22 Cdo 3013/2006
Datum rozhodnutí: 07.11.2007
Dotčené předpisy:





22 Cdo 3013/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věcí žalobce O. S., zastoupeného advokátem, proti žalované 3 x D, s. s r. o., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 12 C 8/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. dubna 2006, č. j. 12 Co 144/2006-261, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.065,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právní zástupkyně.


Odůvodnění:


Žalobce se domáhal, aby soud určil, že je vlastníkem níže uvedených pozemků, tvořících uličku mezi budovami účastníků. Ulička byla evidována v katastru nemovitostí až do roku 1974, kdy došlo ke změně katastrálního operátu, na základě níž již v katastru vyznačena není. Tak došlo i ke zmenšení žalobcova pozemku č. 612 ve prospěch pozemku žalované č. 605. Katastrální úřad zamítl žalobcovu žádost o opravu v souboru geodetických informací z důvodu nesouhlasného stanoviska žalované, která na části sporného pozemku započala se stavbou domu.


Okresní soud Plzeň město ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 1. prosince 2005, č. j. 12 C 8/2004-237, zamítl návrh žalobce, aby bylo určeno, že je vlastníkem pozemků parc. č. 604/2 a parc. č. 605/3, v katastrálním území K., určených geometrickým plánem č. 972-127/2003 ze dne 16. 10. 2003 . Dále rozhodl o nákladech řízení.


Soud prvního stupně zjistil, že žalobce je v tamním katastru vlastníkem domu a pozemkové parcely č. 612 na základě kupních smluv z roku 1983, resp. 2001. Žalovaná nabyla do vlastnictví kupní smlouvou uzavřenou 11. 12. 2000 dům, stavební parcelu č. 604 a pozemkovou parcelu č. 605. Z pozemkové mapy z druhé poloviny devadesátých let 19. století zjistil, že mezi domy a hranicí parcely č. 604 byla zakreslena ulička a tento stav trval do roku 1974. Toto zobrazení bylo podle znalce v mapách až do roku 1972, v němž nabyla platnost nová mapa evidence nemovitostí vyhotovená na základě fotogrammetrického vyhodnocení v měřítku 1:2000. Na této mapě je možno rozlišit detaily maximálně v podrobnostech plus minus 0,80 m. Ze znaleckého posudku se podává, že od roku 1972 není předmětná ulička v evidenci vedena a současný stav operátu byl vytvořen na základě mapování z let 1968 1972. Soud uzavřel, že žalobce neprokázal, že by byl vlastníkem ve výroku uvedených pozemkových parcel. Vyšel z výpovědí předchozích vlastnic nemovitostí žalované, že sporné pozemky byly ve vlastnictví jejich rodičů, neboť vlastnická hranice mezi pozemky končila uličkou rigolem, který vždy čistil jejich otec. Ze strany žalobce, resp. jeho právních předchůdců nikdy ohledně uličky nebyl vznesen jakýkoliv vlastnický nárok a nevznikl žádný spor. Nebylo prokázáno, že by žalobce jednal s katastrálním úřadem o provedení opravy údaje v souboru geodetických informací. Soud uzavřel, že od roku 1972 do prosince 2003 byla žalovaná, resp. její právní předchůdci v dobré víře, že jsou vlastníky sporných pozemků. Dobrá víra se opírala o zápis v evidenci nemovitostí a o existenci volného přístupu na pozemky k jejich správě a údržbě, a tak došlo k vydržení vlastnického práva žalované, resp. jejích právních předchůdců ke sporným pozemkům.


Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 19. dubna 2006, č. j. 12 Co 144/2006-261, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel z toho, že tvrzení o vlastnictví žalobce je v rozporu s údaji katastru nemovitostí a žalobci se nepodařilo prokázat, že by on nebo jeho předchůdci byli vlastníky sporného pozemku nebo jej alespoň měl v držbě ( čistil, užíval a udržoval ).


Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Ve vyjádření k rozsudku soudu prvního stupně namítá, že tento soud ohledně existence uličky tzv. soutky mezi budovami nezohlednil vyjádření památkového ateliéru P. I. P., ani vyjádření N. p. ú. Byla-li prokázána existence soutky až do roku 1972, pak následná změna katastrálního operátu byla chybná, neboť nezachytila skutečný stav. Soutku čistil žalobce, neboť ji pokládal za svoji, vlastnice sousedního pozemku jeho dobrou víru nezpochybnila a čištění soutky mu umožňovala. Dále se neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že námitka vydržení vlastnictví žalované je oprávněná a tuto záležitost věcně podrobně analyzuje. Výhrady má i k závěrům soudu, vycházejícím z posudku znalce J. R., když není jasné, z čeho bylo usouzeno, že sporná hranice byla tvořena vlastními objekty žalované. Podotýká, že znalec ustanovený soudem neobhájil závěry svého posudku a ani neodpověděl na otázky žalobce, přičemž se odmítl vyjádřit k žalobcem předloženým listinám. V části vyjádření k rozsudku soudu 2. stupně klade otázku, z čeho odvolací soud dovodil, že dům byl postaven o řadu let dříve, než dům ve vlastnictví žalobce. Ač soud uvedl, že tak učinil jednak na základě znaleckého posudku, jednak z čísel popisných, nemá jeho tvrzení oporu ani v jedné z uvedených skutečností. Stáří staveb odborně popisuje Národní památkový ústav 12. 4. 2005 tak, že objekty tvořící soutku, tedy stavení z období po roce 1972 je mladší minimálně o 30 let než obytné stavení z roku 1842. Soutka tedy nemohla přiléhat k domu. Připomenul právo okapu a podle občanského zákona z roku 1811 měli povinnost o rigol se starat. Znění tohoto zákona odpovídá zakreslení soutky do platných map z let 1839, 1872, 1938 a 1972, a toto poslední zakreslení bylo důvodem k podání žaloby. Další námitky dovolatele se týkají zhodnocení výpovědí svědkyň a závěrů vyvozených z vyjádření znalce. Ačkoliv se znalec pouze domníval , kudy mohla hranice mezi spornými pozemky vést, soud ze znaleckého posudku uzavřel, že novostavba žalovaného na pozemku žalobce nestojí. Sám znalec totiž doporučil označit hranici za spornou. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaná ve vyjádření k dovolání připomíná, že dovolatel neuvádí, o které zákonné ustanovení přípustnost svého dovolání opírá. Z jeho obsahu není zřejmé, v čem žalobce spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. V dovolání toliko opakuje argumenty uváděné před soudy obou stupňů. Žalobce tak napadá pouze hodnocení důkazů, a proto žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.


Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.


Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jednotlivé případy přípustnosti dovolání jsou upraveny v ustanoveních § 237 až 239 OSŘ, přičemž dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§ 241a odst. 3 a 4, § 243a odst. 2 OSŘ). Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by rozhodnutí odvolacího soudu takovým rozhodnutím činila.


K posouzení rozhodnutí odvolacího soudu jako rozhodnutí zásadně právně významného je nutné, aby dovolatel ve svém dovolání vymezil právní otázku, která napadené rozhodnutí činí zásadně právně významným. Dovolací soud se při posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ musí vypořádat s každou dovolatelem vymezenou právní otázkou. Nevymezil-li žalovaný v dovolání hmotněprávní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku a tedy i přípustnost dovolání, pak dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, publikované pod C 2463 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. B.). Tak je tomu i v tomto případě, neboť žalovaný se kromě tvrzení o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí žádnou právní otázkou, která by napadené rozhodnutí činila zásadně právně významným, nezabývá.


K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ nebo § 241a odst. 3 OSŘ nemůže být při posuzování, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, přihlédnuto (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, publikované v časopise Právní rozhledy 12/2005 vydávaného nakladatelstvím C. H. B.).


V dané věci dovolatel otázku zásadního právního významu, která by z napadeného rozsudku činila zásadní rozhodnutí, neoznačil, a dovolací soud ani v obsahu dovolání neshledal nic, co by za takovou otázku bylo možno označit. Odvolací soud vyšel z toho, že žalobce neprokázal, že by byl vlastníkem sporného pozemku; dovolatel pak zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu a namítá nesprávné hodnocení důkazů, uplatňuje tak dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 OSŘ, ke kterému nelze v tomto řízení přihlédnout. Také ke tvrzeným vadám řízení by bylo možno přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.


Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ s tím, že úspěšné žalované vznikly náklady dovolacího řízení představované odměnou advokáta za právní zastoupení v dovolacím řízení s písemným vyjádřením k dovolání, která činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 277/2006 Sb., 2 500,- Kč, a dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 276/2006 Sb., a 19 % daně z přidané hodnoty ve výši 490,- Kč podle § 137 odst. 3 OSŘ, celkem 3 065,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 OSŘ.


Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, je žalovaná oprávněna podat návrh na výkon rozhodnutí.


V Brně dne 7. listopadu 2007


JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.


předseda senátu