22 Cdo 3110/2010
Datum rozhodnutí: 22.08.2011
Dotčené předpisy: § 149 obč. zák., § 112 obč. zák.





22

Cdo 3110/2010

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph. D., ve věci žalobkyně
Z. M.,
zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Čs Legií 5, proti žalovanému
J. M.,
zastoupenému JUDr. Pavlem Povolným, advokátem se sídlem v Ostravě Mariánských Horách, Sokola Tůmy 473/16, o vypořádání společného jmění manželů a o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 167/2004, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. listopadu 2009, č. j. 42 Co 388/2009-467, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. listopadu 2009, č. j. 42 Co 388/2009-467,
se
(s výjimkou části výroku pod bodem I., ve které bylo zastaveno řízení o vypořádání peněžní hotovosti ve výši 50.000.- Kč,

ohledně položky č. 11 peněžní hotovosti ve výši 260.000 Kč a položky č. 21 nákladů soudního řízení ve věci sp. zn. 31 C 120/1999 Okresního soudu v Ostravě)
ruší
a věc
se
v tomto

rozsahu
vrací
Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Ostravě (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 11. listopadu 2009, č. j. 42 Co 388/2009-467, změnil rozsudek Okresního soudu Ostravě (dále jen soud prvního stupně ) ze dne 30. března 2009, č. j. 16 C 167/2004-423, mimo jiné tak, že ze zaniklého společného jmění účastníků přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně automobil Fiat Uno, a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu na vypořádání společného jmění manželů částku 256.368,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Vypořádal i další položky včetně společného bytu ve vlastnictví účastníků v budově v O. Konstatoval, že ač šlo formálně o změnu, s výjimkou automobilu Fiat Uno ... pak rozdělení jednotlivých věcí i finančních částek v podstatě kopíruje rozsudek okresního soudu . Jen ohledně položky pod bodem 11, kterou účastníci vyloučili z vypořádání, odvolací soud řízení zastavil (soud prvního stupně návrh v této části zamítl). Současně rozhodl o vzájemném návrhu žalovaného na vydání bezdůvodného obohacení, spočívajícího v tom, že žalobkyni vyplatil žalovaný peněžní částky z titulu výživného manželky na základě soudního rozhodnutí, které bylo později zrušeno, a to tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v další napadené části, tj. v odstavci VIII výroku, pokud jím byla zamítnuta žaloba do částky 176.976,- Kč s úrokem s prodlení .

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že manželství účastníků bylo k 14. 1. 2004 rozvedeno; na vypořádání společného majetku se účastníci nedohodli. Odvolací soud v podstatě shledal správným vypořádání společného jmění manželů ( SJM ), jak jej provedl soud prvního stupně, a převzal i jeho skutková zjištění. Odvolací soud nesouhlasil se soudem prvního stupně, který do vypořádání nezařadil osobní automobil Fiat Uno s odůvodněním, že ke dni vypořádání již neexistoval; podle odvolacího soudu je však podstatné, že existoval ke dni zániku SJM. Automobil v době po rozvodu užívala žalobkyně a je tedy na místě

jej do vypořádání zahrnout a přikázat jej do jejího výlučného vlastnictví. Na tomto závěru nemůže nic změnit to, že žalobkyně posléze auto přestala užívat a nechala je stát na parkovišti, odkud zmizelo.

Celková hodnota vypořádávaného majetku činila 705.277,- Kč. Odvolací soud se stanovil rozdílné podíly bývalých manželů na vypořádávaném majetku; odchýlil se tak od rovnosti podílů (§ 149 odst. 1 věta první obč. zák.). Pro určení jejich výše vzal za podstatnou okolnost, že žalobkyně opakovaně žalovaného bezdůvodně obvinila z přestupku, resp. trestného činu. Proto odvolací soud stanovil podíly účastníků v rozsahu 60% ve prospěch žalovaného a 40% ve prospěch žalobkyně.

Pokud jde o nárok na vydání bezdůvodného obohacení, který uplatnil vzájemným návrhem žalovaný, odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně řízení zatížil procesní vadou, když nerozhodl o zpětvzetí vzájemné žaloby. Nejednalo se však o takovou vadu, který by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť soud prvního stupně, shledal nárok žalovaného promlčeným, a proto žalobu na vydání bezdůvodného obohacení zamítl. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v této části shledal věcně správným a potvrdil jej.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu, konkrétně proti výroku I., podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu

( o. s. ř. ) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Přípustnost dovolání spatřuje v posouzení otázky zda podíl účastníka na společném jmění může být při jeho vypořádání (§ 149 odst. 2 obč. zák.) snížen s odkazem na § 149 odst. 3

obč. zák. proto, že opakovaně podal na druhého účastníka neprokázané obvinění v přestupkových řízeních a v řízení trestním . Dále dovolatelka namítá, že nesouhlasí s vypořádáním osobního motorového vozidla Fiat Uno, které bylo přikázáno do jejího výlučného vlastnictví, ačkoliv toto vozidlo po celou dobu od rozvodu manželství užíval žalovaný a disponoval s jeho klíči, a poté zcela účelově v roce 2008 nahlásil údajné odcizení vozidla. Podle dovolatelky mělo být vozidlo přikázáno do vlastnictví žalovaného a tento měl uhradit na vypořádání polovinu hodnoty vozidla. V další části dovolání polemizuje s potvrzujícími částmi výroku rozsudku odvolacího soudu, zejména s oceněním bytu přikázaného žalovanému, a rozebírá detailně jednotlivé položky návrhu na vypořádání společného jmění manželů, o kterých mělo být rozhodnuto jinak. Dovolatelka navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu, podává dovolání i žalovaný; přípustnost opírá

o § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu , nicméně podle obsahu dovolání napadá jen potvrzující výrok pod bodem II., týkající se vzájemné žaloby. Za zásadní považuje otázku, zda v případě, že žalobce vyjádří vůli, aby se v řízení nepokračovalo, soud však řízení nezastaví a ve věci rozhodne, jde o případ, kdy žalobce v řízení o uplatněném nároku řádně nepokračuje (§ 112 obč. zák.) a promlčecí lhůta nadále běží. Nesouhlasí s tím, že žalovaný vzal svou žalobu na vydání bezdůvodného obohacení žalobkyně zpět a v řízení zahájeném dne 9. 5. 2005 tak řádně nepokračoval a jeho nárok se promlčel. Dovolatel vysloveně neprohlásil, že na projednání svého návrhu nemá zájem

a že je srozuměn s tím, že o jeho návrhu nebude meritorně rozhodnuto, a soud prvního stupně ani nerozhodl o zpětvzetí vzájemné žaloby. Dovolatel neměl v úmyslu v řízení zahájeném dne 9. 5. 2005 řádně nepokračovat, a tak nejednal v rozporu s ustanovením § 112 obč. zák. a tudíž k promlčení podle § 107 odst. 1 obč. zák. nedošlo. Vzhledem k tomu pak spočívá rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci a dovolatel navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání jsou (částečně) přípustná a že jsou splněny náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání jsou důvodná.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, publikovaném pod č. C 12 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále jen Soubor ) dovodil, že dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) o. s. ř., ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu . K obdobnému právnímu názoru dospěl v rozsudku ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněném již dříve ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996, poř. č. 117 (rozhodnutí publikovaná v této sbírce jsou dále označována jen jako R ), podle kterého dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustné zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení § 242 odst. 2 o. s. ř.

Pokud tedy odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně o vypořádání SJM jen ohledně některých vypořádávaných položek, může dovolací soud přezkoumat jeho rozsudek jako měnící pouze v rozsahu změny rozsudku prvního stupně; rozhodnutí týkající se položek, které nebyly změnou rozhodnutí soudu prvního stupně v odvolacím řízení dotčeny, lze přezkoumat jen za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který pro nepřípustnost dovolání přezkoumávat nelze.

K podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, Soubor č. C 154). Proto nelze přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. opřít o takovou změnu napadeného rozhodnutí, která byla pro dovolatele příznivá.

Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (R 52/1999).

Napadený rozsudek odvolacího soudu tak, jak ostatně uvedl i sám odvolací soud, je rozhodnutím měnícím jen pokud jde o automobil Fiat Uno; pokud jde o ostatní položky, kterých se dovolání žalobkyně týká, je rozsudkem potvrzujícím. V potvrzující části by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Nevymezila-li žalobkyně v dovolání (jehož přípustnost by se mohla opírat

jen o uvedené ustanovení) právní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku, a tedy i přípustnost dovolání, pak dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn.

28 Cdo 1996/2003, Soubor č. C 2463).

Dovolatelka sice výslovně neuvedla, v čem spatřuje po právní stránce zásadní význam napadeného rozhodnutí, z obsahu dovolání se však podává, že jde o otázku, zda podíl účastníka na společném jmění může být při jeho vypořádání (§ 149 odst. 2 obč. zák.) snížen s odkazem na § 149 odst. 3 obč. zák. proto, že opakovaně podal na druhého účastníka neprokázané obvinění v přestupkových řízeních a v řízení trestním . Tuto otázku hodlá dovolací soud posoudit jinak, než odvolací soud. Také ocenění bytu, přikázaného žalovanému (položka č. 6) provedly soudy v rozporu s ustálenou judikaturou.

Zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo

na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem (§ 149 odst. 2 obč. zák.). Při vypořádání se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti (§ 149 odst. 3 obč. zák.).

Ustanovení § 149 odst. 3 obč. zák. ukládá soudu, aby při zvažování o případné nerovnosti podílů na vypořádávaném majetku přihlédl především ke skutečnostem, které měly vliv na hospodaření rodiny (zásluha na nabytí a udržení společného jmění), a k péči o rodinu, která může vyvážit větší zásluhy o nabytí a udržení společného majetku (otázkou, zda lze měnit výši podílů s přihlédnutím k vyšší míře zásluh o nabytí a udržení majetku se dovolací soud, vázán obsahem podaného dovolání, nemohl zabývat). Skutečnosti vedoucí k rozpadu manželství nejsou pro stanovení výše vypořádacího podílu významné, pokud neměly přímý dopad na hospodaření se společným majetkem nebo na péči o rodinu (viz přiměřeně závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 2921/2005 a rozsudku ze dne 23. května 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006, Soubor č. C 5060).

V dané věci byla příčina rozvratu manželství shledána mimo jiné v neprokázaných obviněních, která vznesla žalobkyně proti žalovanému v přestupkových řízeních i v trestním řízení (str. 5 rozsudku soudu prvního stupně dole). Taková skutečnost nemůže mít bez dalšího vliv na snížení výše vypořádacího podílu žalobkyně, a to nejen proto, že soud neučinil zjištění, že by měla bezprostřední vliv na hospodaření se společným majetkem, resp. na péči o rodinu, ale i proto, že jak dovolatelka správně uvádí to, že její tvrzení nebyla prokázána, ještě neznamená, že ve skutečnosti nebyla pravdivá (viz např. stav důkazní nouze, zásadu in dubio pro reo ). Pokud odvolací soud uvažoval jinak, spočívá v této části jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Pro oceňování vypořádávaného bezpodílového spoluvlastnictví manželů obecně platí zásada vyjádřená již ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR k výkladu ustanovení občanského zákoníku o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, R 42/1972, a později stvrzovaná judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2060/97, uveřejněný R 11/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000, publikovaný v Souboru pod č. C 496), že při oceňování věcí, které náležejí do vypořádávaného bezpodílového spoluvlastnictví, se vychází ze stavu věci ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví, ale z její ceny v době, kdy se provádí vypořádání. Stejné pravidlo platí i pro vypořádání SJM.

V dané věci soud prvního stupně, ač rozhodoval 30. 3. 2009, vyšel z ocenění bytu ke dni 14. 1. 2004, tedy k zániku SJM, a ocenil jej částkou 315.000,- Kč; odvolací soud toto ocenění bez dalšího převzal. Určení doby, ke které se ocenění provádí, je otázkou právní, a tak rozhodnutí odvolacího soudu i v této části spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Pokud jde o dovolání proti ostatním potvrzujícím částem výroku rozsudku odvolacího soudu, dovolatelka neuvádí nic, co by z rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jde o potvrzující části výroku, činilo rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam; proto se touto částí dovolání nemohl dovolací soud zabývat.

V části, ve které dovolatelka napadá výrok rozsudku odvolacího soudu, pokud jí byl přikázán do výlučného vlastnictví automobil Fiat Uno je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.

Podmínkou vypořádání věcí v řízení je to, že v době rozhodnutí soudu existují

a že v době zániku společného jmění tvořily jeho součást. Jen jestliže jeden z bývalých manželů nakládal s věcí v rozporu se zákonem, nelze k jeho protiprávnímu úkonu (je-li absolutně neplatný nebo byla-li řádně vznesena námitka relativní neplatnosti) přihlížet a věc je třeba zahrnout do vypořádání a přikázat mu ji (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, Soubor č. C 45, R 42/1972). Jestliže však věc ke dni vypořádání neexistuje a jeden z účastníků zavinil, byť i z nedbalosti, její zánik, nelze ji

již do vypořádání zahrnout, je však třeba přihlédnout k této skutečnosti při stanovení výše podílu, neboť jde o pochybení při hospodaření se společným majetkem, snižující zásluhy na jeho udržení (§ 149 odst. 3 obč. zák.).

V dané věci bylo zjištěno jen to, že automobil v době zániku SJM existoval a žádný z účastníků jej v době vypořádání neměl v držbě. Soudy ani neučinily zjištění, že by žalobkyně zavinila jeho ztrátu (odvolací soud vyšel z toho, že vůz ještě v roce 2006 užívala žalobkyně, k jeho odcizení však mělo dojít až v roce 2008). Za tohoto skutkového stavu nebyly splněny podmínky pro to, aby automobil byl přikázán do výlučného vlastnictví žalobkyně, která by tak sama nesla majetkové důsledky jeho ztráty. I v této části je tak dán dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.

Také dovolání žalovaného je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

a je i důvodné. Dovolací soud hodlá vyřešit jinak než odvolací soud otázku, zda v případě, že žalobce vyjádří vůli, aby se v řízení nepokračovalo, soud však řízení nezastaví a ve věci rozhodne, jde o případ, kdy žalobce v řízení o uplatněném nároku řádně nepokračuje

(§ 112 obč. zák).

Uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu

a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží (§ 112 obč. zák., věta první). V zahájeném řízení řádně pokračuje i ten účastník soudního řízení, který součinnost se soudem v řízení sám nevyvíjí, svými úkony však nebrání průběhu řízení a jeho skončení rozhodnutím soudu ve věci (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu SR ze dne 25. ledna 1976, sp. zn. 4 Cz 8/76, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 32/1978, jehož závěry jsou použitelné i v současné době, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2010, sp. zn. 20 Cdo 3234/2008, publikované v ASPI). Řádně naopak nepokračuje ten účastník řízení, který se souhlasem soudu vezme žalobu zpět (soud v takovém případě řízení za splnění podmínek § 96 o. s. ř. zastaví), právě tak jako ten, který nepodá návrh na pokračování přerušeného řízení

(§ 111 odst. 3 o. s. ř.) . K tomu viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kolektiv Občanský zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, 2. vydání, díl I., s. 622 a násl. V dané věci však soud na základě projevu účastníka řízení, který bylo (podle obsahu protokolu) možno vyložit jako návrh na zpětvzetí žaloby, nezastavil, pokračoval v něm

a o věci meritorně rozhodl. Žalovaný, který pak při následujícím jednání uvedl,

že na projednání vzájemné žaloby trvá, tedy nebránil průběhu řízení a jeho skončení rozhodnutím soudu ve věci a nelze dovodit, že by v řízení řádně nepokračoval. Jestliže odvolací soud přesto považoval jeho nárok za promlčený proto, že v řízení řádně nepokračoval, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání jsou důvodná. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu s výjimkou části uvedené ve výroku zrušit a věc vrátit tomuto soudu v rozsahu zrušení k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. srpna 2011

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu