22 Cdo 3004/2015
Datum rozhodnutí: 08.09.2015
Dotčené předpisy: § 134 odst. 1 obč. zák.



22 Cdo 3004/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) A. K. , b) M. K. , zastoupených JUDr. Zdeňkou Pechancovou, advokátkou se sídlem v Luhačovicích, Masarykova 175, proti žalovanému městu Valašské Klobouky , se sídlem ve Valašských Kloboukách, Masarykovo náměstí 177, IČO: 00284611, zastoupenému JUDr. Jiřím Frajtem, advokátem se sídlem ve Valašských Kloboukách, Masarykovo náměstí 177, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 38 C 349/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 18. února 2015, č. j. 59 Co 453/2014-269, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:


Okresní soud ve Zlíně (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 29. července 2014, č. j. 38 C 349/2013-202, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že mají ve společném jmění manželů pozemek parc. č. 3508/14 (dále jen předmětný pozemek ), v katastrálním území a obci V. K. (výrok I.). Žalobcům uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 45 254 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně-pobočka ve Zlíně (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 18. února 2015, č. j. 59 Co 453/2014-269, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně žalovanému zaplatit 12 342 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Důvodem přípustnosti dovolání má být to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a otázka procesního práva, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena. Nesprávné právní posouzení odvolacím soudem má spočívat v tom, že žalobci podle odvolacího soudu neunesli důkazní břemeno ohledně tvrzení o vydržení vlastnického práva, když neprokázali, že předmětný pozemek užívali v dobré víře. Nesprávnost právního posouzení spočívá v tom, že se rozhodnutí odvolacího soudu neopírá o důkazy provedené soudem prvního stupně. To platí o závěru týkajícího se geometrického plánu z roku 1971, který si soud sám obstaral, přestože neměl s řešenou věcí žádnou relevantní spojitost. Z toho soud nabyl přesvědčení, že žalobci si museli být vědomí toho, že si připlotili větší část pozemku než tu, kterou skutečně nabyli. Soud se nezabýval hodnocením objektivních okolností, ze kterých lze dovodit přesvědčení dovolatelů o jejich vlastnickém právu k předmětnému pozemku. Soud si sám činil odborná posouzení, přestože žalobci navrhli znalce z oboru geodézie. Proto soud dospěl k ničím nepodloženému závěru, že geodet při předávání parcely žalobcům s sebou musel mít geometrický plán z roku 1971, a nemohl se tak dopustit takové chyby, že by účastníkům ukázal propojení stávajících plotů manželů Tichých a jejich sousedů tak, jak ji následně žalobci oplotili. Dovolatelé nalézacím soudům vytkli, že prováděly ohledání na místě samém bez znalce z oboru geodézie a zeměměřičství. Tím byli poškozeni v důkazním řízení a zkráceni na právu navrhovat a předkládat důkazy. Vzhledem k tvaru pozemku, který byl nepravidelný, neměli jako kupující při zachování obvyklé opatrnosti pochybnosti o svém právu. Odkázali na rozsudek dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 488/2004, ze kterého vyplývá, že pochybnost o právu vzniká chopením se držby více než dvojnásobné plochy koupeného pozemku. Dovolatelé však drželi navíc pouhých 12,4 % koupeného pozemku.
Soudy se nezabývaly skutečností, proč sám žalovaný celých 35 let neprojevil zájem o předmětnou část parcely. Rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozsudkem dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 1193/98, neboť dovolatelé měli pozemek v oprávněné držbě 35 let, a měli tak po 1. lednu 1992 nabýt vydržením vlastnické právo. Nabyli vlastnické právo splněním zákonných podmínek pro vydržení, soud se tedy neměl dožadovat důkazů, které ani nespecifikoval a ani důkazů nereálných jako např. výslechu geodeta, který již nežije. Soudy rozhodnutí opřely o existenci plotu v roce 1979, umístění kolíků v roce 1979 a umístění stavby betonové desky, ačkoliv nic takového zákon nevyžaduje. Dovolatelé upozornili na to, že výpovědi svědků svědčí spíše v jejich prospěch, což odvolací soud nesprávně vyhodnotil. Rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozhodnutím dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 1568/2004, výpověď manželů T., že v roce 1995 upozornili žalobce, že užívají pozemek žalovaných, je irelevantní. Ba naopak to byli žalobci, kteří nechali spornou parcelu zaměřit, aby bylo postaveno najisto, zda je užíván cizí pozemek či nikoliv. Dovolatelé dále obsáhle vylíčili, jak došlo k předání parcely v roce 1979 a postavení oplocení. Považují rozhodnutí odvolacího soudu také za rozporné s rozhodnutím dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 2070/2007, když se soud nezabýval jejich vnitřním přesvědčením projevujícím se navenek , ale dobrou víru posuzoval pouze na základě nepodložených myšlenek a výpovědí svědků, kteří měli osobní zájem na výsledku řízení. Odvolací soud se nezabýval a nevypořádal s právní otázkou hodnověrnosti svědka, který je sám závislý na své výpovědi, neboť kdyby vypověděl pravdu a pravdivě vylíčil skutečnost, nedosáhl by svého záměru, o který usiluje, a to je získání sporné parcely . Tímto svědkem měl být svědek T., který vypovídal nepravdivě. Soud navíc nebyl nestranný a došlo ke zjevnému porušení rovnosti stran. V dané věci zastupoval žalobce obecný zmocněnec, který se dostal do konfliktu se soudcem, přičemž soudce mu následně dával velmi krátké lhůty, doručoval elektronicky, na rozdíl od postupu vůči žalovanému. Soud vyloučil z důkazního řízení sdělení o zdravotním stavu žalobce A. K. a rovněž odmítl provést důkaz videonahrávkou, kterou pořídil pan T. Dovolatelé také upozornili na to, že nebyla v průběhu řízení správně vyřešena otázka vystoupení jednoho ze tří účastníků řízení , kterým byl jeden z původně tří žalobců. Soud v tomto rozsahu řízení zastavil a uložil tomuto účastníkovi povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 8 228 Kč. Nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu o zastavení řízení vůči tomuto účastníkovi spatřují zejména v tom, že ještě ve věci nebylo ani nařízeno jednání a soud již rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rovněž postup podle § 146 odst. 2 o. s. ř. nebyl na místě. Kromě toho byla náhrada nákladů řízení také nesprávně vyčíslena. Vzhledem k uvedenému dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že jej považuje za nepřípustné. Žalobci neusnesli důkazní břemeno o tom, že sporný pozemek užívali v dobré víře. Tvrzení o tom, jak se ujali držby předmětného pozemku, jsou nepřesvědčivá. Návrh žalobců na provedení důkazu výslechem geodeta je bezpředmětný, neboť geodet nemá vědomí o tom, jak probíhalo vytyčení hranice a předání pozemku parc. č. 3508/6 v roce 1979. Zastupitelé města Valašské Klobouky oproti tvrzení žalobců neschválili převod předmětného pozemku manželům T. Námitku podjatosti soudce považuje žalovaný za nepodloženou a výpočet náhrady nákladů řízení za správný.
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 18. února 2015 a dovolací řízení bylo zahájeno dovoláním podaným po tomto datu, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen o. s. ř. ).
Dovolání není přípustné.
Podle § 243f odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )].
V posuzovaném případě není dovolání přípustné již proto, že dovolatelé řádně nevymezili otázku přípustnosti dovolání, když dovolacímu soudu nenabídli k posouzení žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Tato otázka se přitom ani nepodává z obsahu dovolání.
Citují-li dovolatelé rozhodnutí dovolacího soudu, není zřejmé, v čem a jak se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Výtky dovolatelů se zde omezují na výhrady vůči postupu odvolacího soudu v rámci procesu dokazování, kdy odvolací soud měl vzít v potaz určité skutečnosti, měl provést určité důkazní návrhy, či nesprávně posoudil některé důkazy, čímž však dovolatelé zpochybňují zjištěný skutkový stav. Opomíjí přitom, že podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, a proto dovolací soud nemůže v dovolacím řízení zjištěný skutkový stav přezkoumávat.
Dovolatelé v dovolání sice namítají, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci , ale ve skutečnosti jejich argumentace rozporuje zjištěný skutkový stav. Jestliže dovolatelé uplatňují vady řízení, jichž se měly soudy obou stupňů dopustit, nevymezili žádnou otázku procesního práva, kterou by se měl v jejich souvislosti dovolací soud zabývat, a proto v této fázi dovolacího řízení není dovolací soud oprávněn vady řízení přezkoumávat. Má-li být otázkou procesního práva otázka posouzení hodnověrnosti svědka z hlediska obsahu jeho výpovědi v daném konkrétním případě, nejedná se o právní otázku, nýbrž postup soudu při hodnocení důkazů, pro který platí výše uvedené.
Rozporují-li dovolatelé v dovolání závěr odvolacího soudu o tom, že neunesli důkazní břemeno o existenci jejich dobré víry zakládající oprávněnou držbu jako předpoklad vydržení, ani zde dovolacímu soudu neotevřeli cestu k dovolacímu přezkumu, když závěr o tom, že účastník důkazní břemeno neunesl, je závěrem skutkovým, nikoliv právním (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 1656/2010, dostupné na www.nsoud.cz ). Rozhodnutí nalézacích soudů je primárně založeno na závěru, že žalobci nebyli objektivně v dobré víře, k čemu soudy dospěly na základě provedeného dokazování, do kterého promítly i důkazní prostředky navržené žalobci. Nejednalo se tak striktně o neunesení důkazního břemene a ostatně i sami dovolatelé v dovolání směřují k závěru, že soud měl provedené dokazování vyhodnotit (odlišně) tak, že žalobci objektivně v dobré víře byli.
Pokud dovolatelé citují několik rozhodnutí dovolacího soudu, jedná se buď o rozhodnutí na řešenou věc nepřiléhavá, nebo rozhodnutí, u kterých dovolatelé neuvádí, jak se od nich měl odvolací soud odchýlit, když ani na zde vyslovených závěrech své rozhodnutí nezaložil.
Z rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 1193/98 se v žádném případě nepodává, že by po 1. lednu 1992 měli všichni držitelé nabýt vydržením vlastnické právo; je zde zdůrazněno, že musí splnit zákonem stanovené podmínky. Rozhodnutí odvolacího soudu je však založeno - z tam uvedených důvodů na tom, že dovolatelé některou z podmínek nesplnili (podmínku oprávněné držby). Není proto zřejmé, v čemž se měl odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe odchýlit, když všechny zákonné podmínky vyšetřil. Jeho rozhodnutí je naopak s uvedenou judikaturou dovolacího soudu v souladu. Ostatně dovolací soud již opakovaně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen Soubor ) pod č. C 1068]. Tak tomu v řešené věci není. Odvolací soud posoudil všechny skutečnosti, týkající se dobré víry žalobců a své rozhodnutí řádně odůvodnil.
Nepřípadný je odkaz dovolatelů na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 488/2004, ze kterého má vyplývat, že pochybnost o (vlastnickém) právu vzniká až chopením se držby více než dvojnásobné plochy koupeného pozemku, přičemž dovolatelé se chopili držby pouze 12,4 procent výměry koupeného pozemku navíc. Dovolací soud podotýká, že z tohoto rozhodnutí se v žádném případě nepodává, že drží-li držitel pozemek o výměře menší než dvojnásobek výměry koupeného pozemku, je držitelem oprávněným. Je třeba zkoumat v každém jednotlivém případě, zda byl držitel vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu vlastnické právo k drženému pozemku náleží (srovnej § 130 odst. 1 obč. zák.). V tomto rozhodnutí bylo zdůrazněno, že chopí-li se držitel držby plochy více než dvojnásobné, tyto pochybnosti objektivně měl mít. Lze si však pochopitelně představit, že se držitel chopí méně než dvojnásobné plochy koupeného pozemku, vzhledem k okolnostem však oprávněným držitelem nebude. Tak tomu bude např. tehdy, když vlastník věci vážně učiněným projevem vůle sdělí držiteli, že věc patří jemu a uvede k tomu možné důvody, nemůže být držitel věci v žádném případě v dobré víře, že je sám jejím vlastníkem, ať už drží navíc pozemek jakékoliv výměry (srovnej rozsudek ze dne 29. listopadu 2004, sp. zn. 22 Cdo 1568/2004, uveřejněný v Souboru pod č. C 2968), případně z jiných důvodů, kdy dobrá víra není u držitele dána, nikoliv však s ohledem na poměr nabytého a skutečně drženého pozemku, ale na základě jiných skutečností. Ostatně i v souzené věci založily nalézací soudu svá rozhodnutí pro žalobce nepříznivá na jiných skutečnostech, než na velikosti pozemku, který žalobci nenabyli v poměru k pozemku nabytému.
Dovolatelé napadli dovoláním rozsudek odvolacího soudu ze dne 18. února 2015, č. j. 59 Co 453/2014-269. V dovolací argumentaci se však obrací i proti postupu nalézacích soudů při rozhodování o náhradě nákladů řízení při (částečném) zastavení řízení vůči jednomu z původních žalobců, o kterém však bylo pravomocně rozhodnuto usnesením odvolacího soudu dne 31. října 2014, č. j. 59 Co 452/2014-248. Dovolací soud se v této části dovolací argumentací nezabýval již proto, že dovolací námitky nesměřují proti napadenému rozhodnutí, nýbrž proti rozhodnutí o (částečném) zastavení řízení vůči jinému subjektu, než je v současnosti účastník řízení. Ostatně zde by ani dovolání nebylo přípustné pro opožděnost, neboť uvedené rozhodnutí bylo dovolatelům doručeno již 27. listopadu 2014; nadto pro výrok o náhradě nákladů řízení platí omezení přípustnosti dovolání dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle § 237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Konečně naznačují-li dovolatelé, že soudce soudu prvního stupně byl podjatý, dovolací soud podotýká, že námitkou podjatosti se zabýval již odvolací soud. Jak vyplývá z obsahu dovolání, podjatost soudce se má podávat z jeho postupu v řízení.
K tomu odvolací soud uvádí, že podle § 14 odst. 1 o. s. ř. soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti. Zákon konstruuje dva důvody vyloučení soudce soudcův poměr k věci a soudcův poměr k účastníkům či jejich zástupcům. Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci; tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem řízení nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech. Vyloučen pak je rovněž soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání. Soudcův poměr k účastníkům a jejich zástupcům může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský nebo naopak zjevně nepřátelský. V úvahu přichází i vztah ekonomické závislosti. Důvodem k vyloučení soudce však nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 33 Odo 448/2003, dostupné na www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto usnesením uložená, může se žalovaný domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 8. září 2015


Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu