22 Cdo 3141/2015
Datum rozhodnutí: 11.11.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



22 Cdo 3141/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. M. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Havlíčkovo náměstí 512/16, proti žalovanému M. N. , o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn 7 C 33/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. října 2014, č. j. 30 Co 391/2014-101, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 26. června 2014, č. j. 7 C 33/2014-66, zamítl žalobu na určení vlastnického práva k pozemku parc. č. 294/2 o výměře 543 m 2 (dále jen předmětný pozemek ) zapsanému na LV č. 652 pro obec a k. ú. S. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 15. října 2014, č. j. 30 Co 391/2014-101, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pro nejasnosti poměrů v exekučním řízení vedeném proti žalobci a flagrantní pochybení exekutorského úřadu navrhoval žalobce v průběhu dokazování přerušení řízení do doby, než bude vyřešena překážka v řízení, kterou působí právě nejasnost poměrů v dané exekuční věci. Soud měl přitom povinnost návrhu na přerušení řízení podle § 109 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu vyhovět, neboť rozhodnutí záviselo na otázkách, které nebyl soud oprávněn v tomto řízení řešit. Žalobce navrhoval soudům, aby při dokazování věc pojaly šířeji , čímž by bylo zajištěno, že tvrzení žalobce mají reálný základ minimálně proto, aby soud řízení přerušil. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2012, sp. zn. 21 Cdo 3945/2011. Jelikož se soudy omezily pouze na dokazování v užším rozsahu a nezabývaly se otázkami odůvodněnosti práva žalobce natolik, jak žalobce navrhoval, došlo k odepření práva žalobce na spravedlivý proces. Nadto je tvrzení odvolacího soudu o tom, že exekuční řízení se řídí zákonem o veřejných dražbách, nesprávné, neboť dražba probíhala toliko podle exekučního řádu. S ohledem na uvedené žalobce navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se řízení přerušuje.
Žalovaný se k dovolání žalobce nevyjádřil.
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 15. října 2014 a dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen o. s. ř. ).
Dovolání není přípustné.
Podle § 243f odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V posuzovaném případě spatřoval dovolatel otázku přípustnosti dovolání v tom, že soudy obou stupňů v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu nepřerušily řízení, přičemž konkrétně přitom namítal rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2012, sp. zn. 21 Cdo 3945/2011.
Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. listopadu 2012, sp. zn. 21 Cdo 3945/2011 (uveřejněném pod č. 36/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dovodil, že včasné podání mimořádného opravného prostředku proti rozhodnutí soudu vydanému v řízení podle části třetí občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, jehož předmětem je určení neplatnosti právního úkonu, podle něhož byl navržen vklad práva do katastru nemovitostí, je důvodem pro přerušení řízení o návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí před katastrálním úřadem a pro přerušení řízení o žalobě podané ve věci vkladu práva do katastru nemovitostí podle části páté občanského soudního řádu; přerušení řízení trvá až do rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku a, bylo-li mimořádnému opravnému prostředku vyhověno, až do právní moci nového rozhodnutí ve věci určení neplatnosti právního úkonu .
O takovou situaci však v předmětném případě nešlo, neboť předmětem tohoto řízení byla určovací žaloba, kterou se žalobce snažil zpochybnit proběhnuvší dražbu předmětného pozemku. Nadto žalobce v řízení před soudem prvního stupně navrhoval jeho přerušení pro údajně souběžně probíhající dovolací řízení proti usnesení odvolacího soudu ze dne 27. května 2013, č. j. 15 Co 368/2013-388, v němž se měla řešit otázka, která měla mít význam pro zde probíhající řízení. Jak ovšem správně uvedl soud prvního stupně ve svém rozsudku, uvedené dovolací řízení bylo již před podáním návrhu na přerušení řízení skončeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2013, č. j. 20 Cdo 3807/2013-471, kterým bylo dovolání odmítnuto, a proto k přerušení tohoto řízení z důvodu souběžně probíhajícího dovolacího řízení dojít nemohlo.
Upozorňuje-li potom žalobce v dovolání, že řízení mělo být přerušeno pro podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 30. dubna 2013, sp. zn. 15 Co 238/2013 , jedná se o nepřípustnou novotu ve smyslu 241a odst. 6 o. s. ř., neboť na toto údajně probíhající dovolací řízení upozornil žalobce poprvé až v dovolání.
S ohledem na uvedené neshledal Nejvyšší soud dovolání žalobce přípustným, a proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění (§ 243f odst. 3 věta druha o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. listopadu 2015

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu