22 Cdo 2930/2005
Datum rozhodnutí: 04.05.2006
Dotčené předpisy: § 134 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 134 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb.




22 Cdo 2930/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyň: a) Ing. S. Ch., zastoupené žalobkyní b) JUDr. D. B., proti žalovaným: 1) V. Ch. a 2) O. Ch., 3) S., s. r. o., všem zastoupeným advokátem, 4) městu P., zastoupenému advokátkou, a 5) městské části P., o zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 348/92, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2004, č. j. 21 Co 389/2003, 21 Co 390/2003-583, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2004, č. j. 21 Co 389/2003, 21 Co 390/2003-583, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně a) se žalobou, podanou jen proti žalovanému 1), domáhala, aby soud uložil žalovanému zdržet se vstupu na pozemek parc. č. 18/1, zapsaný na LV č. 355 pro obec město P., kat. území Ch., zdržet se odstraňování porostů, jakož i veškerého příslušenství z tohoto pozemku, zdržet se zřizování odstavných parkovacích stání na tomto pozemku a zapojit kabel a elektrický proud na tomto pozemku a zpřístupnit žalobkyni vstup k elektrické a vodovodní přípojce na tomto pozemku a na celý pozemek.

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 4. prosince 1992, č. j. 32 C 348/92-55, žalobě vyhověl.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného usnesením ze dne 17. května 1994, č. j. 17 Co 255/93-77, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vyslovil právní názor, že předběžně je třeba řešit otázku, zda žalobkyně je či není vlastnicí sporného pozemku, tedy zda žalobkyně, případně její právní předchůdci, vlastnické právo k pozemku nabyli vydržením. K tomu mimo jiné uvedl, že pokud by sporný pozemek parc. č. 18/1, původně kat. č. 402, přešel do vlastnictví státu, jeho vydržení by nepřicházelo v úvahu, a to ani podle OZO z roku 1811, ani podle občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., ani podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., a žalobkyně by v takovém případě nebyla věcně aktivně legitimována. Pokud by bylo prokázáno, že sporný pozemek je z majetku P. a. (církevní), platila by podle § 1472 OZO čtyřicetiletá vydržecí doba, takže i kdyby bylo prokázáno držení pozemku právními předchůdci žalobkyně již od roku 1923, vydržecí doba by do konce účinnosti OZO z roku 1811 neproběhla. Uložil soudu prvního stupně, aby otázku vydržení zkoumal z hlediska právní úpravy platné od 1. 1. 1951, a dojde-li k závěru, že k vydržení podle občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. nedošlo, pak aby ji řešil z hlediska § 135a občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. s přihlédnutím k tomu, že v době od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1991 bylo vydržení pozemku možné jen pro stát a vydržitel pozemku měl právo na uzavření dohody o osobním



Soud prvního stupně po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 15. června 1998, č. j. 32 C 348/92-314, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 17. prosince 1999, č. j. 32 C 348/92-487, zamítl žalobu, aby žalovaným bylo uloženo, aby se zdrželi vstupu na pozemek parc. č. 18/1, zapsaný na LV č. 732 pro obec město P. a kat. území Ch., a žalovanému 1) aby bylo uloženo, aby se zdržel odstraňování porostů, jakož i veškerého příslušenství z tohoto pozemku, zdržel se zřizování odstavných a parkovacích stání na tomto pozemku, žalobkyním zpřístupnil vstup k elektrické a vodovodní přípojce na tomto pozemku a na celý pozemek a aby na tomto pozemku zapojil kabel a elektrický proud. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně mimo jiné zjistil, že v katastru nemovitostí je jako vlastník předmětného pozemku parc. č. 18/1 zapsána obec město P. Městská část P. Tento pozemek vznikl rozdělením pozemku parc. č. 18, který spolu s pozemkem parc. č. 17 byl původně podle pozemkové knihy součástí pozemku parc. č. 402, k němuž bylo v deskách zemských, knihovní vložce č. 335, vloženo vlastnické právo pro P. a. Poznámkou z 2. 12. 1920 bylo podle návrhu Farního úřadu v P. z 21. 11. 1920 poznamenáno zabrání státem podle zákona č. 215/1919 Sb. Tato poznámka však byla k 20. 8. 1927 vymazána. Směnnou smlouvou z 20. 2. 1923 A. p. postoupilo V. a A. Ch., právním předchůdcům žalobkyň, část pozemku č. kat. 397 role v kat. území Ch., označenou v situačním plánku připojeném ke smlouvě, za pozemky č. kat. 142 a 149 v kat. území T. Pozemek par. č. 402 pastvina o výměře 4 286 m2 byl uveden v soupisu pozemkového majetku podléhajícího revizi podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, z 13. 1. 1948. Podle hlášení o změně z 24. 2. 1970 byl pozemek parc. č. 402 dosud v užívání JZD R. v Ch. převeden na MNV Ch. jako součást veřejného prostranství. Na podkladě žádosti B. Ch., původní žalobkyně b), o přidělení pozemku parc. č. 19 v Ch. do osobního užívání ke stavbě rodinného domu, k níž je možný přístup přes pozemky parc. č. 17 a 18 (dříve kat. č. 402), a návrhu Útvaru hlavního architekta m. P. z 1. 3. 1984 byla geometrickém plánem č. 224 6.020-145-84 z pozemku parc. č. 18 o výměře 449 m2 oddělena část o výměře 142 m2 a tato byla přičleněna k pozemku parc. č. 19 s původní výměrou 548 m2. Tato změna však v evidenci nemovitostí nikdy nebyla provedena. Darovací smlouvou z 5. 5. 1976 darovala B. Ch. S. Ch. [žalobkyni a)] pozemek kat. č. 397/4 díl a o výměře 808 m2, nyní označenou jako parc. č. 20. B. Ch. nabyla vlastnické právo mj. k pozemku parč. č. 397/4 postupní smlouvou z 13. 5. 1946 od A. Ch. a dědictvím po svém manželovi B. Ch. na podkladě rozhodnutí z 8. 8. 1961, který spoluvlastnický podíl k pozemku nabyl dědictvím po svém otci V. Ch. v roce 1946. Darovací smlouvou z 9. 4. 1986 převedla B. Ch. na V. Ch. pozemek parc. č. 19 o výměře 548 m2. B. Ch. čestným prohlášením z roku 1983 prohlásila, že stavbu plotu na pozemku parc. č. 18 provedla vlastním nákladem v roce 1963. Žádostí ze 7. 4. 1986 žalovaní 1) a 2) požádali o přidělení části pozemku parc. č. 18 a jeho sloučení s pozemkem parc. č. 19 s tím, že na pozemku hodlají postavit rodinný domek. Podle zápisu koordinační komise MNV v P.-M. z 24. 4. 1986 komise projednala žádost B. a S. Ch. o přičlenění pozemku parc. č. 18, který je ve vlastnictví státu, k pozemku parc. č. 20 ve vlastnictví S. Ch. a k pozemku parc. č. 25 ve vlastnictví B. Ch. s tím, že oddělení, případně sloučení pozemků musí být předmětem správního řízení u orgánu územního plánování. Nájemní smlouvou č. 26/92 z 20. 5. 1992 Místní úřad v P.-M. jako vlastník pozemků parcelních čísel 18/1, 18/2 a 18/3 o výměře 449 m2 pronajal označené pozemky žalovanému 1) za účelem zřízení odstavných parkovacích stání s tím, že přes pozemek parc. č. 18/1 je povinen umožnit vstup na přilehlý pozemek parc. č. 20/1 ve vlastnictví žalobkyně a). Podnájemní smlouvou ze 7. 2. 1996 žalovaní 1) a 2) pronajali společnosti S., s. r. o., zastoupené jednatelkou žalovanou 2), část pozemku parc. č. 18/1 k vjezdu a výjezdu na pronajaté pozemky parcelních čísel 25, 26 a 27. Místním ohledáním pozemku parc. č. 18/1 dne 31. 8. 1992 bylo zjištěno, že na pozemku se nachází elektrická přípojka a funkční kohout vodovodního potrubí. Podle tvrzení žalobkyně a), původní žalobkyně b) a nynější žalobkyně b) došlo v šedesátých letech k přestavbě plotu od chodníku a cesty, kdy nový plot byl postaven na stejném místě. Žalovaný 1) naproti tomu uvedl, že plot vybudovaný jeho matkou v roce 1963 byl postaven dále a že jeho matka oplotila i pozemek, který jí nepatřil. Na podkladě učiněných skutkových zjištění soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodu nedostatku aktivní legitimace v tomto sporu, neboť žalobkyně neprokázaly, že vlastnické právo ke spornému pozemku nabyly vydržením. Soud prvního stupně poukázal na to, že právním předchůdcům žalobkyň V. a A. Ch., kteří směnnou smlouvou v roce 1923 nabyli do vlastnictví část pozemku parc. č. 397, označenou v situačním plánku připojeném ke smlouvě, muselo být zřejmé, k jakému pozemku nabyli vlastnictví, a nemohli být v dobré víře, že jim patří i část pastviny parc. č. 402, které se směnná smlouva netýkala. V dobré víře mohli být nejdříve právní nástupci V. a A. Ch. B. a B. Ch., kteří do jejich vlastnických práv vstoupili v roce 1946. Dobrá víra žalobkyň musela skončit již v roce 1976, kdy byl vypracován geometrický plán č. 24640-120-413-76 v souvislosti s vyznačením změn na pozemku parc. č. 397/4, jehož část žalobkyně B. Ch. darovala žalobkyni a), a kdy přihrazení části parc. č. 402 k parc. č. 397/4 muselo být zřejmé. Protože vypracování tohoto geometrického plánu předcházelo darovací smlouvě z 5. 5. 1976, nemohlo jít u žalobkyně a) od počátku jejího vlastnictví pozemku nově označeného jako parc. č. 20 o dobrou víru, že jí patří i část pozemku parc. č. 18. Žalobkyně B. Ch. nemohla nabýt vlastnické právo ke spornému pozemku vydržením z důvodu, že ten byl předmětem revize podle zákona č. 142/1947 Sb. a vydržení věci vůči státu nepřicházelo v úvahu.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyň a žalovaných 1) a 2) rozsudkem ze dne 3. listopadu 2004, č. j. 21 Co 389/2003, 21 Co 390/2003-583, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně s výjimkou jeho právního závěru, že podle § 15 zákona č. 142/1947 Sb. nebylo možno sporný pozemek vydržet. Podle názoru odvolacího soudu by zařazení vydržení pod § 15 citovaného zákona znamenalo ničím neodůvodněný rozšiřující výklad tohoto paragrafu. To ovšem nic nemění na závěru, že žalobkyně vlastnické právo nevydržely z jiných důvodů. Nebylo prokázáno, že by po vyznačení poznámky zamýšleného převzetí předmětného pozemku státem z 20. 4. 1948 došlo k její realizaci, o čemž svědčí zpráva P. a. ze 7. 10. 1994, podle níž jediný dochovaný zápis o převzetí pozemků státem tento pozemek neobsahuje. Jedná se tedy o majetek, k němuž lze vlastnické právo za splnění zákonných podmínek vydržet. Dobrá víra původní žalobkyně b) skončila v roce 1976, kdy byly vypracované nové geometrické plány daných a sousedních pozemků, které předcházely převodu vlastnictví části zaměřovaných pozemků z žalobkyně b) na žalobkyni a). O nedostatku dobré víry původní žalobkyně b) svědčilo i její písemné prohlášení z 10. 1. 1987 ve věci přiznání k dani zemědělské a ze dne 28. 9. 1983, jakož i korespondence ohledně vykoupení jejího pozemku parc. č. 19, v nichž se hovoří o sporném pozemku jako o pozemku státu. Soud prvního stupně tak učinil správný závěr, že žalobkyně nejsou vlastnicemi sporného pozemku a proto se nemohou domáhat zdržení se zásahů do vlastnického práva.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce žalobkyně spatřují v řešení otázky, zda pozemek, který je v pozemkových knihách veden pod dřívějším kat. č. 402 jako církevní půda v majetku P. a., na základě poznámky zamýšleného převzetí v pozemkových knihách podle oznámení z 20. 4. 1948 fakticky převzal stát. Namítají, že skutečnou pravdou ve skutečnosti je, že B. Ch. vložil parc. č. 402/2 nyní 18/1 do ZD, když předtím tento pozemek drželi jeho rodiče z první pozemkové reformy, že tento pozemek byl B. Ch. vydán ZD dne 21. 6. 1993 v době, kdy tato žaloba již běžela od roku 1992, že za tento příděl zaplatil Parc. č. 402/1 nyní stále 402 byla vydána obci Ch. při revizi pozemkové reformy a tento důkaz listinou byl proveden před odvolacím soudem s konstatováním, že parc. č. 18/1 dříve 402/2 byla přidělena B. Ch. a B. Ch. v přídělu, ze který zaplatil nejprve část přídělové ceny a později doplatek přídělové ceny, jak uvedeno, ve výši 8 980,- Kč 6. 10. 1993 s tím, že obci Ch. byl právě ze stejného titulu, tj. také z tzv. přídělu přidělen pozemek parc. č. 402/1 . Žalovaní 4) a 5) proto nejsou vlastníky sporného pozemku. Domnělým důvodem oprávněné držby byla listina z 30. 6. 1973, kterou vyhotovilo ZD A. Ch. a která dokazuje, že B. Ch. vnesl do ZD R. i pozemek parc. č. 402/2 v kat. území Ch. Žalobkyně proto i v roce 1976, kdy byl vyhotoven geometrický plán, byly v dobré víře, že jim pozemek patří. Při vyřizování zemědělské daně v roce 1973 původní druhá žalobkyně uvedla, že je uživatelkou sporného pozemku. O nedostatku její dobré víry nemůže svědčit skutečnost, že v nabídce na vykoupení pozemku parc. č. 19 se hovořilo o sporném pozemku jako o pozemku ve vlastnictví státu, neboť jí šlo o to vyhovění tehdejším pravidlům právního řádu, kdy prodeje pozemků se uskutečňovaly přes stát a s jeho souhlasem . Vytýkají odvolacímu soudu, že i když opakovaly listinné důkazy o tom, že B. Ch. vnesl sporný pozemek jako příděl státu do družstva a šlo tak o řádnou držbu a vlastnictví, odvolací soud to v protokole o jednání neuvedl a otázku vlastnictví pozemku řešil z hlediska vydržení. Navrhly, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Žalovaní 1) až 3) shodně navrhli odmítnutí dovolání s poukazem na nedostatek dobré víry žalobkyň, že jim sporný pozemek patří, kdy sporný pozemek nemohly nabýt vydržením.

Žalovaný 4) navrhl odmítnutí dovolání s tím, že oba soudy věc posoudily v souladu s hmotným právem a že nejsou dány ani dovolací důvody uplatněné v dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu (dále OSŘ ), přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Podle § 134 odst. 1, 2 ObčZ se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví, nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§ 125 ObčZ). Podle § 868 ObčZ pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona (tedy občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) i právní vztahy vzniklé před lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů. Občanský zákoník č. 141/1950 Sb. upravoval nabytí vlastnického práva vydržením v § 115 a násl. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 131/1982 Sb. institut vydržení neznal. Ten byl znovu upraven posledně uvedenou novelou.

Podle § 115 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. vydržením lze nabýt vlastnického práva, nejde-li o nezcizitelné věci, které jsou v socialistickém vlastnictví. Podle § 116 odst. 1 téhož zákona práva vlastnického k věci movité nabude, kdo ji drží oprávněně (§145) a nepřetržitě po tři léta; jde-li o věc nemovitou, je třeba vydržecí doby desetileté a podle odst. 2 kdo nabude oprávněné držby od držitele oprávněného, může si započíst vydržecí dobu předchůdcovu. Držitelem je, kdo s věcí nakládá jako se svou anebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 143). Oprávněným držitelem je držitel, který je ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 145).

Podle § 135a odst. 1, 2 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb. vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§132a odst. 1) movitou věc po dobu tří let. A nemovitou věc po dobu deseti let. Jde-li o pozemek nebo jeho část, který má občan nepřetržitě v držbě po dobu deseti let a k němuž by jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání (§ 199 odst. 1), nabývá vlastnictví k pozemku stát; občan nabývá právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku v rozsahu uvedené v § 200. Podle § 507a odst. 3 ObčZ v tomtéž znění do doby uvedené v § 135a se započítá i doba, po kterou občan nebo jeho právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě před 1. dubnem 1983; tato doba však neskončí dříve než uplynutím jednoho roku od tohoto dne. Podle § 872 odst. 6 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. jde-li o vydržení vlastnického práva k pozemku podle tohoto zákona, kde na základě dosavadních předpisů bylo možné nabýt jen právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemků, může si oprávněná osoba započítat dobu, po kterou její právní předchůdce měl pozemek nepřetržitě v držbě i před účinností tohoto zákona. Z uvedeného vyplývá, že jednou ze základních podmínek vydržení je držba ve smyslu § 132a odst. 1 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb. a podle § 129 a § 130 ObčZ ve znění po novele provedeném zákonem č.509/1991 Sb.

K 1. 1. 1992 mohla žalobkyně a) vydržet vlastnictví ke spornému pozemku sama pro sebe mj. za splnění předpokladu, že před tímto datem nepozbyla dobrou víru, že je vlastnicí tohoto pozemku. Odvolací soud s odkazem na skutková zjištění soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně a) i původní žalobkyně b) pozbyly dobrou víru, že jim sporný pozemek patří, v roce 1976 na podkladě geometrického plánu vyhotovenému k vyznačení změn na parc. č. 397/4, nejpozději pak v roce 1983, kdy vznikly nějaké problémy ve vlastnictví posledně uvedené parcely.

Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR z 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 1068, svazek 15). Dovolací soud neshledal, že by úvahy soudů obou stupňů v otázce, kdy nejpozději skončil eventuálně možný stav dobré víry žalobkyň, byly zjevně nepřiměřené. S ohledem na to, že žalobkyně a) se stala vlastnicí pozemku nyní označeného jako parc. č. 20 na základě darovací smlouvy z 5. 5. 1976, kdy od počátku vlastnictví nebyla v dobré víře, že jí sporný pozemek patří, nemohla nabýt vlastnické právo ke spornému pozemku sama pro sebe vydržením k 1. 1. 1992.

Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně zaujal právní názor, že zákon č. 142/1947 Sb., týkající se revize pozemkové reformy, nebránil původní žalobkyni b) v možnosti vydržet sporný pozemek, neboť nedošlo-li k zamýšlenému převzetí pozemku státem, stát se nestal jeho vlastníkem a pozemek byl způsobilým předmětem eventuálního vydržení. Právní závěr odvolacího soudu, že ani původní žalobkyně b) nemohla sporný pozemek, užívaný již jejími právními předchůdci, nabýt do vlastnictví vydržením s ohledem na dobu pozbytí své dobré víry, že jí pozemek patří, je v rozporu s hmotným právem, neboť se nabízí možnost vydržení pozemku podle občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., který, jak výše uvedeno, stanovil pro vydržení nemovitostí vydržecí dobu desetiletou. Přitom počátek držby sporného pozemku původní žalobkyní b) lze spojovat s dobou, kdy nabyla spolu s manželem vlastnictví k pozemku parc. č. 397/4, tj. s rokem 1946. Právní posouzení věci z hlediska možného vydržení vlastnictví ke spornému pozemku právní předchůdkyní žalobkyň, mající vliv na aktivní legitimaci žalobkyň v tomto sporu, tak činí rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím nesprávným.

Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 3 OSŘ zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. S ohledem na meze přezkumné činnosti dovolacího soudu bude na místě až v dalším znovu otevřeném řízení reagovat na další námitky, jež mohou mít souvislost s meritem daného případu.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. května 2006

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu