22 Cdo 2935/2004
Datum rozhodnutí: 08.11.2005
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 2935/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) M. K., a b) E. K., zastoupených advokátem, proti žalované J. D., o uložení povinnosti umožnit výkon práv a povinnosti zdržet se zásahů do výkonu práva z věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 198/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. srpna 2004, č. j. 19 Co 1187/2004-147, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Českých Budějovicích (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 26. února 2004, č. j. 9 C 198/2002-125, výrokem pod bodem I. zamítl návrh žalobců, aby žalovaná byla povinná umožnit žalobcům podle jejich potřeb chůzi a jízdu přes parcelu 1/3 v katastrálním území K. u O. z důvodu provádění údržby a provozu inženýrských sítí, vedení elektrické přípojky ke studni včetně jističe, vedení vodovodního potrubí ze studny na parcele KN č. 1/3 zastavěná plocha a vedení odpadových vod do žumpy na parcele KN č. 1/3 zastavěná plocha , výrokem pod bodem II. zamítl návrh, aby žalovaná byla povinna zdržet se jakéhokoliv jednání, které by bránilo výkonu práv z věcného břemene podle dohody o vypořádání podílového spoluvlastnictví sepsané notářským zápisem notáře JUDr. Z. M. NZ 273/2001 a jeho pokračování NZ 424/2001 , výrokem pod bodem III zamítl návrh, aby žalovaná byla povinna umožnit průchod mezi oplocením a zdí nemovitosti žalobce stojící na parcele č. 1/4 o šířce 2,2 m v místě, kde nyní stojí plechový přístřešek , a výrokem pod bodem IV. rozhodl o nákladech řízení. Podle jeho názoru je dohoda o zřízení věcného břemene pro neurčitost neplatná § (37 odst. 1 občanského zákoníku dále jen ObčZ ).

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 5. srpna 2004, č. j. 19 Co 1187/2004-147, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v tomto znění: Žaloba, aby žalovaná byla povinna umožnit žalobcům výkon práv věcného břemene vedení elektrické přípojky, vedení vodovodního potrubí ze studně a vedení odpadových vod ze žumpy a věcného břemene chůze a jízdy za účelem provozu a údržby inženýrských sítí, vloženého do katastru nemovitostí na LV č. 244 pro katastrální území K. u O. vkladem V 2646/2001 a tam zapsaného v oddíle C jako povinnost ke stavební parcele 1/3 a jako oprávnění pro K. M., K. E., parcelu stavební 1/4 K. u O. a budovu č. p. 31 K. u O., se zamítá. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zdržet se jakéhokoliv jednání, které by bránilo výkonu práv z věcného břemene zapsaného vkladem V 2646/2001 podle potřeb oprávněných, se zamítá. Žaloba, aby žalovaná byla povinna umožnit průchod o šíři 2,2 metrů mezi oplocením a zdí nemovitosti žalobců stojící na parcele č. 1/4 v místě, kde nyní stojí plechový přístřešek, se zamítá . Dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se v podstatě ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně.

Těmto rozhodnutím předcházel rozsudek soudu prvního stupně z 26. 5. 2003, č. j. 9 C 198/2002-67, kterým bylo žalobě vyhověno; tento rozsudek odvolací soud usnesením z 29. 10. 2003, č. j. 19 Co 2345/2003-108, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s pokynem, aby se vypořádal s návrhy žalobců na změnu žalobního návrhu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále OSŘ ). Uvádějí, že soud prvního stupně, který původně žalobě vyhověl, ji posléze zamítl, a to na základě závazného právního názoru odvolacího soudu (usnesení z 29. 10. 2003, č. j. 19 Co 2345/2003-108), aniž by v mezidobí provedl jakýkoliv nový důkaz. K závěru o neurčitosti smlouvy namítají, že věcné břemeno vzniklo ve smyslu § 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, vkladem do katastru nemovitostí. Podkladem pro to musí být listina, na základě níž je právo zapsáno a dále geometrický plán jako technický podklad k tomu odkazují na komentář ke katastrálnímu zákonu. Připomínají, že v daném případě byl geometrický plán, potvrzený katastrálním úřadem, podkladem pro rozhodnutí o vkladu, jímž bylo věcné břemeno zřízeno, přičemž v tomto plánu je přesně vymezeno území s označením druhu věcného břemene údržba a provoz inženýrských sítí, tedy nikoliv jenom jejich vedení. Každý z účastníků listinu s geometrickým plánem obdržel. Místopisný rozsah věcného břemene chůze a jízdy za účelem provozu a údržby inženýrských sítí byl tímto konstitutivním rozhodnutím vymezen dostatečně určitě. Jde o dokument s povahou veřejné listiny s předpokladem její správnosti, pokud nebude prokázán opak. Soudy vycházely pouze z jedné části celého jednání o vypořádání podílového spoluvlastnictví reálným rozdělením nemovitosti a nezabývaly se skutečným obsahem věcného břemene. Jejich závěr, že geometrický plán nevymezuje místopisně obsah věcného břemene a že z něho nelze dovodit povinnost žalované umožnit průchod v šíři 2,2 metry mezi oplocením a zdí nemovitosti žalobců nemá oporu ve skutečném stavu. Odvolací soud nad rámec rozhodnutí soudu prvního stupně tvrdil, že žalovaná neporušuje svoji povinnost trpět vedení elektrické přípojky a dalších sítí a že ze strany žalobců nebylo ani tvrzeno, že by tuto povinnost žalovaná porušovala, a proto nemohl žalované uložit povinnost umožnit žalobcům výkon práv věcného břemene vedení přípojek. Zřejmě přehlédl, že v předcházejícím řízení žalobci namítali, že žalovaná strhala elektrické vedení vedoucí ke studni, na to bylo dokonce při jednání na místě samém upozorňováno, a proto takový závěr odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování. Přípustnost dovolání, a to i ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, spatřují v tom, že předmětná otázka je údajně soudy řešena rozdílně. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Nejvyšší soud opakovaně (viz např. usnesení sp. zn. 22 Cdo 2944/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 160, svazek 2) dovodil, že právním názorem ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ se rozumí názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, popř. jak má být vyložen. Nejsou jím pokyny odvolacího soudu k doplnění důkazního řízení, popř. k odstranění nedostatků týkajících se dokazování. Mezi pozdějším rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem odvolacího soudu, který předchozí rozsudek zrušil, musí být příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor měl za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně. V dané věci sice odvolací soud zrušil pro žalobce příznivé rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, nezavázal jej však právním názorem, ale jen uložil vyjasnit, jaký žalobní petit je vlastně předmětem řízení.

Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci.

Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ). Nesprávným právním posouzením se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Ve smyslu § 242 odst. 3 OSŘ je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody [s výjimkou důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ] včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Vázanost dovolacím důvodem se v řízení o dovolání, jehož přípustnost je dána § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ projevuje tím, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat jen ty právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Pokud tedy dovolatel nevznese v dovolání právně relevantní výhrady proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nelze uvažovat o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ.

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Při posuzování této otázky byl vázán nejen tím, který z důvodů vyjmenovaných v § 241a odst. 2, 3 OSŘ byl uplatněn, ale především tím, jak byl tento dovolací důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech spatřují dovolatelé jeho naplnění; z jiných hledisek se správností napadeného rozsudku nemohl zabývat. Dovolatelé však napadli rozsudek odvolacího soudu jen pro nesprávné skutkové posouzení věci, resp. pro vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné právní hodnocení věci. Takto uplatněné dovolání nemohlo přípustnost podle zmíněného ustanovení založit. Navíc zde šlo jen o individuální posouzení konkrétní smlouvy a po právní stránce tu není nic, co by přesáhlo rámec dané věci; dovolatelé ostatně ani dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ani podle obsahu dovolání neuplatňují (dokonce ani neuvádějí zákonná ustanovení upravující dovolací důvody a zjevně směšují přípustnost dovolání a dovolací důvody). Lze dodat, že podle konstantní judikatury vklad práva do katastru nemovitostí nevylučuje přezkoumání smlouvy v občanském soudním řízení a její prohlášení za neplatnou (R 7/2001).

Ve věci žalobce uplatnil tři samostatné nároky a šlo tudíž o tzv. objektivní kumulaci. Zamítnutí žaloby v části, ve které se žalobci domáhali, aby žalované byla uložena povinnost umožnit žalobcům výkon práv vedení tam uvedených inženýrských sítí, odůvodnil odvolací soud tím, že žalobci netvrdí, že by žalovaná do vedení elektrické přípojky či do dalších sítí nějak zasahovala a nic takového nebylo v řízení zjištěno. Toto zjištění sice dovolatelé popírají, nicméně i kdyby jejich tvrzení bylo pravdivé (z protokolu o místním šetření, při kterém měly podle dovolatelů vyjít zásahy žalované najevo, nic takového nevyplývá, stejně jako z protokolů o jednání, přičemž žalobci proti znění protokolů nevznesli námitky podle § 40 odst. 3 OSŘ), šlo by jen o vadu řízení, která by nečinila z této části výroku rozhodnutí zásadní ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Dovolatelé též neuvádí nic, co by bylo možno chápat jako polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu v části, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna zdržet se jakéhokoliv jednání, které by bránilo výkonu práv z věcného břemene zapsaného vkladem V 2646/2001 podle potřeb oprávněných , i když napadají celé rozhodnutí odvolacího soudu včetně této části. Dovolatelé sice bez jakékoliv další konkretizace tvrdí, že jde o otázku, která je odvolacími soudy i dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena, nikterak však neuvádí, o kterou právní otázku by mělo jít; ostatně dovolání je natolik nejasné, že je na samé hranici projednatelnosti a jen výkladem lze dospět k tomu, jaké důvody vlastně uplatňuje (tak je zde zjevně zaměňována přípustnost dovolání a dovolací důvody, ty nejsou uvedeny ani slovním vyjádřením ani odkazem na příslušná ustanovení). Konečně dovolatelé sice tvrdí, že v části týkající se chůze a jízdy po pozemku žalované za účelem provozu a údržby inženýrských sítí odvolací soud pochybil, pokud měl zato, že cesta není místně vymezena, ovšem nepolemizují se závěrem odvolacího soudu, že je nejasné, jakým způsobem (tedy za jakých podmínek) má být toto břemeno vykonáváno, což též činí smlouvu neplatnou pro neurčitost; pro zamítnutí žaloby v této části postačil i jen jeden z těchto závěrů a proto by bylo zbytečné zabývat se jen existencí jednoho z nich, když druhý zůstal dovolacími námitkami nedotčen.

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud jej podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatelé s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalované v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohla požadovat, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. listopadu 2005

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu