22 Cdo 3088/2010
Datum rozhodnutí: 17.04.2012
Dotčené předpisy: § 150 obč. zák.




22 Cdo 3088/2010


ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně R. Č. , zastoupené JUDr. Filipem Štípkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Pařížská 538/19, proti žalovanému K. Č. , zastoupenému JUDr. Ivo Koulou, advokátem se sídlem v Teplicích, Masarykova 568/29, o zaplacení 58.478,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 13 C 331/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. ledna 2010, č. j. 11 Co 755/2008-64, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. ledna 2010, č. j. 11 Co 755/2008-64, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Teplicích (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 24. června 2008, č. j. 13 C 331/2006-39, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 58.478,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku), co do zbytku žalobu zamítl (výrok II. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku (výrok III. a IV. rozsudku).

Vyšel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela za trvání manželství účastníků pojistnou smlouvu, jejímž předmětem je stipendijní pojištění ve prospěch dcery účastníků Romany Červené s koncem pojištění dne 21. dubna 2017 a se splatností ročního pojistného k 21. dubnu běžného roku. Žalovaný se ve smlouvě uzavřené mezi účastníky dne 12. února 2003 zavázal hradit za žalobkyni pojistné podle uvedené pojistné smlouvy v aktuální výši ve lhůtě splatnosti až do doby ukončení pojistného. Pro roky 2006 a 2007 činilo roční pojistné 29.239,- Kč, toto pojistné žalovaný neuhradil, zaplatila jej žalobkyně. Žalovaný tak nesplnil svůj závazek ze smlouvy tím, že neuhradil za žalobkyni pojistné v celkové výši 58.478,- Kč. Protože žalobkyně pojistné uhradila, vznikl jí vůči žalované nárok na náhradu škody ve smyslu § 420, § 442 odst. 1, 2 a § 534 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ). Povinnost žalovaného hradit pojistné i v následném období neshledal soud prvního stupně důvodnou a žalobu v tomto rozsahu zamítl.

Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen odvolací soud ) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 28. ledna 2010, č. j. 11 Co 755/2008-64, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 58.478,- Kč, zamítl (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III. rozsudku).

Ztotožnil se se skutkovými závěry soudu prvního stupně potud, že účastníci uzavřeli dne 2. září 1997 manželství, ze kterého se dne 4. února 1998 narodila dcera R. Č. Manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno dne 6. srpna 2004. Žalobkyně uzavřela za trvání manželství dne 12. května 1998 pojistnou smlouvu se společností Nationale-Nederlanden, životní pojišťovna na dobu od 21. dubna 1998 do 21. dubna 2017 s ročním pojistným ve výši 24.439,- Kč, splatným ročně vždy k 21. dubnu každého roku. Oprávněnou z této pojistky je dcera účastníků R. Č. Výše ročního pojistného byla od roku 2006 zvýšena na částku 29.239,- Kč, přičemž pojistné za roky 2006 a 2007 uhradila žalobkyně. Za správná skutková zjištění považoval odvolací soud i zjištění, podle kterých účastníci uzavřeli dne 20. ledna 2003 darovací smlouvu, kterou žalobkyně darovala žalovanému pozemek st. č. 151/1, pozemek parc. č. 459/10 a budovu objekt k bydlení č. p. 133 v obci K.. Mezi účastníky byla dále dne 12. února 2003 podepsána listina označená jako DOHODA . Z uvedené listiny odvolací soud zjistil, že ve vztahu k výše uvedené pojistné smlouvě se žalovaný zavázal platit za žalobkyni aktuální pojistné až do skončení pojištění a dále se zavázal, že v případě, že bude pojistné z důvodu na jeho straně zrušeno, složí ve sjednané lhůtě do notářské úschovy nebo na vinkulovaný bankovní účet ve prospěch dcery R. Č. částku odpovídající rozdílu mezi pojistnou částkou sjednanou v pojistné smlouvě a částkou vyplacenou pojistitelem při předčasném ukončení pojištění.

Odvolací soud dospěl k závěru, že tato dohoda není dohodou o výživném pro manželku ve smyslu § 91 zákona o rodině, neboť obsah této dohody nesvědčí pro závěr, že touto dohodou by se žalovaný zavázal žalobkyni platit výživné manželky. Naproti tomu odvolací soud zohlednil, že účastníci uzavřeli dne 20. ledna 2003 darovací smlouvu, kterou žalobkyně darovala žalovanému shora uvedené nemovitosti. S ohledem na časovou návaznost mezi darovací smlouvou, která měla za cíl vypořádání nemovitostí, jež financoval žalovaný, avšak jako jejich výlučná vlastnice byla uvedena žalobkyně, a dohodou uzavřenou mezi účastníky dne 12. února 2003, dospěl odvolací soud k závěru, že dohoda ze dne 12. února 2003 byla součástí dohod mezi účastníky, kterými mělo dojít k vypořádání společného jmění manželů. Závazek žalobkyně z pojistné smlouvy posoudil odvolací soud jako závazek tvořící součást společného jmění manželů.

Dohoda ze dne 12. února 2003 byla mezi účastníky uzavřena za trvání manželství, přičemž rozvodové řízení neproběhlo podle § 24a zákona o rodině. Jestliže ustálená soudní praxe nepřipouští, aby manželé mohli platně uzavřít dohodu o vypořádání společného jmění manželů před rozvodem (vyjma případů rozvodu podle § 24a zákona o rodině), nenastaly právní účinky dohody ze dne 12. února 2003 a tato dohoda je absolutně neplatná. Protože se jedná o absolutně neplatný právní úkon, není žalovaný povinen podle této dohody plnit a žalobkyně se nemůže plnění domáhat.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Především namítala, že pokud dospěl odvolací soud k závěru, že pojistná smlouva zakládá závazek tvořící součást společného jmění manželů, měl se současně vypořádat s otázkou, zda žalovaný není povinen plnit již na základě této skutečnosti bez ohledu na absolutní neplatnost dohody ze dne 12. února 2003. Je totiž zřejmé, že společné jmění účastníků nebylo dosud vypořádáno, resp. nebylo vypořádáno pokud jde o závazek ze zmíněné pojistné smlouvy. Uplynutím tří let od zániku společného jmění manželů se stali účastníci ve vztahu k uvedenému závazku spoludlužníky ve smyslu § 150 odst. 4 obč. zák. Žalobkyně tak má vůči žalovanému nárok domáhat se zaplacení toho, co za žalovaného sama uhradila, což je jedna polovina všech plateb pojistného, které žalobkyně poukázala pojišťovně. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že dohoda o vypořádání společného jmění manželů je neplatná, nicméně je zjevné, že nárok lze přiznat na základě jiných skutečností, které vyšly v řízení najevo a které odvolací soud dovodil, měl takové plnění žalobkyni přiznat, byť i v jiné výši, než uplatnila v žalobě. Odvolací soud však své úvahy nedokončil, když pouze uzavřel, že dohoda ze dne 12. února 2003 je neplatná a závazek z pojistné smlouvy je součástí společného jmění manželů účastníků.

Současně dovolatelka dala dovolacímu soudu na zvážení , zda i při neplatnosti dohody ze dne 12. února 2003 tato nezakládá závazek žalovaného plnit z titulu převzetí závazku k plnění ve prospěch třetí osoby, resp. zda se nejedná o dohodu o plnění ve prospěch třetí osoby.

Navrhla proto, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky, po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a bylo podáno včas oprávněnou osobou, přezkoumal napadený rozsudek při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení věci dovolatelka dala dovolacímu soudu na zvážení , zda dohoda ze dne 12. února 2003 může být dohodou o převzetí závazku k plnění, aniž by v tomto směru uplatnila jakoukoliv bližší právní argumentaci.

Odvolací soud zhodnotil závazek vyplývající z pojistné smlouvy jako závazek tvořící součást společného jmění manželů (s čímž dovolatelka vyjadřuje v dovolání souhlas), a pokud ve vztahu k němu obsahovala dohoda ze dne 12. února 2003 ujednání, jakým způsobem bude tento závazek řešen v období po rozvodu manželství (v poměrech souzené věci pro období let 2006 a 2007), posoudil toto ujednání jako dohodu o vypořádání tohoto závazku za trvání manželství v rámci vypořádání společného jmění manželů, a to dohodu neplatnou. Této úvaze v rovině právního posouzení věci nelze nic vytknout, když ostatně tento závěr dovolatelka v dovolání žádným konkrétním způsobem nezpochybňuje. Z obdobných důvodů není přiléhavý ani poukaz dovolatelky na případnou aplikovatelnost ustanovení § 50 obč. zák. v režimu smlouvy uzavřené ve prospěch třetí osoby.

V daném směru ostatně dovolání ani žádnou bližší právní argumentaci neobsahuje, neboť základ argumentace dovolatelky spočívá naopak v akceptaci závěru o absolutní neplatnosti právního úkonu dohody ze dne 12. února 2003 posouzené jako smlouvy o vypořádání společného jmění manželů, neboť z tohoto závěru vychází při výtce nesprávného právního posouzení věci. Dovolání je založeno primárně na výhradě, že pokud odvolací soud dospěl k závěru o neplatnosti dohody ze dne 12. února 2003 s tím, že závazek z pojistné smlouvy uzavřené žalobkyní tvoří součást společného jmění manželů, měl se zabývat tím, zda nárok žalobkyně nelze podřadit jinému právnímu důvodu než smluvnímu plnění, a to konkrétně v režimu § 150 odst. 4 obč. zák. Tato námitka je důvodná.

Základ právní argumentace, týkající se platnosti dohody o vypořádání společného jmění manželů, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, když dovolatelka závěr o neplatnosti dohody o vypořádání společného jmění manželů v dovolání nezpochybňuje.

Dovolací soud v rozsudku ze dne 10. dubna 2008, sp. zn. 22 Cdo 1295/2007, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , shrnul dosavadní přístup judikatury k posuzování platnosti dohod o vypořádání zákonného majetkového společenství před jeho zánikem, že ustálená soudní praxe, která od účinnosti zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nepřipouštěla, aby manželé mohli uzavřít platně dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (nyní společné jmění manželů) před rozvodem manželství. K tomu srovnej Zásady Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 1965, sp. zn. Prz 51/65, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (R 70/1965, s. 404). Výjimku z uvedeného pravidla přinesl až zák. č. 91/1998 Sb., který novelizoval zákon o rodině vložením ustanovení § 24a, které umožnilo zjednodušenou formu rozvodu manželství za předpokladu, že manželství trvalo alespoň jeden rok, manželé spolu nejméně šest měsíců nežijí a k návrhu na rozvod se druhý manžel připojí. Soud se při splnění shora uvedených podmínek nezabývá příčinami rozvratu, jak je jinak povinen podle § 24 odst. 1 zákona o rodině, věta za středníkem, podmiňuje však rozvod manželství předložením písemné smlouvy s úředně ověřenými podpisy účastníků, řešící vypořádání vzájemných vztahů k majetku, uspořádání práv a povinností vyplývajících ze společného bydlení, případně i plnění výživného po rozvodu a mají-li manželé společné nezletilé děti, povinností předložit pravomocné rozhodnutí soudu o schválení dohody rodičů o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu.

Judikatura konstantně vychází z názoru, že smlouva o vypořádání vzájemných majetkových práv manželů, jíž zákon o rodině v ustanovení § 24a odst. 1 vedle dalších předpokladů podmiňuje rozvod dohodou manželů bez zjišťování příčin rozvratu, platí toliko v případech rozvodu, o kterém bylo rozhodnuto podle § 24a zákona o rodině, neboť jen ve spojení s tímto způsobem rozvodu založeném na dohodě manželů je zákonem dovolena. Jiný výklad, rozšiřující možnost dohody manželů i na vypořádání společného jmění manželů před jeho zánikem, včetně zániku manželství rozvodem podle ustanovení § 24 zákona o rodině je v rozporu s kogentní úpravou ustanovení § 149 ObčZ. K tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2001, sp. zn. 30 Cdo 257/2001, publikovaný pod C 572, v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck.

Dovolací soud neshledal důvod, aby se od ustálené soudní praxe odchýlil a považuje ji nadále za správnou. Právní názor Nejvyššího soudu podpořil rovněž Ústavní soud nálezem ze dne 23. března 2005, sp. zn. I. ÚS 572/04, publikovaným pod č. 62/2005 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 36, podle kterého "písemná smlouva s úředně ověřenými podpisy účastníků upravující pro dobu po tzv. nesporném rozvodu vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práva a povinnosti společného bydlení a případnou vyživovací povinnost, (s přihlédnutím k tomu, že jde o úpravu majetkových vztahů pro dobu po rozvodu), nabývá účinnosti až rozvodem manželství (logicky pouze tehdy, dojde-li k rozvodu podle § 24a zák. o rodině), příp. vkladem do katastru nemovitostí (jsou-li jejím předmětem nemovitosti podléhající evidenci v katastru nemovitostí) .

Důvodná je ovšem dovolací námitka, prostřednictvím které dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že při právních závěrech, které zaujal, se nezabýval posouzením, zda nárok žalobkyně nemůže být založen na jiné právní kvalifikaci než na plnění z dohody.

Podle § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. společné jmění manželů tvoří závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.

Podle § 150 odst. 4 obč. zák. nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných.

Stávající právní úprava občanského soudního řízení vychází z předvídatelnosti rozhodnutí soudu (vyjádřené v procesním rámci § 118a o. s. ř.) s požadavkem, aby rozhodnutí soudu vyřešilo sporné vztahy účastníků řízení bez ohledu na právní kvalifikaci těchto vztahů učiněnou žalující stranou. Tento požadavek je vyjádřen zásadou, podle ní, zamítá-li soud žalobu, skrývá se v zamítavém rozhodnutí závěr, že nároku žalobcem uplatněnému na základě určitých skutkových okolností nelze vyhovět podle hmotného práva vůbec, a nikoliv jen podle účastníků uvažovaného právního předpisu (k tomu srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 830). Soudní praxe tento výchozí požadavek vyjádřila závěrem, podle kterého při právním posouzení soud aplikuje právní normu na zjištěný skutkový stav; dovolují-li mu výsledky provedeného dokazování podřídit uplatněný nárok pod jinou právní normu, než které se dovolával žalobce, nic soudu nebrání věc po právní stránce takto posoudit (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. listopadu 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 2001, pod pořadovým č. 51).

Odvolací soud ve své argumentaci uzavřel, že závazek vyplývající z pojistné smlouvy je součástí společného jmění účastníků, přičemž dohodou ze dne 12. února 2003 nemohl být platně vypořádán. Z uvedeného se pak podává, že v době rozhodování odvolacího soudu byl dán závazek tvořící společné jmění manželů, který nebyl touto dohodou vypořádán a odvolací soud neučinil ani žádné zjištění, že by k vypořádání tohoto závazku došlo jiným způsobem, přičemž ke dni rozhodování odvolacího soudu uplynuly tři roky od zániku společného jmění manželů účastníků. Žalobkyně pak v průběhu celého řízení tvrdila, že závazky z uvedené pojistné smlouvy hradila výhradně sama a žádné plnění na úhradu těchto závazků od žalovaného neobdržela, a to ani ve vztahu k platbám pojistného za rok 2006 a 2007, přičemž se domáhala zaplacení této částky žalovaným s poukazem, že žalovanému povinnost k takovému plnění vůči žalobkyni vznikla.

Za této situace dovolatelka odvolacímu soudu důvodně vytýká, že se měl jejím návrhem zabývat z pohledu jiného právního hlediska, jestliže výsledky dokazování v průběhu odvolacího řízení nevylučovaly posouzení věci podle § 150 odst. 4 obč. zák. Dovolací argumentace žalobkyně zjevně směřuje k tomu, že uplynutím tří let od zániku společného jmění manželů závazek tvořící společné jmění manželů nebyl vypořádán ani dohodou ani soudním rozhodnutí, a tudíž se na něj uplatní účinky nevyvratitelné domněnky ve smyslu § 150 odst. 4 obč. zák. s tím, že podíly obou účastníků na tomto dluhu jsou stejné. Jestliže pak žalobkyně uvedený dluh hradila v letech 2006 a 2007 výhradně sama, náleží jí odpovídající část plnění od žalovaného. Ostatně žalobkyně sama u jednání odvolacího soudu dne 26. ledna 2010 výslovně poukazovala na skutečnost, že pokud by odvolací soud posoudil závazek z pojistné smlouvy jako společný , tj. tvořící součást společného jmění manželů, což odvolací soud učinil, je třeba vzít v úvahu, že tento závazek nebyl v rámci vypořádání zaniklého společného jmění manželů vypořádán.

Z uvedeného právního pohledu se však odvolací soud posouzením nároku nezabýval, potud je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl tedy uplatněn právem.

Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není správné. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta první o. s. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 17. dubna 2012 Mgr. Michal Králík, Ph. D., v. r.
předseda senátu