22 Cdo 3084/2013
Datum rozhodnutí: 21.07.2014
Dotčené předpisy: § 159a odst. 4 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013





22 Cdo 3084/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka Mgr. Michala Králíka Ph.D., ve věci žalobkyně ELAN plus. s. r. o., se sídlem v Praze 5 - Stodůlkách, Blattného 2316, identifikační číslo osoby 61063509, zastoupené JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1718/8, proti žalovaným: 1) JUDr. Tomáši Pelikánovi, se sídlem v Praze 1, Dušní 22 , insolvenčnímu správci Pražského stavebního bytového družstva se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, identifikační číslo osoby 00033243, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, a 2) P. B., S., zastoupenému Mgr. Ing. Markétou Hrabákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě 1, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 174/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2013, č. j. 70 C 197/2013-194, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2013, č. j. 70 C 197/2013-194, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. února 2013, č. j. 34 C 174/2012-167, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Žalobkyně se domáhala určení, že je vlastnicí nebytové jednotky garáže, která se nachází v objektu v k. ú. S., obci P., a k ní přináležejícího spoluvlastnického podílu na společných částech objektu o velikosti 366/476600 (dále nemovitost ). Žalobkyně tvrdila, že je vlastnicí nemovitosti, kterou též oprávněně drží od 7. 1. 1997. Žalovaný 2) je veden v katastru nemovitostí jako vlastník na základě veřejné dražby, konané 25. 7. 2012.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále soud prvního stupně) usnesením ze dne 13. února 2013, č. j. 34 C 174/2012-167, řízení zastavil, rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobkyni a uložil žalobkyni, aby zaplatila na náhradě nákladů řízení žalovanému 1) 25.652. - Kč a žalovanému 2) 25.289,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 6. května 2013 č. j. 70 Co 197/2013-194, usnesení soudu prvního stupně ve výrocích o zastavení řízení a vrácení soudního poplatku potvrdil a ve výroku o nákladech řízení změnil jen výši náhrady nákladů tak, že u žalovaného 1) činí 13.552,- Kč a žalovaného 2) 13.189,- Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil. Rozhodl také o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že projednání věci brání překážka věci rozhodnuté ve smyslu § 103, § 104 odst. 1 § 159a odst. 5 občanského soudního řádu dále o. s. ř. Tu představuje pravomocný rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. března 2009, č. j. 7 C 47/2009-11, kterým bylo žalované (v tomto dalším řízení žalobkyni) na základě žaloby podané Pražským stavebním bytovým družstvem se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, identifikační číslo osoby 000333243 uloženo (žalovaný v tomto řízení je insolvenčním správcem tohoto družstva), aby předmětnou nebytovou jednotku garáž vyklidila a vyklizenou předala žalobci. K odkazu soudu prvního stupně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2931/99 a 22 Cdo 458/2010 odvolací soud uvedl, že také podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1734/2001, pravomocný rozsudek, jímž bylo rozhodnuto o žalobě na splnění povinnosti, tvoří překážku věci pravomocně rozhodnutí vůči žalobě na určení právního vztahu nebo práva, jestliže otázka, zda tu takový právní vztah je či není, byla (musela být) posouzena při rozhodování o žalobě na plnění.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Uvedla, že přípustnost uplatňuje podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na posouzení právní otázky, který má být dovolacím soudem posouzena jinak. Námitky dovolatelky lze shrnout tak, že nesouhlasí se závěrem, že rozsudek znějící na vyklizení věci v tomto případě založil překážku věci rozhodnuté pro pozdější žalobu na určení vlastnického práva k téže věci. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že se řízení nezastavuje.
Žalovaný 1) ve vyjádření k dovolání s podrobnější argumentací uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné; navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Žalovaný 2) se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb., účinné od 1. 1. 2013 (dále jen o. s. ř. ). Po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
V dané věci jde o posouzení otázky, zda rozsudek na vyklizení nemovitosti, ve kterém je jako předběžná otázka řešeno vlastnické právo k nemovitosti, vytváří překážku věci rozhodnuté pro pozdější žalobu na určení vlastnického práva mezi týmiž účastníky. Soudy v nalézacím řízení vyšly z judikatury Nejvyššího soudu, na kterou odkazují, a v tomto směru jim nelze nic vytýkat. Tato judikatura však byla překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, publikovaného na www.nsoud.cz , ve kterém se uvádí: Obecně lze říci, že tam, kde spor o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (§ 80 písm. c/ o. s. ř.), slouží jako nutný podklad pro změnu zápisu věcného práva k majetku v příslušném veřejném seznamu, netvoří pravomocné soudní rozhodnutí ve sporu o plody, užitky a požitky z takového majetku nebo ve sporu o vyklizení takového majetku (jde-li o nemovitost) [§ 80 písm. b/ o. s. ř.], překážku věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) pro následný spor o určení, zda tu právní vztah nebo právo k majetku je či není ( nutný podklad pro změnu zápisu vlastnického práva k nemovitosti v katastru nemovitostí netvoří spor o určení vlastnického práva k nemovitosti např. tam, kde určovací žalobě předcházelo pravomocné soudní rozhodnutí, kterým bylo povinné osobě uloženo, aby uzavřela s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů; srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněný pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) .
Rozhodnutí soudu ve věci Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. března 2009, sp. zn. 7 C 47/2009, kterým bylo mezi stejnými účastníky rozhodnuto o vyklizení sporné nemovitosti, nemohlo tedy založit překážku věci rozhodnuté pro pozdější žalobu na určení vlastnického práva k této nemovitosti.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné, nejsou však podmínky pro postup podle § 243d o. s. ř. (ohledně uplatněného nároku je třeba provést řízení v prvním stupni). Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. července 2014

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu