22 Cdo 2958/2008
Datum rozhodnutí: 27.01.2011
Dotčené předpisy: § 120 odst. 1 obč. zák.





22

Cdo 2958/2008



ROZSUDEK




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce:
Město Volary
, se sídlem úřadu ve Volarech, Náměstí 25, IČO: 00250830, proti žalované:
TRIGAD, s. r. o.
, se sídlem v Praze 2, Vinohrady, Slezská 949/32, IČO: 251 32 067, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 C 64/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. listopadu 2006, č. j. 6 Co 1785/2006 548, takto:


I. Dovolání
se zamítá
.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :



Okresní soud v Prachaticích (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 19. května 2006, č. j. 6 C 64/2003 510, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem součástí budovy kotelny čp. 423 (tech. vyb.) na pozemku p. č. st. 1360/3 v obci V. a k. ú. V. ve výroku I. rozsudku blíže specifikovaných v části a), součástí budovy předávací stanice na výrobu TÚV bez č. p. /č. e. (tech. vyb.) na pozemku p. č. st. 1360/5 v obci V. a k. ú. V. propojovacího potrubí, armatur a elektrických armatur dále specifikovaných ve výroku I. rozsudku v části b), součástí budovy kotelny základní školy na pozemku p. č. st. 1556 v obci V. k. ú. V. dále specifikovaných ve výroku I. rozsudku v části c), a součástí budovy čp. 24 na pozemku p. č. st. 164/1 (zast. pl.) v obci V. a k. ú. V. předávací stanice N52 (výrok I.), řízení o určení vlastnictví k věcem specifikovaným ve výroku II. rozsudku zastavil, a výroky III. až V. rozsudku rozhodl o znalečném a o náhradě nákladů řízení.


Vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem budov výše uvedených a že dne 26. února 1998 účastníci uzavřeli mandátní smlouvu podle § 566 a násl. obchodního zákoníku týkající se investiční akce spočívající v rekonstrukci tepelných zdrojů města V. pro potřeby teplofikace z hlediska nejvhodnějších způsobů financování, provozování, zajištění a provedení realizace této rekonstrukce. Žalobce v souvislosti s tím uzavřel dne 17. července 1998 s Investiční a poštovní bankou, a. s., úvěrovou smlouvu č. 6004-98-067 za účelem plynofikace a rekonstrukce centrálního zásobování teplem ve V. . K hrazení nákladů na studijní a projektové práce, nákladů na zahájení nezbytných přípravných prací a provizorních opatření, nákladů na realizaci stavby rekonstrukce centrálního zásobování teplem a realizaci stavby rekonstrukce kotelny základní školy u Nádraží 512, účastníci uzavírali smlouvy o půjčce ze dne 31. března, 27. dubna, 22. července a 1. října 1998, na základě nichž žalobce za dohodnutých podmínek poskytoval žalované finanční prostředky. Žalovaná za účelem rekonstrukce kotelny u Nádraží 512, vypracování podkladů a dokumentů vztahujících se k provozování zařízení tepelného hospodářství a rekonstrukce zdroje a rozvodu tepla kogenerační jednotky, uzavřela s obchodními společnostmi Energis 92, s. r. o., Šimkova 904, Hradec Králové, Plzeňský projektový a architektonický ateliér, s. r. o., Barrandova 28, Plzeň, DEAS, s. r. o., M. E. P., s. r. o., Čs. armády 14, Praha 6, smlouvy o dílo ze dne 15. března, 1. června, 3. července, 12. srpna, 20. srpna a 2. října 1998. Účastníci uzavřeli dne 27. dubna 1998 smlouvu o budoucích smlouvách podle § 289 obchodního zákoníku. V ní se žalobce zavázal uzavřít se žalovanou smlouvu o nájmu a koupi najaté věci a smlouvu o pronájmu tepelných zařízení, jejichž předmětem bude pronájem zařízení specifikovaných v přílohách. Obchodní společnost Energetické služby města V., s. r. o., Mlýnská 471/2, V., IČ: 25167171 (jde o společnost, v níž je žalobce společníkem) uzavřela jako nájemce se žalovanou jako pronajímatelem dne 4. prosince 1998 a 17. prosince 1998 smlouvy o nájmu a koupi najatých věcí konkretizovaných v přílohách těchto smluv (Soubor strojů a zařízení - ZŠ u Nádraží 512 týká se smlouvy ze 4. prosince 1998 a soubor strojů a zařízení CZT, Mlýnská ul. týká se smlouvy ze 17. prosince 1998). V článcích 17 obou smluv je ujednáno, že zařízení jsou a pro všechny časy zůstanou movitým majetkem. Cena budovy kotelny na parcele č. 1360/3 je 2 289 720,- Kč, cena technologického zařízení v ní instalovaného je 12 763 000,- Kč a 9 050 000,- Kč. Cena budovy kotelny základní školy na parcele č. 1556 činí 2 995 828,- Kč a cena technologického zařízení v ní instalovaného pak činí 5 492 700,- Kč.


Na základě uvedených zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že technologická zařízení nejsou součástí výše uvedených nemovitostí žalobce podle § 120 odst. 1 obč. zák. Jelikož žalobce se aktivně podílel na předávání majetku, vyhovění žalobě by bylo jednoznačně v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. Nepoměr cen nemovitostí a technologických zařízení má podle okresního soudu dopad i ve vztahu k výkladu § 120 odst. 1 obč. zák. Současně odmítl názor žalobce, že by oddělením došlo ke znehodnocení budov, protože tyto lze po určitých úpravách využít k jiným účelům, což se již ostatně v případě budovy ve vlastnictví žalobce postavené na pozemku p. č. 1621 stalo. Podle soudu prvního stupně slouží technologie umístěná v nemovitosti primárně k výrobě tepla, teplé vody a elektřiny, tedy k obsluze jiných nemovitostí technologie jsou ve funkčním vztahu s jinými nemovitostmi, což je další důvod, proč nejsou součástí nemovitostí uvedených v petitu žaloby .



Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 7. listopadu 2006, č. j. 6 Co 1785/2006-548, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že žalobce je vlastníkem předávací stanice N 52, jež je součástí budovy číslo 24 (správně zřejmě č. p. 24 ) na pozemkové parcele číslo stavební 164/1 v obci a katastrálním území V, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Prachaticích na LV č. 10001 , ve zbývajícím rozsahu, s výjimkou výroku v odstavci II., o částečném zastavení řízení, v němž zůstává odvoláním nedotčen, rozhodl odvolací soud tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení.



Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, dospěl však k odlišným právním závěrům, podle nichž za důležité není třeba považovat kritérium, zda konstrukce nemovitostí umožňuje či neumožňuje nenásilné oddělení technologií od těchto nemovitostí a případně s jakou náročností. Podle odvolacího soudu je třeba posuzovaný případ hodnotit z hlediska tří možných situací : a) technologie je umístěna v samostatné stavbě, jejímž jediným účelem je chránit technologii před vnějšími vlivy (technologie tak neslouží stavbě, ale naopak stavba slouží účelově technologii), b) technologie je umístěna ve stavbě, např. budově, jejímž potřebám slouží, a c) technologie je umístěna ve stavbě, např. budově, jejímž potřebám slouží, ale zároveň slouží i potřebám dalších budov. Na základě uvedeného dovodil, že v prvém případě je technologie samostatnou věcí, protože neslouží stavbě (§ 119 odst. 2 obč. zák.), v níž je umístěna, ale slouží jiným stavbám, resp. potřebám jiných staveb (nelze se přitom zabývat tím, zda jsou z právního hlediska odlišné situace, kdy budova je stavěna za účelem zajištění ochrany technologie nebo v již postavené budově sloužící určitému účelu se později instaluje modernější technologie). V druhém případě je technologie součástí stavby, např. budovy, protože je v ní umístěna a slouží jejím potřebám. Součástí stavby by byla technologie i ve třetím případě, kdy slouží potřebám budovy, v níž je umístěna, a současně potřebám dalších budov. Technologie totiž nemůže být oddělena od budovy, v níž je umístěna, a jejímž potřebám slouží, neboť by se tím budova znehodnotila.


Na základě uvedených úvah odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce je vlastníkem předávací stanice N 52 jakožto součásti budovy č. 24 na pozemku p. č. st. 164/1 v obci a k. ú. Volary zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Prachaticích na LV č. 10001 , když tato stavba je umístěna ve sklepních prostorách předmětného domu, slouží k jeho vytápění a zajišťuje dodávku teplé vody. Nelze pochybovat, že jejím odstraněním by došlo ke znehodnocení této budovy. Odkázal v této souvislosti na vyjádření znalce ing. Kouby, podle něhož odstranění některého přístroje, zařízení nebo potrubí by mělo za následek, že dům by nebyl provozuschopný, protože by nebyl vytápěn, ani by nebyl zajištěn ohřev teplé vody. Podle odvolacího soudu naproti tomu nelze takto jednoznačný závěr učinit ve vztahu ke kotelně základní školy č. p. 512 Za Nádražím ve V na pozemku p. č. st. 1556, která představuje samostatnou stavbu a slouží areálu školy k zásobování teplem není tedy zřejmé, zda se jedná o vytápění jedné či více nemovitostí ve smyslu § 119 odst. 2 obč. zák., přičemž žalovaný tvrdí, že nová technologie slouží pro vytápění nejen školy, ale i domácností na sídlišti Na Rafandě. Stejně tak nelze uvedený jednoznačný závěr učinit ve vztahu ke kotelně na pozemku p. č. st. 1360/3 a předávací stanici na p. č. st. 1360/5, které slouží k zajištění tepla a teplé vody v centrálním slova smyslu .


Aplikoval-li soud prvního stupně ustanovení § 3 obč. zák. odvolací soud konstatoval, že v případě určovací žaloby je nelze použít (pokud je žalobce vlastníkem, potom daný právní stav nemůže ovlivnit způsob jeho chování se k nevlastníkovi). Odvolací soud dovodil, že jelikož se soud prvního stupně ve vztahu k předmětným nemovitostem výše uvedenými hledisky nezabýval, když otázky odlišných cen staveb a technologií či využitelnosti nemovitostí za jiným účelem, s nimiž soud prvního stupně pracoval, nemají pro rozhodnutí podstatný význam, je zřejmé, že napadený rozsudek je ve zmíněném rozsahu nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Na základě uvedeného rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil ohledně rozvodné stanice N 52 v budově č. p. 24 tím, že žalobě vyhověl. Ve zbývající části rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Rozsudek odvolacího soudu v jeho měnící části napadla žalovaná dovoláním, které podle obsahu podává z důvodů, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a dále z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Vadu řízení spatřuje v tom, že soud prvního stupně nepřihlédl k jejímu návrhu, aby byl v řízení ustanoven znalec z oboru energetika, který měl zodpovědět otázky, na které s ohledem na svoji specializaci není v soudním řízení kompetentní odpovědět znalec z oblasti stavebnictví a ekonomika a v rozporu s § 157 o. s. ř. se nevypořádal s tímto návrhem ani v odůvodnění svého rozsudku.



Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřuje dovolatelka ve skutečnosti, že odvolací soud si ve smyslu platné judikatury (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. Cdo 770/98 správně zřejmě 25 Cdo 770/98) neujasnil otázku, která z dotčených věcí je věcí hlavní, jaká je její povaha a potom, zda-li k věci hlavní podle její povahy ostatní uvažované věci náleží. Dovolatelka má za to, že je-li budova č. 24, v níž je předávací stanice N 52 umístěna, věcí hospodářsky určující a tedy věcí hlavní, s ohledem na povahu budovy č. 24 nelze předávací stanici považovat za něco, co neodmyslitelně patří k uvedené budově tak, že by nemohla být považována za věc odlišnou. Uvedený závěr dovozuje ze skutečnosti, že pro vytápění domu slouží odběratelská soustava tvořená topnými tělesy, předávací stanice se podle § 2 odst. 2 energetického zákona č. 458/2000 Sb. řadí do kategorie rozvodných tepelných zařízení, a to s ohledem na jejich funkci, kterou je úprava parametrů teplonosné látky na hodnoty technicky, bezpečnostně a hygienicky přípustné pro použití v odběratelské soustavě domu, že dodávky tepla lze zajistit i bez předávací stanice, že budova č. 24 nevykazuje specifické konstrukční prvky, které by byly potřebné k fungování předávací stanice, a že předávací stanice může plnit svoje funkce vůči více nemovitostem.


Dovolatelka v této souvislosti rovněž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. Cdo 54 52/98 (správně zřejmě 22 Cdo 2548/98), podle něhož je třeba při posuzování otázky, zda je předávací stanice součástí domu vzít v potaz, zda je toto technologické zařízení spojeno se stavebními konstrukcemi, které by byly vybudovány pro potřeby této technologie, tj. zda z hlediska stavebního umožňuje konstrukce stavby oddělení předávací stanice, což v daném případě lze, neboť předmětnou stanici lze dnes bez problémů demontovat a odnést , a tedy oddělit od domu a nahradit ji jiným druhem vytápění. Dovolatelka konečně namítá, že v napadeném výroku rozsudku odvolacího soudu je označení předmětného domu číslo 24 neurčité, když není specifikováno, zda číslo domu 24 je evidenční nebo popisné a místo Katastrální úřad v Prachaticích má být uvedeno: Katastrální úřad pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Prachatice. Navrhla, aby ze shora uvedených důvodů dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Žalobce se k dovolání nevyjádřil.



Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. července 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. ledna 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.



Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.



Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) bylo podáno včas, řádně zastoupenou oprávněnou osobou účastníkem řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a shledal, že dovolání není důvodné.


Předmětem dovolacího přezkumu je posouzení právního názoru odvolacího soudu, podle něhož sporná předávací stanice tepla umístěná v budově ve vlastnictví žalobce je součástí této budovy.


Podle § 120 odst. 1 obč. zák. součástí věcí je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.



V rozsudku ze dne 29. července 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2001, č. 2, str. 84, Nejvyšší soud České republiky vyložil, že podle § 120 odst. 1 obč. zák. součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na vzájemné sounáležitosti věcí a 2) na míře jejich oddělitelnosti. První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť to, co k věci podle její povahy náleží se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující a tedy ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní patří natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila však nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Charakter oddělení zákon nestanoví a tedy nutně tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu), přes manipulaci neničící podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec. Teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou .


Součástí věci se může stát i původně samostatná věc, je-li spojena s jinou věcí. Zpravidla půjde o fyzické spojení, nelze však zcela vyloučit, že jedinou věcí v právním smyslu mohou být věci, které takto spojeny nebudou (například sluchátko bezdrátového telefonního přístroje). Nutnou podmínkou pro to, aby původně samostatná věc mohla být v případě volnějšího spojení s jinou věcí považována za součást věci je, aby nadále byla v samostatných funkčních vazbách pouze s touto jedinou věcí. Vstupuje-li objekt do samostatných funkčních vazeb s jinými objekty, aniž by pro tyto vazby byla nutná existence celku vyššího řádu, jde o samostatný objekt. Pokud tedy určitá věc, která je spojena s jinou věcí, má vazby k dalším věcem, aniž by k těmto vazbám bylo zapotřebí existence této jiné věci, nemůže být součástí věci (může jít nanejvýš o věc složenou - universitas rerum cohaerentium - ve které každá z původních věcí zachovává svoji individualitu a je samostatným předmětem právních vztahů). Má-li spojením původně samostatných věcí vzniknout věc nová (popřípadě má-li jedna z těchto věcí zaniknout jako přírůstek), je třeba, aby původní věci byly nadále ve vztazích k okolí jako jediný celek; tomuto požadavku odporuje stav, kdy původní věci si zachovávají samostatné funkce a vnější vztahy (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. dubna 2000, sp. zn. 22 Cdo 2548/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 10, str. 446).


Dovolací soud může úvahu soudů, učiněnou v nalézacím řízení, zda jde o samostatnou věc či o její součást, přezkoumávat jen z toho hlediska, zda v nalézacím řízení byla vzata do úvahy zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7761).


V daném případě jde o posouzení, zda předávací stanice N 52, která je umístěna v budově č. p. 24 žalobce v k. ú. V a je napojena na vnější teplovodní síť sloužící městu V, je součástí předmětné budovy žalobce. Dovolatelka namítá, že předávací stanice je součástí vnější rozvodné sítě, což dovozuje jednak z § 2 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb. a dále s ohledem na to, že dodávky tepla lze zajistit i bez předávací stanice, že budova č. 24 nevykazuje specifické konstrukční prvky, které by byly potřebné k fungování předávací stanice, a že předávací stanice může plnit svoje funkce i vůči více nemovitostem.



Dovolací soud v této souvislosti shodně s odvolacím soudem považuje za významné skutkové zjištění učiněné ze znaleckého posudku Ing. Kouby, podle něhož technologie předávací stanice N 52 nemůže být oddělena od budovy, v níž je umístěna, a jejímž potřebám slouží, neboť by tím dům nebyl provozuschopný, protože by nebyl vytápěn a nebyl by ani zajištěn ohřev teplé vody. Předmětná budova by se tímto zásahem znehodnotila, čímž je nepochybně třeba chápat její znehodnocení po stránce funkční. Ze stejných úvah reflektujících znehodnocení domu vychází dovolací soud i ve své judikatuře, v níž dospěl k závěru, že výměníková stanice je součástí nemovitosti, v níž se nachází (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. listopadu 2000, sp.zn. 29 Cdo 2452/98 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. července 2002, sp. zn. 28 Cdo 990/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1379).


Okolnost, že odstranění a následná absence zdroje vytápění domu představuje znehodnocení domu, vyslovil dovolací soud jednoznačně v rozsudku ze dne 14. července 2010, sp. zn. 22 Cdo 2482/2008 uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky
www.nsoud.cz
), kde současně zdůraznil, že zařízení sloužící vytápění obytných místností jsou nezbytnou součástí obytných domů k tomu srov. § 11 odst. 3 vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby. Obytné místnosti tedy musí být vybaveny zařízením zajišťujícím dostatečné vytápění s možností regulace tepla. Z uvedené argumentace pak dospěl dovolací soud k závěru, že na rozvod plynu připojený kotel je součástí stavby. Tyto principy pak lze přiměřeně použít i v souzené věci.


Jestliže bylo zjištěno, že technologie slouží toliko potřebám budovy, v níž je umístěna, je nerozhodné, zda teplo, které upravuje a dále předává, je přiváděno z vnějšího teplovodního vedení, na něž je předávací stanice napojena. V případě odpojení předávací stanice, případně přepojení teplovodních těles v budově přímo na vnější rozvodnou síť bez předávací stanice (je-li to vůbec možné) by předmětná budova plnila svoji funkci nepochybně na nižší kvalitativní úrovni. Lze uzavřít, že z uvedených zjištění vyplývá, že budova spolu s předávací stanicí tvoří společně věc, která si z hlediska předávací stanice, jako jedné z původních věcí, neponechává samostatné funkce a vnější vztahy. Funkčnost předávací stanice je podmíněna toliko existencí budovy, v níž je předávací stanice umístěna, pro jejíž potřeby byla zřízena a jejímž potřebám výlučně slouží; předávací stanice tedy nemá žádnou samostatnou funkci ve vztahu k vnějšímu prostředí nebo samostatný vztah k vnějšímu prostředí. Naopak svoji funkci předávání tepla samostatně plní toliko ve vztahu ke zmíněné věci hlavní. Úvahy dovolatelky, že v případě oddělení předávací stanice od budovy by bylo možné tuto technologii nahradit jinou technologií a že v budově nejsou provedeny žádné zvláštní stavební úpravy pro účely sporné předávací stanice pak žádným způsobem nezpochybňují skutkový závěr, že oddělením předávací stanice dojde ke znehodnocení budovy jako věci hlavní. Tvrzená okolnost, že by tato technologie předávací stanice mohla hypoteticky sloužit i jiným budovám, je podle samotné dovolatelky pouze možností, která není v dovolání žádným způsobem blíže rozvedena a odůvodněna a takový skutkový závěr ostatně ani odvolací soud neučinil.


Pro úplnost dovolací soud dodává, že pokud ve své judikatuře dospěl k závěru, že transformátor je samostatnou věcí (usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 1118/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 6035), opřel takový závěr o zcela odlišná skutková zjištění týkající se oddělitelnosti transformátoru, jeho využití ve prospěch dalších budov a přemístitelnosti technologie trafostanice, z čehož plyne, že pro souzenou věc z těchto závěrů vycházet nelze.



Úvaha odvolacího soudu ústící v závěr, že předávací stanice je součástí budovy č. p. 24 tak není zjevně nepřiměřená, když odvolací soud vzal do úvahy zákonná kritéria rozhodná pro posouzení toho, zda určitá věc je součástí věci jiné.


Poukazuje-li dovolatelka dále na § 2 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb., který řadí předávací stanice s ohledem na jejich funkci, kterou je úprava parametrů teplonosné látky na hodnoty technicky, bezpečnostně a hygienicky přípustné pro použití v odběratelské soustavě domu do rozvodného tepelného zařízení, čímž chce prokázat, že předávací stanice není součástí odběrného tepelného zařízení umístěného v budově čp. 24, tato námitka je rovněž nedůvodná, neboť

k realizaci rekonstrukce rozvodů tepla včetně předávacích stanic došlo v roce 1998, tedy v době účinnosti zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci,

který vymezení pojmu rozvodné tepelné zařízení, jehož součástí by měla i předávací stanice, neobsahoval.


Navíc ani právní úprava obsažená v zákoně č. 458/2000 Sb. nevylučuje správnost závěrů odvolacího soudu. Uvedený zákon v § 2 odst. 2 písm. c) bodech 8 10 vymezuje výhradně pro účely uvedeného zákona toliko pojmy odběrného tepelného zařízení, rozvodu tepelné energie a rozvodného tepelného zařízení, nicméně žádným způsobem neupravuje právní režim jednotlivých věcí tvořících obsah a náplň uvedených pojmů a nevyplývá z něj požadavek na jednotný právní režim. Ostatně týž zákon obsahuje ve vztahu k energetice obdobný terminologický aparát (§ 2 odst. 2 písm. a) body 3 5) obsahující i elektrickou přípojku, který může mít odlišný vlastnický režim od elektrizační soustavy (§ 45 odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. ledna 2010, sp. zn. 22 Cdo 4420/2009, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2010, č. 9 a v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8063).


Namítá-li dále žalovaná, že soud prvního stupně nepřihlédl k jejímu návrhu, aby byl v řízení ustanoven znalec z oboru energetika namísto znalce z oboru stavebnictví, a nevypořádal se s tímto návrhem ani v odůvodnění svého rozsudku, což považuje za vadu řízení a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tato námitka je taktéž nedůvodná. Z jejího obsahu je zřejmé, že směřuje proti postupu odvolacího soudu, který se touto tvrzenou vadou řízení před soudem prvního stupně nezabýval. Podle názoru dovolacího soudu kvalifikace soudem ustanoveného znalce Ing. Josefa Kouby pro potřeby zpracování znaleckého posudku za účelem posouzení staveb tepelného hospodářství ve V. byla dostatečná a vyplývá i z jeho dlouholetého působení mimo jiné jako autorizovaného inženýra a znalce v oboru inženýrských staveb (mezi něž stavba teplovodního hospodářství nepochybně patří), když soudním znalcem s touto specializací byl podle obsahu spisu jmenován již rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. listopadu 1986, č. j. Spr. 1081/84. Znalec Ing. Josef Kouba je znalcem v oboru stavebnictví, odvětví stavby obytné. Zadáním znaleckého úkolu bylo znalci uloženo mimo jiné : a) posoudit možnost znehodnocení budov při odstranění technologií v nich se nacházejících, b) u budov určit účel, ke kterému slouží, c) u budov určit účel, ke kterému slouží, d) popsat konstrukční prvky nemovitostí, e) u budov stanovit technologická zařízení, která v nich byla umístěna. Dovolací soud nemá pochybnost, že k posouzení takového znaleckého zadání, které se pak promítá do zjištění rozhodných pro posouzení otázek součásti věci, je znalec z oboru stavebnictví, odvětví stavby obytné povolán. Ostatně sám žalovaný prostřednictvím svého tehdejšího zástupce v podání ze dne 2. března 2004, v němž uváděl, jaké otázky mají být podle jeho názoru znalci položeny, směřoval tyto dotazy na znalce z oboru stavebnictví.



Z uvedených důvodů dovolací soud nepovažuje postup soudu prvního stupně, který nepřihlédl k návrhu žalované na ustanovení znalce z oboru energetika a spokojil se závěry výše uvedeného znalce Ing. Kouby, což následně učinil i odvolací soud, za vadu řízení, která by měla vliv na věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu.


Dovolatelka konečně namítá, že v napadeném výroku rozsudku odvolacího soudu je označení předmětného domu číslo 24 neurčité, když není specifikováno, zda číslo domu 24 je evidenční nebo popisné a místo Katastrální úřad v Prachaticích má být uvedeno: Katastrální úřad pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Prachatice. Ani tato námitka nemůže zakládat vadu, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.


Podle § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), v listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru, musejí být označeny budovy označením pozemku, na němž jsou postaveny, číslem popisným nebo evidenčním, případně, pokud se číslo popisné ani evidenční budově nepřiděluje, způsobem jejího využití a v případě budov s číslem popisným či evidenčním též příslušností budovy k části obce, pokud je název části obce odlišný od názvu katastrálního území, v němž se nachází pozemek, na kterém je budova postavena.


Soudní rozhodnutí v dané věci však ve vztahu k budově č. p. 24 nebude podkladem pro změnu zápisu v katastru nemovitostí, neboť právní režim této budovy se rozhodnutím odvolacího soudu nemění, když vlastníkem tohoto objektu je žalobce a právní režim objektu nebyl předmětem řízení. Již z tohoto důvodu není námitka dovolatelky důvodná.



Pro úplnost dovolací soud dodává, že daná budova číslo 24 je řádně označena pozemkem, na kterém je postavena, včetně uvedení katastrálního území i obce, kde se nachází, i číslem listu vlastnictví (údaj o konkrétním katastrálním úřadu je nadbytečný a jeho i případně nepřesné označení v dané věci nemůže být na újmu určitosti rozhodnutí potud, že je zřejmé, o jakou nemovitost se jedná). Z výroku rozsudku soudu prvního stupně, který byl rozsudkem odvolacího soudu měněn, jakož i z obsahu samotného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že se jedná o budovu s číslem popisným 24, což ostatně vyplývá i z příslušného listu vlastnictví. O neurčitost výroku, která by se promítala do poměrů souzené věci, tak nemůže jít.


Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšnému žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 27. ledna 2011
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D., v. r.

předseda senátu