22 Cdo 2998/2015
Datum rozhodnutí: 09.12.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 149 odst. 1 a 2 obč. zák. ve znění do 31.12.2013



22 Cdo 2998/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně D. Š. , zastoupené Mgr. Janem Stínkou, advokátem se sídlem v Kladně, Průchodní 346, proti žalovanému V. Š. , zastoupenému JUDr. Miroslavem Opatrným, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 293, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 21 C 53/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. září 2014, č. j. 25 Co 256/2014-177, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Kladně ( soud prvního stupně ) v řízení o vypořádání společného jmění manželů (SJM) rozsudkem ze dne 10. září 2013, č. j. 21 C 53/2012-142, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu žalobkyně částku 767 373,50 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 24. září 2014, č. j. 25 Co 256/2014-177, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 29 358 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Vypořádání SJM řídí stejným právním režimem, jako jeho zánik (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 1015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, a ze dne 3. června 2015, sp. zn. 22 Cdo 4276/2014); proto dovolací soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (obč. zák.).
Není zřejmé, v čem by měla spočívat dovolatelem tvrzená nejednotnost v rozhodování dovolacího soudu; dovolatel neuvádí žádnou spisovou značku, v dovolání je jen neoznačený výňatek z rozsudku sp. zn. 22 Cdo 14/2006, přičemž není uvedena žádná argumentace pro to, aby se dovolací soud od řešení tam uvedeného odchýlil (ostatně ani nejde o stejný právní problém, jako byl řešen v uvedeném rozsudku).
Předmětem vypořádání SJM nebyla nemovitost, která byla po zániku SJM vydražena v exekučním řízení, ale částka získaná za ni v exekuční dražbě; takový postup byl v souladu s judikaturou; viz k tomu stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSR, publikované pod č. 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: Pokud ovšem šlo o dispozici platnou (např. věc převedena- darována, prodána apod. - na jiného se souhlasem obou manželů), nelze již tuto věc do bezpodílového spoluvlastnictví zařazovat. Podle povahy právního úkonu by bylo možno do bezpodílového spoluvlastnictví zahrnout jen peněžitou částku nebo jinou věc za původní věc získanou . Podobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2013, sp. zn. 22 Cdo 3384/2012. Při vypořádání pak soudy správně zhodnotily existenci dluhů žalovaného; jeho tvrzení, že šlo o dluhy společné, nelze přisvědčit.
Převážnou část dluhů vzniklých jednáním žalovaného soudy nepovažovaly za součást společného jmění (za společné dluhy), neboť šlo podle nich o závazky, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, a které převzal jeden z nich (žalovaný) bez souhlasu druhého (§ 143 odst. 1 písm. b/ obč. zák.). Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 22 Cdo 2498/2013, se podává závěr, že i při úvaze o tom, zda závazek převzatý jen jedním z manželů v souvislosti s jeho podnikáním je součástí společného jmění manželů, se uplatní kritéria uvedená ve zmíněném ustanovení; obecně lze za závazky odpovídající majetkovým poměrům považovat zejména takové, k jejichž úhradě manželé disponují potřebnými finančními prostředky, jejichž použití nebude pro jejich celkovou majetkovou sféru představovat výraznější dopad.
Proto není přiléhavý odkaz dovolatele (ovšem bez výslovného uvedení spisové značky) na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2006, sp. zn. 22 Cdo 14/2006, a to již proto, že ten se týká společných dluhů, a o ty zde převážně nešlo. Navíc v pasáži citované dovolatelem jde o podmínky, za kterých lze přikázat ve výroku rozhodnutí povinnost splatit dluh třetí osobě, takže se dané věci netýká (o takovou povinnost v řízení nešlo). Podobnost s danou věcí lze spatřovat v tom, že po zániku SJM byly ze společných prostředků (transformovaných ve výtěžek dražby) uspokojeny výlučné dluhy žalovaného; tuto skutečnost soud promítl do výroku o platební povinnosti žalovaného, vyrovnávající podíly účastníků (takový postup lze ostatně širším výkladem dovodit i z rozsudku sp. zn. 22 Cdo 14/2006).
Předmětem vypořádání nebyly dluhy ze zdravotního a sociálního pojištění; proto nebylo a není třeba řešit otázku, nakolik patří do společného jmění (tuto otázku navíc již řešilo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012). I když snad žalovaný splatil některé dluhy z půjček od soukromých osob, nemění to nic na tom, že šlo o půjčky přesahující majetkové poměry manželů a uzavřené bez vědomí žalobkyně; to, na jaký účel je později žalovaný použil, již není rozhodující. Stejně tak je irelevantní, že společnou nemovitost vydražil v exekuční dražbě otec žalobkyně a ta ji dále užívá; to se do poměrů společného jmění nijak nemohlo promítnout, jde již o vztah mezi žalobkyní a jejím otcem.
Dovolací soud poznamenává, že dovolání je sepsáno způsobem vyžadujícím jeho nikoliv snadnou - interpretaci; tak není zřejmé, v čem spatřuje dovolatel oddělování jistiny od příslušenství ; příslušenství pohledávky (§ 121 odst. 3 obč. zák.), tj. úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním, nebyly předmětem sporu. Pokud dovolatel má za to, že je třeba dovolacím soudem stanovit hranici či limit v posouzení oprávněnosti přijatého řešení ke splácení dluhů ze společného jmění manželů, neboť ani NOZ takové limitující výklady neuvádí a tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, obecná ustanovení o obvyklé výši či uváženém jednání na takovou záležitost zajištění dluhů ze společného jmění manželů jednoznačně dosud uplatňovaná evidentně nepostačují , dovolací soud konstatuje, že není jasné, o co (o jakou právní otázku) má jít; podobně vágně je ostatně formulována větší část dovolání. Dovolání do výroku o nákladech řízení není zdůvodněno, proto se jím dovolací soud nemohl zabývat.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. prosince 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu