22 Cdo 3000/2011
Datum rozhodnutí: 11.12.2012
Dotčené předpisy: § 150 odst. 4 obč. zák.




22 Cdo 3000/2011


ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce M. L., zastoupeného JUDr. Zorkou Černohorskou, advokátkou se sídlem v Příbrami II, Balbínova 384, proti žalované M. L., zastoupené Mgr. Monikou Papugovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 34/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. února 2011, č. j. 28 Co 135/2010-430, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. února 2011, č. j. 28 Co 135/2010-430, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 29. září 2009, č. j. 7 C 34/2008-254, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:


Okresní soud v Příbrami ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 29. září 2009, č. j. 7 C 34/2008-254, rozhodl o vypořádání společného jmění manželů ve výroku pod bodem I. tak, že do výlučného vlastnictví žalobce připadá pozemek parc. č. 46/11 o výměře 146 m2 zahrada v k. ú. O. a dále movité věci ve výroku uvedené. Do výlučného vlastnictví žalované připadá právo na uzavření kupní smlouvy o převodu vlastnického práva s městem Příbram k bytu č. 7/6 nacházejícím se ve 3. nadzemním podlaží domu č. p. 7 v P. se spoluvlastnickými podíly na společných částech domu a na pozemcích v rozsudku blíže specifikovanými. Výrokem pod bodem II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 169.422,- Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Rozhodl i o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě o vypořádání společného jmění účastníků (dále jen SJM), ve které se žalobce domáhal vypořádání práva na uzavření kupní smlouvy o převodu vlastnického práva s městem P. k bytu č. 7/6 nacházejícímu se ve 3. nadzemním podlaží domu č. p. 7 v P. se spoluvlastnickými podíly na společných částech domu a na pozemcích. V průběhu řízení žalovaný uvedl další věci, které náležely do nevypořádaného SJM. Žalovaná navrhla k vypořádání další movité věci, zůstatek na účtu ve výši 207.725,- Kč a závazek vůči její matce ve výši 10.000,- Kč a požádala o zohlednění finančních investic ze SJM do nemovitostí ve výlučném vlastnictví žalobce. Nesouhlasila s tím, že do SJM náleží právo na uzavření kupní smlouvy ohledně bytu.
Soud vyšel ze zjištění, že žaloba byla podána včas (manželství účastníků bylo rozvedeno k 25. 3. 2005 a žaloba byla podána k soudu 25. 2. 2008). Dále zjistil, že žalované soud svěřil do výchovy nezletilou dceru účastníků. Mezi účastníky nedošlo po rozvodu manželství k vypořádání SJM dohodou. Při vypořádání soud neshledal důvody pro odchýlení se od zásady, že podíly obou účastníků jsou stejné (uvedl však, že příčiny rozvratu manželství účastníků soud shledal především v postoji žalobce, který ponechával péči o nezletilou dceru v převážné míře na žalované, nehodlal řešit finanční problémy rodiny atd.). Do nevypořádaného majetku v SJM zahrnul movité věci blíže konkretizované ve výroku rozsudku, dále pozemek v k. ú. O., a zohlednil investice ze společného majetku do výlučného majetku žalobce. Do SJM zařadil i právo na uzavření kupní smlouvy o převodu vlastnického práva s městem Příbram k bytu č. 7/6 nacházejícím se ve 3. nadzemním podlaží domu č. p. 7 v P. se spoluvlastnickými podíly na společných částech domu a na pozemcích; toto právo přikázal žalované, neboť ta se na základě rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 5. července 2008, sp. zn. 14 C 256/2007, stala výlučnou nájemkyní předmětného bytu a byt užívá spolu s nezletilou dcerou účastníků. Při stanovení hodnoty uvedeného práva soud vyšel z obvyklé ceny předmětné bytové jednotky, jíž se právo týká, stanovené znaleckým posudkem ve výši 480.000,- Kč, přihlížející i k tomu, že se jedná o byt v dezolátním stavu. Soud ji snížil na částku 396.204,- Kč. Uvedl, že od ceny stanovené znalcem odečetl jednak kupní cenu bytu a jednak nájemné zaplacené v období od 13. 11. 2002 do 25. 3. 2005 ve výši 39.908,- Kč, neboť pravidelné platby na nájemné měly vliv na stanovení nízké ceny za byt. Své rozhodnutí odůvodnil i tím, že žalobce je nezaměstnaný, bez prokazatelného příjmu, proto by na vyplacení vypořádacího podílu neměl prostředky, na rozdíl od žalované, která je zaměstnaná a má pravidelný příjem (její čistý měsíční příjem činí 8.500,- Kč), a tedy je v jejích silách získat finanční prostředky na vyplacení vypořádacího podílu bývalému manželovi. Do SJM soud zahrnul i zůstatek na účtu u Poštovní spořitelny, a. s., ve výši 191, 45 Kč s tím, zůstatek ke dni 30. 4. 2004 ve výši 195.556,24 Kč již ke dni rozvodu neexistoval. Pokud byl použit na investice do nemovitostí žalobce, soud je při vypořádání zohlednil. Nepovažoval za prokázané, že do SJM náleží závazek vůči V. B. ve výši 10.000,- Kč. Hodnota majetku v SJM činí celkem 453.414,- Kč, z toho nabývá žalobce majetek v hodnotě 57.402,- Kč, žalovaná v hodnotě 396.204,- Kč. Při vypořádání majetku soud zohlednil investice ze SJM do nemovitostí žalobce ve výši 169.380,- Kč. Žalované pak uložil, aby zaplatila žalobci na vypořádací podíl částku 169.422,- Kč.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání účastníků rozsudkem ze dne 10. února 2011, č. j. 28 Co 135/2010-430, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ze zaniklého společného jmění účastníků jako bývalých manželů se žalované přikazuje majetkové právo na uzavření kupní smlouvy o převodu vlastnického práva s městem P. k bytu č. 7/6 nacházejícím se ve 3. nadzemním podlaží domu č. p. 7 v P. VII se spoluvlastnickými podíly na společných částech domu a na pozemcích v rozsudku blíže specifikovanými. Žalované uložil, aby zaplatila žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 310.700,- Kč do 2 měsíců od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud dospěl k právnímu závěru, opřenému i o judikaturu Nejvyššího soudu, (rozsudek ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 11992/2007), že v řízení o vypořádání SJM může soud vypořádat jen ten majetek, jehož vypořádání účastníci navrhli do tří let od zániku SJM. To se týká i investic ze SJM do majetku některého z bývalých manželů. Ohledně majetku, který nebyl mezi účastníky takto uplatněn nebo vypořádán v uvedené lhůtě dohodou účastníků, platí zákonná domněnka uvedená v § 150 odst. 4 obč. zák. Žalovaná uplatnila k vypořádání movité věci a vklad na účtu teprve ve vyjádření k žalobě podaném po uplynutí tříleté lhůty od právní moci rozvodu manželství. Stejně tak po uplynutí uvedené lhůty uplatnila dluh účastníků vůči matce ve výši 10.000,- Kč a investice ze společného majetku do výlučného majetku žalobce a žalobce uplatnil v průběhu řízení další movité věci a pozemek v k. ú. O. zakoupený za trvání manželství. Vzhledem k výše uvedenému však již nelze tento majetek vypořádat a platí o něm zákonná domněnka podle § 150 odst. 4 obč. zák.
Předmětem vypořádání tak zůstalo pouze majetkové právo na uzavření kupní smlouvy s městem P. o převodu vlastnického práva k bytu, které vzniklo účastníkům za trvání manželství na základě nabídky od města P., učiněné podle § 22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., na koupi bytové jednotky, ke které účastníkům svědčilo nájemní právo.
Odvolací soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 19. května 2008, č. j. 14 C 256/2007-62, který nabyl právní moci 5. 7. 2008, soud zrušil účastníkům právo společného nájmu k předmětnému bytu a rozhodl, že výlučnou nájemkyní se stává žalobkyně. Dále zjistil, že 27. 10. 2008 uzavřelo město P. se žalovanou kupní smlouvu o převodu předmětného bytu do jejího vlastnictví. Žalobcovo právo na převod bytu zaniklo právní mocí uvedeného rozsudku. Zůstalo však nevypořádané majetkové právo na uzavření kupní smlouvy ohledně předmětného bytu, jehož jedinou nájemkyní a posléze vlastnicí se stala žalovaná. Z toho důvodu je také soud vypořádal tak, že je přikázal žalované, a stanovil jí povinnost vyplatit žalobci na vypořádací podíl polovinu majetkové hodnoty uvedeného práva. Při stanovení výše vypořádacího podílu vyšel ze stavu bytu a z jeho obvyklé ceny stanovené znalkyní ke dni zrušení práva společného nájmu bytu. V tomto směru odkázal na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. 31 Cdo 2036/2008.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalovaná má za to, že odvolací soud si nesprávně právně vyložil (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007), ustanovení § 150 odst. 4 občanského zákoníku, jestliže do předmětu vypořádání SJM zahrnul pouze žalobcem tvrzená majetková práva s tím, že žalovaná uplatnila svůj návrh po uplynutí tří let od právní moci rozsudku o rozvodu manželství. Účastníci byli pravomocně rozvedeni ke dni 25. 3. 2005. Žalobce podal svou žalobu na vypořádání SJM 25. 2. 2008. Vyjádření žalované k žalobě došlo soudu 31. 3. 2008. Ve vyjádření označila jako předmět sporu kromě movitých věcí i zůstatek na účtu a požadovala zohlednění finančních prostředků použitých ze SJM na nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalobce. Odvolací soud považoval její vyjádření za samostatný návrh, podaný po uplynutí tříleté doby od rozvodu manželství, a z toho důvodu s odkazem na zákonnou domněnku uvedenou v § 150 odst. 4 obč. zák. jí uvedené majetkové hodnoty do vypořádání nezahrnul. S tím nelze souhlasit. Nejednalo se o nový návrh, ale pouze o vyjádření žalované. Podáním žaloby bylo uplatněno i právo žalované na vypořádání SJM soudem, a tudíž i její právo na soudní ochranu v této věci. V řízení o vypořádání SJM mají účastníci sporu na obou stranách postavení jak navrhovatele, tak odpůrce. Tedy navrhovatelem je nejenom žalobce, ale i žalovaná. Samostatnou žalobu by žalovaná nemohla podat pro překážku litispendence. Rozhodnutí dovolacího soudu, o něž své rozhodnutí odvolací soud opírá, by mohlo vést k situacím, kdy žalobce podá záměrně žalobu na vypořádání SJM těsně před uplynutím tříleté lhůty a uvede v něm pouze cennější věci, které jsou v držení protistrany, a ty jsou v rámci SJM vypořádány mezi účastníky a cenné věci, které má v držení žalobce, připadnou na základě nevyvratitelné domněnky pouze žalobci. Podle žalované gramatický výklad § 150 odst. 4 obč. zák. vede k závěru, že podá-li návrh na vypořádání SJM ve lhůtě kterýkoliv z bývalých manželů, je možnost použití nevyvratitelné právní domněnky zcela vyloučena do skončení soudního řízení. Teprve po jeho skončení se na nevypořádaný majetek náležející do SJM uplatní uvedená zákonná domněnka. V tomto směru odkázala žalovaná na časopis Právní rozhledy č. 5, 2006, str. 35-36.
Za otázku zásadního právního významu žalovaná považuje otázku vzniku majetkového práva žalobce, tedy zahrnutí práva na uzavření kupní smlouvy o převodu vlastnického práva k bytu s městem P. do SJM a majetkové vypořádání tohoto práva. Žalovaná nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, neboť se nejedná o majetkové právo, které by náleželo do SJM. Předmětem SJM by se mohlo stát pouze tehdy, kdyby účastníci koupili byl za trvání manželství, k čemuž nedošlo. Žalovaná byt nabyla do svého výlučného vlastnictví až po zániku manželství a nelze jí proto uložit, aby zaplatila žalobci ze sporného bytu vypořádací podíl. Právo na převod vlastnictví k předmětné bytové jednotce oběma účastníkům trvalo do právní moci rozhodnutí o zrušení společného nájmu k bytu, kterým bylo rozhodnuto, že jedinou nájemkyní bytu se stala žalovaná, tj. do 5. 7. 2008. Žalobce pak měl byt vyklidit po přidělení náhradního ubytování. To je jediné právo, které měl žalobce ve vztahu k uvedenému bytu.
Žalovaná nesouhlasí s výší vypořádacího podílu, kterou jí uložil odvolací soud zaplatit žalobci v částce vypočtené podle znaleckého posudku. Odvolací soud se vůbec nezabýval skutečnostmi vyplývajícími ze spisu. Účastníci získali předmětný byt výměnou za garsoniéru ve vlastnictví žalované, za kterou zaplatila před uzavřením manželství 43.888,- Kč. Mělo být rovněž zohledněno řádné placení nájemného za užívání předmětného bytu, které žalovaná sama platila v období od 13. 11. 2002 do 25. 3. 2005 v celkové výši 39.908,- Kč, což bylo také důvodem pro prodej předmětného bytu městem P. za nízkou cenu. Soud nezohlednil ani polovinu hodnoty investic ze SJM do nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalobce. Rovněž nepřihlédl ve smyslu § 149 odst. 3 obč. zák. k potřebám nezletilého dítěte a k tomu, jak se který z manželů staral o rodinu; přitom bylo prokázáno, že to byl žalobce, kdo opustil společnou domácnost, kdo nepřispíval na úhrady spojené s užíváním bytu a opakovaně se dopouštěl vůči žalované fyzického násilí. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Ztotožňuje se s právním názorem, že soud může vypořádat v řízení o vypořádání SJM pouze ten majetek, který účastníci navrhli k vypořádání do tří let od zániku manželství. Rovněž má za to, že majetkové právo na uzavření kupní smlouvy ohledně bytu náleží do SJM a že bylo nutné je vypořádat. Považuje za správně stanovenou výši vypořádacího podílu, který mu má žalovaná zaplatit. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako bezdůvodné odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné.
K polemice dovolatelky s právním názorem, že v řízení o vypořádání SJM nelze vypořádat majetek, který nebyl navržen k vypořádání do tří let od zániku SJM, a to ani v případě, že do tří let bylo zahájeno řízení o vypořádání společného jmění:
Nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných (§ 150 odst. 4 obč. zák.).
Dovolací soud odkazuje na právní názor, který vyslovil v u snesení ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 8310, jakož i v řadě dalších rozhodnutí, od kterého se nemíní odchýlit ani v tomto případě: Podle ustálené judikatury v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (i společného jmění manželů) může soud vypořádat jen ten majetek či hodnoty tvořící společné jmění manželů, které účastníci řízení navrhli k vypořádání soudním rozhodnutím do tří let od jeho zániku. Tento závěr učinil Nejvyšší soud České republiky za využití předchozí judikatury (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5061), kdy v návaznosti na to současně dovodil nepřípustnost uplatnění společné pohledávky v režimu bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen BSM), pokud nebyla uplatněna v tříleté zákonné lhůtě podle § 150 odst. 4 obč. zák. Nejvyšší soud v této souvislosti rovněž poznamenal, že předchozí praxe, která umožňovala kdykoliv během řízení o vypořádání BSM navrhnout nové položky k vypořádání, vycházela ze starší úpravy, která předpokládala, že soud z úřední povinnosti pátrá po majetku v BSM a že je povinen vypořádat jeho celou masu. Tento názor, který v praxi mimo jiné vedl k neúměrnému prodlužování sporů, neboť umožňoval neomezené rozšiřování vypořádávaného majetku, je však neudržitelný vzhledem k novější hmotně právní úpravě vycházející zejména z posílení dispozitivního charakteru norem upravujících vypořádání BSM a také k vzhledem k uplatnění zásad projednací a dispoziční v občanském soudním řízení (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 26. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz) .
Ani argumentace dovolatelky, upozorňující na možné negativní důsledky v případě, že jeden z účastníků podá návrh na vypořádání těsně před uplynutím tříleté lhůty (§ 150 odst. 4 obč. zák.), nemůže vést k opuštění uvedeného názoru. V soukromém právu se tradičně uplatňuje zásada vigilantibus iura scripta sunt ; žalovaná měla dostatečnou dobu k tomu, aby se sama pokusila o vypořádání zaniklého SJM ať již dohodou, nebo v soudním řízení. Jestliže se spoléhala na to, že žalobce, se kterým se na vypořádání nedohodladohodnuta nebyla, žalobu nepodá, musí nést důsledky toho, že ji podal na samém konci lhůty. Ostatně lhůta uvedená v § 150 odst. 4 obč. zák. plní částečně stejnou funkci jako promlčení a prekluze nároku; nutí totiž účastníky k tomu, aby právo na vypořádání jednotlivých věcí uplatnili co nejdříve, neboť s odstupem času nejen že přetrvává nežádoucí nejistota ohledně právního stavu, ale také dokazování se stává náročnějším.
Námitka, že jde o iudicium duplex , je nepřípadná; kdyby totiž žalobu podala sama (včas) poté, co ji podal žalobce, bylo by sice její žalobní právo již konzumováno, ovšem věci, které by ve tříleté lhůtě navrhla v žalobě k vypořádání, by vypořádány být musely. To platí i v případě, že by navrhla položky k vypořádání v řízení zahájeném k návrhu žalobce, pokud by tak učinila do tří let od právní moci rozsudku.
K ocenění majetkového práva na převod obecního bytu do vlastnictví nájemce:
Účastníci byli nepochybně ke dni zániku jejich SJM oprávněnými účastníky právního vztahu, jehož obsah tvořilo právo na koupi obecního bytu, který užívali. Toto právo je právem majetkovým, a jako takové má určitou hodnotu, kterou je třeba vypořádat, pokud ji některý z účastníků učiní předmětem řízení o vypořádání SJM. Až potud dovolací soud sdílí právní názor odvolacího soudu.
Privatizace obecních bytů se od převodu družstevních bytů do vlastnictví členů družstva liší především tím, že členský podíl v bytovém družstvu představuje volně obchodovatelnou hodnotu, jejíž obecnou cenu lze vyčíslit podle stavu na trhu; ta dosahuje hodnot blížících se cenám bytů ve vlastnictví. Svědčí-li členu bytového družstva právo na převod bytu do vlastnictví, může tato skutečnost zvýšit cenu členského podílu; stanovení ceny je v tomto případě otázkou skutkovou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 3240/2006, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 5759), tedy jde o zjištění, za jakou částku je možno převést srovnatelný členský podíl (včetně práva na jeho bezúplatný převod do vlastnictví člena družstva, které přechází na nabyvatele). V tomto případě tedy nelze vycházet z ceny obdobného bytu ve vlastnictví převodce, oceňuje se vypořádávané právo členský podíl v bytovém družstvu. Tím spíše nelze vycházet jen z ceny bytu při oceňování práva na převod obecního bytu do vlastnictví nájemce. Je tomu tak proto, že nejde o zákonný nárok, a není nikdy zcela jasné, zda se opravdu uskuteční (jak tomu ostatně bylo i v dané věci, ve které došlo k převodu až po řadě peripetií); je tu tedy vždy určitá míra nejistoty. Na tom nic nemění skutečnost, že, viděno zpětně, se převod nakonec uskutečnil; předmětem ocenění totiž není vlastnické právo, ale čekatelství na něj. Privatizace obecních bytů je též zpravidla úplatná, takže při oceněni práva je třeba přihlédnut i k částce, která má být zaplacena.
Konečně je třeba upozornit na skutečnost, že na věc nelze pohlížet tak, jako by nájemce nabýval volný byt, ke kterému by neměl žádné právo; naopak byt je zatížen právem nájmu nabyvatele, kterému též svědčí předkupní právo (za podmínek uvedených v § 22 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů). Tato skutečnost by nepochybně ovlivnila cenu převáděného bytu ve vlastnictví a nelze od ní odhlédnout ani v tomto případě. Je sice zřejmé, že po privatizaci bytu získá dosavadní nájemce hodnotu bytu ve vlastnictví, současně však nelze přehlédnout, že zpravidla se tato okolnost na jeho skutečných majetkových poměrech nijak neprojeví. Nemá-li totiž nájemce jinou možnost bydlení, nemůže tuto hodnotu využít.
Všechny tyto skutečnosti je třeba vzít do úvahy při oceňování práva na převod obecního, resp. jiného než družstevního nájemního bytu do vlastnictví nájemce. Tato cena tak nemůže být stejná jako cena vlastnického práva ke stejnému bytu, navíc nezatíženému právem nájmu bytu; musí být přiměřeně snížena. Přitom soud bude postupovat podle úvahy ve smyslu § 136 o. s. ř.
Jestliže tedy odvolací soud při oceňování majetkového práva na převod bytu do vlastnictví vycházel jen z obecné ceny převáděného bytu, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolací soud poznamenává, že nebylo namístě přikázat žalované majetkové právo, které již bylo žalované přikázáno v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 14 C 256/2007, a navíc zaniklo tím, že bylo realizováno; mělo být jen rozhodnuto o platební povinnosti (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2000, sp. zn. 22 Cdo 1242/99, publikovaný v Soudních rozhledech č. 11/2000).
Konečně dovolatelka uvádí, že odvolací soud nezohlednil to, že účastníci získali předmětný byt výměnou garsoniéry ve vlastnictví žalobkyně, za kterou žalovaná zaplatil 43.888,- Kč; měl rovněž zohlednit řádné placení nájemného za užívání předmětného bytu, které žalovaná sama platila v období od 13. 11. 2002 do 25. 3. 2005 v celkové výši 39.908,- Kč, což bylo také důvodem pro prodej předmětného bytu městem Příbram za nízkou cenu. Soud nepřihlédl ve smyslu § 149 odst. 3 obč. zák. k potřebám nezletilého dítěte a k tomu, jak se který z manželů staral o rodinu, přitom bylo prokázáno, že to byl žalobce, kdo opustil společnou domácnost, kdo nepřispíval na úhrady spojené s užíváním bytu a opakovaně se dopouštěl vůči žalované fyzického násilí. Dovolací soud konstatuje, že uvedené skutečnosti, pokud by byly prokázány, by mohly být důvodem k tzv. disparitě podílů při vypořádání SJM (blíže k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, dostupném na www.nsoud.cz ). I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 7484). V odvolání dovolatelka uvedené námitky neuplatnila, proto odvolacímu soudu nelze vytýkat, že se jimi nezabýval; lze je však uplatnit v dalším řízení. V té míře, v jaké uvedené skutečnosti již nyní vyplývají ze spisu, k nim soud prvního stupně bez dalšího přihlédne, a podle potřeby zváží i postup podle § 118a a násl. o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je částečně důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí zčásti i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. prosince 2012
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r.
předseda senátu