22 Cdo 2977/2010
Datum rozhodnutí: 29.05.2012
Dotčené předpisy: § 142 odst. 1,3 obč. zák.




22 Cdo 2977/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. H. , zastoupené JUDr. Martinem Kölblem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 39, proti žalované 1) J. G., zastoupené Mgr. Jiřím Buchvaldkem, advokátem se sídlem v Praze, Ovocný trh 2/580, a 2) S. F. G. , zastoupenému JUDr. Zdeňkem Lacinou, advokátem se sídlem ve Strakonicích, Bezděkovská 53, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 4 C 262/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. října 2009, č. j. 5 Co 454/2008-559, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. října 2009, č. j. 5 Co 454/2008-559, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se v předmětné věci domáhala zrušení spoluvlastnictví jí a žalovaných k nemovitostem - budově č. p. 320, jiná stavba, nacházející se na pozemku parc. č. 276/1, budově č. p. 375, jiné stavbě, nacházející se na pozemku parc. č. 276/2, k pozemku parc. č. 276/1 a pozemku parc. č. 276/2, to vše v katastrálním území B., zapsaným na listu vlastnictví č. 4391 u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště ve Strakonicích (dále též jen ,,předmětné nemovitosti ). Žalobu odůvodnila tím, že není možné s žalovanými dosáhnout dohody o užívání společné věci, přičemž jediným řešením je podílové spoluvlastnictví zrušit a vypořádat. Navrhla, aby soud nemovitosti vypořádal tím způsobem, že jí přikáže do výlučného vlastnictví budovu č. p. 320 na pozemku parc. č. 276/1 v katastrálním území B. Ve vlastnictví žalovaných by pak zůstala budova č. p. 375 na pozemku parc. č. 276/2 v katastrálním území Blatná.
Žalovaní naopak nesouhlasili s rozdělením nemovitostí, které tvoří dohromady nemovitou kulturní památku Zámek Blatná. Tvrdili, že zámek je stavebně technicky propojen, napojen na jedinou elektrickou, vodovodní a kanalizační přípojku a je opatřen jen jedním vjezdem. Se zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví souhlasili. Navrhli však, aby soud přikázal předmětné nemovitosti do jejich podílového spoluvlastnictví a zavázal je k vyrovnání spoluvlastnického podílu žalobkyni.
Okresní soud ve Strakonicích (dále jen ,,soud prvního stupně ) řešil především otázku, zda lze nemovitosti, které jsou předmětem řízení, rozdělit či nikoliv.
Soud prvního stupně konstatoval, že Zámek Blatná tvoří ucelený areál a je přístupný veřejnosti a vede zde prohlídková trasa. Budova č. p. 320, jiná stavba, nacházející se na pozemku parc. č. 276/2 v katastrálním území obce Blatná je dále využívána k pořádání koncertů, výstav a kulturních akcí městem Blatná.
V řízení před soudem prvního stupně byl vypracován znalecký posudek soudem ustanoveným znalcem Ing. J. Z., který dospěl k závěru, že nemovitosti lze rozdělit a navrhl dvě varianty rozdělení. Rozdělení nemovitostí neposuzoval z hlediska zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči.
Ve věci vydal k žádosti předchůdkyně žalovaného 2) Národní památkový ústav vyjádření, z nějž vyplynul jednoznačný požadavek a zájem státní památkové péče na jednotné správě a péči o areál, protože fyzické rozdělení budov či ploch, ze kterých je areál složen, se jeví jako nevhodné.
Dále byl vypracován posudek statika Ing. K. L., který konstatoval konstrukční a statické propojení paláce Rejtů, Rožmitálského a Rozdražovského, včetně věže. Za jedinou samostatnou část zámku označil palác Bavorský. Ve věci dále vypracoval studii doc. Ing. F. K., autorizovaný architekt, a doporučil jednotnou majetkovou správu za účelem zaručení optimální komplexní ochrany a údržby bez nekoordinovaných zásahů.
Ing. J. B. v technické zprávě o napojení Zámku Blatná na inženýrské sítě upozornil, že při rozdělení komplexu bude nutné zbudovat nové sítě pro oddělené části a v případě kanalizace by bylo nutné komplexně vyřešit kanalizaci celého zámku, neboť stávající rozvody jsou nevyhovující. Rovněž Ing. arch. A. G. ve svém vyjádření považoval rozdělení navržené soudním znalcem za nepřijatelné a upozornil na možné odepření udělení stavebního povolení ze strany stavebního úřadu. I akademický architekt doc. Ing. V. G. ve svém vyjádření zdůraznil nutnost respektovat celistvost areálu, když rozdělení majetku je podle jeho názoru ve vážném rozporu s tímto požadavkem. Znalec z oboru stavebnictví, Ing. M. P., navíc uvedl, že není možné docílit vznik samostatných věcí vzhledem k jejich provozní propojenosti a přístupům k objektu.
Asociace majitelů hradů a zámků se také vyslovila proti rozdělení zámku.
Městský úřad Blatná, odbor výstavby, upozornil na nutnost znát přesné stavební úpravy, návrhy technických instalací, stavební zásahy do konstrukcí a upozornil na nutnost vyžádat si závazné stanovisko ve smyslu § 14 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, v souvislosti s navrhovanými stavebními úpravami.
Znalecký posudek Ing. O. J. se vyslovil proti rozdělení předmětných nemovitostí na dvě samostatné části, neboť by tím bylo znemožněno účelné využívání národní kulturní památky pro veřejnost a rozdělení by navíc přineslo jen další neshody a problémy způsobené nutným zřízením věcných břemen.
Soud prvního stupně konstatoval, že vztahy mezi účastníky jsou dlouhodobě konfliktní, dokonce mezi sebou vedli již 26 soudních sporů, jeden z nich není doposud pravomocně skončen.
Soud prvního stupně se přiklonil k názoru, že nemovitosti jsou reálně nedělitelné, a to s přihlédnutím k účelnému využití věci a prevenci dalších sporů mezi účastníky, když obě varianty rozdělení předmětných nemovitostí v posudku soudního znalce Ing. J. Z. předpokládaly zřízení věcných břemen, resp. ponechání některých částí nemovitostí v podílovém spoluvlastnictví. Zohlednil i skutečnost, že žalovaní vyjádřili neochotu účastnit se stavebního řízení a hradit náklady na stavební úpravy, které by bylo třeba provést v návaznosti na rozdělení nemovitých věcí. Z těchto důvodů soud prvního stupně zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků (výrok I. rozsudku) a předmětné nemovitosti přikázal do vlastnictví žalovaných tak, že do vlastnictví žalované 1) přikázal podíl 7/8 na předmětných nemovitostech a žalovanému 2) přikázal podíl 1/8 na předmětných nemovitostech (výrok II. rozsudku). Zavázal je rovněž povinnými zaplatit žalobkyni peněžní částky jako náhradu za spoluvlastnický podíl v poměru jejich spoluvlastnických podílů na nemovitých věcech (výrok III. rozsudku). O náhradě nákladů řízení rozhodl ve výrocích IV. - V. rozsudku soudu prvního stupně.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen odvolací soud ) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 16. října 2009, č. j. 5 Co 454/2008-559, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zrušené podílové spoluvlastnictví účastníků vypořádal tak, že budovy rozdělil mezi účastníky, když do vlastnictví žalobkyně přikázal ,,část budovy č. p. 320, jiná stavba, historicky označovaná jako Bavorovský palác stojící na stavební parcele St. 276/1 a část budovy č. p. 375, jiná stavba, historicky označovaná jako Renesanční krček stojící na stavební parcele St. 276/2 a do podílového spoluvlastnictví žalovaných přikázal ,,části budovy č. p. 320, jiná stavba, historicky označované jako Rejtův palác a Rožmitálský palác, stojící na stavební parcele St. 276/1, část budovy č. p. 375, jiná stavba, historicky označovaná jako Rozdražovský palác, stojící na stavební parcele St. 276/2, a budova historicky označovaná jako Obranná věž, stojící na stavebních parcelách St. 276/1 a St. 276/2 , a to v poměru podílů 7/8 žalované 1) a 1/8 žalovanému 2). Rozhodnutí soudu prvního stupně dále změnil tak, že žalobu zamítl v části, v níž se žalobkyně domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemkům parc. č. 276/1 a 276/2, zapsaných na listu vlastnictví č. l. 4391 u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště ve Strakonicích; též rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni přiměřenou náhradu (výrok I. rozsudku). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III. rozsudku).
Odvolací soud doplnil dokazování ohledáním na místě samém a konstatoval, že ze stanovisek a vyjádření v řízení před soudem prvního stupně lze konstatovat nejednotnost názoru na rozdělení předmětných nemovitostí. Vyšel z dikce § 142 odst. 1 obč. zák., kde je stanoveno pořadí způsobů vypořádání podílového spoluvlastnictví s tím, že na prvním místě je rozdělení věci. Reálným rozdělením však musí vzniknout samostatné věci. Pokud nepřichází reálné rozdělení věci do úvahy, je třeba uvažovat nad dalšími možnými řešeními. Odvolací soud však v daném případě dospěl k závěru, že rozdělení věci je otázkou odbornou a poukázal na znalecký posudek Ing. J. Z., který rozdělení věci připustil. Odvolací soud uvedl, že požadavek předejít dalším sporům, tak jak z něj soud prvního stupně vyšel v odůvodnění svého rozsudku, nemůže obstát, neboť tomuto požadavku je nadřazeno právo každého ze spoluvlastníků ,,fyzicky participovat na nemovitém majetku, který patří jejich rodině řadu staletí a pro účastníky má kromě finanční bezpochyby i historickou a rodinnou hodnotu . Také předpokládané těžkosti žalobkyně v průběhu stavebního řízení nemohou být důvodem vyloučení tohoto způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví. V souvislosti s prováděním konkrétních oddělovacích prací odvolací soud odkázal účastníky na stavební řízení, kde budou postupně řešeny jednotlivé detaily. Pokud jde o vybudování nové kanalizační přípojky, zde odvolací soud konstatoval, že lze čistírnu odpadních vod umístit na povrch nádvoří zámku, tj. na pozemek parc. č. 276/1, a vedení vodovodní a kanalizační přípojky realizovat přes pozemek parc. č. 2281, jež je také ve spoluvlastnictví účastníků. Posledně zmíněný pozemek v dané věci však není předmětem řízení.
Ohledně nákladů na rozdělení nemovitostí odvolací soud uvedl, že ani neochota žalovaných tyto hradit nevede k závěru o reálné nedělitelnosti věci, neboť žalobkyně potvrdila svou připravenost tyto stavební činnosti finančně zabezpečit.
Námitku, že reálným rozdělením nemovitostí bude zničen historický charakter zámku jako celku, odvolací soud posoudil tak, že všechny činnosti směřující k rozdělení nemovitostí budou podléhat dohledu orgánů památkové péče a stavebnímu úřadu. Prohlídková trasa pro veřejnost pak může být rozdělena na více prohlídkových tras, tedy ani zájem veřejnosti nebude poškozen.
Odvolací soud konstatoval, že je-li možné věc rozdělit, nemůže soud zkoumat účelné využití věci, když toto kritérium se uplatňuje jen při rozhodování o přikázání věci některému ze spoluvlastníků za náhradu.
Skutečnost, že odvolací soud nezrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemkům parc. č. 276/1 a parc. č. 276/2, odůvodnil tím, že ponechání pozemků ve spoluvlastnictví účastníků nezmaří smysl reálného rozdělení budov, naopak přispěje ke snadnějšímu přístupu účastníků k jejich budovám bez nutnosti řešit tento přístup pomocí věcných břemen, což podle názoru odvolacího soudu odpovídá charakteru budov tvořících areál nemovité kulturní památky přístupné veřejnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaná 1) a žalovaný 2) dovolání.
Žalovaná 1) spatřuje přípustnost dovolání v ustanovení § 237 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítá, že výrok rozsudku odvolacího soudu je neurčitý, neboť chybí odkaz na příslušný oddělovací geometrický plán, který ani soud nenechal zpracovat, s tím, že označení nemovitostí dle jejich historického názvu nemůže být podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Vadu řízení spatřuje v tom, že i samotný žalobní petit byl formulován neurčitě a soud nevedl žalobkyni k odstranění tohoto nedostatku. Také namítá, že žalobkyně dne 16. května 2008 u jednání změnila svůj žalobní návrh a soud o této změně žaloby nerozhodl. Dovolatelka dále poukazuje na judikatorní vývoj a změnu právní úpravy podílového spoluvlastnictví po novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. s tím, že má za to, že v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004, není možné při posuzování otázky, zda je rozdělení věci dobře možné, vycházet jen z technického hlediska, ale je třeba též přihlédnout k jiným okolnostem z hlediska dalšího možného soužití účastníků v jednom domě. Za klíčové hledisko posuzování reálné dělitelnosti předmětných nemovitostí považuje hledisko účelné využitelnosti. Uvedla, že z větší části financuje provoz a opravy Zámku Blatná z prostředků získaných prohlídkami zámku a možné rozdělení by způsobilo výrazné snížení těchto příjmů a ohrožení oprav a udržovacích prací na Zámku Blatná. Poukazuje znovu na problematičnost rozdělení zámku spočívající ve zřízení věcných břemen, vybudování samostatných přípojek inženýrských sítí, což považuje za technicky a finančně náročné nejen ze svého pohledu, ale i z pohledu správních orgánů. Připomíná dále, že technickou či stavební dělitelnost nelze ztotožňovat s dělitelností reálnou. Soudu odvolacímu vytýká také to, že rozdělil předmětné nemovitosti, aniž by vzal v potaz, že existuje pouze jediná přípojka vody a energií. Dovolatelka dále nesouhlasí s tím, že odvolací soud nezrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemkům parc. č. 276/1 a 276/2 minimálně v části, ve které tvoří zastavěnou plochu.
Žalovaný 2) v dovolání uvádí, že základním kritériem pro posouzení dělitelnosti či nedělitelnosti nemovitostí je podle § 142 odst. 1 obč. zák. posouzení, zda je rozdělení věci dobře možné. Zámek Blatná je podle jeho názoru věcí hromadnou, která musí plnit účel jednoho majetkového celku. Stejně jako žalovaná 1) namítá nevykonatelnost výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích a nemožnost využití tohoto rozhodnutí jako podklad pro zápis do katastru nemovitostí.
Žalobkyně se k dovoláním nevyjádřila.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami, účastníky řízení zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), dospěl ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Podle § 142 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů. Z důvodů zvláštního zřetele hodných soud nezruší a nevypořádá spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu nebo prodejem věci a rozdělením výtěžku. Při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozdělením věci může soud zřídit věcné břemeno k nově vzniklé nemovitosti ve prospěch vlastníka jiné nově vzniklé nemovitosti. Zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nemůže být na újmu osobám, kterým příslušejí práva na nemovitosti váznoucí.
Nalézací soudy správně ve svých rozhodnutích vystihly, že rozdělení věci je primárním způsobem vypořádání zrušeného podílového spoluvlastnictví. V daném směru je proto dovolací přezkum zaměřen především na otázku, vyřešenou odvolacím soudem kladně, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro rozdělení staveb dosud se nacházejících ve spoluvlastnictví účastníků.
Se závěry přijatými odvolacím soudem se však dovolací soud neztotožnil.
Již bývalý Nejvyšší soud ČSR v rozsudku ze dne 20. prosince 1985, sp. zn. 3 Cz 43/85, uveřejněném v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR, 1987, č. 1, vyložil, že reálné rozdělení stavby je možné jen tehdy, jestliže vzniknou na základě stavebních úprav učiněných podle stavebních předpisů samostatné věci (shodně ve starší judikatuře např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. dubna 1967, sp. zn. 4 Cz 33/67, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1967, pod pořadovým č. 108, v novější judikatuře např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 1465/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen Soubor ), pod pořadovým č. C 1130, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. prosince 2010, sp. zn. 22 Cdo 3929/2010, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz ).
Rozhoduje-li soud v režimu soukromého práva o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, nemůže odhlédnout od právní úpravy obsažené ve veřejnoprávních předpisech.
Judikatura dovolacího soudu respektuje a výslovně zdůraznila princip, že v řízeních končících vydáním tzv. konstitutivního rozhodnutí je třeba zohledňovat úpravu obsaženou ve veřejnoprávních předpisech (k tomu v poměrech zřízení práva tzv. nezbytné cesty srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. března 2006, sp. zn. 22 Cdo 225/2006, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 4013, přičemž základ argumentace je použitelný i ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví; argumentačně shodně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. března 2012, sp. zn. 22 Cdo 3700/2010, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz ).
Dovolací soud v rozsudku ze dne 25. února 2010, sp. zn. 22 Cdo 3103/2007, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 8, vyložil, že souhlas orgánu ochrany zemědělského půdního fondu ke zřízení věcného břemene nezbytné cesty přes pozemek v zemědělském půdním fondu § 151o odst. 3 se nevyžaduje, což však neznamená, že by si soud neměl vyžádat vyjádření příslušného orgánu ochrany přírody. Uvedený závěr byl odrazem argumentace, podle níž je příslušný orgán ochrany přírody odborně vybaven k úvaze o zatížení zemědělských pozemků zřízením cesty.
Tyto principy se uplatní také v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Smyslem rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví rozdělením věci nemůže být takové rozhodnutí, které by bylo buď v rozporu s právní úpravou obsaženou v předpisech veřejného práva, nebo by tyto předpisy realizaci rozdělení neumožnily.
Veřejnoprávní přesah do řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, jde-li o dělení a rozdělení staveb a pozemků, se promítá v rovině obecných veřejnoprávních předpisů a zvláštních právních předpisů. Obecná veřejnoprávní úprava je reprezentována právními předpisy z oblasti tzv. stavebního práva a zvláštní veřejnoprávní úpravu reprezentují právní předpisy dopadající na dílčí speciální úseky veřejnoprávních úprav. Ty mohou limitovat rozdělení nemovitostí výslovnou právní úpravou (např. § 12 odst. 3 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon)). V odborné literatuře byl vyjádřen názor, který sdílí také dovolací soud, že k této úpravě je nutné přihlédnout i při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví rozhodnutím soudu (k tomu srovnej Staněk, J. : Lesní zákon, zachování lesů. Poradce, 1996, č. 8, str. 13 14).
Dále pak veřejnoprávní předpisy svou úpravou zasahují do možného rozdělení nemovitostí nepřímo. Do této skupiny patří i zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, neboť Zámek Blatná je nemovitou kulturní památkou (§ 2 odst. 1 uvedeného zákona), a je proto při zvažování možnosti rozdělení Zámku Blatná nutné přihlížet i k úpravě uvedené v tomto zákoně.
Podle § 1 odst. 1, 2 zákona o státní památkové péči, stát chrání kulturní památky jako nedílnou součást kulturního dědictví lidu, svědectví jeho dějin, významného činitele životního prostředí a nenahraditelné bohatství státu. Účelem zákona je vytvořit všestranné podmínky pro další prohlubování politickoorganizátorské a kulturně výchovné funkce státu při péči o kulturní památky, o jejich zachování, zpřístupňování a vhodné využívání, aby se podílely na rozvoji kultury, umění, vědy a vzdělávání, formování tradic a vlastenectví, na estetické výchově pracujících a tím přispívaly k dalšímu rozvoji společnosti. Péče státu o kulturní památky (dále jen "státní památková péče") zahrnuje činnosti, opatření a rozhodnutí, jimiž orgány a odborná organizace státní památkové péče (§ 25 až 32) v souladu se společenskými potřebami zabezpečují zachování, ochranu, zpřístupňování a vhodné společenské uplatnění kulturních památek. Ostatní orgány státní správy a organizace spolupracují v oboru své působnosti s orgány a odbornou organizací státní památkové péče a pomáhají jim při plnění jejich úkolů.
Podle § 2 odst. 1 zákona o státní památkové péči, za kulturní památky podle tohoto zákona prohlašuje ministerstvo kultury České republiky (dále jen "ministerstvo kultury") nemovité a movité věci, popřípadě jejich soubory, a) které jsou významnými doklady historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti, jako projevy tvůrčích schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti, pro jejich hodnoty revoluční, historické, umělecké, vědecké a technické, b) které mají přímý vztah k významným osobnostem a historickým událostem.
Podle § 9 odst. 1 věta první a druhá zákona o státní památkové péči vlastník kulturní památky je povinen na vlastní náklad pečovat o její zachování, udržovat ji v dobrém stavu a chránit ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením. Kulturní památku je povinen užívat pouze způsobem, který odpovídá jejímu kulturně politickému významu, památkové hodnotě a technickému stavu.
Podle § 14 odst. 1, 3, 6 zákona o státní památkové péči zamýšlí-li vlastník kulturní památky provést údržbu, opravu, rekonstrukci, restaurování nebo jinou úpravu kulturní památky nebo jejího prostředí (dále jen "obnova"), je povinen si předem vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností, a jde-li o národní kulturní památku, závazné stanovisko krajského úřadu. V závazném stanovisku podle odstavců 1 a 2 se vyjádří, zda práce tam uvedené jsou z hlediska zájmů státní památkové péče přípustné, a stanoví se základní podmínky, za kterých lze tyto práce připravovat a provést. Základní podmínky musí vycházet ze současného stavu poznání kulturně historických hodnot, které je nezbytné zachovat při umožnění realizace zamýšleného záměru. Orgán státní památkové péče příslušný podle odstavců 1 a 2 vydá závazné stanovisko po předchozím písemném vyjádření odborné organizace státní památkové péče, se kterou projedná na její žádost před ukončením řízení návrh tohoto závazného stanoviska. Písemné vyjádření předloží odborná organizace státní památkové péče příslušnému orgánu státní památkové péče nejpozději ve lhůtě 20 dnů ode dne doručení žádosti o jeho vypracování, nestanoví-li orgán státní památkové péče ve zvlášť složitých případech lhůtu delší, která nesmí být delší než 30 dnů. Pokud ve lhůtě 20 dnů nebo v prodloužené lhůtě příslušný orgán státní památkové péče písemné vyjádření neobdrží, vydá závazné stanovisko bez tohoto vyjádření.
Zákon o státní památkové péči sice nepředpokládá souhlas orgánu státní památkové péče k rozdělení nemovité kulturní památky, což však neznamená, že by si soud neměl vyžádat vyjádření příslušného orgánu státní památkové péče. Orgán státní památkové péče je totiž odborně vybaven k úvaze o rozdělení nemovité kulturní památky a důsledcích s tím spojených.
Přesah stavebních předpisů ani zákona o státní památkové péči však odvolací soud do svého rozhodnutí nepromítl. Odvolací soud svůj závěr o dělitelnosti zámku Blatná opřel výhradně o závěry znaleckého posudku vypracovaného znalcem Ing. Josefem Koubou a variantní dělení, které znalec zpracoval. Sám znalec při výslechu u jednání odvolacího soudu konaného dne 22. dubna 2009 uvedl, že návrhy na rozdělení stavby s orgány památkové péče nekonzultoval. Při výslechu konaném u jednání odvolacího soudu dne 14. října 2009 znalec uvedl, že se nemůže vyjádřit k tomu, zda jím navržený způsob rozdělení zámku je podmíněn vydáním stavebního povolení či splněním dalších podmínek. Sám znalec však ve svém posudku ze dne 5. ledna 2009 uvedl, že stavba vodovodu, kanalizace a čistírny odpadních vod, jakožto nezbytných atributů rozdělení, podléhá stavebnímu povolení s tím, že ke stavbě čistírny odpadních vod je třeba navíc ještě povolení k vypouštění do vod povrchových.
Odvolací soud měl při úvaze o možném rozdělení především zjistit, jaké je stanovisko příslušných orgánů činných na úseku stavebních předpisů k návrhu na rozdělení nemovitostí, jakož i orgánů činných na úseku ochrany státní památkové péče. Tímto způsobem však nepostupoval a již z tohoto důvodu nelze jeho závěr o splnění podmínek pro rozdělení považovat za správný.
Jestliže v této souvislosti v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že všechny činnosti směřující k reálnému rozdělení budou muset podléhat zákonnému dohledu orgánů památkové péče a budou muset odpovídat i požadavkům stavebního úřadu , nelze takový postup považovat za správný, jestliže zvolený způsob rozdělení zámku není podložen zjištěními, že z hlediska veřejnoprávních předpisů vůbec přichází do úvahy.
Zjištění stanovisek příslušných orgánů bylo v řízení namístě tím spíše, že žalovaní v průběhu řízení opakovně předkládali řadu listinných důkazních prostředků poukazujících na nevhodnost rozdělení zámku. Odvolací soud tyto listinné důkazní prostředky odmítl s tím, že z nich ani neplyne, že by jejich zpracovatelé zastávali názor o nemožnosti reálného dělení, pouze poukazují na nevhodnost takového dělení .
Tyto závěry odvolacího soudu jsou však v rozporu s obsahem spisu. Ostatně, při úvaze o možném rozdělení nelze odhlédnout od důvodů, které variantu rozdělení poměřují i hlediskem vhodnosti, neboť občanský zákoník vychází z toho, že volba vypořádání rozdělením nepřichází do úvahy tehdy, jestliže rozdělení není dobře možné .
V této souvislosti dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají právní názor, podle kterého při úvaze o rozdělení věci nelze přihlížet k účelnému využití věci, neboť se jedná o hledisko relevantní toliko při přikázání věci některému ze spoluvlastníků. Byť tento svůj názor nespojil odvolací soud podle odůvodnění svého rozsudku s žádným konkrétním přesahem do souzené věci, považuje dovolací soud za vhodné se vyjádřit i k této otázce, jejíž řešení dovolatelé napadají.
Soudní praxe, vyjádřená např. v rozsudku Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. září 1966, sp. zn. 4 Cz 79/66, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1967, pod pořadovým č. 16, se kloní k závěru, že hledisko účelného využití věci a velikosti spoluvlastnických podílů lze vztáhnout pouze k vypořádání podílového spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu s argumentem, že v případě reálné dělitelnosti nemůže soud zkoumat účelné využití věci, které ostatně není bez dalšího rozhodující. K těmto závěrům se přiklonila i současná judikatura (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 3533/2007, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 5, str. 184, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. března 2008, sp. zn. 22 Cdo 2394/2006, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz ).
Je ovšem zřejmé, že uvedené závěry soudní praxe odrážejí přístup, podle kterého pro otázku samotného rozdělení či nerozdělení věci není podstatná úvaha ve směru, který ze spoluvlastníků by věc účelněji využil, pokud by nedošlo k jejímu rozdělení, resp. jaká je velikost spoluvlastnických podílů jednotlivých podílových spoluvlastníků.
V soudní praxi však platí, že při úvaze o tom, zda je rozdělení věci dobře možné, se zohledňují i skutečnosti podřaditelné pod účelné využití věci (např. aby rozdělením nevznikly dvě samostatné, nicméně nefunkční věci) nebo pod velikost spoluvlastnických podílů (např. tam, kde by poměr rozdělených věcí výrazně neodpovídal velikosti spoluvlastnických podílů). Ostatně i Ústavní soud České republiky ve svém usnesení ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. IV. ÚS 1232/07, uveřejněném na http://nalus.usoud.cz , vyložil, že při úvaze o splnění podmínek pro rozdělení věci je nutno zvažovat i zásadu účelnosti využití nově vzniklých věcí a okolnost, aby jednotlivé vzniklé věci mohly plnit své funkční určení.
Již ve vyjádření žalované 1) ze dne 30. března 2009 ke znaleckému posudku žalovaná velmi podrobně a konkrétně poukazovala na konkrétní výhrady vůči závěrům znaleckého posudku o dělitelnosti zámku jak z hlediska výhrad stavebně technických, požárně bezpečnostních, zajištění dodávky elektřiny, řešení kanalizačních a vodovodních přípojek, vodovodu i odvodu splaškové a dešťové vody. V témže podání pak uplatňovala v konkrétní rovině výhrady vůči dělitelnosti zámku i v případě, kdy by dělení ze stavebně-technického hlediska přicházelo do úvahy; tyto výhrady se týkaly vhodnosti rozdělení Zámku Blatná. K uvedenému vyjádření žalovaná doložila vyjádření Národního památkového ústavu ze dne 19. listopadu 2008 se závěrem, že je jednoznačným požadavkem a zájmem státní památkové péče, aby i do budoucna byla zajištěna jednotná správa a péče o celý takto významný areál. Z památkového hlediska je proto zcela nevhodné fyzicky předělovat a rozdělovat budovy či plochy, z nichž je celý areál složen . Obdobně ze zprávy Ing. P. M., předsedy Sboru expertů Odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 11. května 2008 se podává, že variantu o stavebním rozdělení Zámku Blatná považuje za nevhodnou a neproveditelnou. Ze zprávy doc. PhDr. J. Š., presidenta Českého národního komitétu ICOMOS - Mezinárodní rady památek a sídel ze dne 4. ledna 2008 se podává nedoporučení k rozdělení zámku z důvodu předejití škody na památkové integritě a autenticitě. Ze zprávy prof. PhDr. T. D., DrSc. archeologického ústavu Akademie věd České republiky ze dne 26. března 2009 se podává, že jakékoliv zásahy do stávající terénní situace (tedy i výkopy inženýrských sítí) jsou přípustné pouze formou regulérního archeologického výzkumu s předpokládanou minimální výší nákladů cca 2 000 000,- Kč. Ze znaleckého posudku Ing. O. J. ze dne 30. března 2009 se podává názor, že znalec Ing. K. se zabýval pouze stavebně-technickou variantou rozdělení zámku, avšak s neúplným rozsahem prací a opomenutím nutných nákladů s tím spojených přičemž posudek znalce Ing. K. neřeší otázku dalších investic, které vzniknou, aby oddělená většinová část zámku mohla být samostatně funkční a mohla být dále provozována a užívána. Znalecký posudek znalec Ing. K. nemůže sloužit jako podklad pro rozhodování soudu, neboť opomíjí zásadní otázky spojené s charakterem nemovité kulturní památky, jejího umístění na skalnatém ostrově, přičemž znalec Ing. K. si nevyžádal stanoviska příslušných orgánů památkové péče, Hasičského záchranného sboru apod. Podle názoru znalce Ing. O. J. by se náklady na rozdělení zámku ve variantě zvolené odvolacím soudem pohybovaly v řádu milionů Kč.
Národní památkový ústav územní odborné pracoviště v Českých Budějovicích ve zprávě ze dne 14. dubna 2009 zdůrazňuje, že zámecký Areál v Blatné sestává z několika převážně palácových budov, které by teoreticky, při odhlédnutí od pravé podstaty mimořádné hodnoty areálu jako celku, byly oddělitelné, ale z památkového hlediska jakoukoliv formu rozdělení a porušení celistvosti nelze doporučit . Současně uvedená zpráva zdůrazňuje, že při případném rozdělení dojde ke vzniku požadavků na dodatečné stavební úpravy společně s požadavky na úpravy vyplývající z dalších právních předpisů hygienických předpisů, požárního zabezpečení budov, bezpečnostního zajištění budov apod., které lze v době podání zprávy velmi obtížně předvídat, ale které mohou způsobit vážné škody hmotné i újmu na památkové autenticitě areálu. Z expertního posudku Ing. J. Č., autorizovaného inspektora podle stavebního zákona a autorizovaného inženýra pro pozemní stavby, z 6. dubna 2009 z důvodů podrobně rozvedených v tomto posudku - se podává, že stavba vyvolaná eventuálním rozhodnutím o dělení zámku Blatná nebude realizovatelná. Takovou stavbu nelze řádně povolit v rámci řízení o umístění stavby a v rámci stavebního řízení.
Zpráva Městského úřadu v Blatné ze dne 22. července 2009 týkající se posouzení rozdělení Zámku Blatná, vyznívá tak, že uvedený úřad jako místně příslušný orgán státní památkové péče vydal dne 13. července 2009 sdělení ve věci rozdělení Zámku Blatná, ve kterém z hlediska zájmů státní památkové péče jednoznačně určil fyzické rozdělení zámku za nevhodný zásah do stávající celistvosti areálu nemovité kulturní památky i památkově hodnotných konstrukcí. Zpráva připouští jednotný právní režim zámku v podílovém spoluvlastnictví, přičemž následnou správu zámku by zajišťoval dohodou určený správce. Zpráva obsahuje konstatování, že reálné rozdělení Zámku Blatná dvě samostatné věci s negativním závěrem bylo posouzeno v následujících podkladech : 1) doc. Ing. Arch. F. Kašička posudek Blatná vodní hrad 01 02/2006, 2) Ing. Arch. P. M. expertní posudek k možnosti rozdělení ze dne 11. května 2008, 3) doc. PhDr. J. Š. president ICOMOS doporučení ze dne 4. ledna 2008, 4) doc. Ing. akad. arch. V. G. podmínky limitující ochranu a uchování památkových hodnot zámeckého areálu z hlediska souladu se současnými kritérii evropské památkové péče ze dne 15. července 2006, 5) vyjádření NPÚ, ú. p. Praha P. J. generální ředitel vyjádření k ochraně a zachování celistvosti areálu; zpráva Městského úřadu v Blatné uzavírá, že obsah vyjádření v těchto zprávách respektuje a doporučuje jako podklad pro soudní řízení.
Zpráva Ing. J. B. autorizovaného inženýra pro pozemní stavby z měsíce srpna 2009, jejímž účelem bylo zpracování položkového rozpočtu na zemní práce související s provedením nových přípojek splaškové kanalizace a vody pro objekt Bavorovského paláce v areálu zámku v Blatné odhaduje celkové náklady na částku převyšující 7,5 milionu korun českých.
Jestliže v průběhu řízení byly předloženy listiny uvedeného obsahu, nelze vypořádání se s nimi způsobem, který učinil odvolací soud považovat za dostačující.
Jestliže odvolací soud zvažoval možnost rozdělení věci, měl se důsledně vypořádat s obsahem uvedených listinných důkazních prostředků tím spíše, jestliže se prakticky všechny vyslovily s podrobnou a odbornou argumentací proti variantě dělení zámeckého areálu v Blatné. V rovině praktického postupu tak měl opatřit podklady pro závěr, že znalcem Ing. K. navržené dělení zámku je v souladu se stavebními předpisy, a to dotazem na příslušný orgán působící na úseku stavebního práva, zjistit stanovisko orgánů státní památkové péči k navrženému dělení a zjistit konkrétní požadavky, které by na dělení kladly veřejnoprávní předpisy z oblasti stavebního práva z hlediska splnění podmínek pro uvažovaný postup. Teprve po tomto zjištění a vymezení konkrétních, zejména technických, podmínek, za kterých by přicházelo dělení zámku do úvahy, by bylo možno též vyčíslit náklady na takové rozdělení, neboť je zřejmé, že otázku výše nákladů lze posuzovat až ve vztahu k postupu rozdělení, který bude v souladu s předpisy veřejného práva.
Odvolací soud ve vztahu k ochotě žalobkyně financovat náklady na rozdělení zámku správně uvažoval, že pokud je žalobkyně ochotna nést náklady na rozdělení, nebrání úvaze o rozdělení skutečnost, že žalovaní nést náklady na případné stavební úpravy ochotni nejsou. Dovolací soud v usnesení ze dne 1. června 2010, sp. zn. 2595/2008, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 8610, vyložil, že pokud část podílových spoluvlastníků požaduje reálné rozdělení věci, a proto je ochotna hradit převážnou část nákladů na rozdělení věci, není možné učinit závěr, že po účastnících nelze požadovat vynaložení nákladů spojených s rozdělením věci; v takovém případě je věc dělitelná, i když náklady jsou, posuzováno podle obvyklých měřítek, v nepoměru s cenou nově vzniklých nemovitostí. V rozporu se zákonem by byl naopak postup, kdyby soud odmítl přihlédnout k ochotě jedné ze stran nést vyšší náklady na rozdělení věci než druhá strana a nemovitost přikázal druhé straně.
Tím spíše se pak uvedené zásady prosadí tam, kde jeden z podílových spoluvlastníků je ochoten nést náklady na úhradu všech nezbytných stavebních úprav.
V rozsudku ze dne 28. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1476/2008, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 9, str. 330, dovolací soud vyložil, že rozhodnutí soudu o reálném rozdělení věci v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví by mělo obsahovat uvedení výše nákladů rozdělení s tím, zda jsou účastníci ochotni se podílet na jejich úhradě.
Žalobkyně u jednání konaného před odvolacím soudem dne 14. října 2009 vyjádřila ochotu hradit náklady na rozdělení věci, ať již je jejich výše jakákoliv. Nicméně uvedené stanovisko vyjádřila ve vztahu k variantě dělení nemovitosti uvažované odvolacím soudem; ve vyjádření ke znaleckému posudku ze dne 15. března 2009 žalobkyně uvedla, že je připravena nést veškeré náklady spojené s dělením nemovitostí způsobem podávajícím se ze znaleckého posudku (cca 442 000,- Kč).
Jestliže proto v dalším řízení dospěje odvolací soud k závěru, že jsou splněny podmínky pro rozdělení nemovitostí, neboť zvolený postup bude v souladu s veřejnoprávními předpisy, bude nutno tuto variantu dělení poměřovat opětovně se zjištěním výše nákladů, jaké by bylo nutno vynaložit na reálné dělení nemovitostí, a zjistit stanovisko účastníků (především žalobkyně) ve vztahu k připravenosti podílet se na úhradě takových nákladů. Tento postup je namístě tím spíše, že žalovaní v jimi předložených podkladech zpochybnili i výši znalcem určených nutných nákladů na dělení věci nikoliv v částce mírně se odchylující od znalcem vyčíslených nákladů, ale v řádu milionů korun českých.
Proto i závěr odvolacího soudu, že žalobkyně je ochotna uhradit všechny náklady spojené s rozdělením věci, je za této situace nutno považovat za předčasný.
Rozhodnutí odvolacího soudu však neobstojí ani z dalších věcných důvodů.
Znalecký posudek Ing. J. K. u varianty zvolené odvolacím soudem (tzv. varianta 1b) řeší otázku kanalizační a vodovodní přípojky se závěrem, že bude nutno vybudovat přípojku vodovodu, čistírnu odpadních vod, včetně napojení tzv. Renesančního krčku, přičemž na vedení a údržbu kanalizace, vodovodu a čistírny odpadních vod bude třeba zřídit věcná břemena.
Dovolací soud již v rozsudku ze dne 27. května 2004, sp. zn. 22 Cdo 629/2004, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 3, str. 96, vyložil, že pokud pro dům před jeho rozdělením na dvě samostatné stavby existuje jediná elektrická, vodovodní a plynovodní přípojka, je jeho reálné rozdělení možné jen za předpokladu řešení tohoto stavu zřízením věcného břemene podle § 142 odst. 3 obč. zák., spočívajícího v právu vlastníka té stavby, k níž nejsou přípojky napojeny, užívat přípojky druhé stavby rovněž reálným rozdělením vzniklé.
Znalec Ing. J. K. ve znaleckém posudku, ze kterého odvolací soud při dělení nemovitostí vyšel, kategoricky uvedl, že rozdělení nemovitostí způsobem jím navrženým vyžaduje na vedení a údržbu kanalizace, vodovodu a čistírny odpadních vod zřízení věcných břemen. Odvolací soud vyšel z varianty dělení nemovitostí navržené znalcem, z odůvodnění jeho rozsudku však není zřejmé, jakým způsobem se vypořádal s uvažovanou potřebou zřízení věcných břemen, neboť odůvodnění rozsudku odvolacího soudu uvedenou otázku zcela pomíjí.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku v souvislosti se zamítnutím žaloby na vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemkům parc. č. 276/1 a č. 276/2 pouze bez bližšího odůvodnění konstatoval, že zachování spoluvlastnictví k uvedeným pozemkům nezmaří smysl reálného rozdělení budov . Není zřejmé, zda se tento závěr váže i k otázce vypořádání se s potřebou zřízení věcných břemen. I kdyby však byl odvolací soud veden úvahou byť to z odůvodnění jeho rozsudku nevyplývá že zachování podílového spoluvlastnictví k pozemkům představuje řešení potřeby zřízení věcných břemen, nelze takový závěr považovat za správný.
Dovolatelé v této souvislosti důvodně namítají, že při zřizování věcných břemen v režimu § 142 odst. 3 obč. zák. se jedná o zřízení věcných břemen ve prospěch každého vlastníka nově zřizované nemovitosti, tj. o věcné břemeno in rem (k tomu srovnej Ze zhodnocení rozhodování soudů o návrzích na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, projednaného a schváleného občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 29. září 1988, Cpj 37/88, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1989, pod pořadovým č. 1). Tudíž zachování spoluvlastnického vztahu k pozemkům nepředstavuje řešení potřeby zřízení věcných břemen již z toho důvodu, že pokud by došlo ke změně vlastnického režimu k odděleným budovám, jejich nabyvatel by neměl právně řešenu otázku vedení a údržby kanalizace, vodovodu a čistírny odpadních vod.
Dovolací soud se však neztotožnil s odvolacím soudem již v otázce zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k výše uvedeným pozemkům.
Odvolací soud především neuvedl odkaz na příslušné zákonné ustanovení, podle kterého k zamítnutí této části žaloby došlo.
Podle § 142 odst. 2 obč. zák. z důvodů zvláštního zřetele hodných soud nezruší a nevypořádá spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu nebo prodejem věci a rozdělením výtěžku.
Ani kdyby měl odvolací soud na zřeteli uvedené zákonné ustanovení, o které by opřel zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemkům, nemohlo by jeho rozhodnutí obstát.
Z uvedeného ustanovení bez jakýchkoliv pochyb vyplývá, že zamítnutí žaloby nepřipadá do úvahy tehdy, jestliže přichází do úvahy vypořádání podílového spoluvlastnictví rozdělením dosud společné věci. Pokud dospěl odvolací soud k závěru, že Zámek Blatná je dělitelný a současně nevypořádal spoluvlastnictví k pozemkům, na nichž stojí, měl především vyložit, z jakého důvodu nepovažuje tyto pozemky za dělitelné. Taková úvaha odvolacího soudu v odůvodnění jeho rozsudku zcela absentuje, nicméně dovolací soud se neztotožnil ani s věcnými důvody, pro které odvolací soud spoluvlastnictví nevypořádal, a nepovažuje je proto za důvody zvláštního zřetele hodné.
Odvolací soud odůvodnil zamítnutí žaloby na vypořádání spoluvlastnictví k pozemkům poukazem na skutečnost, že zachování spoluvlastnictví přispěje k snadnějšímu přístupu účastníků k jejich budovám bez nutnosti řešit tento přístup prostřednictvím věcných břemen a odpovídá i charakteru budov tvořících areál veřejně přístupné památky .
Úvaha odvolacího soudu nemůže obstát především ve vztahu k těm částem pozemků, na kterých se nacházejí budovy zámku. Rozhodnutí odvolacího soudu fakticky založilo právní stav, kdy budovy ve výlučném vlastnictví žalobkyně a podílovém spoluvlastnictví žalovaných se nebudou nacházet na pozemcích v jejich výlučném vlastnictví, resp. spoluvlastnictví žalovaných, ale na pozemcích v dosavadním spoluvlastnictví účastníků. V této souvislosti dovolací soud poukazuje v rovině obecné úvahy na to, že je nežádoucí vypořádání podílového spoluvlastnictví tak, aby vlastnický režim stavby a pozemku pod ní se nacházejícím nebyl shodný již z toho důvodu, že takový způsob vypořádání snižuje obecnou cenu nemovitostí. Nadto pro takový postup nebyl ve věci ani žádný relevantní důvod. Jestliže účastníci vedou mezi sebou dlouhodobé spory (podle závěrů soudu prvního stupně se jedná o celkem 26 soudních řízení), neshledává dovolací soud důvod, proč by pozemky pod stavbami měly zůstat v dosavadním podílovém spoluvlastnictví.
Odvolací soud zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemkům odůvodnil tím, že takový postup přispěje ke snadnějšímu přístupu účastníků k jejich budovám. Již z toho je zřejmé, že tato úvaha nemůže dopadat na části pozemků nacházející se pod budovami, protože u nich se o otázku přístupu nemůže jednat. Nadto s potřebou zřízení věcných břemen přístupu znalecký posudek Ing. J. K. počítá toliko u varianty dělení 1a, tj. varianty, kterou odvolací soud nezvolil. Ve vztahu k odvolacím soudem zvolenému způsobu dělení budov znalecký posudek neuvádí potřebu zřízení věcných břemen k zajištění přístupu. Odvolací soud uvádí, že jím zvolený postup představuje zajištění přístupu bez nutnosti zřizování věcných břemen, žádným způsobem však nevysvětlil, o jaká věcná břemena by mělo jít v případě, že by k pozemkům podílové spoluvlastnictví nemělo zůstat zachováno. Úvaha odvolacího soudu, že zachování podílového spoluvlastnictví k pozemkům odpovídá i charakteru budov tvořících areál veřejně přístupné památky pak není dovolacímu soudu zřejmá vůbec a odvolací soud ji ostatně ani nijak blíže nevysvětluje.
Dovolatelé též důvodně vytýkají odvolacímu soudu neurčitost výroku jeho rozhodnutí z pohledu, že tento výrok nemůže být podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Odvolací soud v zásadě přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně, resp. do podílového spoluvlastnictví žalovaných části dosud existujících budov zámku majících čísla popisná označené jejich historickými názvy.
Dovolací soud v rozsudku ze dne 6. prosince 2005, sp. zn. 22 Cdo 2631/2005, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 6, str. 306, vyložil, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se reálným rozdělením rozumí rozdělení jedné určité, zpravidla nemovité věci, v součinnosti se znalcem a při nezbytné existenci oddělovacího geometrického plánu.
Podle § 19 odst. 1, 2 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), geometrický plán je neoddělitelnou součástí listin, podle nichž má být proveden zápis do katastru, je-li třeba předmět zápisu zobrazit do katastrální mapy. Geometrický plán není nutné vyhotovit v případě, kdy jsou do katastrální mapy doplňovány parcely na základě upřesnění či rekonstrukce přídělů provedených podle zvláštního právního předpisu. V těchto případech budou parcely do katastrální mapy zobrazeny na základě upřesněného přídělového plánu. Náležitosti upřesněného přídělového plánu stanoví prováděcí právní předpis. Geometrický plán musí být ověřen, že svými náležitostmi a přesností odpovídá platným předpisům, a opatřen souhlasem katastrálního úřadu s očíslováním parcel.
Podle § 5 odst. 5 uvedeného zákona pro zápis nových staveb, reálně oddělovaných částí nemovitostí, jakož i věcného břemene k části pozemku do katastru, musí být předložen též geometrický plán, u nových staveb též doklad o přidělení čísla popisného nebo evidenčního, pokud se jim přiděluje, a u rozestavěných budov, bytů a nebytových prostor čestné prohlášení vlastníka nebo jiného oprávněného s jeho úředně ověřeným podpisem, že se jedná o rozestavěnou budovu, byt a nebytový prostor.
Součástí rozsudku odvolacího soud však žádný geometrický plán není (nebyl ostatně v řízení ani vypracován) a odvolací soud ostatně součástí svého rozhodnutí neučinil ani znalecký posudek, o který opřel své rozhodnutí o dělení nemovitostí. Za této situace je důvodná dovolací námitka, že výrok rozsudku odvolacího soudu není způsobilý být podkladem pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí a dovolacímu soudu ostatně není známo, zda vůbec a jakým způsobem by příslušný katastrální úřad promítl výrok rozsudku odvolacího soudu do právních vztahů evidovaných v katastru nemovitostí.
Naproti tomu není důvodná dovolací námitka, že řízení před odvolacím soudem je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť žalobkyně v průběhu odvolacího řízení změnila žalobu a odvolací soud o této změně postupem podle ustanovení § 95 o. s. ř. nerozhodl.
Tuto změnu žalovaná 1) spatřovala v tom, že žalobkyně u jednání konaného dne 16. května 2008 odlišně oproti dosavadnímu procesnímu stanovisku uvedla způsob rozdělení nemovitostí, kterého se domáhá.
V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je soud vázán předmětem řízení potud, že nemůže provést vypořádání k jiným věcem, než které účastníci učinili předmětem řízení. Není však vázán navrženým způsobem vypořádání, neboť řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je řízení, kde určitý způsob vypořádání právního vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. O změnu žaloby by šlo tehdy, pokud by se žalobkyně domáhala vypořádání jiného předmětu spoluvlastnictví, než který učinila předmětem řízení v žalobě. Jestliže se však domáhá vypořádání ke stejným nemovitým věcem formou jejich rozdělení a toliko v průběhu odvolacího řízení změnila konkrétní návrh způsobu rozdělení, nejde o změnu žaloby, ale toliko o změnu jejího procesního stanoviska v řízení. Odvolací soud proto postupoval správně, jestliže změnu procesního stanoviska žalobkyně v odvolacím řízení nepoměřoval ustanovením § 95 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že v dalším řízení bude na odvolacím soudu, aby se vypořádal též s poukazem učiněným žalovaným 2) v dovolání, v němž zdůrazňuje, že ještě předtím než rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích byl stranám doručen, byl spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech patřící jeho matce J. G. převeden na něj .
Dovolatel (ani jiný účastník řízení) však v této souvislosti nečiní žádný procesní návrh a neuvádí, jak by se toto tvrzení mělo promítnout v poměrech souzené věci. Bude proto na odvolacím soudu, aby žalovaného 2) vyzval ke sdělení, jakým způsobem by se jím tvrzená skutečnost měla promítnout v poměrech souzené věci a následně na toto sdělení procesně odpovídajícím způsobem reagovat.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 29. května 2012


Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu