22 Cdo 3124/2006
Datum rozhodnutí: 28.11.2007
Dotčené předpisy:





22 Cdo 3124/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) Ing. L. Z. a b) E. Z., zastoupených advokátkou, proti žalovanému Z. o. d. B., zastoupenému advokátem, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 3 C 545/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ze dne 31. května 2006, č. j. 15 Co 771/2005-175, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Pelhřimově (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 20. září 2005, č. j. 3 C 545/2003-137, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby soud uložil žalovanému povinnost vyklidit do tří dnů od právní moci rozsudku pozemek parc. č. 46/1 v k. ú. S. u B., zapsaný na LV u Katastrálního úřadu pro V., katastrální pracoviště P., tak, že odstraní hromadu zeminy a kamení nacházející se na tomto pozemku . Dále o rozhodl o nákladech řízení.


Soud prvního stupně zjistil, že právní předchůdkyně žalobců A. M. nabyla dědictvím po svých rodičích mimo jiné v kat. území S. u B. pozemek parc. č. 46 zahradu o výměře 2084 m2. Tento pozemek byl právními předchůdci A. M. vnesen do tehdejšího jednotného zemědělského družstva (dále jen JZD ), právního předchůdce žalovaného, založeného v roce 1957, a byl družstvem užíván k přístupu ke stodole nacházející se na stavební parc. č. 33/3. Geometrickým plánem z 28. 11. 1985, číslo 93095-04-399-85, došlo k rozdělení pozemku parc. č. 46 na par. č. 46/1 o výměře 686 m2 a parc. č. 46/2 o výměře 1398 m2. Pozemek parc. č. 46/2 A. M. prodala kupní smlouvou z 27. 5. 1986 J. a D. Š. a pozemek parc. č. 46/1 kupní smlouvou z 15. 11. 2002 žalobcům, kteří jsou v katastru nemovitostí vedeni jako jeho vlastníci. Rozdělení pozemku parc. č. 46 bylo zapsáno při zápisu kupní smlouvy z 27. 5. 1986 do evidence nemovitostí. Na pozemku žalobců se nachází hromada zeminy a kamení do výšky cca 3,5 m a co do šířky cca 8-10 m, která je zarostlá trávou. Podle soudu prvního stupně i když nebylo přesně zjištěno, zda k navršení zeminy a kamení nyní na pozemku žalobců došlo v průběhu 60. či 70. let minulého století v souvislosti s terénními úpravami na pozemcích před stodolami za účelem zlepšení příjezdu traktory ke stodolám, nebo zda až počátkem 80. let přehrnutím původní hromady u vrat stodoly, najisto se tak stalo ještě před rozdělením pozemku parc. č. 46. Soud prvního stupně zaujal právní názor, že k pozemku parc. č. 46 vzniklo právo družstevního užívání ve smyslu § 36 odst. 2 zákona č. 122/1975 Sb., o zemědělském družstevnictví, neboť v době, kdy byl tento pozemek právním předchůdcem A. M. sdružen do JZD, měl výměru nad 0,1 ha a jeho výměra tak nebránila vzniku tohoto práva. Pokud právní předchůdce žalovaného prováděl na pozemku parc. č. 46 terénní úpravy, při nichž došlo k navršení zeminy a kamení, činil tak v souladu s § 37 odst. 3 zák. č. 122/1975 Sb., podle kterého družstvo mohlo provádět na sdružených pozemcích úpravy potřebné k zajištění nebo zvýšení zemědělské výroby, měnit podstatu sdružených pozemků a čerpat z ní a zřizovat na sdružených pozemcích stavby potřebné pro činnosti družstva i obytné domy v rámci podnikové bytové výstavby . Za této situace soud nepovažoval za podstatné, zda zemina na hromadě pochází výhradně z předmětného pozemku či i z pozemků sousedních, a nehodnotil, zda předmětná hromada má charakter věci v právním smyslu.


Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 31. května 2006, č. j. 15 Co 771/2005-175, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil dokazování spisy Státního notářství v P. sp. zn. D 135/78, 3 D 1107/81 a N 246/86, stanovami JZD z roku 1976, listinou týkající se vstupu J. H., otce A. M., do družstva částí kroniky obce S. z roku 1957 a výslechem A. M. a vzal za prokázané, že právní předchůdce žalovaného byl založen v roce 1957 a že J. H. skutečně musel vstoupit do vzniklého JZD v roce 1957, neboť v té době byl zvolen do revizní komise družstva. Podle identifikací parcel založených ve spisech o projednání dědictví po zemřelých A. H. a J. H. byla u zahrady parc. č. 46 poznámka, že je v užívání vlastníka nikoli v užívání socialistické organizace, jak tomu bylo u jiných pozemků. O tom, že pozemek parc. č. 46 byl skutečně v užívání vlastníka, svědčí i skutečnost, že A. M. v roce 1986 prodala tu část pozemku parc. č. 46, kterou i po vstupu J. H. do družstva rodina skutečně užívala. Žalovaný nedoložil zápis provedený ve smyslu článku 4 tzv. Druhých Vzorových stanov, vyhlášených v částce č. 40/1953 Ú. l., a sepsaný s J. H., který měl obsahovat seznam sdružených pozemků s uvedením katastrálních čísel a výměry. Podle názoru odvolacího soudu, pokud by ve skutečnosti byl sdružen i pozemek parc. č. 46, pak by stejně jako u ostatních sdružených pozemků bylo uvedeno, že je v užívání socialistické organizace. Odvolací soud proto nepovažoval za správný závěr soudu prvního stupně o tom, že právní předchůdce žalovaného užíval sporný pozemek jako pozemek sdružený ke společnému družstevnímu užívání, a úvahy o tom, zda s ním žalovaný nakládal ve smyslu zákona č. 122/1975 Sb., pokládal za nadbytečné. A. M. byla srozuměna s tím, že družstvo kromě její stodoly užívalo i část pozemku parc. č. 46 jako příjezdovou cestu ke stodole, neboť jiná přístupová cesta ke stodole nebyla. Z důvodu lepšího vjezdu do stodoly družstvo přistoupilo k vybagrování zeminy a k jejímu navršení na té části pozemku, která je nyní vlastnictvím žalobců. Záležitosti ohledně parc. č. 46 vyřešili ještě rodiče A. M. za svého života a po vstupu J. H. do družstva ji nevyužívali a rodina byla srozuměna s tím, že ji užívá družstvo. Hromada zeminy a kamení rodině nevadila. Ke vrácení předmětného pozemku nemusela činit žádné právní úkony, pozemek prostě začala užívat. Odvolací soud dovodil, že A. M. konkludentně (§ 35 odst. 1 ObčZ) souhlasila s užíváním parc. č. 46 družstvem, nebránila se ani změnám, které byly na pozemku prováděny, a to ani v době, kdy v roce 1990 její rodina začala pozemek opět užívat, proto se právní předchůdce žalovaného nedopustil neoprávněného zásahu do vlastnických práv A. M. k pozemku a následně do práv žalobců.


Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovozují z toho, že je zde řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a která se týká neoprávněného zásahu do vlastnického práva ve smyslu § 126 odst. 1 o. z., a konkludentně učiněného právního úkonu ve smyslu § 35 odst. 1 o. z. . Namítli, že ze skutečnosti, že rodina A. M. druhou část pozemku jako zahradu neužívala, nelze dovozovat, že A. M. souhlasila s tím, že pozemek bude užívat někdo jiný. Je pouze na vůli vlastníka, zda bude předmět svého vlastnictví užívat nebo jej bude jen držet a nebude s ním nijak nakládat. Právní předchůdce žalovaného si vzal do užívání stodolu a další hospodářské budovy č. p. 12 ve S. a neřešil, zda do těchto budov má zajištěný přístup. Prostě začal užívat jako příjezdovou cestu předmětný pozemek a choval se tak, jako kdyby tento pozemek měl v družstevním užívání. Takové jednání právního předchůdce žalovaného nelze považovat za oprávněné. Podle žalobců se rodina A. M. a později i ona sama nemohli bránit neoprávněnému užívání části pozemku právním předchůdcem žalovaného, neboť pracovali v družstvu a jako zemědělci neměli jinou možnost obživy . K nahrnutí hromady zeminy na pozemek nyní ve vlastnictví žalobců, k čemuž podle výpovědi svědka J. mělo dojít v letech 1982 až 1983 a podle čestného prohlášení A. M. z 27. 4. 2003 v roce 1984, A. M. nikdy žádný souhlas neudělila, navíc v té době ve S. již nebydlela a o jejím navezení se dověděla náhodou. Počínání A. M. nelze proto považovat za konkludentně udělený souhlas. Žalobci se při koupi pozemku od A. M. dověděli, že se snažila s žalovaným dohodnout na odstranění hromady zeminy, ale bezvýsledně. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání. Uvedl, že podle stávající judikatury k odevzdání nemovitostí do vlastnictví družstva podle zvláštních předpisů, a to ať již jde o zákon č. 49/1959 Sb., popříp. na základě stanov bývalých zemědělských družstev nebo jiných jejich vnitrodružstevních předpisů, nebylo nutno činit žádné smluvní právní úkony mezi družstvem a členem družstva, neboť k přechodu vlastnictví i k družstevnímu užívání pozemků došlo v důsledku vstupu člena do družstva. Pokud tedy došlo ke vstupu pana H., jako vlastníka těchto nemovitostí, v roce 1957 do družstva, na družstvo přešlo vlastnictví hospodářské budovy a zcela nepochybně družstvu vzniklo právo družstevního užívání k parcele, kterou se žalobci domáhají vyklidit . Pokud žalovaný provedl terénní úpravy sdruženého pozemku za účelem zlepšení přístupu ke sdružené stodole, šlo o zcela oprávněný zásah do podstaty pozemku. Nahrnutím zeminy nevznikla nová věc, která by byla ve vlastnictví žalovaného.


Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami včas a řádně zastoupenými, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.


Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam nemá. Odvolací soud své rozhodnutí založil na skutkovém zjištění, že právní předchůdkyně žalobců, A. M., konkludentně vyjádřila souhlas s užíváním svého pozemku právním předchůdcem žalovaného. Řešení otázky, zda účastník řízení nebo jeho právní předchůdce za jedinečných konkrétních souvislostí vyjádřil neformální souhlas s určitým jednáním jiné osoby, nemůže zásadní právní význam přezkoumávaného rozhodnutí a tedy i přípustnost dovolání navodit. Zjištění, zda v konkrétním případě právní předchůdce účastníka dal dostatečně najevo souhlas s určitým jednáním, je zjištěním skutkového charakteru, které tak nemůže být podrobeno přezkumu dovolacím soudem. V dovolacím řízení se dokazování provádí výhradně za účelem prokázání uplatněného dovolacího důvodu, nikoli pro přezkum skutkových závěrů soudů nižších stupňů, které jsou pro Nejvyšší soud závazné (§ 243a odst. 2 OSŘ). Řešení určité právní otázky, jež je předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, musí také dopadat nejen na konkrétní projednávanou věc, ale musí být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a v konečném účinku tak mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2006, sp. zn. 22 Cdo 1407/2005, publikovaný pod C 4008 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). V tomto případě však tomu tak není.


S ohledem na skutečnost, že předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě nejsou naplněny, dovolací soud podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobců bylo odmítnuto a náklady žalovaného spojené s jeho vyjádřením se k dovolání žalobců nelze považovat za účelně vynaložené, neboť nenamítl nepřípustnost dovolání, ale hodnotil věc po stránce hmotně právní, navíc odlišně od správného hodnocení věci odvolacím soudem (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ a contrario).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 28. listopadu 2007


JUDr. František B a l á k, v. r.


předseda senátu