22 Cdo 294/2017
Datum rozhodnutí: 28.03.2017
Dotčené předpisy: § 150 o. s. ř.



22 Cdo 294/2017


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce R. F., zastoupeného JUDr. Ivem Palkoskou, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 24, proti žalovaným 1) Ing. K. F. a 2) J. F. , zastoupeným JUDr. Danielem Šulcem, advokátem se sídlem v Praze 10, Litevská 8/1174, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 C 6/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2016, č. j. 27 Co 309/2016-109, takto:

Výrok I. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2016, č. j. 27 Co 309/2016-109, se ruší a věc se vtomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Kladně (dále jen soud I. stupně ) rozsudkem ze dne 9. 6. 2016, č. j. 8 C 6/2016-84, ve výroku I. určil, že pozemek parc. č. 7/2, jehož součástí je stavba, vše zapsané na LV č. 799 pro katastrální území a obec P. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kladno, je součástí společného jmění manželů R. F. a J. F. Ve výroku II. určil, že budova bez čp/če - jiná stavba včelín, na pozemku parc. č. st. 200 a pozemek parc. č. 22/4 , vše zapsané na LV č. 15 pro katastrální území a obec P. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Slaný, je součástí společného jmění manželů R. F. a J. F. Ve výroku III. uložil žalované 1) povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení 52 715 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a ve výroku IV. uložil žalované 2) povinnost uhradit žalobci na nákladech řízení 78 499 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Ohledně náhrady nákladů řízení odkázal soud prvního stupně pouze na § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) s tím, že zcela úspěšnému žalobci byly přiznány náklady za uhrazený soudní poplatek ve výši 10 000,- Kč a právní služby advokáta podle vyhl. č. 177/1996 Sb.
Krajský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) k odvolání obou žalovaných do nákladových výroků III. a IV. usnesením ze dne 15. 8. 2016, č. j. 27 Co 309/2016-109, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku III. tak, že žalobci právo na náhradu nákladů řízení vůči žalované 1) nepřiznal (výrok I.) a ve výroku IV. tak, že žalované 2) uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 43 638 Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Soudu prvního stupně především vytkl, že z odůvodnění rozsudku není zřejmé, jakým způsobem k uloženým částkám nákladů řízení dospěl. Žalobce předložil soudu prvního stupně společně s vyúčtováním náhrady nákladů řízení doklad o úhradě částky za tržní odhad ceny nemovitostí. Učinil tak až po vyhlášení rozsudku a soud prvního stupně žalobcem vyúčtované částky požadované na náhradě nákladů řízení bez dalšího převzal s tím, že tržní cenu nemovitostí považoval za tarifní hodnotu podle § 8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen advokátní tarif ). Tento postup nepovažoval odvolací soud za správný, neboť hodnota nemovitostí nebyla předmětem dokazování a součástí spisu nebyly ani žádné podklady, z nichž by se hodnota nemovitostí dala zjistit. Odhad tržní ceny nebyl soudem požadován, nebyl jím proveden důkaz a žalobcem ani nebyl založen do spisu. Žalované neměly možnost se k tvrzené hodnotě nemovitostí vyjádřit. Odvolací soud proto změnil rozhodnutí o nákladech řízení tak, že ve vztahu k žalované 2) stanovil tarifní hodnotu podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Ve vztahu k žalované 1) žalobci náhradu nákladů řízení nepřiznal s odkazem na § 150 o. s. ř.
Proti výroku I. usnesení odvolacího soudu podává žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky procesního práva vztahující se k náhradě nákladů řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Především namítá, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a na věc aplikoval § 150 o. s. ř., aniž by dal žalobci prostor se k zamýšlenému postupu vyjádřit. Uvedl, že žalovaná 1) v řádné odvolací lhůtě namítala pouze nesprávnou aplikaci právní normy a požadovala snížení odměny za provedené úkony, aniž by se domáhala aplikace § 150 o. s. ř. a nepřiznání náhrady nákladů řízení. To učinila až v reakci na žalobcovo vyjádření k odvolání podáním z 13. 7. 2016, tedy již po uplynutí řádné odvolací lhůty. Žalobce s takovým návrhem nebyl seznámen a nemohl na něj reagovat. Z tohoto důvodu je rozhodnutí odvolacího soudu nepředvídatelné a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně s jeho nálezem ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. I ÚS 887/2015. Žalobce rovněž namítá, že v řízení nebyly dány ani prokázány důvody zvláštního zřetele hodné pro uplatnění § 150 o. s. ř. Odvolací soud nezvážil chování obou žalovaných, které chtěly žalobce připravit o majetek a bydlení ve společném domě a nezvážil ani, jaký dopad bude mít aplikace § 150 o. s. ř. do majetkové sféry jednotlivých účastníků. Navrhuje, aby dovolací soud napadenou část usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalované navrhují, aby bylo dovolání žalobce zamítnuto.
Dovolání je přípustné a zároveň důvodné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 5. 2013, sp. zn.
29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a dostupné na www.nsoud.cz )].
Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Protože v dané věci uložil soud prvního stupně žalované 1) povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku na nákladech řízení částku 52 715 Kč a odvolací soud tuto částku žalobci v rámci odvolání v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu odepřel, shledal Nejvyšší soud, že jsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 a § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
K aplikaci moderačního práva podle § 150 o. s. ř. se opakovaně vyjádřil Ústavní soud, který ve své rozhodovací praxi stanovil základní limity. Ústavní soud mimo jiné dovodil, že s ohledem na principy rovnosti účastníků řízení musí být účastníkům řízení dán odpovídající prostor vyjádřit se k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř. [srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2569/07, a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 1605/15, oba dostupné na http://nalus.usoud.cz )] a že s ohledem na jen výjimečné prolomení zásady úspěchu ve věci musí být rozhodnutí soudu dostatečně odůvodněné a musí zohledňovat okolnosti daného případu ve všech jeho souvislostech [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 42/11, dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
V posuzovaném případě pochybil odvolací soud již v tom, že účastníky řízení neseznámil se svým záměrem v otázce náhrady nákladů řízení uplatnit moderační právo podle § 150 o. s. ř. a nedal jim příležitost se k moderačnímu právu vyjádřit, čímž porušil princip rovnosti účastníků řízení. Zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ke které dovolací soud přihlédl z úřední povinnosti.
Rozhodnutí odvolacího soudu však primárně neobstojí již v rovině právní.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. opřel o skutečnost, že žalované 1) jakožto dceři zbývajících účastníků nemuselo být bez pochyb zřejmé, jaké jsou skutečné vlastnické vztahy jejích rodičů k předmětným nemovitostem a při uzavření darovací smlouvy s žalovanou 2), svou matkou, mohla v dobré víře vycházet z ujištění matky o jejím (výlučném) vlastnictví k nemovitostem. Zohlednil i to, že žalovaná 1) zůstávala v průběhu řízení zcela pasivní, písemné vyjádření k žalobě bylo sepsáno pouze žalovanou 2) a bylo zjevné, že se ve skutečnosti jedná o spor právě mezi žalobcem a žalovanou 2).
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zdůrazňuje, že základem pro rozhodování o náhradě nákladů řízení je ustanovení § 142 o. s. ř. Výjimečné použití § 150 o. s. ř. mohou ospravedlnit pouze důvody zvláštního zřetele hodné (nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11).
K tomu, co jsou důvody hodné zvláštního zřetele, se Nejvyšší soud vyjádřil např. v usnesení ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, nebo v usnesení ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz , stejně jako další odkazovaná rozhodnutí dovolacího soudu), v nichž vyložil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení účastníku, který neměl ve věci úspěch, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady nesl ze svého. Stejně tak Ústavní soud uvádí, že aplikace § 150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, nebo nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. III. ÚS 3448/10).
Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí soud přihlédnout v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3929/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2288/2013).
Nejvyšší soud již dříve dovodil omezenou možnost přezkumu aplikace § 150 o. s. ř. v dovolacím řízení. Vychází ze zásady, že úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných dovolací soud může přezkoumat jen tehdy, pokud by byly zjevně nepřiměřené (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3929/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2288/2013).
V dané věci odvolací soud při úvaze o aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. nepřihlédl ke všem shora vymezeným skutečnostem. Především se vůbec nezabýval majetkovými a sociálními poměry účastníků řízení a nezvážil, jak by se jich rozhodnutí mohlo v tomto směru dotknout. Samotná skutečnost, že jde především o spor mezi žalobcem a žalovanou 2) a že žalovaná 1) byla ve sporu zcela pasivní a nemusela být s vlastnickou situací svých rodičů dostatečně obeznámena, sama o sobě neospravedlňuje závěr, že by žalovaná 1) neměla nést důsledky svého jednání a že by naopak tyto důsledky měly postihnout žalobce tím, že by měl nést náklady řízení, které nevyvolal a v němž byl procesně zcela úspěšný. Právní posouzení odvolacího soudu je proto neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tak byl uplatněn právem.
Ze shora uvedených důvodů vyplývá, že výrok I. usnesení odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož Nejvyšší soud shledal, že ve věci nejsou splněny předpoklady pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243d písm. b) o. s. ř., postupoval ve shodě podle § 243e odst. 1 a odst. 2 věty první o. s. ř. a napadený výrok I. usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil zpět k dalšímu řízení.

V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243g odst. 1 věty první o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. března 2017

Mgr. David Havlík
předseda senátu