osob. Působnost jiných správních úřadů ke stanovení podmínek k užívání těchto vod ke koupání není tímto zákonem dotčena (§ 6 odst. 1 a 4 vodního zákona).
Předmětem občanského soudního řízení je žalobci uplatněný procesní nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, publikované pod č. C 1257 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu dále jen Soubor ). V souladu s uplatněním dispoziční zásady je vymezení předmětu řízení věcí žalobce; žádá-li ochranu vlastnického práva, pak jestliže zákon výslovně nesvěřuje ochranu vlastnického práva v konkrétním případě jinému orgánu je soud povinen o žalobě věcně rozhodnout, i když výsledku sledovaného žalobcem by bylo možno dosáhnout i ve správním řízení.
V této věci se žalobce domáhal po žalovaných zdržení se vstupu na pozemek parc. č. 50/1 (vodní plocha) v k. ú. M., včetně koupání a bruslení; žalobní nárok opíral o tvrzení, že je vlastníkem tohoto pozemku, a že do jeho vlastnického práva žalovaní neoprávněně zasahují tím, že pozemek neoprávněně užívají, zejména ke koupání a bruslení. Žalovaní namítali, že pozemek, na kterém je rybník, užívají na základě práva obecného nakládání s povrchovými vodami (§ 6 vodního zákona č. 254/2001 Sb.); jde o jeden z případů obecného užívání hmotného statku (k tomu viz blíže Hendrych, D., a kol.: Správní právo. Obecná část. Praha: C. H. Beck, 5. vydání, 2003, s. 260 a násl., zejména s. 273, pokud jde o užívání vod). Právní řešení této věci tak nemůže být v zásadě jiné, než u jiných případů obecného užívání.

Dovolací soud opětovně vyslovil, že ochrana práva obecného užívání pozemních komunikací přísluší správním orgánům. V pravomoci soud je však rozhodovat o ochraně vlastnického práva, pokud není výslovně svěřena jinému orgánu (§ 7 odst. 1 o. s. ř.). Je tedy nutno rozlišovat případ, kdy soud by měl podle žaloby ve výroku rozhodnout o ochraně práva osobního užívání pozemní komunikace, od případu, kdy soud rozhoduje o právu vlastníka na ochranu podle § 126 odst. 1 obč. zák. Soudu náleží pravomoc k rozhodnutí o žalobě na ochranu vlastnického práva podle § 126 odst. 1 obč. zák. Vlastnická žaloba podle § 126 odst. 1 obč. zák. však nemůže být úspěšná proti tomu, kdo do práva vlastníka zasahuje na základě svého práva, které může být právem věcným (věcné břemeno, právo zástavní a zadržovací), právem obligačním (například právo nájemní) anebo může vyplývat ze zákona (například právo obecného užívání, tzv. legální věcná břemena) nebo úředního rozhodnutí. V této souvislosti se hovoří o tzv. námitkách proti vlastnickým žalobám. Jde-li o námitku proti vlastnické žalobě vyplývající z veřejnoprávních vztahů, posoudí ji soud jako předběžnou otázku (§ 135 odst. 2 o. s. ř.). Tak je tomu i v případě, že v řízení o negatorní žalobě, kterou se žalobce brání proti přecházení přes jeho pozemek, žalovaný vznese námitku, že přes pozemek přechází na základě práva obecného užívání pozemní komunikace (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4777/2007, Soubor č. C 4777).

Dovolací soud nevidí důvod pro to, aby se od uvedeného právního názoru v této věci odchýlil. Žalobce požaduje ochranu svého vlastnického práva k pozemku podle § 126 odst. 1 obč. zák.; rozhodnutí o uplatněném žalobním nároku je v pravomoci soudu. Jinou otázkou je, nakolik je žaloba důvodná; soud musí zvážit, zda užíváním vodní hladiny žalovaní vůbec do vlastnického práva k pozemku zasahují (viz např. § 3 odst. 1 vodního zákona) a v případě, že by dospěl ke kladnému závěru, zda tak činí na základě práva obecného nakládání s povrchovými vodami; podle výsledku této úvahy o žalobě věcně rozhodne. Návrh na regulaci obecného nakládání s povrchovými vodami ve smyslu § 6 odst. 4 však nelze ztotožňovat s návrhem na ochranu vlastnického práva k pozemku, na kterém je povrchová voda, v tomto případě tvořící rybník.

Z uvedeného je zřejmé, že k projednání a rozhodnutí této věci je dána pravomoc soudu; dovolání je tak důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc v dotčené části vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. listopadu 2013

JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu