22 Cdo 3043/2007
Datum rozhodnutí: 06.11.2008
Dotčené předpisy: § 150 předpisu č. 40/1964Sb.




22 Cdo 3043/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Zrůsta ve věci žalobkyně Ing. I. S., zastoupené advokátem, proti žalované JUDr. I. T., správkyni konkurzní podstaty úpadce Ing. I. S., za účasti vedlejšího účastníka Ing. I. S., zastoupeného advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 24 C 171/2002, o dovolání žalobkyně a vedlejšího účastníka proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. srpna 2006, č. j. 8 Co 1202/2006-250, takto:

I. Dovolání vedlejšího účastníka se odmítá.

II. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. srpna 2006, č. j. 8 Co 1202/2006-250, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. února 2006, č. j. 24 C 171/2002-207, ve znění opravného usnesení ze dne 5. ledna 2007, č. j. 24 C 171/2002-269, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby soud vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků zaniklé tím, že na majetek jejího manžela vedlejšího účastníka Ing. I. S. - byl dne 9. dubna 1998 prohlášen konkurz.

Okresní soud v Českých Budějovicích ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 14. února 2006, č. j. 24 C 171/2002-207, ve znění opravného usnesení ze dne 5. ledna 2007, č. j. 24 C 171/2002-269, výrokem pod bodem I. rozhodl, že z věcí, které měli účastníci ve společném jmění se přikazuje do vlastnictví žalobkyně práva spojená s členstvím družstevního bytu č. 1 ve IV. podlaží, o velikosti 3+1 v domě čp. 1011, v ul. J. Kolářové č. 14, v Č. B. v částce 550.000,- Kč, movité věci a to zařízení družstevního bytu v tomto bodě podrobně specifikované vše v celkové hodnotě 10.000,- Kč. Akcie C. P. G., a. s. 75 ks v hodnotě 45.000,- Kč. Celkem se dostává žalobkyni na vypořádání SJM majetek v hodnotě 605.000,- Kč . Výrokem pod bodem II. rozhodl, že do vlastnictví úpadce Ing. I. S. se přikazuje rekreační domek čp. 52 s pozemky p. č. 26/2, 52/1, 27/1, 52/2 v k. ú. D., okr. T., obec D. vše zapsané na LV č. 23 u Katastrálního úřadu pro J. k. se sídlem v Č. B. - Katastrální pracoviště T. v ceně 400.000,- Kč. Movité věci zařízení výše uvedeného rekreačního domu zde podrobně specifikované vše v celkové hodnotě 10.000,- Kč. Akcie C. P. G. a. s. 75 ks v hodnotě 45.000,- Kč. Částka 23.000,- Kč z čísla účtu České spořitelny. Částka 27.123,20 Kč z čísla účtu vedeného u ČSOB. Celkem se tak dostává žalované na vypořádání SJM majetek v hodnotě 505.123,20 Kč . Výrokem pod bodem III. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované částku 49.938,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem pod bodem VII. zamítl žalobu, že se dluh vůči JUDr. O. V. s manželkou V. v celkové výši 1.237.002,- Kč s úrokem ve výši 10 % p. a. od 6. 1. 1997 dělí na polovinu . Výroky pod body IV., V. a VI. rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že na majetek úpadce Ing. I. S., manžela žalobkyně, vyhlásil Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 9. dubna 1998, č. j. 11 K 11/97, konkurz podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále ZKV ); k tomuto dni zaniklo společné jmění úpadce a žalobkyně podala žalobu na vypořádání společného majetku proti správkyni konkurzní podstaty úpadce. V průběhu řízení učinily účastnice řízení nesporným rozsah majetku spadajícího do společného jmění manželů ( SJM ) šlo o nemovitosti v D., členská práva v bytovém družstvu, movité věci, vklady na dvou účtech a akcie. Soud posuzoval vznik právních vztahů, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé do 9. 4. 1998 podle dosavadních předpisů, avšak právní vztahy vzniklé před účinností novely posuzoval podle občanského zákoníku ve znění novely zákona č. 91/1998 Sb. . Práva spojená s členstvím družstevního bytu přikázal soud žalobkyni; v této souvislosti poukázal na to, že nelze směšovat vypořádání podle § 231 obchodního zákoníku s vypořádáním členských práv v rámci vypořádávání SJM.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 17. srpna 2006, č. j. 8 Co 1202/2006-250, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; odvolání vedlejšího účastníka odmítl. Správným a zásadním shledal závěr soudu prvního stupně, že majetkové společenství manželů S. zaniklo 9. 4. 1998 prohlášením konkurzu na majetek úpadce, jak plyne z § 14 odst. 1 písm. k) ZKV. Toto datum považuje odvolací soud za určující pro posuzování věci podle čl. VIII přechodných ustanovení zákona č. 91/1998 Sb., ve smyslu občanského zákoníku (ObčZ) ve znění platném do 31. 7. 1998, konkrétně podle jeho § 143 až § 151, upravujících institut bezpodílového spoluvlastnictví manželů ( BSM ). Soud prvního stupně pochybil, pokud na základě nesprávného výkladu zmíněného čl. VIII na věc aplikoval ustanovení občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 8. 1998, a rozhodoval o vypořádání SJM namísto BSM. Pohledávky vedlejšího účastníka vzniklé v souvislosti s jeho podnikáním do BSM nepatří a nebylo je možné vypořádat. Jinak se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ( OSŘ ) s odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Po podrobném rozboru svých odvolacích výhrad proti rozhodnutí soudu prvního stupně žalobkyně shrnuje, že zásadními důvody jejího odvolání bylo, že se soud prvního stupně nevyrovnal s čl. VIII zákona č. 91/1998 Sb., a dále otázka vypořádání členských práv v bytovém družstvu. Namítá, že ačkoliv odvolací soud shledal závěry soudu prvního stupně nesprávnými, neboť předmětem řízení nebylo vypořádání SJM, ale šlo o vypořádání BSM, přesto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že z § 143 ObčZ je zřejmé, že do masy BSM nepatří věci, pohledávky, jiná práva a hodnoty ocenitelné penězi získané úpadcem v rámci podnikání včetně pohledávek za dlužníky. Odvolací soud učinil nesprávný závěr, že pohledávky z podnikání vedlejšího účastníka, které žalobkyně navrhovala vypořádat, do masy BSM nepatří. Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že hodnotu práv spojených s členstvím v bytovém družstvu nelze vypořádat postupem podle § 231 obchodního zákoníku, ale tak, že se podle ustálené judikatury tato práva přikáží jednomu z manželů v jejich tržní hodnotě. Namítá, že ke dni zániku BSM podle § 231 obchodního zákoníku nemohlo zaniknout členství Ing. S. z důvodu prohlášení konkurzu, protože tento způsob zániku členství v obchodním zákoníku neexistoval, proto do masy BSM neměla být zahrnuta hodnota členských práv. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává dovolání i vedlejší účastník. Jeho přípustnost opírá rovněž o § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovoláním žalobkyně a vedlejšího účastníka nevyjádřila.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání žalobkyně je částečně důvodné; při vypořádání zůstatkové hodnoty členského podílu v bytovém družstvu postupoval odvolací soud v rozporu s hmotným právem.

Dovolání vedlejšího účastníka však není přípustné.

Podle § 240 odst. 1 věty první OSŘ účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle § 93 odst. 3 OSŘ v řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností.

Vedlejší účastník má podle této úpravy zásadně stejná práva a povinnosti jako účastník řízení a jeho postavení se odvíjí od účastníka, na jehož podporu vystupuje; není však oprávněn provádět úkony znamenající dispozici s řízením, s předmětem řízení nebo s úkony, které učinil sám účastník. Zákon přitom výslovně neřeší, zda je vedlejší účastník oprávněn podat dovolání. Vzhledem k tomu, že v zákoně je výslovně upravena legitimace vedlejšího účastníka pouze k podání odvolání, žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost při současném vymezení podmínek, za nichž může tyto opravné prostředky uplatnit (srov. § 203 odst. 1 a § 231 odst. 1 OSŘ ve znění účinném od 1. 1. 2001), zatímco o oprávnění vedlejšího účastníka podat dovolání zákon nic neuvádí, je třeba dovodit, že zákon vedlejšímu účastníku oprávnění podat dovolání nedává. Tento výklad je zastáván i v komentáři občanskému soudnímu řádu (viz Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád, Komentář. 5. vydání. Praha : C. H. Beck, 2001, s. 995, bod 2.). Proto nezbylo, než dovolání vedlejšího účastníka jako nepřípustné odmítnout (§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b/ OSŘ).

V projednávané věci odvolací soud v rámci vypořádání BSM potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který vypořádal též práva spojená s členstvím družstevního bytu . Soud prvního stupně uvedl, že nelze směšovat vypořádání podle § 231 ObchZ s vypořádáním, které se vztahuje k SJM ; také odvolací soud uvedl, že vypořádání podle uvedeného ustanovení není namístě (tomuto právnímu názoru lze přisvědčit proto, že ke dni prohlášení konkursu - 9. 4. 1998 - toto ustanovení zánik členství v družstvu na prohlášení konkursu nevázalo; zánik členství v důsledku prohlášením konkursu přinesla až novela obchodního zákoníku, provedená zákonem č. 370/2000 Sb. s účinností od 1. ledna 2001). Soudy však neuvedly zákonné ustanovení, o které opřely názor, že společné členství účastníků v družstvu zaniklo a že je tak namístě vypořádat i hodnotu práv spojených s členstvím v družstvu (hodnotu členského podílu).

Podle § 143a ObčZ ve znění před novelou č. 91/1998 Sb., platilo: V bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka . Protože členský podíl v družstvu ani členská práva a povinnosti nebyly předmětem vlastnického práva, nemohlo jít o předmět BSM. Společné členství manželů v družstvu a s ním spojené společné právo nájmu družstevního bytu nezaniká rozvodem manželství, ale až dohodou nebo rozhodnutím soudu podle § 705 odst. 2 ObčZ. Po novele obchodního zákoníku, provedené zákonem č. 370/2000 Sb., zaniká členství v družstvu i prohlášením konkursu na majetek člena (§ 231 odst. 1 ObchZ, viz k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 29 Odo 460/2005, publikovaný jako R 11/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v době prohlášení konkursu v dané věci však toto ustanovení znělo jinak a tento způsob zániku neupravovalo. Je skutečností, že podle konstantní judikatury lze v rámci vypořádání BSM vypořádat i hodnotu členského podílu, to však platí jen v případech, kdy společné členství manželů v družstvu již zaniklo. Protože odvolací soud (a stejně tak soud prvního stupně) provedl vypořádání hodnoty členského podílu v bytovém družstvu, aniž se zabýval otázkou, zda toto členství zaniklo, resp. aniž uvedl právní předpis, na jehož základě mělo k zániku dojít, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.

Odvolací soud vyšel při posouzení otázky, zda v rámci vypořádání BSM lze vypořádat i pohledávky vzniklé z podnikání, z tohoto právního názoru: Z ust. § 143 obč. zák. je zřejmé, že do masy BSM (oproti úpravě institutu společného jmění manželů) nepatří věci, pohledávky ani jiná práva a jiné hodnoty ocenitelné penězi získané úpadcem v rámci jeho podnikání (počítaje v to např. i jeho pohledávky za dlužníky vzniklé v rámci jeho podnikání) . Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1052/2004, publikovaném v ASPI, uvedl: Výnos z podnikání stejně jako mzda z pracovního poměru náležející jednomu z manželů je nejčastějším zdrojem BSM, z něhož je pak pořizován společný majetek manželů Není tedy žádného zákonného důvodu, aby jakýkoliv výnos z podnikání manžela byl vylučován z režimu bezpodílového spoluvlastnictví. Ostatně podle standardní judikatury (R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek str. 243) i výnosy z odděleného majetku jednoho z manželů patří do BSM. Pokud jsou však z výnosu podnikání pořízeny věci sloužící podnikání, stávají se výlučným vlastnictvím podnikajícího manžela, neboť tak stanoví zákon v § 143 ObčZ. Jsou-li pak výnosy vloženy zpět do podnikání (např. na nákup materiálu, mzdy zaměstnanců, placení daní apod.), jde o použití prostředků BSM na oddělený majetek jednoho z manželů, který by se měl k požadavku druhého z manželů do BSM nahradit. Ke dni zániku manželství by tak podnikající manžel měl podle § 150 ObčZ vrátit, co ze společného bylo na tyto jeho věci (popř. jeho podnikání) vynaloženo. Přitom ovšem nelze pominout, že věc, jež slouží jen podnikání jednoho z manželů, slouží i k vytváření dalších výnosů, kterými je BSM účastníků obohacováno, jsou-li tyto výnosy použity ke společným účelům (např. příspěvek na společnou domácnost, pořízení věcí sloužících oběma manželům, zaplacení dovolené atp.). Stejně tak by nemělo být přehlíženo, že cena věcí sloužících podnikání se jejich používáním (i vytvářením výnosů, jež patří do BSM) snižuje. Podnikání je tedy nutno chápat jako činnost, z níž výnosy náleží oběma manželům a která obvykle slouží i k získávání hodnot náležejících do BSM. Potom ovšem nelze opomenout ani výdaje a závazky podnikajícího manžela, které mu vznikly v souvislosti s jeho podnikáním, neboť je nelze oddělovat od podnikání, z něhož má prospěch i druhý manžel.

Z výše učiněných závěrů pak vyplývá značná obtížnost vyčíslení toho, co by měl podnikající manžel nahradit ve prospěch BSM ve smyslu § 150 věty druhé ObčZ. Ze sporu o vypořádání BSM nelze však činit vyúčtovací spor, v němž by se dohledávaly jednotlivé výnosy a výdaje s jejich účelovým určením zpravidla bez možnosti dospět ke spolehlivým závěrům. Proto se dovolací soud přiklání k řešení, kdy by podnikající manžel byl povinen nahradit do BSM takovou částku, jež by se rovnala pozitivnímu (kladnému) rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku BSM, což zpravidla bude představovat cenu podniku (pokud nebyl vytvořen i vynaložením oddělených prostředků podnikajícího manžela). V případě, že by výsledná hodnota byla záporná (např. v důsledku zadlužení), není co do BSM nahrazovat . Vzhledem k tomu, že na majetek vedlejšího účastníka byl prohlášen konkurs (a je tedy třeba vyjít z toho, že výsledná hodnota jeho podnikání je záporná), je postup soudů, které pohledávky z podnikání nezařadily do vypořádání BSM, v souladu s uvedeným rozhodnutím dovolacího soudu, ze kterého vychází jeho konstantní judikatura.

K námitce, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ač ten nesprávně vypořádával namísto BSM účastníků jejich (nikdy nevzniklé) SJM, se uvádí: Ačkoliv oba zmíněné instituty se nekryjí, řadu otázek upravoval občanský zákoník shodně pro BSM i SJM; proto samotná okolnost, že soud prvního stupně rozhodoval o vypořádání SJM namísto BSM nemusí být důvodem pro zrušení jeho rozhodnutí (§ 219a OSŘ), pokud je toto rozhodnutí ve výroku věcně správné (§ 219 OSŘ) anebo jsou-li dány podmínky pro jeho změnu (§ 220 OSŘ). Dovolatelka netvrdí žádné okolnosti, které v dané věci ve vztahu k uvedené skutečnosti měly mít za následek zrušení rozsudku soudu prvního stupně; dovolací soud však bude muset v novém rozhodnutí o věci zohlednit, že ve výroku rozsudku soudu prvního stupně se nesprávně vypořádává společné jmění , příp. SJM .

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 OSŘ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. listopadu 2008

JUDr. Jiří S p á č i l , CSc.

předseda senátu