22 Cdo 3036/2012
Datum rozhodnutí: 18.02.2014
Dotčené předpisy: § 149 obč. zák.



22 Cdo 3036/2012 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce R. K., zastoupeného JUDr. Martinem Doubravou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, U 1. baterie 1, proti žalované R. K. , zastoupené JUDr. Vladimírem Fučíkem, advokátem v Praze 2, Balbínova 404/22, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 331/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2012, č. j. 17 Co 107/2012-106, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 7. prosince 2011, č. j. 41 C 331/2009-89, vypořádal společné jmění účastníků tak, že výrokem I. žalobci přikázal dluh u společnosti T-Mobile Czech Republic a. s. ve výši 2.350,40 Kč. Ve výroku II. přikázal žalované dluh na pojistném na veřejné zdravotní pojištění u Všeobecné zdravotní pojišťovny v částce 44.089,- Kč, dluh na penále na pojistném na veřejné zdravotní pojištění u Všeobecné zdravotní pojišťovny ve výši 102.058,27 Kč a dluh ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 13. června 2002 s věřitelem ve výši 44.000,- Kč. Ve výroku III. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku ve výši 107.935,- Kč. Ve výroku IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud ) rozsudkem ze dne 12. dubna 2012, č. j. 17 Co 107/2012-106, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání.
Uvedl, že nalézací soudy nesprávně právně hodnotily závazek žalované uhradit žalobci částku ve výši 1.000.000,- Kč, která je mezi účastníky nesporná a žalovaná se zavázala ji zaplatit na základě svého jednostranného prohlášení s ověřeným podpisem. Dovolatel připustil, že se nejedná o dohodu o vypořádání společného jmění manželů, neboť nebyla dodržena zákonem stanovená forma. Podle jeho názoru jde však o součást vypořádání, přičemž měla být jeho pohledávka ve výši 1.000.000,- Kč, kterou má za žalovanou, zahrnuta při vypořádání do společného jmění manželů. Uvedl, že by bylo v rozporu s dobrými mravy mu pohledávku za žalovanou nepřiznat. Tím, že soudy nesprávně právně zhodnotily povahu závazku žalované, zároveň řízení zatížily vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle hlavy II. ustanovení přechodných a závěrečných dílu 1 přechodných ustanovení oddílu 1 všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k zániku společného jmění manželů došlo před 1. lednem 2014 a před tímto datem také bylo o nároku žalobce pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 12. dubna 2012, projednal dovolací soud dovolání dovolatele a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen o. s. ř. ).
Podle § 243c odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz)
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz).
Rozhodnutí odvolacího soudu je ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně rozhodnutím potvrzujícím.
Přípustnost dovolání tak může být v dané věci posuzování výhradně v režimu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání může být přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadovém č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatel žádnou relevantní otázku zásadního právního nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Předmětem dovolání není nic, co by zakládalo zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Dovolací výtka nesprávného právního posouzení věci se omezuje na konstatování, že nalézací soudy nesprávně hodnotily dohodu účastníků o zaplacení částky 1 000 000 Kč jako dohodu o vypořádání SJM , ačkoliv podle názoru dovolatele je závazek žalované uhradit žalobci částku 1 000 000 Kč nesporný a dokonce uznaný jednostranným právním úkonem žalované s ověřeným podpisem listinou z 21. 6. 2007 .
Tato dovolací námitka se však zcela míjí s argumentací, na základě které nalézací soudy tento tvrzený nárok dovolatele posoudily.
Dovolatel totiž přehlíží, že závěry, na základě kterých nalézací soudy uvedenou částku neučinily předmětem vypořádání, se neodvíjely od posouzení žalobcem tvrzené dohody jako dohody o vypořádání společného jmění manželů.
Nalézací soudy vyšly z tvrzení žalobce, že má za žalovanou pohledávku ve výši 1 000 000,- Kč na základě jejího čestného prohlášení, že mu tuto částku vyplatí z prodeje jednoho z bytů, které získala na základě vlastnictví svého obchodního podílu ve společnosti SMAPDO, s. r. o. Současně však učinily zjištění, že ke dni rozhodování soudů nedošlo k prodeji žádného z bytů, které jsou ve vlastnictví žalované. Žalovaná tudíž nemá vůči žalobci žádný závazek vyplývající z čestného prohlášení , neboť se v něm zavázala k vyplacení částky 1 000 000,- Kč z výtěžku prodeje tam uvedeného bytu, který žalovaná užívá, zatímco druhý byt dosud užívá žalobce.
S těmito závěry však dovolání žádným způsobem nepolemizuje a nenapadá je.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. neboť procesně úspěšné žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. února 2014
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu