22 Cdo 2926/2010
Datum rozhodnutí: 27.03.2012
Dotčené předpisy: § 130 odst. 1 obč. zák., § 19 odst. 3 předpisu č. 92/1991Sb., § 134 odst. 1 o. s. ř.




22 Cdo 2926/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce České státní spořitelny, státního podniku v likvidaci , se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 42, identifikační číslo osoby 00006726, zastoupené JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalované České spořitelně, a. s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, identifikační číslo osoby 45244782, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, o vyklizení nemovitostí a určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 416/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2010, č. j. 16 Co 12/2010-223, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění :
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně a Městský soud v Praze jako soud odvolací opakovaně, poté, co jejich předchozí rozsudky z roku 2007 byly zrušeny, rozhodly o žalobě o vyklizení nemovitostí a o vzájemné žalobě o určení vlastnického práva k nemovitostem, a to k budově č. p. 1841 stojící na parcele č. 1757 v obci Praha, katastrálním území Nové Město, a k této parcele. Stejně jako v předchozích rozhodnutích došly soudy k závěru, že vlastnicí nemovitostí je žalovaná. Proto soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. října 2009, č. j. 28 C 416/2008-175, zamítl žalobu a vyhověl vzájemné žalobě. Jeho rozsudek potvrdil odvolací soud rozsudkem označeným shora.
Když rozhodovaly poprvé, učinily soudy závěr, že žalovaná nabyla vlastnické právo ke sporným nemovitostem na základě schváleného privatizačního projektu při privatizaci podniku žalobce podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. Tento závěr učinily přes zjištění, že nemovitosti nebyly vyjmenovány v seznamu privatizovaného nemovitého majetku, který byl přílohou privatizačního projektu. Dovolací soud ovšem v rozsudku z 17. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1818/2008, dospěl k závěru, že podle zákona č. 92/1991 Sb. ve znění účinném před 13. 8. 1993 nemohl na žalovanou přejít majetek, který nebyl uveden ve schváleném privatizačním projektu nebo v jeho přílohách. Proto zrušil rozsudek odvolacího soudu a ten posléze zrušil i rozsudek soudu prvního stupně.
Oba nalézací soudy se poté zabývaly námitkou žalované, že nemovitosti vydržela. Rozhodly na základě skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně a která soud odvolací považoval za správná: Privatizační projekt pro privatizaci podniku žalobce schválilo Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci 27. 12. 1991. Téhož dne Ministerstvo financí rozhodlo, že vyjímá majetek žalobce ve specifikaci vyplývající z privatizačního projektu a převádí jej na Fond národního majetku ke dni, kdy bude vložen do nově zakládané společnosti (žalovaného), s výjimkou vyjmenovaných nemovitostí, na které byl uplatněn restituční nárok, s tím, že po vypořádání restitučních nároků bude případná zbývající část majetku ČSSP převedena na žalovaného. Žalovaná byla založena 30. 12. 1991 a k tomuto datu byl také vyňatý majetek vložen do jejího základního kapitálu. V zakladatelském plánu (o založení žalované podle zákona č. 104/1990 Sb., o akciových společnostech) z 27. 12. 1991 přitom Fond národního majetku rozhodl, že žalovaná převezme veškerý majetek žalobce. Sporné nemovitosti žalobce nabyl na základě kupní smlouvy z 5. 12. 1991 registrované státním notářstvím téhož dne, restituční nárok na ně uplatněn nebyl. Dále soudy vyšly ze zjištění, že ačkoliv sporné nemovitosti nebyly vyjmenovány v příloze k privatizačnímu projektu, žalovaná je drží od 30. 12. 1991, od počátku byly součástí jejího inventarizovaného majetku, žalovaná o nich řádně účtovala (se svou zůstatkovou hodnotou byly též součástí zahajovací rozvahy žalované), investovala do nich a platila z nich daň.
Oba soudy dospěly na základě uvedených zjištění k závěru, že žalovaná držela nemovitosti v dobré víře, že je jejich vlastníkem, a tudíž vlastnické právo k nim vydržela.
Soud prvního stupně uvedl, že žalovaná byla v přesvědčení , že veškerý majetek vyňatý v rámci privatizace, s výjimkou majetku taxativně uvedeného, přechází do jejího vlastnictví. Dobré víře nasvědčuje dle soudu prvního stupně i to, že s nemovitostmi nakládala jako s vlastními. Žalobce se přitom v rozhodné době za vlastníka nepokládal, resp. se jako vlastník nechoval. Skutečnost, že žalovaná nepodala návrh na zápis vlastnického práva nebo že v nájemních smlouvách s třetími osobami uváděla jako titul nabytí vlastnického práva k nemovitostem kupní smlouvu uzavřenou žalobcem 5. 12. 1991, svědčí podle soudu spíše o nedbalosti žalované, avšak není způsobilá vyvrátit tvrzení o její dobré víře. Námitku žalobce, že žalovaná věděla o absenci nemovitostí v převáděcích listinách , nepovažoval soud za významnou, neboť žalovaná se zřetelem k dalším okolnostem věřila , že nemovitosti v důsledku negativního vymezení nabyla, a z výpovědi svědka Ing. K. je zřejmé, že strany činily pokusy uvedený nedostatek napravit.
Odvolací soud k argumentům soudu prvního stupně doplnil, že orgány státní správy se k žalované chovaly jako k vlastníku. Sám žalobce přitom nejméně do roku 2003 či 2004 vlastnictví žalované nikdy nezpochybnil. Proti skutečnosti, že sporné nemovitosti nebyly zařazeny do příloh privatizačního projektu, postavil skutečnost, že Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci v roce 1996 na žádost žalované doplnilo privatizační projekt o další nemovitosti, jež do něj původně také nebyly zahrnuty. Výpověď svědka Ing. Kohoutka (o níž se mimo jiné opíral soud prvního stupně, avšak na druhou stranu i žalobce) nelze podle odvolacího soudu přeceňovat s ohledem na její obsah a na vysoký věk svědka. Pokud by žalovaná věděla, že ani sporné nemovitosti nejsou zahrnuty do příloh privatizačního projektu, zajisté by o doplnění i o tuto nemovitost požádala. Skutečnost, že její pracovníci uváděli v různých dokumentech jako důvod nabytí nemovitostí kupní smlouvu, není způsobilá vyvrátit dobrou víru žalované, neboť se jedná o velkou banku. Za důležité odvolací soud také považoval, že k závěru o nabytí nemovitostí dospěly původně i soudy obou stupňů, přičemž Ústavní soud ústavní stížnost proti jejich rozsudkům zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť má za to, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení předcházející jeho vydání trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolání považuje za přípustné proto, že odvolací soud posoudil právní otázky, na nichž založil svůj rozsudek, jinak, než jak jsou řešeny v judikatuře Nejvyššího soudu, a jelikož odvolací soud řešil, resp. měl řešit, otázky, které v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyly řešeny. Z dovolání lze vyčíst tyto konkrétní důvody přípustnosti dovolání:
I. Odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu považoval za rozhodné subjektivní přesvědčení žalované namísto objektivních okolností dobré víry a navíc
II. přesvědčení žalované zaměnil za přesvědčení bývalého člena jejího představenstva či jejích blíže nespecifikovaných zaměstnanců. Žalobce přitom formuloval jako dosud v judikatuře Nejvyššího soudu nevyřešenou otázku, zda přesvědčení jednoho člověka v rámci právnické osoby je její dobrou vírou.
III. Odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu dospěl k závěru o vydržení přesto, že žalovaná se chopila držby sporných nemovitostí bez jakéhokoliv písemného dokladu o nabytí vlastnictví; takto podle žalobce nemohla být v dobré víře, a to ani v případě, že byla přesvědčena, že jí k nabytí postačuje privatizační rozhodnutí.
IV. Odvolací soud řešil, resp. měl řešit, dosud v judikatuře Nejvyššího soudu nevyřešenou otázku, zda má při hodnocení dobré víry význam, že držby se chopil peněžní ústav, na nějž se vztahují ty nejpřísnější standardy, co se týká vnitřní organizace, hospodaření či kontrolních mechanismů, včetně dodržování právních předpisů, a po němž je třeba žádat více opatrnosti než např. po fyzické osobě se základním vzděláním. Žalobce přitom považuje za důležité, že šlo o privatizaci významného státního majetku.
V. Žalovaná porušila zákon č. 265/1992 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 1993 do 13. 8. 1993 (žalobce měl zřejmě na mysli zákon č. 92/1991 Sb.), podle něhož měla zahájit řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. V této souvislosti žalobce považuje za dosud v judikatuře Nejvyššího soudu nevyřešenou otázku, zda může být v dobré víře ten, kdo poruší právní předpisy, v důsledku čehož nezjistí nedostatek zápisu v evidenci nemovitostí.
VI. Odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu dospěl k závěru o dobré víře navzdory tomu, že žalovaná v různých listinách jako titul vlastnictví sporných nemovitostí uváděla kupní smlouvu, kterou neuzavřela ona, nýbrž žalobce.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou. Po té zkoumal, zda jsou dány žalobcem označené důvody přípustnosti dovolání proti napadenému rozsudku, a dospěl k závěru, že nejsou.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
K jednotlivým okolnostem, jimiž žalobce odůvodnil přípustnost dovolání, Nejvyšší soud uvádí:
Ad I. Žalobci je třeba dát za pravdu, že dobrá víra se zřetelem ke všem okolnostem , požadovaná k vydržení ustanovením § 130 odst. 1 obč. zák., je kategorií objektivní (správněji vnější ), nikoliv subjektivní (správněji vnitřní ). S mylným přesvědčením držitele ji nelze ztotožnit. Není rozhodující, že držitel jednal na základě nesprávné představy o skutečnosti (omyl skutkový) nebo o právu (omyl právní). Rozhodující je, zda za daných okolností skutečnost nebo právo znát měl. V dobré víře je ten, kdo jedná v omylu (skutkovém či právním), který je omluvitelný, neboli jinými slovy kdo jedná s obvyklou opatrností, kterou po něm lze za daných okolností požadovat. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy, č. 11/1997, s. 587, rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný pod č. C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen Soubor ), rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003, uveřejněný v Souboru pod č. C 1966, rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1462/2006, uveřejněný v Souboru pod č. C 5216, nebo rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1330/2006, uveřejněný v Souboru pod č. C 5225.
Odvolací soud a podobně soud prvního stupně skutečně ve svých rozhodnutích charakterizovaly dobrou víru jako kategorii subjektivní. Tak odvolací soud jako psychický stav a vnitřní přesvědčení, soud prvního stupně jako přesvědčení držitele, že je vlastníkem, použiv na jiném místě i slovo věřila . Přesto však oba soudy správně odpověděly na otázku, zda za daných okolností bylo omluvitelné, aby se žalovaná (osoby za ni jednající) domnívala, že v procesu privatizace nabyla sporné nemovitosti. To je patrné nejen z konstatování odvolacího soudu, že tvrzení držitele musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých se dá soudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou dobu vydržení odůvodněné , ale vůbec z myšlenkového postupu obou soudů. Závěr o stavu mysli žalované, ovšem toliko pravděpodobnostní, by soudy musely dovozovat především z poznatků o chování žalované. Soudy se však soustředily na objektivní okolnosti procesu privatizace, nikoliv na žalovanou a její chování (tedy nikoliv na subjekt), a z takovýchto okolností lze stav mysli žalované rekonstruovat těžko. Okolnosti procesu privatizace neumožňují ani tak odpověď na otázku, o čem žalovaná byla přesvědčena , jako spíše odpověď na otázku, o čem musela být přesvědčena proto, že kdokoli na jejím místě by byl přesvědčen. Jinými slovy, umožňují odpověď na otázku, zda přesvědčení bylo omluvitelné. Právě takovou odpověď soudy, přes zavádějící dikci, zjevně odůvodnily.
Ad II. Otázka, zda přesvědčení jednoho člověka v rámci právnické osoby je její dobrou vírou, přípustnost dovolání založit nemůže, protože, jak výše řečeno, odvolací soud přesvědčení osoby jednající za právnickou osobu s dobrou vírou právnické osoby neztotožnil.
Ad III. Zde žalobce opomíjí, že sice dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo, avšak to neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je (rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, uveřejněný v Souboru jako C 1067). Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (rozsudek Nejvyššího soudu z 24. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 8/2001, s. 270).
Podstata otázky dobré víry je v daném případě v posouzení právních aktů, na jejichž základě se žalovaná chopila držby nemovitostí a měla nabýt jejich vlastnictví. Posuzování dobré víry se tu koncentruje do otázky, zda bylo omluvitelné, aby žalovaná (resp. její představitelé) považovala tyto akty za právní titul nabytí vlastnictví ke sporným nemovitostem. Tato otázka se pak rozpadá na dvě otázky dílčí. Prvou je otázka výkladu obsahu právních aktů, druhou pak otázka výkladu právní úpravy a jejích požadavků na nabytí vlastnického práva. V obou případech jde tedy o problém právního omylu a jeho omluvitelnosti.
Pokud se týče prvé otázky, je třeba poukázat zejména na nejednoznačnost formulace v rozhodnutí ministra financí ČR z 27. 12. 1991 o vyjmutí majetku žalobce ve specifikaci vyplývající z privatizačního projektu , zároveň však s výjimkou vyjmenovaných nemovitostí, na které byl uplatněn restituční nárok s tím, že po vypořádání restitučních nároků bude případná zbývající část majetku ČSSP převedena na žalovaného. Prvá část formulace vymezuje vyjímaný majetek odkazem na privatizační projekt, druhá část naznačuje vyjmutí veškerého majetku, s výjimkou toho, na nějž byl uplatněn restituční nárok.
Druhou otázkou je, zda bylo omluvitelné, aby se žalovaná domnívala, že podle právní úpravy nabude vlastnické právo i k těm věcem, které nebyly uvedeny v příloze privatizačního projektu, přestože pro určení rozsahu privatizovaného majetku měl zásadní význam právě privatizační projekt.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněném v Souboru jako C 1068), a poté opakovaně v rozhodnutích dalších konstatoval, že otázku existence dobré víry držitele přezkoumá jen v případě, kdyby úvahy soudů v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené. Úvaha, zda konkrétní zjištěné okolnosti dovolují závěr o dobré víře, náleží soudům nalézacím.
Úvahu odvolacího soudu, ani úvahu soudu prvního stupně, z níž soud odvolací vycházel, dovolací soud zjevně nepřiměřenou neshledává.
Jak soudy zjistily, z jednotlivých právních aktů, jimiž byla privatizace tvořena, vyplývá, že záměrem zúčastněných byla privatizace veškerého majetku žalobce, kromě majetku nárokovaného podle restitučních předpisů, a jeho vklad do základního kapitálu žalované. Tento záměr byl též v jednotlivých dokumentech vyjádřen, avšak nejednoznačně (pročež nedošlo k převodu vlastnického práva ke sporným nemovitostem). V souladu s tímto záměrem, jak dále soudy zjistily, se obě strany v následujících letech (déle než po vydržecí dobu) chovaly, jakoby k převodu vlastnického práva došlo. O převodu byly původně přesvědčeny dokonce i oba nalézací soudy.
Dovolací soud v rozsudku z 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, uveřejněném v Souboru jako C 1481, uvedl: Právní omyl držitele, vycházející z neznalosti jednoznačně formulovaného ustanovení občanského zákoníku platného v době, kdy se držitel ujímá držby, není omluvitelný. Podobně v rozsudku z 22. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3000/2008, uveřejněném v Souboru jako C 6528, uvedl, že právní omyl je omluvitelný, jestliže se držitel nemusel omylu vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti případu po každém požadovat (může jít např. o nejasné znění zákona). O nejasné znění zákona jde i v případě, že obsah právní normy nevyplývá jasně ze znění zákonného ustanovení, ale z výkladu provedeného rozhodnutím či stanoviskem publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; zásada, že neznalost zákonů neomlouvá, se nevztahuje na znalost judikatury.
V daném případě šlo právě o to, že právní akty, na jejichž základě se žalovaná chopila držby, neměly jasné znění. Pokud jde o znění právní úpravy, zákona č. 92/1991 Sb., pak je třeba vidět, že počátek devadesátých let minulého století byl dobou hluboké a rychlé reformy právního řádu. Uvedený zákon, podle nějž v daném případě privatizace probíhala, byl přitom schválen 26. 2. 1991 s účinností od 1. 4. 1991, tedy jen několik měsíců před spornou privatizací. Lze proto předpokládat velmi obtížnou orientaci osob v právní úpravě privatizace a nabývání vlastnického práva.
Nelze odhlédnout ani od toho, že ač na to nalézací soudy výslovně nepoukázaly omyl žalované byl vyvolán orgány státu (případně žalobce), neboť to byly ony, kdo nedostatečně formuloval jednotlivé právní akty a kdo žalované předal sporné nemovitosti. K tomu lze připomenout rozsudek z 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4484/2007, uveřejněný v Souboru jako C 7481, v němž dovolací soud uvedl, že právní omyl držitele může být omluvitelný i proto, že byl vyvolán státním orgánem.
Dále je třeba vzít zřetel na názor vyjádřený Ústavním soudem v nálezu z 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10, podle kterého neobstojí jako ústavně konformní názor, že neuvedení nemovitosti ve smlouvě znamená paušálně (absolutně) nemožnost dobré víry, že sporné nemovitosti byly převedeny.
V potaz je konečně třeba vzít § 130 odst. 1, věta druhá, obč. zák., podle nějž se má v pochybnostech za to, že držba je oprávněná.
Jestliže za těchto okolností soudy dospěly k závěru byť jej takto výslovně neformulovaly že bylo omluvitelné, pokud se žalovaná domnívala, že nabyla vlastnické právo ke sporným nemovitostem, pak jejich úvaha není zjevně nepřiměřená.
Ad IV. Odpověď na otázku, zda má být dobrá víra u právnických osob, resp. u osob určitého typu (např. bank), posuzována přísněji než u jiných osob, nemůže ovlivnit úspěch dovolání žalobce, a proto ani nemůže založit jeho přípustnost.
Je pravdou, že nalézací soudy se výslovně k uvedené otázce nevyjádřily a na zvláštní povahu žalované (banka) při hodnocení dobré víry výslovně nevzaly zřetel. Dovolací soud však má za to, že pokud nalézací soudy za výše uvedených, specifických okolností nepovažovaly zvláštní povahu žalované za významnou, nečiní to jejich úvahu o dobré víře zjevně nepřiměřenou. Totéž lze říci k žalobcově poznámce, že v daném případě šlo o privatizaci významného státního majetku.
Ad V. Otázka, zda může být v dobré víře ten, kdo poruší právní předpisy (tím, že nepodá návrh na vklad vlastnického práva požadovaného zákonem č. 92/1991 Sb. v době od 1. 1. 1993 do 13. 8. 1993), v důsledku čehož nezjistí nedostatek zápisu v evidenci nemovitostí, přípustnost dovolání nezakládá, neboť, jak vyplyne z následujícího, vychází z nesprávného předpokladu, že k nabytí vlastnictví bylo žalované třeba vkladu do katastru nemovitostí.
Je pravdou, že při zkoumání dobré víry je třeba vzít v úvahu, zda právní úprava v době uchopení držby vyžadovala pro nabytí vlastnického práva ingerence státního orgánu, přičemž přichází v úvahu vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí nebo registrace nabývacího titulu státním notářstvím podle zákona č. 95/1963 Sb. Vzhledem k tomu je třeba k upozornění, jež dovolací soud uvedl v předchozím zrušovacím rozsudku nad rámec odůvodnění , totiž že podle § 19 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném do 27. 2. 1992, byla k nabytí vlastnického práva k nemovitostem vyžadována registrace podle zákona č. 95/1963 Sb., doplnit následující:
Podle uvedeného ustanovení v jeho původním znění platilo, že k nabytí vlastnického práva k nemovitostem se vyžaduje registrace podle zvláštních právních předpisů. S účinností od 28. 2. 1992 bylo ovšem ustanovení zákonem č. 92/1992 Sb. změněno. Podle jeho nového znění platilo, že vlastnické právo k věcem z privatizovaného majetku přechází na nabyvatele dnem sjednané účinnosti smlouvy nebo při vkladu dnem vzniku obchodní společnosti; registrace podle zvláštních předpisů se nevyžaduje. Je proto otázkou, zda registraci podléhaly i ty právní akty, které byly uskutečněny před 28. 2. 1992. Při nedostatku přechodných ustanovení zákona č. 92/1992 Sb. lze odpověď na ni nalézt v judikatuře reagující na analogické situace, kdy právní jednání směřující k převodu nemovitosti bylo uskutečněno před tím, než zákon zrušil podmínku nabytí vlastnického práva v podobě ingerence státního orgánu.
V usnesení z 9. 12. 1993, sp. zn. 15 Co 410/1993, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/1996, Krajský soud v Praze konstatoval, že nedošlo-li k nabytí vlastnictví k nemovitosti na základě trhové smlouvy, uzavřené ještě za účinnosti obecného zákoníku občanského z roku 1811, a to pro nedostatek intabulace uvedené smlouvy do pozemkové knihy, potom byla-li tato smlouva platně uzavřena a nedošlo-li k jinému právnímu úkonu, který by ji rušil nebo měnil, došlo podle ní po účinnosti následujícího občanského zákoníku (zákona č. 141/1950 Sb.) k nabytí vlastnictví k nemovitosti již i bez zápisu do pozemkové knihy. Stejný názor pak byl vysloven v rozsudku Vrchního soudu v Praze z 30. 6. 1995, sp. zn. 3 Cdo 345/93, uveřejněném tamtéž pod č. 27/1996, a v rozsudku Nejvyššího soudu z 26. 4. 2000, sp. zn. 33 Cdo 267/98, uveřejněném v časopisu Soudní rozhledy, č. 12/2000, s. 370. Na podobnou situaci reagovaly a na citovaná rozhodnutí odkazovaly rozsudek Nejvyššího soudu z 2. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 122/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44/2003, a rozsudek z 7. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1405/2004, uveřejněný v Souboru pod č. C 2966.
Prve uvedená rozhodnutí byla založena na úvaze, že obecněji vyjádřeno pokud za účinnosti starého zákona k nabytí vlastnického práva na základě právního jednání nedošlo, řídil se vznik vlastnického práva podle zákona nového; jestliže právní jednání splňovalo podmínky nového zákona, došlo dnem jeho účinnosti k nabytí vlastnického práva.
Ke stejnému závěru vede též úvaha, že by bylo proti smyslu nového zákona, kdyby i u právních jednání, u nichž za účinnosti starého zákona nedošlo k ingerenci státního orgánu, muselo k ingerenci dojít, přestože nový zákon ji pro stejná jednání, lišící se toliko pozdějším datem, nepožaduje. Jinak by tomu bylo, kdyby ingerence státního orgánu byla v novém zákoně nahrazena jinými požadavky a před tím učiněné právní jednání by je nesplňovalo. To zjevně není tento případ.
K nabytí vlastnického práva ke sporným nemovitostem tedy nebyla nutná registrace podle zákona č. 95/1963 Sb. Žalovaná by k nemovitostem nabyla vlastnické právo kdyby byly uvedeny v privatizačním projektu dnem účinnosti zákona č. 92/1992 Sb., tj. 28. 2. 1992. Nemá proto již smysl uvažovat, zda dobrou víru žalobkyně zpochybňuje nedostatek návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, jímž posléze, v době od 1. 1. 1993 do 12. 8. 1993 (viz zákony č. 264/1992 Sb. a 210/1993 Sb.), bylo nabytí vlastnického práva podmíněno. Žalovaná by v této době již byla vlastníkem, a tudíž by se na ni nově stanovená podmínka nevztahovala. Proto ani není významné, kdo byl po vydržecí dobu v katastru nemovitostí zapsán.
Ad VI. Skutečnost, že žalovaná uváděla v různých listinách jako právní titul svého vlastnictví kupní smlouvu, kterou neuzavřela, hodnotil soud prvního stupně jako nedbalost a odvolací soud k ní podobně uvedl, že žalovaná je velkou bankou (pročež zřejmě podle odvolacího soudu neměla o všem dostatečný přehled). Tato nedbalost ale není nedbalostí vedoucí k mylnému přesvědčení o nabytí vlastnického práva. Nedbalost při péči o domněle nabyté vlastnictví není totéž, co nedbalost při jeho nabývání. Proto ani zde není dán žalobcem namítaný rozpor napadeného rozsudku s judikaturou dovolacího soudu jakožto důvod přípustnosti dovolání.
Dovolací soud uzavírá, že napadený rozsudek není v rozporu s jeho judikaturou (viz odůvodnění ad I., III. a VI.), ani neřeší či nevyvolává otázky v judikatuře dosud nevyřešené a pro toto řízení významné (viz odůvodnění ad II., IV. a V.). Nemá tudíž zásadní právní význam, a proto dovolací soud dovolání proti němu podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
K námitkám ohledně vad řízení (z nichž některé se shodovaly s některými z námitek uvedených výše) podotýká, že dle výslovného ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. k nim, stejně jako k pochybením odvolacího soudu ve skutkovém zjištění, nemůže být při posuzování zásadního právního významu napadeného rozsudku přihlíženo.
Podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud rozhodl též o nákladech dovolacího řízení, avšak právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků, neboť úspěšné žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. března 2012


JUDr. František Balák
předseda senátu