22 Cdo 2954/2005
Datum rozhodnutí: 27.09.2006
Dotčené předpisy: § 95 předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 2954/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) M. U., a b) I. U., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) M. H., a b) E. H., zastoupeným JUDr. H. B., o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 19 C 405/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 15. června 2005, č. j. 30 Co 292/2004-240, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 15. června 2005, č. j. 30 Co 292/2004-240, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 13. února 2004, č. j. 19 C 405/96-207, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Liberci (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 13. února 2004, č. j. 19 C 405/96-207, pod bodem I. výroku zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k domu č. p. 402 se stavební parc. č. 633, zapsaným u Katastrálního úřadu v L. na LV č. 953 pro obec L. a kat. území R. I. Pod bodem II. označené nemovitosti přikázal do společného jmění žalobců a pod bodem III. uložil žalobcům, aby žalovaným zaplatili náhradu v částce 1 316 522,- Kč. Pod body IV. až VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně učinil mimo jiné tato skutková zjištění: Účastníci jsou v katastru nemovitostí na LV č. 953 pro obec L., kat. území R. I, vedeni jako podíloví spoluvlastníci domu č. p. 402 a stav. parc. č. 633, a to každá ze stran sporu v rozsahu ideální ½. Spoluvlastnický podíl mají žalobci i žalovaní ve společném jmění manželů. Žalobci jsou dále spoluvlastníky domu č. p. 242 v L. I S. M., který využívají k podnikání, a domu č. p. 117 v K. ú. Jeden z bytů v předmětném domě užívají jako nájemci rodiče žalovaných J. a B. V. na základě rozhodnutí o schválení dohody o výměně bytů z 10. 9. 1985. Kupní smlouvou ze 7. 12. 1990, registrovanou bývalým Státním notářstvím v L. 25. 2. 1991, uzavřenou mezi Bytovým podnikem města L., s. p., a žalobci, nabyli žalobci vlastnictví k bytu č. 2 ve druhém podlaží předmětného domu o velikosti 3 + 1 a současně se stali podílovými spoluvlastníky na společných prostorách domu v rozsahu 41,28 %. Protože zbývající byty v domě nebyly prodány, zůstal jejich vlastníkem a spoluvlastníkem společných částí domu stát. Kupní smlouvou z 29. 10. 1991, registrovanou Státním notářstvím v L. 20. 12. 1991, uzavřenou mezi Úřadem města L. jako prodávajícím a žalobci a žalovanými, nabyli žalobci v rozsahu 1097/10000 podíl obytného domu č. p. 402/14 v ulici Š. v L. XI a žalovaní ideální ½ uvedeného domu. Soud prvního stupně zaujal právní názor, že pokud město L. prodalo touto smlouvou žalobcům podíl označeného domu a žalovaným jeho ideální ½, za situace, kdy v době již byla žalobcům podána jedna bytová jednotka, reálně vymezená část domu, a kdy město L. se stalo vlastníkem zbývajících bytů v domě a spoluvlastníkem zbývajících společných prostor, jde o rozpor s § 14 zákona č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví bytů. Označená kupní smlouva protiprávně učinila předmětem smlouvy 6097/10000 ideálního podílu domu s tím, že ideální podíl 3903/10000 byl již prodán . Absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem a z důvodu nemožnosti plnění shledal soud prvního stupně tuto smlouvu v části označené Za druhé . Protože nejde o oddělitelnou část smlouvy, je smlouva neplatná jako celek. S ohledem na to, že účastníci se cítili touto smlouvou vázáni, považovali ji za platnou, chovali se jako podíloví spoluvlastníci každá ze stran v rozsahu 50 %, po dobu více než deseti let nemovitost drželi v dobré víře, že jsou jejími spoluvlastníky, podle názoru soudu prvního stupně účastníci nabyli spoluvlastnické právo k nemovitosti vydržením. Podle soudu k vydržení se přihlíží bez zřetele na to, zda se vydržení oprávněný dovolává či nikoli. Ke kupní smlouvě ze 7. 12. 1990 nelze přihlížet, neboť tento nabývací titul k bytové jednotce byl překonán titulem vydržecím. Spoluvlastnictví ke stav. parc. č. 633 nabyli účastníci kupní smlouvou z 31. 10. 1994. Podle znaleckého posudku Ing. P R z 30. 11. 2003 činí cena předmětných nemovitostí 2 633 044,- Kč. Mezi účastníky dochází k neshodám, které brání řádnému užívání věci a realizaci oprav . Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozdělení domu není dobře možné s ohledem na stavebně technické problémy a finanční náročnost. Při posuzování otázky, zda je rozdělení dobře možné, vycházel ze znaleckého posudku Ing. B, podle kterého rozdělení domu by si mimo jiné vyžádalo vybudování nového vchodu, přistavění bočního schodiště, postavení protipožární zdi, zřízení nových přípojek. Po zrušení podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem soud prvního stupně přikázal nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobců, na jejichž straně shledal lepší možnosti k účelnému využití nemovitostí i dostatek finančních prostředků k zaplacení náhrady žalovaným a k plánované rekonstrukci domu. Soud zejména zohlednil, že žalobci nabyli jako první vlastnické právo k části domu v době, kdy žalovaní byli v domě nájemníky, že mají děti nižšího věku, které studují a připravují se na výkon svého budoucího povolání, a jsou vlastníky garáže a zahrady navazující na předmětný dům. Uvedl, že ve prospěch žalovaných svědčí jen dlouhá doba, po kterou dům užívají, rodiče žalovaných k užívání domu nemají žádný právní titul a žijí zde jen na základě dohody se žalovanými. Při stanovení přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl žalovaných vyšel soud z ceny stanovené znaleckým posudkem z 30. 11. 2003.

Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka Liberec jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 15. června 2005, č. j. 30 C 292/2004-240, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že nemovitosti přikázal do společného jmění žalovaných a žalovaným uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobcům částku 1 316 522,- Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o neplatnosti kupní smlouvy z 29. 10. 1991 a nabytí spoluvlastnického práva k nemovitostem spornými stranami vydržením. Podle odvolacího soudu by závěry o rozsahu spoluvlastnických podílů obou stran platily i tehdy, kdyby kupní smlouva ze 7. 12. 1990 byla neplatná, jak tvrdí žalovaní. Pokud by kupní smlouva ze 7. 12. 1990 byla neplatná, nebyl by zde důvod neplatnosti kupní smlouvy z 29. 10. 1991, žalovaní by se na základě této smlouvy stali spoluvlastníky nemovitostí v rozsahu ideální ½ a žalobci by v tomtéž rozsahu nabyli spoluvlastnický podíl vydržením. Odvolací soud vyslovil nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci mají u nemovitostí garáž a zahradu, které jsou v jejich výlučném vlastnictví, a že přikázáním domu do výlučného vlastnictví žalovaných by tyto nemovitosti ztratily pro žalobce veškerý význam. Tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Odvolací při rozhodování o tom, které ze sporných stran mají být nemovitosti přikázány, uvedl, že na straně žalovaných je třeba přihlédnout také k tomu, že již nyní v domě bydlí rodiče jednoho ze žalovaných a je předpoklad, že dům bude sloužit k zajištění bytové potřeby i těchto osob. Žalovaní ani rodiče jinou možnost bydlení nemají, žalobci naopak mají vlastní nemovitost v K. ú., která je objektem bydlení. Žalobci mají k dispozici rovněž nemovitost, která jim slouží k podnikání, proto nemůže být rozhodujícím kritériem skutečnost, že žalobci mají v úmyslu využívat předmětný dům ke komerčním účelům. Obě strany sporu jsou schopné zaplatit druhé straně přiměřenou náhradu.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nesprávného právního posouzení věci. Namítají, že oba soudy pochybily, jestliže zrušily a vypořádaly podílové spoluvlastnictví k celku nemovitostí a tím k tíži žalobců vyvlastnily bytovou jednotku č. 2 s podílem 41,25 % na společných částech předmětného domu. Soudy zrušily a vypořádaly podílové spoluvlastnictví k věci, která ve spoluvlastnictví účastníků řízení nebyla a ani nemohla být, neboť kupní smlouva ze 7. 12. 1990 byla uzavřena platně a založila společné jmění žalobců k právně samostatné věci. Vadu řízení spatřují v tom, že podle rozsudků soudů obou stupňů nelze provést zápis do katastru nemovitostí. Bytová jednotka č. 2 je v katastru nemovitostí vedena na samostatném LV č. 1206, zatímco zápis v katastru nemovitostí podle rozsudků soudů by bylo možno provést jen na LV č. 953. Oba soudy také porušily ustanovení § 118a odst. 2 občanského soudního řádu (dále OSŘ ). Žalobci svůj právní názor vyslovili v podání z 30. 1. 2004. S ohledem na, že soudy posuzovaly existenci bytové jednotky jako samostatné věci odlišně, bylo jejich povinností postupovat podle § 118a odst. 2 OSŘ. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Podle § 242 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v řízení uplatněny.

Žalobci podáním z 30. 1. 2004 na č. l. 2002 spisu navrhli vydání rozsudku, jímž by soud zrušil podílové spoluvlastnictví žalobců a žalovaných k 6097/10000 domu č. p. 402, ležícího na st. parc. č. 633, se st. parc. č. 633 a k jedné ideální polovině st. parc. č. 633 v kat. území R. I (část obce L. XI R. 1), obec L., tj. k nemovitostem zapsaným u Katastrálního úřadu L. na LV č. 953 a tyto nemovitosti přikázal do společného jmění žalobců. Z porovnání tohoto návrhu se žalobním návrhem obsaženým v žalobě je zřejmé, že žalobci podáním z 30. 1. 2004 uplatnili změnu návrhu.

O změně návrhu rozhodne soud usnesením, proti kterému není odvolání přípustné, a je tímto usnesením vázán (§ 95, § 170 odst. 1 OSŘ). Dokud soud nerozhodne o uplatněné změně návrhu, nemůže pokračovat v řízení o původním návrhu. K tomu srov. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha C. H. Beck, 2003, str. 319.



Soud prvního stupně o uplatněné změně návrhu nerozhodl, odvolací soud toto pochybení ponechal bez povšimnutí a stejně jako soud prvního stupně rozhodoval o původním návrhu, ačkoliv žalobci změnili předmět vypořádávaného majetku v podílovém spoluvlastnictví se žalovanými. Tím bylo řízení zatíženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) OSŘ].

Dovolacímu soudu proto nezbylo než napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit a protože důvody tohoto zrušení platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušit i toto rozhodnutí a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ).

S ohledem na povahu uvedené vady řízení, bylo nadbytečné zabývat se dovolateli tvrzeným pochybením ve vztahu k ustanovení § 118a odst. 2 OSŘ i správností právního posouzení věci, není-li dosud najisto postaven předmět řízení.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. září 2006

JUDr. František Balák, v.r.

předseda senátu