22 Cdo 3150/2015
Datum rozhodnutí: 25.11.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 1142 o. z. ve znění od 01.01.2014



22 Cdo 3150/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Z. D. , zastoupeného JUDr. Bc. Štěpánem Maškem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Komenského 21a, proti žalované P. P. , zastoupené Mgr. Ivetou Čaňkovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, Dolní náměstí 679/5, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 14 C 50/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 9. června 2015, č. j. 29 Co 40/2015-495, ve znění usnesení ze dne 22. června 2015, č. j. 29 Co 40/2015-502, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu): Okresní soud v Jablonci nad Nisou ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 1. října 2014, č. j. 14 C 50/2010-447, výroky pod bodem I. a II. zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalované k nemovitostem v rozsudku uvedeným. Výrokem pod bodem III. přikázal nemovitosti uvedené ve výroku pod body I. a II. do výlučného vlastnictví žalované. Výrokem pod bodem IV. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vypořádací podíl 3.200.045,30 Kč.

Výrokem pod bodem V. soud zamítl návrh žalované na vypořádání spoluvlastnictví v širším slova smyslu, na základě kterého by žalobci bylo uloženo zaplatit žalované částku 250 000 Kč. Výrokem pod bodem VI. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem VII. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení vynaložených státem tak, že každý z účastníků je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Jablonci částku 1 316 Kč.

Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. června 2015, č. j. 29 Co 40/2015-495, ve znění usnesení ze dne 22. června 2015, č. j. 29 Co 40/2015-502, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve správném znění výroku IV. tak, že žalobce má nárok na vypořádací podíl ve výši 3 200 045,30 Kč, který již byl vyplacen, a ve správném znění výroku VII. tak, že účastníci jsou povinni zaplatit České republice Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou náklady řízení vynaložené státem, každý ve výši 1 316 Kč, které již byly účastníky zaplaceny. Dále uložil žalobci povinnost nahradit žalované ve stanovené lhůtě náklady odvolacího řízení ve výši 52 396,70 Kč.

Soudy rozhodovaly věc podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.)

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

Žalobce namítá, že nalézací soudy nerespektovaly závěry Nejvyššího soudu, který již jednou ve věci rozhodoval. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Dovolání tak lze podat jen z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). V dané věci nebyly podmínky tohoto ustanovení naplněny; rozhodnutí není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a není důvod pro to, aby právní otázka byla řešena jinak.

Ke skutkovým námitkám žalobce nelze v dovolacím řízení přihlížet. Skutkové námitky nejsou od 1. 1. 2013 v dovolacím řízení přípustné. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).

Obecně se k zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví soudem podle nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. června 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (publikovaném, stejně jako další zde citovaná rozhodnutí, na www.nsoud.cz ). Konstatoval, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud vyslovil, že při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy hlediska uvedená v § 1142 a násl. o. z., nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných než v zákoně výslovně uvedených kritérií, respektujících základní principy soukromého práva (viz § 2 a násl. o. z.). Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má i nadále zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít i z jiných skutečností. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené.

Judikatura dovolacího soudu vychází z toho, že soud může přikázat věc jen tomu spoluvlastníku, resp. spoluvlastníkům, kteří prokážou schopnost přiměřenou náhradu zaplatit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2010, sp. zn. 22 Cdo 2147/2009, a judikaturu tam uvedenou). Tento právní názor potvrdil i nález Ústavního soudu ze dne 2. února 2005, sp. zn. II. ÚS 494/03: Ústavní je soud s obecnými soudy zajedno v tom smyslu, že je třeba zkoumat kredibilitu toho spoluvlastníka (těch spoluvlastníků), jemuž (jimž) má být věc přikázána a jenž má (jež mají) poskytnout náhradu zbylému spoluvlastníkovi (zbylým spoluvlastníkům). Z ústavního požadavku vyplývajícího z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod tak dle názoru Ústavního soudu vyplývá, že pokud soud přikročí ke zrušení vlastnického práva a vypořádání spoluvlastnických podílů na základě § 142 občanského zákoníku, musí beze zbytku naplnit uvedené principy a v řízení musí být prokázáno, zda jsou splněny veškeré předpoklady pro to, aby za zrušení spoluvlastnického podílu mohla být i fakticky poskytnuta přiměřená náhrada . Protože názor Ústavního soudu se opírá o čl. 11 odst. 1 Listiny, jehož obsah byl jak vyplývá z povahy věci novým občanským zákoníkem nedotčen, platí tento právní názor i z něj vycházející judikatura Nejvyššího soudu i nadále.

V dané věci vyšly soudy z toho, že žalovaná po právní moci (později zrušeného v dovolacím řízení) rozsudku odvolacího soudu, kterým jí byly nemovitosti přikázány, zaplatila žalobci vypořádací podíl ve výši 3 200 045,30 Kč; soudy tak již vycházely z jiného skutkového stavu, než dovolací soud v předchozím dovolacím řízení, a nemusely se tak striktně držet jeho závěrů. Žalobce sice doložil, že má na účtu u České spořitelny dostatek finančních prostředků na vyplacení vypořádacího podílu žalované, neprokázal však, že má stále k dispozici finanční prostředky vyplacené mu žalovanou na jeho vypořádací podíl, resp. že by mohl odpovídající částku žalované vrátit. Za tohoto skutkového stavu, kterým je dovolací soud vázán, není úvaha o tom, že je třeba právě z uvedeného důvodu nemovitosti přikázat opět žalované, opřená o § 3 odst. 2 písm. f), § 6 odst. 1 a § 7 o. z., zjevně nepřiměřená.

V dovolání proti opravnému usnesení, týkajícímu se výroku o náhradě nákladů řízení, se poznamenává, že celková částka, s jejímž přiznáním protistraně žalobce implicitně polemizuje, nepřesahuje 50 000 Kč. Celkové náklady přiznané žalované činily (po vydání opravného usnesení) 52 396,70 Kč (v rozsudku na č. l. 495 byly přiznány ve výši 26 091 Kč, a s touto částkou dovolatel nepolemizuje, napadá tedy rozdíl mezi ní a v opravném usnesení přisouzenými 52 396,70 Kč); již proto je dovolání nepřípustné (§ 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

Dovolatel ani nevymezuje právní otázku, která by mohla založit přípustnost dovolání (§ 237 o. s. ř.); jedině by snad mohlo jít o posouzení toho, zda přiznání náhrady za účast zástupkyně žalované - advokátky - při vyhlášení rozhodnutí ve výši 10 870 Kč odporuje dobrým mravům. Sám však nezpochybňuje, že jde o částku přiznanou podle právního předpisu; protože náhrada nákladů řízení, spočívajících v zastoupení advokátem vychází zásadně (s výjimkami) z ceny předmětu řízení (viz § 6 a násl. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v platném znění), jde o postup odpovídající platnému právu. Zákonodárce uvádí případy, kdy lze mimosmluvní odměnu zvýšit nebo snížit (§ 12 a násl. advokátního tarifu); mezi tyto případy nepatří to, že jde snad o méně náročný úkon. To nelze považovat za opomenutí; posouzení náročnosti úkonu právní služby často nelze opřít o objektivní kritéria a navíc náhrada nákladů řízení je jedním z prostředků, zabraňujících vedení neúčelných sporů (viz Hora, V. Československé civilní právo procesní. Praha 1934, reprint Wolters Kluwer 2010, díl II., s. 71).

V dané věci tak nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. listopadu 2015


JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu