22 Cdo 3152/2011
Datum rozhodnutí: 23.08.2012
Dotčené předpisy: § 142 odst. 1 obč. zák., § 39 obč. zák.




22 Cdo 3152/2011
ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Ing. M. H. , bytem v P., zastoupeného JUDr. Zuzanou Kudynovou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Na Příkopech 64, proti žalované JUDr. J. H. , bytem v P., zastoupené Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Oldřichova 23, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 4 C 23/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. března 2011, č. j. 25 Co 14/2011-1152, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Jičíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. září 2010, č. j. 4 C 23/99-1014, zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem. Takto rozhodl přesto, že žalovaná krátce před rozhodnutím, smlouvou ze dne 28. července 2010 s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 30. července 2010, darovala svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech své tetě, Ing. B. N. Soud totiž smlouvu považoval za právní úkon obcházející zákon, a tedy podle § 39 obč. zák. neplatný, neboť ji měl za součást obstrukčního a dobrým mravům se příčícího jednání, kterým žalovaná oddalovala ukončení dlouholetého sporu. Žalovaná tudíž ve věci nepřestala být pasivně legitimována.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání obou účastníků shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví zamítl. V odůvodnění konstatoval, že nebyla-li právní nástupkyně žalované, obdarovaná Ing. N., účastnicí řízení, nezavazuje ji výrok rozsudku, a proto rozsudek nemůže mít vliv na zápis v katastru nemovitostí, takže z pohledu katastru nemovitostí by obdarovaná nepřestala být podílovou spoluvlastnicí sporných nemovitostí jen proto, že soud prvního stupně kvalifikoval darovací smlouvu jako neplatný právní úkon, navíc jen v odůvodnění rozsudku. V katastru nemovitostí by vedle sebe byli zapsáni žalobce a obdarovaná, a šlo by tudíž o duplicitní zápis. Takový stav by podle odvolacího soudu byl zdrojem dalších sporů. Soud dále uvedl, že změna v okruhu podílových spoluvlastníků, k níž došlo během řízení před soudem prvního stupně, byla řešitelná návrhem na procesní nástupnictví podle § 107a občanského soudního řádu (dále o. s. ř. ). Protože žalobce návrh nepodal, nezbylo než žalobu pro nedostatek pasivní věcné legitimace zamítnout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a jež odůvodnil nesprávností právního posouzení věci a vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobce předně poukázal na to, že závaznost rozsudku pouze pro účastníky řízení neznamená, že by soud nemohl jako předběžnou vyřešit otázku platnosti smlouvy uzavřené mezi žalovanou a její tetou. Odvolací soud závěr soudu prvního stupně o této smlouvě nezpochybnil, avšak ani nepřezkoumal, a zabýval se pouze procesním nástupnictvím. Žalobce se dále domnívá, že odvolací soud jej měl poučit o svém hmotně právním náhledu na věc; neučinil-li tak, stalo se rozhodnutí odvolacího soudu pro žalobce zcela nepředvídatelným. Závěrem žalovaný podotkl, že žalovaná, která je soudkyní, využívala veškerých možností, aby rozhodnutí oddálila, takže spor trvá již 18 let, přičemž převodem nemovitostí na blízkou osobu dosáhla svého záměru práva spoluvlastníka nemovitostí nadále fakticky vykonávat. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání dovolací argumentaci žalobce odmítla. Uvedla, že na darovací smlouvu upozornila včas nejen soud, ale i žalobce, který na tuto skutečnost nereagoval způsobem předvídaným § 107a o. s. ř. Dodala, že pro pozici žalobce jako spoluvlastníka nemovitostí je z hlediska práva bezvýznamné, zda jejich dalším spoluvlastníkem je žalovaná nebo někdo jiný podstatné pro rozhodnutí soudu je v každé fázi řízení zkoumat pasivní legitimaci, což správně učinil odvolací soud. Bez významu jsou i úvahy žalobce o motivech uzavření darovací smlouvy, neboť podmínky její platnosti jsou upraveny zákonem. Závěr o neplatnosti darovací smlouvy pro rozpor s dobrými mravy a pro obcházení zákona založit nemohou. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl nebo zamítl, neboť podle jejího názoru je rozhodnutí odvolacího soudu věcně správné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou a řádně zastoupenou osobou a že je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, napadený rozsudek přezkoumal a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Odvolací soud mohl žalobu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví zamítnout v případě, kdyby zjistil, že se řízení neúčastní všichni spoluvlastníci, nebo že spoluvlastnictví neexistuje, anebo že výjimečné okolnosti svědčí pro jeho zachování (§ 142 odst. 2 obč. zák.). Žádné z těchto zjištění však neučinil.
Je skutečností, že rozsudek soudu prvního stupně by obdarovanou nezavazoval, nemohl by vést k výmazu jejího spoluvlastnického práva z katastru nemovitostí, nýbrž k nežádoucí duplicitě zápisu. To však nic nemění na tom, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví musí být předběžně vyřešena otázka, které osoby jsou spoluvlastníky. Zrušit a vypořádat lze totiž spoluvlastnictví jen tehdy, účastní-li se řízení všichni spoluvlastníci, neboť právě o jejich právním vztahu má být rozhodnuto. Při určení okruhu spoluvlastníků ovšem není rozhodný stav zápisů v katastru nemovitostí, protože ten nemusí být v souladu se skutečností. Jestliže pak rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví povede v důsledku předchozího nesouladu mezi skutečným a zapsaným stavem k duplicitnímu zápisu v katastru nemovitostí, bude to sice nežádoucí, nicméně řešitelné.
Prejudiciální posouzení platnosti smlouvy, kterou se nakládá se spoluvlastnickým podílem, přitom může být učiněno i přesto, že smlouvu uzavřela osoba neúčastnící se řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 1998, sp. zn. 22 Cdo 189/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 53/1999).
Jinými slovy, v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví není pro určení okruhu věcně legitimovaných osob rozhodující, které osoby jsou jako spoluvlastníci zapsáni v katastru nemovitostí, nýbrž to, které osoby spoluvlastníky skutečně jsou; otázka okruhu skutečných spoluvlastníků se přitom posoudí jako předběžná.
Odvolací soud nezjistil-li jiný z výše uvedených důvodů pro zamítnutí žaloby měl přezkoumat prejudiciální závěr soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy a o trvání spoluvlastnického vztahu mezi účastníky a teprve podle výsledku tohoto přezkumu mohl o odvolání rozhodnout. Bez toho je jeho rozsudek nesprávný, a proto jej Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil a podle § 243b odst. 3 věta první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu pozbyla významu námitka žalobce, že nebyl poučen o právním názoru odvolacího soudu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu