22 Cdo 3099/2012
Datum rozhodnutí: 26.06.2013
Dotčené předpisy: § 126 odst. 1 obč. zák.




22 Cdo 3099/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: 1) M. S. , bytem v P., 2) O. S. , bytem v M., obou zastoupených JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Markétská 1, proti žalované SINCO MĚLNÍK společnost s ručením omezeným , se sídlem v Mělníku, K přívozu 3230, IČO: 25656350, zastoupené JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1163/5, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 11 C 18/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. března 2011, č. j. 28 Co 206/2012-170, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen ,,soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 26. ledna 2012, č. j. 11 C 18/2010-146, ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali po žalované vyklizení pozemku parc. č. 2988/127, nacházejícího se v katastrálním území M. a obci P. (dále jen ,,předmětný pozemek ). Ve výroku II. pak soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 24. května 2012, č. j. 28 Co 206/2012-170, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II. o náhradě nákladů řízení, jinak rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatňují přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
Dovolatelé vytkli nalézacím soudům, že nepřihlédly ke skutečnosti, že žalovaný užívá předmětný pozemek v jejich vlastnictví bez právního důvodu a vylučuje je z užívání tohoto pozemku, čímž zasahuje do vlastnického práva dovolatelů. Uvedli, že v řízení bylo prokázáno, že jsou na předmětném pozemku, který žalovaný užívá, umístěny movité věci, které nelze individuálně a nezaměnitelně vymezit. Dovolatelé vytýkají nalézacím soudům, že nesprávně poměřovaly střet vlastnických práv účastníků řízení. Považují za nesprávný závěr nalézacích soudů, že se vlastník pozemku, na kterém byla oprávněně postavena stavba, nemůže domáhat vyklizení movitých věcí náležejících vlastníku stavby. Tyto nároky je podle dovolatelů možné uplatnit současně. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobců nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 24. května 2012, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelů podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měli dovolatelé právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, jsou v tomto případě dovolatelé oprávněni napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Dovolatelé spatřují zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu v posouzení, zda je přípustné, aby se vlastník pozemku, na kterém je též umístěna cizí stavba, o níž už bylo pravomocně rozhodnuto, domáhal vyklizení movitých věcí náležejících vlastníku této stavby samostatnou žalobou, nebo je za těchto okolností taková žaloba jako samostatný nárok vyloučena .
Řešení této otázky zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu nezakládá.
Dovolatelé dovozují zásadní právní význam a s tím spojenou nesprávnost rozsudku odvolacího soudu s přesvědčením, že pozemek žalobců je stavbou žalované zastavěn pouze zčásti a ve vztahu k té části pozemku žalobců, na které se stavba žalované nenachází, jsou žalobci oprávněni domáhat se vyklizení svého pozemku. Pokud by tomu tak bylo, obstála by argumentace žalobců opírající se o judikaturu dovolacího soudu vyjádřenou v rozhodnutích sp. zn. 22 Cdo 740/99 a 22 Cdo 396/2003 umožňující vyklizení pozemků v té části, na které se nenachází stavba ve vlastnictví jiné osoby.
Tento předpoklad však není v souzené věci naplněn.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí správně vystihl a výslovně poukázal na skutečnost, vycházející z přednesů a tvrzení samotných žalobců, kteří tato východiska v dovolání žádným způsobem nezpochybňují. Ta spočívala v tom, že žalobci respektují skutečnost, že se nemohou domáhat odstranění stavby skleníku, tj. odstranění jeho konstrukčních prvků představovaných patkami, obvodovou stěnou, příčkou, betonovou uličkou vedenou středem skleníku. Mají však za to, že vnitřní prostor skleníku stavbou není, protože tento vnitřní prostor není fyzicky spojen s pozemkem pevným základem. Ve vztahu k této části pozemku se pak domáhají jeho vyklizení.
Tento názor dovolatelů není správný.
Podstatu skleníku jako stavby ostatně správně a výstižně vyjádřil již ve svém rozhodnutí odvolací soud, když vysvětlil a dovolací soud na jeho argumentaci jako přiléhavou odkazuje že celý pozemek žalobců je zastavěn (a potud nelze v dané věci vycházet ze závěrů vyslovených v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 74/0/99 a 22 Cdo 396/2003). Stavba skleníku je stavbou specifickou, která je se zemí spojena pevným základem jen v místě styku s konstrukcí, která plochu skleníku vymezuje, nikoliv tedy v celé ploše pod skleníkovou konstrukcí se nacházející. To je dáno účelem této stavby, tedy jejím využitím ke konkrétní zemědělské výrobě, která se realizuje na půdě. Přesto je třeba považovat za zastavěný celý pozemek, který je konstrukcí skleníku vymezen.
Dovolací soud se shoduje s odvolacím soudem, že i prostor nacházející se pod uzavřením stěnami skleníku představuje součást stavby, neboť je zřejmé, že právě tento prostor přímo slouží účelu, ke kterému je skleník primárně uzpůsoben. Opačný závěr by vedl ke zjevně absurdnímu závěru spočívajícímu v tom, že stavba skleníku by byla tvořena pouze jednotlivými konstrukčními prvky, které samy o sobě jsou spojeny se zemí pevným základem, nicméně vnitřní část skleníku by součástí stavby nebyla. Takový závěr by však s sebou nutně nesl nemožnost využívat skleník k jeho hlavnímu ekonomickému účelu, jestliže by se žalobci mohli domáhat vyklizení plochy pozemku, na kterém se realizuje zemědělská výroba a který je pod uzavřením stěn skleníku. Žalovaná by totiž v takovém případě byla vlastnicí konstrukce stavby skleníku, ale neměla by mít možnost prostor uvnitř skleníku se nacházející využívat k zemědělské činnosti právě a jen proto, že by nebyl spojen i on se zemí pevným základem např. formou vybudované jednolité vybetonované plochy. Je totiž zřejmé, že takový závěr by byl zcela v rozporu s hospodářským určením skleníku jako stavby prvotně zaměřené na výkon konkrétní zemědělské činnosti. Závěr prezentovaný dovolateli by výkon takové činnosti totiž zcela zmařil. Stavba totiž není tvořena jenom jejími jednotlivými stavebními prvky, ale také prostorem, jenž se v rámci těchto prvků obvykle pod jejich uzavřením nachází; jednotlivé stavební prvky lze zpravidla považovat za ohraničující vnější část stavby, aniž by tím byla jakkoliv zpochybněna skutečnost, že stavba je tvořena také prostorem nacházejícím se uvnitř těchto prvků.
Právní závěry odvolacího soudu jsou tak správné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak není dán.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle § 243b odst. 1, 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. neboť procesně úspěšné žalované v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měla nárok, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. června 2013

Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu