22 Cdo 2915/2007
Datum rozhodnutí: 17.09.2008
Dotčené předpisy: § 243b odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 2915/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Zrůsta ve věci žalobce Č. z. s., z. o. v D. D. zastoupenému advokátem, proti žalovanému Z., s. p. v likvidaci, zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 4 C 1525/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. listopadu 2006, č. j. 14 Co 11/2006-122, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Břeclavi (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 27. dubna 2005, č. j. 4 C 1525/97-95, určil, že žalobce je vlastníkem objektu jiné stavby bez čísla popisného a čísla evidenčního, nacházejícího se na pozemku st. parc. č. 687/1, zapsaného na listu vlastnictví č. 1006 pro obec a kat. území D. D. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že hospodářskou smlouvou ze 14. 7. 1987 převedla předávající organizace Z., p. s. o., B. na přejímající organizaci Český zahrádkářský svaz, základní organizaci v D., k 1. 8. 1987 správu majetku, a to základní prostředky inventárního čísla 11 306, pozemek parc. č. 687 správně o výměře 11 a 33 m2, zastavěná plocha 219 m2 v kat. území D. a kapsový výtah inventárního čísla 414 za cenu 22 371,- Kč. Podle žalobce předmětný objekt byl původně evidován pod inventárním číslem 11 306. Téhož dne došlo mezi účastníky hospodářské smlouvy k uzavření dohody o bezplatném užívání nebytových prostor, kterou žalobce přenechal žalovanému do užívání skladovací prostory, a to levou polovinu skladu o výměře 200 m2 s rampou a celou kanceláří do roku 2010 a s tím, že od roku 2011 bude účtováno nájemné. Na výpisu z listu vlastnictví č. 164 z 5. 9. 1988 je žalobce veden jako vlastník skladu na pozemku st. parc. č. 687 o výměře 1133 m2 na základě hospodářské smlouvy ze 14. 7. 1987. V katastru nemovitostí je žalobce podle výpisu z listu vlastnictví č. 164 z 19. 12. 2003 veden jako vlastník pozemku st. parc. č. 687/1 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 1059 m2 podle hospodářské smlouvy ze 14. 7. 1987. Jako vlastník budovy bez čísla popisného a evidenčního na pozemku st. parc. č. 687/1 je v katastru nemovitostí podle výpisu z listu vlastnictví č. 1006 vedena Česká republika s právem hospodaření žalovaného s majetkem státu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že hospodářskou smlouvou nedošlo k převodu vlastnictví, což odůvodnil tím, že ve smlouvě byl přeškrtnut § 349 hospodářského zákoníku, pojednávající o převodu vlastnictví národního majetku, i slovo vlastnictví pod bodem 1. a 2. smlouvy, a že smlouva je neplatná, neboť převáděný majetek nebyl dostatečně individualizován a konkretizován, pokud byl uveden inventárním číslem 11 306. Podle názoru soudu prvního stupně žalobce však vlastnictví k předmětné nemovitosti nabyl vydržením.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 16. listopadu 2006, č. j. 14 Co 11/2006-122, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud doplnil dokazování opakováním listinných důkazů a nad skutková zjištění učiněná již soudem prvního stupně dále zjistil, že z textu hospodářské smlouvy ze 14. 7. 1987 je zřejmé proškrtání křížky psacím strojem textu (§ 349 hospodářského zákoníku) a textu nad tímto řádkem o převodu vlastnictví národního majetku , a to přesto, že z předložené kopie listiny pořízené průklepem přes kopírovací papír je patrno, že došlo k posunu listin, avšak délka a umístění proškrtané části odpovídá právě uvedenému textu . Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce nenabyl vlastnické právo k předmětné stavbě hospodářskou smlouvou ze 14. 7. 1986, č. 270/87, neboť ze smlouvy nevyplývá projev vůle stran převést vlastnictví k označeným věcem, ale pouze správu národního majetku, tedy při zachování vlastnictví státu. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně však nesprávně posoudil otázku vydržení vlastnictví k předmětné nemovitosti žalobcem. Odvolací soud se postavil na stanovisko, že žalobce nenabyl vlastnictví k předmětné nemovitosti vydržením z důvodu nedostatku jeho dobré víry, že je jejím vlastníkem a nakládá s ní jako s vlastní. Uvedl, že z obsahu označené hospodářské smlouvy jednoznačně vyplývá, že se převádí pouze správa národního majetku, nikoli vlastnické právo, když údaje o převodu vlastnictví jsou na všech místech formuláře smlouvy zaškrtány a jsou ponechány údaje o převodu správy národního majetku. I kdyby bylo nepochybné, že předmětem této smlouvy byl tvrzený objekt skladu, žalobce by z takové smlouvy objektivně nemohl mít žádné pochybnosti o tom, že nenabývá vlastnictví, nýbrž pouze právo správy národního majetku. Tomu také nasvědčuje smlouva o bezplatném užívání nebytových prostor ze 14. 7. 1987, z jejíhož obsahu je zcela zřejmé, že žalobce nenakládá s převáděnými věcmi jako se svým vlastnictvím, ale naopak podle vyhlášky č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku, a to výslovně ve smlouvě citovaného ustanovení § 13 odst. 1 této vyhlášky a § 348 hospodářského zákoníku, tedy o dočasném užívání národního majetku, to znamená jako s majetkem státu a nikoli s majetkem žalobce . Odkaz soudu prvního stupně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze 16. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1774/2004, není případný, neboť toto rozhodnutí vychází ze skutečnosti, že v použitém formuláři hospodářské smlouvy nebyly přeškrtány údaje týkající se převodu správy či převodu vlastnictví národního majetku.

Proti rozhodnutí odvolací soudu podal žalobce dovolání výslovně z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, podle obsahu dovolání ale také z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítl, že odvolací soud závěr o nedostatku dobré víry žalobce odůvodnil tím, že na všech místech formuláře hospodářské smlouvy byly pasáže o převodu vlastnictví národního majetku zaškrtány. Tato skutečnost však ze smlouvy takto nevyplývala, neboť ve formulářovém předtisku smlouvy došlo při průklepu přes kopírovací papír k posunu listin, což zjistil i odvolací soud. Žalobce nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že si měl být vědom toho, že je přeškrtnuta formulace převodu vlastnictví a ponechána formulace převodu správy národního majetku. Závěr odvolacího soudu je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze 16. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1774/2004, neboť posun proškrtání je lépe vyložit tak, že příslušné pasáže formuláře proškrtány nebyly, když není jednoznačně zřejmé, které části formuláře měly být proškrtány . Ve prospěch dobré víry žalobce svědčí skutečnost, že společenské organizace nemohly být subjektem správy národního majetku, nemohly uzavřít smlouvu o převodu takové správy, ale mohly uzavírat pouze smlouvy o převodu vlastnictví, a že žalovaný nikdy nezpochybnil vlastnictví žalobce k pozemku parc. č. 687, založené hospodářskou smlouvou ze 14. 7. 1987. Při uzavírání smlouvy o dočasném užívání národního majetku žalobce vystupoval z pozice vlastníka nemovitosti, nikoli jeho správce. Žalobce předmětnou nemovitost užívá do současné doby jako její výlučný vlastník se všemi právy a povinnostmi. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání s tím, že odvolací soud otázku vydržení vlastnictví k předmětné nemovitosti žalobcem posoudil zcela správně.

Nejvyšší soud ČR (dále Nejvyšší soud ) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále OSŘ ), přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a vznesených námitek a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném v Souboru pod C 8, svazek 1, dovodil, že za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až 135 OSŘ. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího . Pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné v Souboru pod C 638, svazek 8). Uvedené právní závěry jsou zcela použitelné pro posouzení dovolacího důvodu nyní podle § 241a odst. 3 OSŘ.

Soudy obou stupňů učinily shodné skutkové zjištění o obsahu formuláře hospodářské smlouvy ze 14. 7. 1987, a to, že v označené smlouvě je psacím strojem křížky proškrtán text o převodu vlastnictví národního majetku a § 349 hospodářského zákoníku a pod body 1. a 2. smlouvy slova vlastnictví , a odvolací soud dále, že délka a umístění proškrtané části na předložené kopii smlouvy pořízené průklepem přes kopírovací papír odpovídá uvedenému textu a svědčí o tom, že došlo při vyhotovení smlouvy k posunu listin. Tato skutková zjištění významná pro posouzení věci z hlediska hmotného práva mají oporu v provedeném dokazování, tj. důkazu listinami hospodářských smluv ze 14. 7. 1987.

Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Právnímu posouzení věci odvolacím soudem, že žalobce nenabyl vlastnictví k předmětné nemovitosti vydržením (§ 134 ObčZ) z důvodu nedostatku jeho dobré víry o tom, že mu tato věc patří (§ 130 odst. 1 ObčZ), nelze nic vytknout, neboť vychází z výše uvedeného skutkového zjištění a je jeho logickým důsledkem. Je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 2001). Proškrtání formuláře předmětné hospodářské smlouvy bylo provedeno v takovém rozsahu, že oběma účastníkům smlouvy muselo být objektivně zřejmé, že v daném případě nejde o převod vlastnictví, ale o převod správy národního majetku (§ 347 hospodářského zákoníku). O převodu správy se ostatně hovoří ve smlouvě i pod bodem 3. Z obsahu smlouvy nevyplývá nic pro závěr, že vůlí účastníků smlouvy byl převod vlastnictví a nikoli převod správy národního majetku. Na závěru o nedostatku dobré víry žalobce o tom, že mu věc patří, jako jednoho ze základních předpokladů nabytí vlastnictví vydržením, nemůže nic změnit jeho osobní přesvědčení o nabytí vlastnictví k předmětnému objektu, ani další jím vznesené námitky v dovolání.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které má oporu v provedeném dokazování, a že odvolací soud věc posoudil po právní stránce správně. Proto je správný i dovoláním napadený rozsudek a dovolání žalobce muselo být podle § 243b odst. 2 OSŘ zamítnuto.

Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ). Náklady vzniklé žalovanému představují odměnu advokáta za jeho zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 10 000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 17. září 2008

JUDr. František B a l á k ,v. r.

předseda senátu