22 Cdo 2932/2008
Datum rozhodnutí: 21.08.2008
Dotčené předpisy: § 228 předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 2932/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně H. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátkou, o návrhu žalovaného na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 16/2004, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2008, č. j. 13 Co 572/2007-224, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2008, č. j. 13 Co 572/2007-224, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. června 2007, č. j. 13 C 16/2004-197, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.



O d ů v o d n ě n í :



Obvodní soud pro Prahu 1 (dále soud prvního stupně ) usnesením ze dne 11. května 2004, č. j. 13 C 16/2004-42, zamítl návrh žalovaného (v dalším textu tohoto rozsudku jsou účastníci označováni podle procesního postavení v původním řízení, ač původní žalovaný je v řízení o povolení obnovy žalobcem) na povolení obnovy řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu l pod sp. zn. 17 C 32/95 vztahující se k rozsudku uvedeného soudu ze dne 18. června 2002, č. j. 17 C 32/95-114 (správně 414) ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 477/2002-455 ; dále rozhodl o nákladech řízení. Zjistil, že v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ( BSM ) vedeném u tohoto soudu pod sp. zn. 17 C 32/95 byly do výlučného vlastnictví žalovaného přikázány tři obrazy uvedené v seznamu po položkami 115, 116 a 117 v hodnotách 1 500 000,- Kč, 4 800 000,- Kč a 2 700 000,-Kč, a že mu byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů účastníků částku 4 929 270,-Kč. Poté žalovaný zjistil ze znaleckého posudku vyhotoveného na jeho náklady, že ve všech třech případech jde o falzifikáty a že jejich cena je minimální. Soud zkoumal, zda skutečnosti týkající se ceny zmíněných obrazů jsou novými skutečnostmi, či důkazy, které žalovaný nemohl bez své viny v původním řízení použít. Uzavřel, že žalovanému nic nebránilo, aby již v původním řízení navrhl důkaz znaleckým posudkem k určení ceny obrazů, zmiňoval-li ve svém podání z 1. 7. 1997, že je rozdíl mezi uměleckou hodnotou obrazů a hodnotou tržní. Žalovaný se takového důkazu nedožadoval, a proto se nemohl domáhat obnovy řízení podle § 228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále OSŘ ); nebylo tomu tak, že by patřičný důkaz o ceně obrazů nemohl bez své viny v původním řízení navrhnout. Pokud by navrhl provedení znaleckého posudku o ceně obrazů, zkoumal by znalec při zjišťování ceny i jejich pravost.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodující k odvolání žalovaného usnesením ze dne 3. srpna 2004, č. j. 13 Co 325/2004-59, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Uzavřel, že ze současných tvrzení žalovaného nelze dovozovat, že by šlo o nové skutečnosti a nové důkazy, s tím, že sice v době původního řízení existovaly, že však jejich existenci nemohl žalovaný předpokládat a že je tedy bez své viny neměl možnost použít. Nejedná se rovněž o důkazy, které nebylo možno dříve provést, když žalovaný takovou možnost měl. Pokud tak neučinil, nemohl se domáhat obnovy řízení.

Nejvyšší soud k dovolání žalovaného usnesením ze dne 5. ledna 2005, č. j. 22 Cdo 2815/2004-77, zrušil shora uvedená rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Připomenul, že bylo třeba rozlišovat mezi důkazy a mezi skutečnostmi, které účastník v nalézacím řízení mohl uplatnit, ale svojí vinou je neuplatnil, tedy rozlišovat povinnost důkazní od povinnosti tvrzení. Uzavřel, že vyšlo-li až po skončení řízení najevo, že umělecký předmět, jehož ocenění bylo pro výsledek řízení významné a o jehož pravosti nebyl důvod pochybovat, je padělkem, šlo o novou skutečnost ve smyslu § 221 odst. 1 písm. a) OSŘ. Pokud účastník řízení nemusel mít v nalézacím řízení objektivní podezření, že šlo o padělek (otázku, zda tomu tak bylo, dovolací soud neřešil, neboť skutkové zjištění k ní neučinily ani soudy v nalézacím řízení), šlo o novou skutečnost, kterou nemohl bez své viny uplatnit.

Soud prvního stupně poté usnesením ze dne 21. června 2007, č. j. 13 C 16/2004-197, rozhodl, že se povoluje obnova řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 32/95 vztahující se k rozsudku tohoto soudu ze dne 18. 6. 2002, č. j. 17 C 32/95-114 (správně 414) ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 477/2002-455 . Svoje rozhodnutí založil na výše uvedeném právním názoru Nejvyššího soudu.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně poté usnesením ze dne 9. ledna 2008, č. j. 13 Co 572/2007-224, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož právními závěry se zcela ztotožnil.

Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 228 odst. 1 písm. c) OSŘ [správně o § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ] a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 OSŘ, podle obsahu i § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Vytýká soudům obou stupňů, že neprovedly jí navrhované závažné důkazy, kterými bylo možné prokázat, že žalovaný již v průběhu řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví věděl, že sporné tři obrazy jsou padělané. Zejména jim vytýká, že neučinily potřebné kroky k výslechu R. R., jehož úvěry byly zajištěny uvedenými obrazy, a Ing. H., pracovnice finančního ústavu. Tím bylo řízení zatíženo velmi závažnou vadou , která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci řízení o povolení obnovy. Poukazuje na to, že soudy zcela přehlédly nepřímé důkazy, které svědčily ve prospěch jejího tvrzení a se skutečnostmi, které na svou obranu uváděla a které v řízení nebyly vyvráceny, se nevypořádaly. Při hodnocení provedených důkazů a dalších skutečností, které vyšly v řízení najevo, nepostupovaly v souladu s § 132 OSŘ a porušily procesní pravidla tam stanovená. V důsledku toho soudy ve svých rozhodnutích vycházejí ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, respektive aby zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně.

Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání upozorňuje na to, že dovolatelka opírá přípustnost dovolání o nesprávně označené ustanovení občanského soudního řádu (§ 228 odst. 1 písm. c) OSŘ). Dále namítá, že důvody jí uvedené nejsou v dané věci způsobilými dovolacími důvody, neboť neúplnost nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu věci nezakládá dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ. Má zato, že mezi vady řízení nepatří ani nesprávné hodnocení důkazů, které se v rozhodnutí soudu může projevit jen ve správnosti skutkového zjištění, a to lze úspěšně napadnout jen dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 OSŘ, který v dané věci není způsobilým dovolacím důvodem. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Z napadeného usnesení činí rozhodnutí po právní stránce zásadní posouzení rozložení důkazního břemene v řízení o žalobě na obnovu řízení.

Žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci [§ 228 odst. 1 písm. a) OSŘ].

K tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení, a plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem [§101 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ].



Povinnost tvrzení i důkazní břemeno ohledně právně významných skutečností leží na tom účastníku, který z těchto skutečností dovozuje pro sebe příznivé právní následky (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, Právní rozhledy č. 7/1998). V řízení o žalobě na obnovu řízení leží povinnost tvrzení i důkazní břemeno ohledně skutečností, které mohou vést k povolení obnovy, na žalobci.

Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 OSŘ).

V dané věci byla na žalobci povinnost tvrzení i důkazní břemeno nejen ohledně toho, že jde o padělky, ale i o tom, že se dozvěděl, že obrazy jsou padělky, až po pravomocném rozhodnutí o vypořádání BSM účastníků, a že tuto skutečnost nemohl při zachování náležité opatrnosti ( bez své viny ) uplatnit v původním řízení. Žalobce splnil povinnost tvrzení a uvedl, že se o možnosti, že obrazy jsou padělky, dozvěděl až od Ing. Havránkové, pracovnice peněžního ústavu, u kterého byly obrazy zastavené, a od Ing. Č. z Č. k. a. Avšak z výpovědi svědka Ing. Č. neučinil soud prvního stupně skutkové zjištění, že by tento svědek sdělil žalovanému nějaké pochybnosti o pravosti obrazů: naopak soud uvedl, že svědek sám žalovanému netelefonoval, žalovaný se na něho sám telefonicky obracel . Ing. H. se k jednání opětovně nedostavila, a tak soud prvního stupně od jejího výslechu upustil, aniž by se pokusil zajistit její účast způsobem uvedeným v § 52 a násl. OSŘ. Za této situace nebylo tvrzení žalovaného podepřeno provedenými důkazy a soud tak z něj nemohl vyvodit pro žalovaného příznivý právní důsledek (povolení obnovy řízení). Skutečnost, že nebyl předložen žádný důkaz o tom, že by před zpracováním těchto posudků bylo žalovanému známo, že uvedené obrazy... jsou padělky (č. l. 200) je tak nevýznamná; za této situace bylo pro povolení obnovy řízení třeba naopak prokázat pravdivost tvrzení, že žalovaný se o možnosti padělků dověděl od Ing Č. a Ing. H., jak sám tvrdil. Soud prvního stupně i odvolací soud, který jeho zjištění i právní posouzení věci převzal, tak nesprávně posoudily zatížení účastníků důkazním břemenem a je tak dán dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.

Hodnocení důkazů je ve smyslu § 132 OSŘ s přihlédnutím k zásadě přímosti občanského soudního řízení věcí soudu, který toto hodnocení provádí; v dovolacím řízení lze proto hodnocení důkazů zpochybnit jen v případě, že je zjevně nepřiměné, anebo pokud soud v nalézacím řízení pomine významné skutečnosti, které v řízení vyšly najevo.

V daném případě byla skutková vrze žalovaného tato: Ve společném jmění účastníků byly tři cenné obrazy, kterými se zaručil u peněžního ústavu za půjčku poskytovanou třetí osobě; podle dohody s touto osobou mu jako odměna za tuto záruku měla být poskytnuta touto třetí osobou půjčka. Tato osoba však půjčku neposkytla a peníze peněžnímu ústavu nevrátila; žalovaný sice dosáhl pravomocného rozhodnutí na vydání obrazů anebo zaplacení jejich hodnoty v řízení, v jehož průběhu tato třetí osoba skutkovou verzi žalobce potvrdila, nicméně plnění se nedomohl. Teprve až po skončení řízení o vypořádání BSM zjistil (viz výše), že jde o padělky.

Skutková verze žalobkyně byla jiná: Žalovaný od počátku věděl nebo musel předpokládat, že jde o padělky. Jednak měl jako osoba podnikající se starožitnostmi jisté zkušenosti a mohl padělek poznat, ale zejména je podivné, za jakých okolností obrazy ručil třetí osobě (R. R.). Jejich vzájemný vztah je nejasný a je zejména podivné, že měl ručit cennými obrazy za půjčku poskytovanou osobě, od které měl následně sám dostat půjčku; žalobkyně poukazuje na to, že je zvláštní, že osoba, která sama žádala o půjčku, kterou měl žalovaný zajistit cennými obrazy (a tedy jistě neměla dostatek peněz na půjčky), pak měla poskytovat půjčku žalovanému. Dovozuje, že žalovaný takto nestandardně zajistil dluh R. R. proto, že musel vědět, že jde o padělky (a že tudíž není majetkově ohrožen). Zpochybňuje osoby znalců, kteří dříve obrazy posuzovali a nepoznali, že jde o padělky (podle vyjádření pozdějších znalců dosti neumělé), a uvádí, že ani nebylo přesně zjištěno, jakým způsobem žalovaný obrazy (byť do BSM) získal.

Dovolací soud přisvědčuje tvrzení dovolatelky, že z doposud zjištěných skutečností se podává, že jednání žalovaného, který měl ručit obrazy mimořádné hodnoty za půjčku třetí osoby, aniž by učinil opatření pro případ nesplácení této půjčky (zatím v tomto směru nebyla učiněna skutková zjištění), neodpovídá obvykle zachovávané opatrnosti v právním styku. Z toho ještě bez dalšího nemusí nutně vyplývat, že jeho přístup byl podmíněn tím, že o skutečné hodnotě obrazů věděl, nicméně jde o skutečnost, kterou se soud měl v odůvodnění rozhodnutí zabývat. Podle skutkové verze žalovaného je tu (byť žalovaným uváděné jen implicitně) závažné podezření, že byl žalovaný dvakrát obětí podvodného jednání, a to když zmíněné padělky (nebo alespoň některé z nich) koupil jako pravé obrazy a když se jimi poté zaručil za půjčku, která nebyla vrácena; byl též poškozen neodborným postupem původních znalců. V takovém případě poškozený pravidelně podá trestní oznámení. Za účelem posouzení věrohodnosti této skutkové verze žalovaného se soud měl zabývat otázkou, zda žalovaný trestní oznámení podal, jaký byl výsledek šetření a pokud jej nepodal, měl se soud zabývat důvody, které vedly k tomu, že se na příslušné orgány neobrátil. Bylo namístě též přesně objasnit původ obrazů. Jestliže by žalovaný jak žalobkyně v řízení uváděla - nebyl schopen prokázat způsob nabytí obrazů, o jejichž značné hodnotě byl, jak tvrdí, přesvědčen, bylo by třeba i tuto skutečnost vzít při hodnocení důkazů v úvahu (soud musí zvážit, zda je obvyklé, aby nabyvatel nemohl uvést věrohodné údaje o nabytí tak cenných věcí). Jestliže soudy uvedené skutečnosti pominuly, pochybily při hodnocení důkazů a zatížily tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ.

Pro úplnost se dodává, že soudy v nalézacím řízení sice původně žalobu na povolení obnovy řízení zamítly, neučinily tak ale na základě zjištění, že žalobce věděl či musel vědět o tom, že obrazy nejsou pravé (vyšly jen z obecné možnosti důkaz znaleckým posudkem o pravosti obrazů navrhnout). Dovolací soud se proto v dovolacím řízení předcházejícím jeho usnesení ze dne 5. ledna 2005, č. j. 22 Cdo 2815/2004-77, nezabýval otázkou, zda žalovaný o padělcích musel vědět; zpochybnil pouze závěr, že podle dosavadních výsledků řízení žalovaný měl možnost navrhnout důkazy k popření pravosti obrazů již v původním řízení, i když o tom, že jde o padělky, nevěděl (resp. tato vědomost dosud nebyla zjištěna).

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. srpna 2008

JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r.

předseda senátu