22 Cdo 3052/2008
Datum rozhodnutí: 27.04.2010
Dotčené předpisy: § 139 odst. 2 obč. zák.




22 Cdo 3052/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci žalobců: a) K. H., b) ing. J. S., zastoupeného JUDr. Josefem Machem, advokátem se sídlem v Praze 2, Budečská 974/6, c) O. V. , proti žalovanému ing. P. N., bytem v P., o placení nájemného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 151/2003, o dovolání žalobce J. S. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2007, č. j. 69 Co 292/2007-87, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.

Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 17. ledna 2007, č. j. 12 C 151/2003-68, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby žalovanému byla uložena povinnost platit žalobcům nájemné za užívání bytu o dvou pokojích a jedné kuchyni s příslušenstvím, I. kategorie, evidenční číslo 3, který se nachází ve 3. nadzemním podlaží (II. patro), v obytném domě v P. 7, H. 182/17, který je ve vlastnictví žalobců, počínaje dnem 1. 7. 2003 částku ve výši 8.178,- Kč měsíčně k rukám žalobce B) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 19. září 2007, č. j. 69 Co 292/2007-87, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem J. S. a žalovaným potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozoval podle § 237 odst. 1 písm. c), § 237 odst. 3 o. s. ř. s uplatněním dovolacího důvodu vady řízení mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.

Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 19. září 2007.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.

Žalobce spatřoval otázku zásadního právního významu (vycházeje z obsahu jeho dovolání) v posouzení otázky jeho aktivní legitimace coby menšinového podílového spoluvlastníka k uplatnění nároku na jednostranné zvýšení nájemného k bytu v domě v podílovém spoluvlastnictví.

Uvedená otázka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá, neboť rozsudek odvolacího soudu je v souladu s judikaturou soudu dovolacího. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. června 2009, sp. zn. 22 Cdo 307/2008 (uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz ), jenž se vztahoval k typově totožné věci, vyslovil názor, od kterého dovolací soud neshledal důvodu se odchýlit ani v souzené věci, podle kterého je-li obytný dům, ve kterém se nachází pronajímaný byt, ve spoluvlastnictví více osob, pak je (jednostranné) určení výše (resp. zvýšení) nájemného rozhodnutím o hospodaření se společnou věcí. Je třeba, aby se na takovém zvýšení nejprve dohodla většina spoluvlastníků, počítaná podle velikosti podílů; teprve taková dohoda vytváří předpoklady pro zkoumání, zda je uplatněný nárok na placení vyššího nájemného opodstatněný, příp. předpoklady k uplatnění aktivní solidarity spoluvlastníků tak, že jeden z nich bude požadovat placení takto zvýšeného nájemného s účinky pro všechny. Menšinový spoluvlastník však sám rozhodnout o jednostranném zvýšení nájemného nemůže.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, která dovolatel v dovolání nenapadá, že žalobce J. S. je menšinovým podílovým spoluvlastníkem v rozsahu 1, přičemž nedošlo postupem podle § 139 odst. 2 občanského zákoníku k žádnému rozhodnutí podílových spoluvlastníků o zvýšení nájemného. Naopak, ostatní podíloví spoluvlastníci K. H. (s podílem 5/8 ) a O. V. (s podílem 1/8 ) výslovně s podanou žalobou nesouhlasili a jednoznačně uvedli, že po žalovaném nájemné ve výši specifikované v žalobním petitu nepožadují. Jestliže na základě těchto zjištění dospěl odvolací soud k závěru o nedost

Jestliže žalobce namítal v dovolání konkrétní vady řízení, pak tyto tvrzené vady přípustnost dovolání podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nezakládají, neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle tohoto zákonného ustanovení může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (jedná se o střet odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu) (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky http://nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu).

Dovolatel však žádnou procesní otázku zásadního významu nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř., když procesně úspěšnému žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2010

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu