22 Cdo 2921/2007
Datum rozhodnutí: 16.04.2008
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 2921/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Z. k. d. P., proti žalované České republice Ú. p. z. s. v. v. m., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Plzeň jih pod sp. zn. 6 C 161/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. dubna 2007, č. j. 15 Co 132/2007-85, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Plzeň jih (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 5. ledna 2007, č. j. 6 C 161/2006-36, určil, že žalobce je vlastníkem nemovitosti pozemku st. p. č. 74 zastavěná plocha a nádvoří, zapsaném na listu vlastnictví č. 9 pro obec S., k. ú. S. n. Ú. u Katastrálního úřadu pro P. kraj, Katastrální pracoviště N. , a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 4. dubna 2007, č. j. 15 Co 132/2007-85, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce je vlastníkem předmětného pozemku, neboť vlastnické právo nabyl ze zákona podle § 879c odst. 1 občanského zákoníku (dále ObčZ ) transformací práva trvalého užívání na právo vlastnické, když požádal o změnu práva ve lhůtě stanovené § 879c odst. 4 ObčZ. Zákon č. 229/2001 Sb. sice ustanovení § 879c až § 879e ObčZ zrušil, ale byl zrušen nálezem Ústavního soudu z 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/2002, a tím se obnovil stav uvedenými ustanoveními založený.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále OSŘ ) a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Vznáší dovolací námitky totožné s těmi, které jako žalovaná uplatňovala, a dovolací soud posuzoval, ve věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo 2205/2005. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou a včas, nejprve posoudil přípustnost dovolání, neboť podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jen pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci nemá ve smyslu § 237 odst. 3 OSŘ po právní stránce zásadní význam, a proto je dovolání žalované nepřípustné. Napadené rozhodnutí je v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, který se týkal obdobného předmětu řízení a jehož účastnicí byla rovněž dovolatelka jako žalovaná. Toto rozhodnutí je publikováno na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz a pod C 4660 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck. Ústavní stížnost, kterou dovolatelka proti uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu podala, Ústavní soud usnesením ze dne 20. listopadu 2007, sp. zn. II. ÚS 755/06, odmítl s odůvodněním, že zrušením části zákona č. 229/2001 Sb. nálezem Ústavního soudu ze dne 9. března 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/2002, publikovaným pod č. 278/2004 Sb., došlo k rehabilitaci ustanovení § 879c až § 879e ObčZ a uvedenou derogací se obnovil stav založený těmito ustanoveními. Proto Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 OSŘ za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že úspěšnému žalobci náklady, na jejichž náhradu by měl vůči žalované právo, nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. dubna 2008

JUDr. Marie R e z k o v á

předsedkyně senátu