22 Cdo 3082/2005
Datum rozhodnutí: 16.02.2006
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 3082/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyň: A) V. Ř., a B) V. Š., zastoupených advokátkou, proti žalovanému h. m. P., zastoupenému advokátkou, za vedlejšího účastenství městské části P., na straně žalovaného, zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 90/2004, o dovolání žalovaného) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2005, č. j. 12 Co 527/2004-293, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 050,- Kč k rukám JUDr. S. Z. a vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného částku 3 050,- Kč k rukám JUDr. E. K.

O d ů v o d n ě n í :



Žalobkyně se proti původně žalovaným 1) h. m. P., 2) městské části P. a 3) České republice - Ministerstvu financí domáhaly určení, že jejich právní předchůdkyně I. K. byla ke dni svého úmrtí vlastnicí nemovitostí v žalobě uvedených. V katastru nemovitostí bylo jako jejich vlastník zapsáno žalované h. M. P., které vlastnictví opíralo o darovací smlouvu uzavřenou 30. 9. 1963 mezi I. K. a československým státem, zastoupeným Obvodním národním výborem pro P. Podle žalobkyň bylo darování neplatné.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. ledna 2003, č. j. 35 Co 357/2002-204, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen soud prvního stupně ) ze dne 22. dubna 2002, č. j. 22 C 74/2001-136, jímž bylo žalobě ve vztahu k žalovanému h. m. P. vyhověno, a rozhodl o nákladech řízení. Darovací smlouva měla být neplatná proto, že nemovitosti v národní správě nebylo možno darovat

(§ 20 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů - dále jen dekret prezidenta republiky ), a to, podle jeho názoru, ani státu.

Nejvyšší soud České republiky (dále Nejvyšší soud ) jako soud dovolací rozsudkem ze dne 15. března 2004, č. j. 22 Cdo 1552/2003-235, zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I., kterým bylo rozhodnuto o určení vlastnictví ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovaným h. m. P. a ve výroku pod bodem V. a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedl, že soudy při hodnocení věci neuvážily aplikaci vyhlášky č. 88/1956 Ú. l., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, a uzavřel, že smlouva, kterou vlastník nemovitosti daroval 30. 9. 1963 československému státu, nemohla být neplatná pro rozpor s § 20 odst. 1 dekretu prezidenta republiky.

Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 9. srpna 2004, č. j. 22 C 90/2004-259, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. V souladu s právním názorem Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že I. K. nemovitosti platně darovala a nemohla proto být ke dni svého úmrtí jejich vlastnicí. Odmítl jako neopodstatněnou i námitku žalobkyň, že darovací smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.

Odvolací soud k odvolání žalobkyň i žalovaného (jehož odvolání směřovalo jen do výroku o náhradě nákladů řízení) pak rozsudkem ze dne 4. května 2005, č. j. 12 Co 527/2004-293, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil; závěry soudu prvního stupně považoval za správné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále OSŘ ) a uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Právní názor Nejvyššího soudu, opřený o vyhlášku č. 88/1959 Ú. l., a z něj plynoucí jeho závěr, že právní úkon, kterým byla darovací smlouva platná, je nesprávný. Poukazují na to, že zmíněná vyhláška byla toliko prováděcím předpisem, nebyla publikována ve sbírce zákonů, ale jen ve sbírce úředních listů a její ustanovení neměla žádný derogační účinek ve vztahu k předmětnému dekretu prezidenta republiky. Byla prováděcím předpisem jen k § 7 vládního nařízení č. 15/1958 Sb. a k § 21 vládního nařízení č. 81/1958 Sb., o správě národního majetku. Svůj názor opírají o samotný charakter uzavřené darovací smlouvy, a pokud by mělo být postupováno podle vyhlášky č. 88/1959 Ú. l., musel by národní správce písemně žádat finanční odbor národního výboru o získání majetku do státního socialistického sektoru a finanční úřad by musel o tom vydat rozhodnutí ve správním řízení podle § 25 zákona č. 20/1955 Sb., o řízení ve věcech správních. Takto postupováno nebylo a nebylo to ani možné, neboť v případě darovací smlouvy se jednalo o právní úkon, řídící se režimem výkonu národní správy nad majetkem fyzických osob, nikoliv tedy předpisy prováděných vyhláškou č. 88/1959 Ú. l. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání zpochybňuje přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ s tím, že odvolací soud neřešil otázku zásadního právního významu, když soudy obou stupňů postupovaly v souladu s hmotným právem a ve shodě s konstantní judikaturou. Neshledává ani existenci dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Ztotožňuje se s právním hodnocením věci soudy obou stupňů a odkazuje na svoje předchozí vyjádření k věci. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyň odmítl.

Rovněž vedlejší účastník na straně žalovaného, navrhuje ve vyjádření k dovolání jeho odmítnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu neřeší otázku zásadního právního významu; tu vyřešil Nejvyšší soud rozsudkem sp. zn. 22 Cdo 1552/2003.

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolatelky opírají přípustnost o § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ).

Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.

Soudy v nalézacím řízení vyšly z právního názoru, který v této věci vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. března 2004, č. j. 22 Cdo 1552/2003-235, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck,č. C 2577, ve kterém mimo jiné uvedl: Smlouva, kterou vlastník daroval československému státu nemovitost spadající pod národní správu, nemohla být po nabytí účinnosti vyhlášky č. 88/1959 Ú. l. neplatná pro porušení blokačního ustanovení dekretu č. 5/1945 Sb. Jde tedy o věc již judikaturou dovolacího soudu řešenou, rozhodnutou v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu. Za této situace ani nebylo třeba se zabývat aplikací právního názoru, vysloveného v rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001.

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1,

§ 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ. Náklady řízení vzniklé jednak žalovanému, jednak vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného, představují odměnu jejich advokátkám za jeden úkon právní služby vyjádření k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 15, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. po zvýšení o daň z přidané hodnoty ve výši 19% částku 2 975,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem 3 050,- Kč. Platební místo i lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaný a vedlejší účastník na straně žalovaného podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 16. února 2006

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.,v.r.

předseda senátu