22 Cdo 314/2003
Datum rozhodnutí: 16.09.2003
Dotčené předpisy: § 88 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 7 odst. 1 písm. b) předpisu č. 97/1963Sb., § 37 odst. 1 písm. b) předpisu č. 97/1963Sb.




22 Cdo 314/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně J. J., zastoupené advokátem, proti žalovanému T. B. B. J., zastoupenému advokátem, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 10 C 4/2002, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. září 2002, č. j. 10 Co 536/2002-64, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. září 2002, č. j. 10 Co 536/2002-64, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Teplicích (dále soud prvního stupně ) usnesením ze dne 25. dubna 2002, č. j. 10 C 4/2002-46, vyslovil svoji místní nepříslušnost s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu Praha-západ. Vyšel ze zjištění, že manželství účastníků bylo rozvedeno soudem v A. v D., a s ohledem na § 37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, a § 88 písm. b) OSŘ dovodil, že výlučně místně příslušný soud pro vypořádání společného jmění účastníků na území České republiky není. Žalovanému však byl od 27. 10. 1993 povolen pobyt na území České republiky a protože minimálně od 15. 1. 2001 bydlí v J., je jeho obecným soudem podle § 85 odst. 1 věta první OSŘ Okresní soud Praha-západ, který je také ve smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb. v daném případě soudem místně příslušným.

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalovaného usnesením ze dne 13. září 2002, č. j. 10 Co 536/2002-64, usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil z důvodu nedostatku pravomoci soudů České republiky, který je neodstranitelnou podmínkou řízení. Pro řízení o vypořádání společného jmění manželů po rozvodu jejich manželství platí výlučná místní příslušnost soudu upravená v § 88 písm. b) OSŘ a proto nepřichází v úvahu místní příslušnost daná obecným soudem žalovaného ani soudem na výběr daným podle § 87 OSŘ. Pravomoc soudů České republiky v této věci nevyplývá ani z dohody účastníků z 8. 11. 1994, podle které účastníci souhlasili s tím, že jejich osobní, rodinné a dědické vztahy budou rozhodnuty podle dánského práva.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí, a nesprávného právního posouzení věci. Vadu řízení mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci žalobkyně spatřuje v tom, že odvolací soud posoudil věc po právní stránce jinak než soud prvního stupně, přitom nepostupoval podle § 118a odst. 2 OSŘ, protože pokud by jí sdělil svůj názor a dal jí možnost se k němu vyjádřit, napadené rozhodnutí by nebylo vydáno. Odvolací soud při rozhodování nevzal zřetel na to, že rozsudek soudu v A., D. k., z 18. 1. 1999 o rozvodu manželství účastníků byl uznán Nejvyšším soudem České republiky a ke dni uznání nastaly jeho účinky v rámci České republiky. Příslušností v majetkových sporech podle § 37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb. se myslí příslušnost věcná i místní. Podle českého práva určovatelem ve vztazích osobních a majetkových mezi manžely je přímý vztah účastníků k České republice, který je v daném případě splněn, neboť oba mají bydliště na jejím území. Navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný považoval argumentaci žalobkyně v dovolání ohledně příslušnosti soudů České republiky za zavádějící. Odkázal na článek 2 Vzájemné dohody a smlouvy z 8. 11. 1994, uzavřené mezi účastníky.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadené usnesení podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ v rozsahu dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Námitce dovolatelky, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) OSŘ], nelze přisvědčit. Použití ustanovení § 118a odst. 2 OSŘ nepřicházelo v úvahu, neboť toto ustanovení se vztahuje k jednání ve smyslu § 115 OSŘ, jak vyplývá z obsahu § 118a OSŘ a jeho zařazení v části občanského soudního řádu, týkající se Jednání . V dané věci s ohledem na ustanovení § 103 a § 104 odst. 1 OSŘ nebylo ani dobře možné jednání nařídit. Při zjištění neodstranitelné překážky řízení soud řízení bez dalšího zastaví, neboť v řízení pokračovat nelze.

Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Podle § 1 zákona č. 97/1963 Sb. účelem tohoto zákona je stanovit, kterým právním řádem se řídí občanskoprávní, rodinné, pracovní a jiné podobné vztahy s mezinárodním prvkem, upravit právní postavení cizinců, jakož i stanovit postup českých justičních orgánů při úpravě těchto vztahů a rozhodování o nich a tím napomáhat mezinárodní spolupráci.

Pojem mezinárodní prvek je dán mimo jiné tehdy, jestliže účastník právního vztahu je příslušníkem zahraničního státu. S ohledem na to, že žalovaný je státním příslušníkem Dánského království, přísluší pravomoc českých soudů stanovit podle zákona č. 97/1963 Sb.

Podle § 37 odst. 1 tohoto zákona pravomoc českých soudů v majetkových sporech je dána, je-li dána podle českých předpisů jejich příslušnost. Podle odstavce 2 uvedeného paragrafu pravomoc českých soudů v majetkových sporech může být založena také písemnou úmluvou stran. Věcnou příslušnost českých soudů nelze však takovou úmluvou měnit.

Řízení o vypořádání společného jmění je věcí majetkovou, proto je třeba pravomoc českých soudů řešit z hlediska výše citovaného § 37.

Podle § 84 OSŘ k řízení je příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje (žalovaného), není-li stanoveno jinak.

Podle § 85 odst. 1 OSŘ nestanoví-li zákon jinak, je obecným soudem fyzické osoby okresní soud, v jehož obvodu má bydliště, a nemá-li bydliště, okresní soud, v jehož obvodu se zdržuje. Má-li fyzická osoba bydliště na více místech, jsou jejím obecným soudem všechny okresní soudy, v jejichž obvodu bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale.

Podle § 88 písm. b) OSŘ namísto obecného soudu, popřípadě namísto soudu uvedeného v § 85a, je k řízení příslušný soud, který rozhodoval o rozvodu, jde-li o vypořádání manželů po rozvodu stran jejich společného jmění nebo jiného majetku anebo o zrušení společného nájmu bytu.

Při posuzování otázky, zda je v daném případě dána pravomoc českých soudů podle § 37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., ustanovení § 88 písm. b) OSŘ aplikovat nelze. Dovolací soud souhlasí s názorem uváděným k § 88 písm. b) OSŘ v Komentáři k občanskému soudnímu řádu, Díl I, vydaném nakladatelstvím Orbis, Praha 1970, str. 299, a v Komentáři k občanskému soudnímu řádu, I.díl, vydaném nakladatelstvím Panorama Praha 1985, str. 386, že ustanovení písm. b) lze ovšem použít jen tehdy, jestliže rozvod manželství vyslovil některý čs. soud. Jestliže rozvod vyslovil některý cizozemský soud, budou pro určení místní příslušnosti ve věcech zde uvedených platit obecná ustanovení . Je totiž logické, aby v těchto případech pro určení místní příslušnosti soudu platila obecná ustanovení, protože při použití § 88 písm. b) OSŘ by vždy rozhodoval cizozemský soud, vyjma případů, kdy by pravomoc českých soudů byla založena písemnou úmluvou stran.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud použil správný právní předpis, ale nesprávně ho vyložil. Právní posouzení věci odvolacím soudem tak nebylo správné a proto dovolacímu soudu nezbylo, než napadené usnesení odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. září 2003

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu