22 Cdo 2941/2000
Datum rozhodnutí: 02.09.2002
Dotčené předpisy: § 130 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




22 Cdo 2941/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Víta Jakšiče ve věci žalobkyň: A) M. F., B) MUDr. O. K., C) A. S. a D) MUDr. H. P., zastoupených advokátem, proti žalovanému Ing. J. K., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 20/95, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. října 1999, čj. 30 Co 1/99-77, ve znění usnesení ze dne 27. dubna 2000, čj. 30 Co 208/2000-102, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalovanému částku 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. Z. Ř.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. října 1999, čj. 30 Co 1/99-77, ve znění usnesení ze dne 27. dubna 2000, čj. 30 Co 208/2000-102, změnil rozsudek Okresního soudu v Kolíně (dále jen soud prvního stupně ) ze dne 4. března 1998, čj. 8 C 20/95-43, tak, že se žaloba, aby bylo určeno, že vlastníky pozemkové parcely, zahrady parc. číslo 1167/18 o výměře 488 m2 s příslušenstvím, zapsané u Katastrálního úřadu v K., na LV 1812 pro obec S. S., k. ú. H. S., jsou žalobkyně a to každá jednou čtvrtinou, zamítá . Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že podle výpisů z příslušné pozemkové knihy z 27. 11. 1995, knihovních vložek č. 400 a č. 401, bylo na základě stejnopisu notářského zápisu ze 4. 4. 1955 vloženo vlastnické právo k pozemkové parcele č. 1167/18 v předmětném katastrálním území a obci původně žalovanému MUDr. R. N. a k pozemkové parcele č. 1167/17 jeho matce B. N., rozené S. MUDr. R. N. 24. 9. 1969 zplnomocnil B. N. k disponování se svým pozemkem. Z kupní smlouvy z 9. 10. 1969, sp. zn. NZ 620/69 a N 685/69 Státního notářství v Kolíně, soud zjistil, že B. N. prodala manželům Zeleným, právním předchůdcům žalobkyň, chatu č. 0198 v H. S. se stavební parcelou č. 164 a zahradou katastrální č. 1167/17, a že téhož dne potvrdila, že část parcely, zapsaná pod č. 1167/F na jméno R. N. je nedílnou součástí zahrady č. 1167/17. S přihlédnutím k rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 7 z 21. 2. 1990, čj. 7 D 66/89-19 a k rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 z 3. 5. 1996, sp. zn. 7 D 472/91 a Nd 8/93 soud konstatoval, že žalobkyně nabyly, každá jednou čtvrtinou, chatu č. 0198, stavební parcelu č. 164 a pozemkovou parcelu č. 1167/17 v předmětném katastrálním území a obci. Dále z geometrického plánu, založeného v citovaném spise Obvodního soudu pro Prahu 7, zjistil, že 14. 3. 1955 došlo k oddělení dílu označeného písmenem E od parcely č. 1167 o výměře 435 m2 a dílu označeného písmenem F o výměře 488 m2 a jako jejich vlastníci byli v plánu uvedeni J. a B. S. a MUDr. R. N. Soud dále vyšel ze zjištění, že MUDr. R. N. byl podle výpisu z listu vlastnictví č. 1812 ze 17. 11. 1994 v příslušném katastru nemovitostí zapsán jako vlastník pozemkové parcely č. 1167/18 o výměře 488 m2 v daném katastrálním území a obci, a že podle výpisu z listu vlastnictví č. 198 ze stejného data byl jako vlastník pozemkové parcely č. 1167/17 o výměře 435 m2 zapsán MUDr. A. Z. S odkazem na právní úpravu institutu vydržení vlastnického práva vyplývající především z novely občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) provedené zákonem č. 131/1982 Sb., který nabyl účinnosti k 1. 4. 1983, soud prvního stupně uzavřel, že právní předchůdci žalobkyň vydrželi k 1. 4. 1984 vlastnické právo ke sporné nemovitosti.

Odvolací soud, rozhodující k odvolání právního nástupce původního žalobce, Ing. J. K., doplnil dokazování o výslech žalovaného; jinak vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Neztotožnil se však s jeho právním názorem, že žalobkyně, resp. jejich právní předchůdci, vlastnické právo ke sporné nemovitosti vydrželi. Konstatoval, že podle právní úpravy platné v době, kdy k vydržení vlastnického práva mělo dojít, mohl vlastnické právo k věci vydržet, nebo nabýt vydržením právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemku jako zákonné účinky vydržení, jen oprávněný držitel, tedy ten, kdo s věcí nakládal jako se svou a byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří. Konstatoval, že spočívala-li žaloba na tvrzení, že řádným důvodem uchopení držby mohla být skutečnost, že v den uzavření kupní smlouvy na chatu se stavebním pozemkem a zahradou prohlásila písemně B. N., že pozemek patřící R. N. je nedílnou součástí pozemku kupovaného a že ho postupuje kupujícím, pak šlo o jednostranný právní úkon, který nelze za oprávněný důvod nabytí držby uznat. Pozemky č. 1167/17 a č. 1167/18 byly samostatné a s ohledem na výměru sporného pozemku nelze dovozovat, že by kupující mohli sporný pozemek pokládat za zahrnutý do jimi kupovaného pozemku, neboť by šlo celkově o dvojnásobnou výměru. Na závěrech o nedostatku dobré víry právních předchůdců žalobkyň, že jim pozemek patří, nemůže změnit nic skutečnost, že jim po celou dobu nikdo nebránil sporný pozemek užívat, že zmíněné pozemky byly společně oploceny a tvořily jeden funkční celek.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobkyně dovolání a uplatňují dovolací důvody ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen OSŘ ).Tvrdí, že v průběhu dokazování nebyla existence dobré víry rodičů žalobkyň vyvrácena. Připouštějí, že pokud se týče jejich rodičů, existuje jistá pochybnost, avšak je třeba odkázat na výkladovou zásadu, vyjádřenou v § 130 odst. 1 věta druhá ObčZ, že v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Pokud jde o dovolací důvod ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ, namítají, že jestliže odvolací soud doplnil dokazování jen o účastnický výslech žalovaného a spis bývalého státního notářství, pak tyto důkazy nebyly způsobilé přivodit změnu skutkového stavu, na němž se ustálil soud prvního stupně, a odvolací soud ve srovnání se soudem prvního stupně nemohl dospět ke zcela odlišnému skutkovému zjištění a tím k opačnému právnímu závěru. Pokud pak odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že jeho závěry o dobré víře vyzněly nepřesvědčivě a nezdůvodnil-li, které okolnosti svědčily pro dobrou víru žalobkyň, pak takový nedostatek odůvodňoval postup podle § 221 odst. 1 písm. c) OSŘ, nikoliv však změnu rozsudku. K dovolacímu důvodu ve smyslu § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ uvádějí, že dovozuje-li odvolací soud nedostatek dobré víry na straně rodičů žalobkyň zejména z jejich nikterak neprokázané vědomosti o výměrách předmětných pozemků a z tvrzených, avšak ve skutečnosti neexistujících rozporů mezi prohlášením B. N. z 9. 10. 1969 a ostatními listinami, které měli účastníci kupní smlouvy z téhož dne k dispozici, pak jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Pokud jde o dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ, pak odvolací soud věc posoudil po právní stránce nesprávně, jestliže nesplnění podmínek pro vydržení vlastnického práva ke spornému pozemku na straně rodičů žalobkyň, resp. žalobkyň samotných, spatřuje v nedostatku legálního důvodu nabývání práva v občanském právu , neboť jednostranný právní úkon, který spatřuje v potvrzení B. N. z 9. 10. 1969, nelze za oprávněný důvod nabytí držby uznat. Upozorňují na to, že vzhledem k situaci v roce 1969 a emigraci právních předchůdců prodávající si nemohli kupující ověřit všechny potřebné skutečnosti, aby na věc zbytečně neupozorňovali úřady. Poukazují též na to, že na pozemku pč. 1167/18 je studna, kterou podle obsahu kupní smlouvy koupili i pozemkem ve smlouvě uvedeným. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání se žalovaný ztotožňuje s právními závěry i s procesním postupem odvolacího soudu a navrhuje dovolání žalobkyň zamítnout.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem), a po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Oprávněným držitelem je ten, kdo je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří (§ 130 odst. 1 ObčZ, obdobně viz § 132a odst. 1 ObčZ ve znění do novely č. 509/1991 Sb.).

Podle ustálené judikatury dovolacího soudu (viz např. rozsudky publikované pod č. C 631, C 158 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného v nakladatelství C. H. Beck, dále rozhodnutí Nejvyššího soudu z 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, publikované v Soudních rozhledech č. 7/2000), předpokladem vydržení práva je skutečnost, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží. Posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc náleží, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele musí být v dané věci posuzována i z hlediska, zda držitel při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít pochybnosti, že užívá i pozemek, jehož vlastnictví nenabyl. Pokud se nabyvatel nemovitostí chopí na základě právní skutečnosti způsobilé k nabytí vlastnického práva držby parcely, na kterou se tato právní skutečnost nevztahuje, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této parcely. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy nabytého a skutečně drženého pozemku. Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí. Dobrá víra se tedy posuzuje z objektivních společenských hledisek, nikoliv podle subjektivního přesvědčení držitele. Držitel je proto v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem tehdy, pokud ani při obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat, nemohl mít pochybnosti o existenci drženého práva.

Odvolací soud založil své rozhodnutí na několika skutečnostech; pro závěr o tom, že tento rozsudek je věcně správný postačuje zjištění, že alespoň jednu ze skutečností, která by sama o sobě postačovala k zamítnutí žaloby, posoudil odvolací soud správně. Odvolací soud konstatoval, že nelze dovodit, že by snad kupující rodiče žalobkyň považovali sporný pozemek za část kupovaného pozemku, když kupovaný pozemek měl výměru 435 m2, zatímco sporný pozemek měřil 488 m2. Jinak řečeno, kupující se ujali držby pozemku o dvojnásobné výměře, než jaký koupili a proto nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky celého užívaného pozemku. S takovým závěrem je třeba souhlasit. Stává se, že kupující se ujme na základě různých skutečností držby pozemku o větší výměře, než jaký koupil. Nejde-li o naprosto podstatné překročení výměry, může jít o stav, kdy kupující ani při zachování obvyklé opatrnosti nemusel mít pochybnosti o svém právu. Pokud se však chopí držby plochy více než dvojnásobné, tyto pochybnosti objektivně měl mít.

Dovolatelky namítají, že z kupní smlouvy rozloha kupovaného pozemku nevyplývá a že o výměře tohoto pozemku jejich rodiče nevěděli. K tomu je třeba uvést, že tato výměra vyplývá z dotazníku a čestného prohlášení, které účastníci smlouvy podepsali a předložili státnímu notářství. Na tento argument ovšem nelze přistoupit z dalšího důvodu. Kupuje-li někdo pozemek, patří k běžným a zachovávaným zvyklostem, že se seznámí s jeho výměrou. Případ, kdy někdo kupuje pozemek, aniž by znal jeho výměru, je naprosto výjimečný a rozhodně zde nejde o zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat. Proto pokud kupující se chopili i držby pozemku, jehož výměra byla dokonce vyšší než plocha pozemku, který koupili, neboť se neseznámili s výměrou kupovaného pozemku, mohli sice být subjektivně v dobré víře, že jsou vlastníky pozemku, tato dobrá víra tu však nebyla se zřetelem ke všem okolnostem .

Na uvedeném nic nemění ani potvrzení B. N., že část parcely zapsaná pod č. 1167 F na jméno Dr. R. N. ... je nedílnou součástí zahrady č. kat. 1167...Na základě plné moci, dané mně Dr. R. N., ji postupuji... , vystavené v den sepsání smlouvy, ovšem do smlouvy nezahrnuté a nepředložené státnímu notářství. Ani výslovné ujištění B. N. nemohlo objektivně vyvrátit pochybnosti, které zde ohledně předmětu koupě měly být. Lze poznamenat, že samotná skutečnost, že B. N. takové potvrzení vystavila nasvědčuje tomu, že tu pochybnosti skutečně byly; kdyby bylo jasné, co je ve skutečnosti předmětem smlouvy, nebylo by nutné takové potvrzení vůbec vystavovat. Ovšem již samotný text potvrzení měl vyvolat pochybnost o právních vztazích; účastníkem kupní smlouvy jako prodávající byla jen B. N., zatímco ze zmíněného potvrzení vyplývá, že vlastníkem části 1167 F je někdo jiný. Toto potvrzení proto nepodporuje možnost, že kupující byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jde o jediný pozemek ve vlastnictví prodávající.

Nelze vyloučit, že kupující si skutečně nechtěli úředně ověřit rozsah kupované parcely proto, že nechtěli upozorňovat na věc úřady s ohledem na skutečnosti, za nichž v roce 1969 ke koupi došlo. Ani v tomto případě jim nic nebránilo pozemek alespoň laicky přeměřit a zjistit jeho přibližnou výměru. Proto ani uvedená okolnost nemůže vyloučit právní důsledky pochybností, které měli kupující objektivně mít. Stejně tak okolnost, že v čestném prohlášení byla jako předmět převodu uvedena studna, která byla ve skutečnosti na sousedním pozemku, nemohla objektivně pochybnosti ohledně plochy vyvrátit.

Neobstojí ani odkaz na to, že v pochybnostech se má zato, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 ObčZ). O pochybnost, zda je držba oprávněná, jde v případě, že je nejisté, zda byl držitel v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem věci. V daném případě by tak tomu bylo např. pokud by se mimo koupeného pozemku o výměře 435 m2, uchopil držby části sousední parcely o výměře asi o polovinu menší, než činila výměra koupeného pozemku. Pokud se však chopil držby pozemku o vyšší výměře než činila výměra pozemku původního, pochybnost o tom, že nebyl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, tu nevznikla.

Je tedy zřejmé, že závěr odvolacího soudu, že rodiče žalobkyň nebyli oprávněnými držiteli sporného pozemku, je správný. K tvrzení dovolatelek, že odvolací soud vyšel z jiného skutkového stavu, než soud prvního stupně, aniž by zopakoval rozhodné důkazy, se poznamenává, že otázka, zda byl někdo se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je otázkou právní. Pro posouzení této právní otázky jsou pochopitelně zapotřebí určitá skutková zjištění. Mezi tato zjištění může patřit i to, zda držitel o tom, že subjektem práva není, věděl; toto zjištění však není rozhodující v případě, že o této skutečnosti sice nevěděl, ale při zachování obvyklé opatrnosti o ní měl mít pochybnosti. Proto v daném případě postačilo odvolacímu soudu skutkové zjištění, týkající se poměru nabytého a drženého pozemku a objektivní posouzení potvrzení vydaného B. N. Dovolatelkami vytýkaná zmínka odvolacího soudu o rozporu tohoto potvrzení s ostatními důkazy je nadbytečná, neboť toto potvrzení trpí samo vnitřními rozpory (viz výše). Nemůže mít proto vliv na věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud postupoval správně, když na základě skutkového stavu zjištěného v zásadě soudem prvního stupně jeho rozhodnutí změnil a žalobu zamítl (§ 220 odst. 1 OSŘ).

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvody upravené v § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) OSŘ tedy v posuzované věci nejsou dány. Vady řízení uvedené v § 241 odst. 3 písm. a) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelkami tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 1 OSŘ, věta před středníkem).

Žalovaný byl v dovolacím řízení úspěšný, a proto mu přísluší podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ náhrada nákladů řízení, které mu vznikly. Ty představují odměnu za jeden úkon právní služby, to je 500,- Kč za vyjádření k dovolání a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm.k/ a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a části dvanácté, hlavy I, bodu 10 zákona č. 30/2000 Sb.)

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně co jím ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 2. září 2002

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu