22 Cdo 3028/2006
Datum rozhodnutí: 24.04.2007
Dotčené předpisy:





22 Cdo 3028/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce F. H., zastoupeného advokátem, proti žalované V. H., zastoupené advokátem, o vypořádání bezpodílového vlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 6 C 2/93, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 30. srpna 2006, č. j. 40 Co 859/2006-247 takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 27 495,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Přerově (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 5. května 1995, č. j. 6 C 2/93-134, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků jako bývalých manželů tak, že výrokem pod bodem I. přikázal do výlučného vlastnictví žalobce specifikované movité věci v ceně 8 940,- Kč a nemovitosti - dům se stavební plochou parc. zahradu v k. ú V. v ceně 1 674 340,- Kč, celkem věci v ceně 1 683 280,- Kč, žalované přikázal specifikované movité věci v ceně 25 440,- Kč, výrokem pod bodem II. uložil žalobci, aby zaplatil žalované na vyrovnání z titulu zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů částku 828 920,- Kč do tří dnů od první moci rozsudku, výrokem pod bodem III. uložil žalované, aby vydala žalobci specifikované movité věci, výrokem pod bodem IV. rozhodl, že účastníci jsou povinni zaplatit každý polovinu z půjček poskytnutých jim M. M. ve výši 10 000,- Kč a A. a F. H. ve výši dvakrát 20 000,- Kč a výroky pod bodem V. - VII. rozhodl o soudním poplatku a nákladech řízení.


Odvolání, které proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná, Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 30. března 1998, č. j. 40 Co 137/98-198, odmítl pro opožděnost.


Soud prvního stupně usnesením ze dne 28. září 1998, č. j. 6 C 2/93-214, opravil název katastrálního území ve výroku svého rozsudku ze dne 5. května 1995, č. j. 6 C 2/93-134.


Řízení o odvolání, které proti opravnému usnesení podala žalovaná, bylo usnesením odvolacího soudu ze dne 28. ledna 1999, č. j. 40 Co 61/99-228, zastaveno.


Proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 5. května 1995, č. j. 6 C 2/93-134, podal žalobce odvolání osobně u soudu prvního stupně dne 2. června 2006. Uvedl, že rozsudek mu nebyl v roce 1995 řádně doručen, neboť zásilku, která rozsudek obsahovala, převzala jeho družka I. D. Rozsudek mu byl řádně doručen až 23. května 2006. Žalobce namítl, že soud prvního stupně nesprávně vycházel z toho, že má k dispozici dostatek finančních prostředků na výplatu podílu žalované. Tak tomu nebylo, měl pouze zajištěného kupce, který byl ochoten nemovitosti koupit a teprve z uhrazené kupní ceny chtěl žalovanou vyplatit. Podle žalobce měl také soud prvního stupně žalované uložit, aby vyklidila nemovitosti jemu přikázané, nebo měl nemovitosti přikázat účastníkům do podílového spoluvlastnictví. Žalobce navrhl, aby odvolací soud v tomto smyslu rozsudek soudu prvního stupně změnil.


Odvolací soud usnesením ze dne 30. srpna 2006, č. j. 40 Co 859/2006-247, odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně z 5. května 1995, č. j. 6 C 2/93-134, ve znění opravného usnesení z 28. září 1998, č. j. 6 C 2/93-214, odmítl a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Protože žalobce podal odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které bylo vydáno před účinností zákona č. 30/2000 Sb., odvolací soud podle bodu 15 hlavy prvé části dvanácté tohoto zákona rozhodl o odvolání podle občanského soudního řádu (dále OSŘ ) ve znění platném do 31. 12. 2000. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce podal odvolání po uplynutí patnáctidenní odvolací lhůty, počítané ode dne, kdy mu byl rozsudek doručen. Rozsudek bylo třeba doručit žalobci jako účastníku řízení do vlastních rukou, přičemž způsob doručení písemností byl upraven § 45 OSŘ tak, že se doručují zpravidla poštou, podle okolností je mohl doručit mimo jiné i samotný soud a podle § 46 odst. l OSŘ mohlo být adresátovi doručeno v bytě, sídle (místě podnikání), na pracovišti nebo kdekoliv bude zastižen. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že podpis H. stvrzující na doručence písemnosti, kterou byl žalobci doručován rozsudek soudu prvního stupně, převzetí této písemnosti 21. června 1995, není vlastnoručním podpisem žalobce, ale doručenku takto podepsala I. D. Z úředního záznamu na č. l. 215 spisu vyplývá, že žalobce převzal dne 6. října 1998 usnesení odvolacího soudu ze dne 30. března 1998, č. j. 40 Co 137/98-198, jímž bylo odmítnuto odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně, spolu s opravným usnesením soudu prvního stupně ze dne 28. září 1998, č. j. 6 C 2/93-214, což stvrdil svým podpisem. Podle úředního záznamu na č. l. 221, podepsaného žalobcem, požádal žalobce dne 26. října 1998 o vydání další kopie rozsudku č. l. 134 - 138, za tuto kopii zaplatil soudní poplatek ve výši 225,- Kč a rozsudek převzal. Současně žalobce převzal kopii odvolání žalované, nacházejícího se na č. l. 218. Usnesení odvolacího soudu z 28. ledna 1999, č. j. 40 Co 61/99-228, jímž bylo zastaveno řízení o odvolání žalované proti opravnému usnesení, bylo žalobci doručeno prostřednictvím pošty dne 23. března 1999. Na základě uvedených zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že k řádnému doručení rozsudku soudu prvního stupně do vlastních rukou žalobce nedošlo dne 21. června 1995, poněvadž toho dne zásilku s rozsudkem převzala namísto žalobce jiná osoba. Účinky řádného doručení rozsudku soudu prvního stupně žalobci do vlastních rukou odvolací soud spojil s převzetím tohoto rozsudku žalobcem dne 26. října 1998. Rozsudek se toho dne reálně dostal do dispozice žalobce zákonem předepsaným způsobem, tj. v souladu s § 45 OSŘ prostřednictvím soudu. Za nevýznamné odvolací soud považoval, že žalobce převzal kopii rozsudku, a nikoliv jeho stejnopis, neboť kopie byla pořízena soudem, který doručovaný rozsudek vydal. Odvolací soud také zdůraznil, že v širších souvislostech je důležitý obsah spisu, jenž vypovídá o tom, že žalobce kontinuálně průběh celého řízení sledoval včetně událostí, které následovaly po vydání rozsudku, což vyplývá z toho, jak mu byla doručována další rozhodnutí vydaná soudy obou stupňů po rozsudku soudu prvního stupně. Protože byl rozsudek soudu prvního stupně žalobci doručen do vlastních rukou dne 26. října 1998, začala dne 27. října 1998 běžet patnáctidenní odvolací lhůta a posledním dnem lhůty byl 10. listopad 1998. Žalobce však podal odvolání až 2. června 2006 a jako opožděné bylo odvolacím soudem podle § 218 odst. l písm. c) OSŘ odmítnuto.


Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že účinky řádného doručení rozsudku soudu prvního stupně, který napadl odvoláním 2. června 2006, nemohly nastat dne 26. října 1998. Toho dne mu byla na jeho žádost vydána další kopie tohoto rozhodnutí, za níž byl navíc nucen uhradit soudní poplatek. Nešlo tedy o řádné doručení rozhodnutí ve smyslu § 45 OSŘ, ale o úkon podle § 44 OSŘ, který upravuje vydání kopie listiny, za kterou zaplatil soudní poplatek. Navíc soud prvního stupně při jejím vydání spojoval účinky doručení rozsudku se dnem 21. červnem 1995, a i proto samotný úkon ze dne 26. října 1998 ani řádným doručením být nemohl. K řádnému doručení rozsudku žalobci tak došlo až dne 23. května 2006, kdy se dostavil k soudu a požádal o doručení rozsudku, který mu byl ve stejnopisu řádě doručen a proti němuž podal včas odvolání. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.





Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu. Poukazuje na to, že mezi účastníky byla u soudu prvního stupně vedena řada řízení, ve kterých žalobce vystupoval jako výlučný vlastník nemovitostí, které mu byly přikázány pravomocným rozsudkem soudu prvního stupně v této věci, jímž bylo vypořádáno BSM účastníků. Tak ve věci sp. zn. 6 C 46/2000, žalobce uváděl, že v roce 1998 po vyznačení doložky právní moci na rozsudku soudu prvního stupně o vypořádání BSM se opakovaně snažil o prodej přikázaných nemovitostí. Na právní moc tohoto rozsudku soudu prvního stupně žalobce také poukazoval ve věci sp. zn. 11 C 3/99, zahájené k jeho návrhu. Rozsudkem vydaném v tomto řízení bylo žalované uloženo, aby vyklidila žalobci přikázané nemovitosti. K návrhu žalobce byl nařízen výkon tohoto rozsudku a v řízení vedeném pod sp. zn. 21 E 493/2003 byla žalovaná z nemovitostí vyklizena. Usnesením Okresního státního zastupitelství č. j. 1 Zt 81/99-5 z 3. 5. 1999 byla komisi pro projednání přestupků Městského úřadu v P. postoupena věc týkající se trestního stíhání žalované pro trestný čin podle § 249a trestního zákona, jehož se měla žalovaná dopustit tím, že odmítala vydat žalobci klíče od jemu přikázaného domu. Dále v řízení vedeném pod sp. zn. 12 C 57/2000 žalobce požadoval na žalované zaplacení částky 324 340,- Kč z titulu náhrady škody, kterou mu měla žalovaná způsobit v období od 12. 7. 1995, tj. od právní moci rozsudku soudu prvního stupně o vypořádání BSM. Žalovaná byla také odsouzena trestním příkazem soudu prvního stupně z 6. 2. 2004, sp. zn. 4 T 111/2003, pro trestný čin neoprávněného zásahu do práv k domu (náležejícího žalobci podle rozsudku soudu o vypořádání BSM) podle § 249a odst. l a 2 trestního zákona. V odůvodnění tohoto rozhodnutí je rovněž zmiňováno, že 12. 7. 1995 nabyl právní moci rozsudek soudu prvního stupně z 5. 5. 1995, č. j. 6 C 2/93-134, přičemž trestního řízení se žalobce zúčastnil jako poškozený. Žalovaná uzavírá, že společné nemovitosti byly žalobci přikázány k jeho návrhu a žalobce měl prostředky na zaplacení jejího podílu, neboť prodal svoje další nemovitosti (dům v H. M. a chatu ve Ch.). Sama se nachází tři a půl roku v postavení bezdomovce, a to zejména proto, že žalobce jí dosud nezaplatil pravomocným rozsudkem soudu prvního stupně přisouzenou částku. Navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.


Nejvyšší soud podle bodu 17, hlavy prvé, části dvanáct zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.


Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení včas a že je přípustné podle § 238a odst. 1 písm. e) OSŘ, přezkoumal napadené usnesení podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.


V řízení nedošlo k vadám, vyjmenovaným v § 237 odst. l OSŘ ani k jiným vadám řízení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.


Podle § 158 odst. l OSŘ písemné vyhotovení rozsudku podepisuje předseda senátu.


Podle § 158 odst. 2 OSŘ se stejnopis písemného vyhotovení rozsudku doručuje účastníkům do vlastních rukou.


Podle § 45 OSŘ doručuje se zpravidla poštou. Soud může však podle okolností doručit písemnost sám nebo prostřednictvím orgánu obce anebo příslušného policejního orgánu a v případech stanovenými zvláštními předpisy i prostřednictvím ministerstva spravedlnosti.


Podle § 47 odst. 2 OSŘ nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.


Dovolací soud především uvádí, že je vázán zjištěním odvolacího soudu, dovoláním nezpochybněným, že podpis H. na doručence písemnosti, kterou byl v roce 1995 žalobci doručován rozsudek soudu prvního stupně, potvrzující převzetí této písemnosti 21. 6. 1995, je podpisem I. D. Žalobci nebyl tedy rozsudek soudu prvního stupně uvedeného dne prostřednictvím pošty doručen do vlastních rukou v souladu s § 47 odst. 2 OSŘ, neboť rozsudek za něj převzala jiná osoba.


Stejnopis rozsudku může být účastníkovi doručen i samotným soudem. Takové doručení spočívá v předání rozsudku účastníkovi při jednání soudu nebo i mimo jednání zaměstnancem soudu.


Podle úředního záznamu na čl. 221 spisu z 26. 10. 1998 žalobce uvedeného dne požádal o vydání další kopie rozsudku na č. l. 134-138. Za tuto kopii zaplatil soudní poplatek v kolcích ve výši 225,- Kč (9 stran a 25,- Kč) dle platného sazebníku a rozsudek převzal, což stvrdil svým podpisem. Dovolací soud ve smyslu § 243a odst. 2 OSŘ prostřednictvím soudu prvního stupně dokazování doplnil tak, že provedl důkaz vyhotovením rozsudku soudu prvního stupně ze 5. 5. 1995, sp. zn. 6 C 2/93, které žalovaný převzal 26. 10. 1998. Tak zjistil, že jde o fotokopii číslovanou jako listy 1 až 5 a na listě označeném číslem 5 se nachází poučení o tom, že proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení prostřednictvím podepsaného soudu ke krajskému soudu v O., pobočka O., a to ve dvou vyhotoveních. Následuje poučení o vykonatelnosti rozsudku, strojem a rukou psaný podpis J. T., předsedkyně senátu. Dále je na kopii originální (nikoli zkopírované) razítko Okresního soudu v P. s textem: za správnost vyhotovení fotokopie: J. K., vedoucí občanskoprávního oddělení kanceláře Okresního soudu v P. Fotokopie byla provedena dne 26. 10. 1998 a podpis K.. Na předložené fotokopii je na listu 1 vyznačena doložka právní moci tohoto znění: Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 12. 7. 1995, Okresní soud v P. dne 26. 10. 1998 a rukou psaný podpis K..


Žalobce uvedl před odvolacím soudem, že s I. D. ukončil soužití na počátku roku 1995. Ta dosud bydlí na adrese P., jak vypověděla 14. 6. 2006. Uvedla také, že si se žalobcem v roce 1990 pořídili chatu ve Ch., žili spolu dva roky a pak do roku 1998 jezdila na chatu do Ch. Když žalobci přebírala poštu, vozila ji do Ch. nebo mu ji nechávala u jeho rodičů v H. M. Žalobce sám vysvětlil při jednání odvolacího soudu, že 26. 10. 1998 požádal soud prvního stupně o vydání další kopie rozsudku z 5. 5. 1995, č. j. 6 C 2/93-135, proto, že poprvé převzal rozsudek prostřednictvím svého otce v roce 1998.


Účastníci mají právo na spravedlivý proces. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod každý se může stanoveným způsobem domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Podle čl. 38 odst. 2 této Listiny každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Toto právo zahrnuje i jistotu, že rozhodnutí vynesená před řadou let, účastníky respektovaná, nebudou po letech zpochybněna prostřednictvím tvrzených závad v doručování. Pokud se rozsudek (jeho kopie a stejnopis) prokazatelně dostal do dispoziční sféry účastníka, lze tak mít zato, že byl řádně doručen. Protože v daném případě je nepochybné, že o takový případ šlo, nebylo možné dovolacím námitkám žalobce přisvědčit.


Jestliže žalobci na základě jeho žádosti byla 26. října 1998 vydána fotokopie rozsudku obsahující všechny jeho listy včetně listu obsahujícího poučení o opravném prostředku, což navíc žalobce mohl zjistit porovnáním se stejnopisem rozsudku, který mu již předal jeho otec, dovolací soud dospívá shodně s odvolacím soudem k závěru, že dne 26. října 1998 byl rozsudek soudu prvního stupně žalobci řádně doručen soudem do vlastních rukou. Nejvyšší soud uvedl už v usnesení z 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1397/96, publikovaném pod R 29/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že vyznačení doložky právní moci na nepravomocném rozhodnutí soudu prvního stupně má stejné účinky jako nesprávné poučení o tom, že odvolání není přípustné (§ 204 odst. 2 OSŘ). Podle tohoto ustanovení je odvolání podáno včas také tehdy, jestliže bylo podáno po uplynutí patnáctidenní lhůty proto, že se žalobce řídil nesprávným poučením soudu o odvolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o odvolání nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že odvolání není přípustné, lze podat odvolání do tří měsíců od jeho doručení. Pro daný případ to znamená, že tříměsíční odvolací lhůta k podání odvolání proti rozsudku soudu prvního začala žalobci běžet 27. října 1998 a poslední den této lhůty připadl na 27. leden 1999. Žalobce však podal odvolání až 2. června 2006, tedy opožděně. I když odvolací soud vycházel jen z patnáctidenní odvolací lhůty, je i tak jeho rozhodnutí o odmítnutí odvolání žalobce pro opožděnost ve smyslu § 218 odst. l písm. c) OSŘ správné. Proto bylo dovolání proti usnesení odvolacího soudu zamítnuto (§ 243b odst. 1 OSŘ).


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalované vznikly náklady (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ). Náklady vzniklé žalované představují odměnu advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 4 odst. 1 a 3, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., částku 27 195,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb., tj. celkem 27 495,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.





V Brně dne 24. dubna 2007


JUDr. Marie Rezková, v. r.


předsedkyně senátu