22 Cdo 2913/2015
Datum rozhodnutí: 06.10.2015
Dotčené předpisy: § 149 odst. 2,3 obč. zák., § 150 odst. 3 obč. zák.



22 Cdo 2913/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Bc. G. M. , zastoupené Mgr. Renatou Wachtlovou, advokátkou se sídlem v Hořovicích, Pražská 346/33, proti žalovanému Ing. V. M. , zastoupenému Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 51/39, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 18 C 14/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. března 2015, č. j. 26 Co 521/2014-285, ve znění opravného usnesení ze dne 27. května 2015, č. j. 26 Co 521/2014-339, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 21 392,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně Mgr. Renaty Wachtlové, advokátky se sídlem v Hořovicích, Pražská 346/33.
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Berouně (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 10. září 2014, č. j. 18 C 14/2013-233, ve znění opravného usnesení ze dne 27. května 2015, č. j. 18 C 14/2013-335, ve výroku I. přikázal ze zaniklého společného jmění manželů do výlučného vlastnictví žalobkyně položky uvedené v tomto výroku, ve výroku II. přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného položky uvedené v tomto výroku, ve výroku III. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání podílu ze zaniklého společného jmění manželů částku ve výši 433 817,88 Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku a ve výroku IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 18. března 2015, č. j. 26 Co 521/2014-285, ve znění opravného usnesení ze dne 27. května 2015, č. j. 26 Co 521/2014-339, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání podílu ze společného jmění manželů částku 400 653 Kč do 1 roku od právní moci rozsudku, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí z části na právní otázce, která doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena, a z části na otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaný nejdříve rozsáhle shrnuje dosavadní průběh řízení a vyjadřuje se k jeho průběhu. Nesprávné právní posouzení představuje podle žalovaného především to, jakým způsobem se odvolací soud vypořádal s důkazním návrhem v podobě znaleckého posudku předloženého v rámci odvolacího řízení žalovaným, jehož provedení odvolací soud nepřipustil. Nevyřešenou právní otázkou je, zda soud může vzít v řízení o vypořádání společného jmění manželů za svá shodná tvrzení účastníků podle § 120 odst. 3 občanského soudního řádu ohledně ceny nemovitostí, a to zejména s ohledem na případné zkrácení věřitelů. Žalovaný v této souvislosti vyslovuje přesvědčení, že otázka hodnoty věcí, které jsou vypořádávány v rámci zaniklého společného jmění manželů, je bezpochyby otázkou právní, a proto je uplatnění § 120 odst. 3 občanského soudního řádu vyloučeno. To je podtrženo tím, že u společného jmění manželů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahů mezi účastníky a při vypořádání je třeba vycházet ze stavu věci v době zániku společného jmění manželů, avšak z ceny v době prováděného vypořádávání. Dovolatel dále nesouhlasí s tím, že jím předložený znalecký posudek je nepřípustným důkazem ve smyslu § 205a písm. f) občanského soudního řádu, neboť až do rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo v posuzované věci až do samotného vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně zřejmé, na jakých zjištěních soud postaví své rozhodnutí. Doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena ani otázka, zda a nakolik odvolací soud v písemném vyhotovení rozsudku může odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, resp. zda je správný takový procesní postup, kdy se odvolací soud s námitkami jednoho z účastníků vypořádá pouze tak, že je jako nedůvodné odmítne s odůvodněním, které toliko přebírá odůvodnění soudu prvního stupně. Žalovaný následně upozorňuje na některé části rozhodnutí, v nichž odvolací soud de facto opisuje rozhodnutí soudu prvního stupně, přitom nemá oporu ve spisovém materiálu a v provedeném dokazování. To se týká například vnosu žalobkyně do zaniklého společného jmění manželů či žalovaným tvrzeného společného závazku obou účastníků ve výši 143 691 Kč vůči paní J. M. Odvolací soud zcela rezignoval na jakékoliv konkrétní vypořádání se s námitkami žalovaného, obecně odkázal do odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, k jednotlivým námitkám v podstatě pouze uvedl, že nejsou důvodné, a přepsal závěry soudu prvního stupně i se všemi disproporcemi . Takový postup je však v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. S ohledem na uvedené proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že žalovaný nesouhlasí s hodnotou nemovitosti, která připadla žalobkyni, avšak u ostatních nemovitostí, na jejichž hodnotě, se účastníci shodli a které připadly žalovanému, nic nenamítal. Rozporování hodnoty věci přitom není výtkou do nesprávného právního posouzení věci, ale do zjištěného skutkového stavu, a proto nemůže založit přípustnost dovolání. Dosavadní soudní praxe přistupovala k oceňování nemovitostí až v případě, že by se účastníci na jejich ceně neshodli. Předložený znalecký posudek byl vypracován ke dni 10. 9. 2014, z ničeho však nevyplývá, že byl zpracován podle stavu nemovitosti ke dni zániku společného jmění účastníků, a proto ho nebylo možné použít pro stanovení hodnoty předmětných nemovitostí. K druhé námitce uvádí, že podle zákonné úpravy může odvolací soud opakovat důkazy, může provádět i nové dokazování a hodnocení důkazů, ale pouze v případě, že má za to, že skutkové závěry soudu prvního stupně nemohou obstát, což v daném případě nebylo. Otázka dovolatele vyplývá z jeho námitky, že částka ve výši 66 330 Kč, kterou žalobkyně prokazatelně uhradila ze svého účtu po rozvodu manželství, byla nesprávně hodnocena jako vnos žalobkyně do společného jmění manželů z jejího výlučného majetku a že žalovaný splácel částku 300 Kč měsíčně po rozvodu manželství na společný závazek. V tomto ohledu odkazuje žalobkyně na judikaturu dovolacího soudu, podle níž je soud při rozhodování povinen přihlížet k tomu, kdo se z manželů po rozvodu podílel na zaplacení společného dluhu ze svých výlučných prostředků, neboť má právo na jejich náhradu. V dovolání se nově objevuje námitka uhrazení částky ve výši 4 638 Kč, která nebyla uplatněna dříve. Co se týče dovolatelem tvrzeného závazku ve výši 143 691 Kč, i s ním se soudy řádně vypořádaly. Otázky dovolatele nesplňují náležitosti stanovené v § 237 o. s. ř., když obsahem námitek je především nesouhlas s tím, že odvolací soud se nezabýval znaleckým posudkem a že nebyly dovolatelem předložené důkazy posouzeny tak, jak si představoval. S ohledem na uvedené žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl a žalovanému stanovil povinnost uhradit žalobkyni náklady dovolacího řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. ustanovení přechodných a závěrečných dílu 1 přechodných ustanovení oddílu 1 všeobecných ustanovení § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. lednem 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný na www.nsoud.cz )].
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 18. března 2015 a dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen o. s. ř. ).
Dovolání není přípustné.
Podle § 243f odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )].
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013 (dostupný na www.nsoud.cz )].
V posuzovaném případě dovolatel v první řadě namítal, že účastníci řízení se nemohou shodnout na hodnotě nemovitosti podle § 120 odst. 3 o. s. ř., neboť určení hodnoty nemovitosti je otázkou právní.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
Podle § 120 odst. 3 o. s. ř. soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků.
Nezbytným předpokladem pro rozhodnutí věci je náležité zjištění skutkového stavu. Skutkový stav se zpravidla zjišťuje prostřednictvím dokazování, nicméně občanský soudní řád stanoví, že některé skutečnosti dokazování nepodléhají. Jedná se o skutečnosti známé soudu z úřední činnosti ( ex officio ), o tzv. notoriety či o skutečnosti, na nichž se účastníci řízení shodli podle § 120 odst. 3 o. s. ř.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2003, sp. zn. 21 Cdo 1478/2002 (publikovaného pod č. 76/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), shodná tvrzení účastníků jsou prostředkem, na jehož základě soud může učinit zjištění o skutkových okolnostech věci, která by jinak kdyby se účastníci ve svých tvrzeních rozcházeli musel objasňovat dokazováním. Z uvedeného vyplývá, že shodná tvrzení účastníků může soud vzít za svá skutková zjištění, jen jestliže obsahují údaje (poznatky) o skutkové stránce věci, které by se jinak musely prokazovat pomocí důkazních prostředků. Údaje účastníků, které představují právní hodnocení pro rozhodnutí významných skutečností nebo právní posouzení věci, nejsou způsobilým prostředkem ke zjištění skutkového stavu věci a tedy ani zdrojem pro skutková zjištění soudu .
V usnesení ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 3890/2011 (dostupném na www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud uvedl, že zjištění ceny nemovité věci v řízení o vypořádání společného jmění manželů je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Námitka, že soud při stanovení hodnoty nemovitosti chybně akceptoval nesprávné závěry podávající se ze znaleckého posudku, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání opírající se o řešení otázky zásadního právního významu [srovnej mutatis mutandis závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 22 Cdo 5155/2008 (uveřejněného pod č. C 8061 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck dále jen Soubor )].
Z uvedeného tedy vyplývá, že zjištění hodnoty nemovitosti je otázkou skutkovou a nikoliv právní, přičemž skutková zjištění mohou být předmětem shodných tvrzení účastníků řízení. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že se v posuzovaném případě jedná o řízení ve věci vypořádání zaniklého společného jmění manželů, neboť ani tam není vyloučeno, aby soud ze shodných tvrzení účastníků řízení vyšel. Možnost překročit v některých ohledech návrh účastníků podle § 153 odst. 2 o. s. ř. [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 3, str. 98)], se projeví v případné přezkumné činnosti soudu ohledně toho, zda tvrzení, na nichž se účastníci řízení shodli, odpovídají skutečnosti. Jestliže v posuzovaném případě soudy obou stupňů vyšly ze shodných tvrzení účastníků řízení, postupovaly v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Co se týče námitky žalovaného do nepřipuštění důkazu znaleckým posudkem odvolacím soudem podle § 205a písm. f) o. s. ř., jedná se o tvrzenou vadu řízení, v souvislosti s níž dovolatel nevymezil žádnou otázku přípustnosti dovolání, a proto se jí dovolací soud již z tohoto důvodu nemohl zabývat. Nadto postup odvolacího soudu je zcela v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 22 Cdo 2722/2010 (uveřejněným pod č. C 13013 v Souboru)], podle něhož návrh na provedení důkazu posudkem znalce vypracovaným mimo řízení až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně je uplatněn v rozporu s principem koncentrace řízení . S tím dovolatel polemizuje jen v tom duchu, že by podle jeho názoru bylo absurdní po něm požadovat, aby z opatrnosti navrhoval provedení důkazu znaleckým posudkem již v řízení před soudem prvního stupně. Dovolatel však pomíjí, že v řízení před soudem prvního stupně ve svých vyjádřeních cenu nemovitostí nerozporoval a výslovně uvedl, že souhlasí s oceněním nemovitostí předloženým žalobkyní na základě odborného vyjádření, ačkoliv měl nepochybně možnost již v té době cenu nemovitostí rozporovat a nechat si případně již v té době vyhotovit znalecký posudek podle § 127a o. s. ř. Pokud tak dovolatel nepostupoval, jde jeho procesní způsob vedení sporu před soudem prvního stupně zcela k jeho tíži [srovnej také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2013, sp. zn. 26 Cdo 3244/2012 (uveřejněný pod č. C 12530 a 12531 v Souboru)].
Dovolatelka dále namítala, zda a nakolik může odvolací soud v písemném vyhotovení rozsudku odkázat na odůvodnění soudu prvního stupně, resp. zda je správný takový procesní postup odvolacího soudu, který se s námitkami jednoho z účastníků vypořádá pouze tak, že je jako nedůvodné odmítne, a to s odůvodněním, které toliko přebírá odůvodnění rozhodnutí prvoinstančního soudu, včetně zřejmých nesprávností, které nemají oporu v provedeném dokazování.
Tato otázka přípustnost dovolání založit nemůže již z toho důvodu, že je natolik obecná, že z ní není patrné, jak by se řešení této otázky mělo promítnout v posuzované věci. Účelem dovolacího přezkumu přitom není bezbřehý přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž řešení zcela konkrétních právních otázek, které mají vliv na správnost rozhodnutí. Dovolací soud pak nepovažuje za důvodné ani dílčí námitky, jimiž dovolatel odvolacímu soudu vytýká nevypořádání se s námitkami dovolatele, neboť svou podstatou se jedná o nepřípustnou polemiku s hodnocením důkazů a skutkovými zjištěními učiněnými nalézacími soudy. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně provedl dokazování v míře dostatečné pro učinění všech pro věc podstatných skutkových a právních závěrů. Skutkové i právní závěry, které soud prvního stupně na podkladě tohoto dokazování zjistil, považuje odvolací soud za správné a v plném rozsahu proto z důvodu procesní ekonomie na ně odkazuje do odůvodnění napadeného rozsudku . Tím odvolací soud nevyjádřil nic jiného, než že významná skutková zjištění a přijaté právní závěry nahlíží stejně jako soud prvního stupně, současně se však vypořádal konkrétně i s jednotlivými odvolacími námitkami žalovaného. Okolnost, že se žalovaný s jeho závěry neztotožňuje, však nezakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, ale výhrady vůči věcné správnosti rozsudku odvolacího soudu.
Dovolatel v první řadě namítá, že ohledně tvrzeného vnosu žalobkyně do zaniklého soudu údajně ve výši celkem 66 330 Kč, odvolací soud uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že po právní moci rozvodu manželství účastníků uhradila žalobkyně na společné úvěry obou účastníků jako manželů ze svého bankovního účtu výše zmíněné částky , odvolací soud však podle dovolatele měl de facto opisovat jen odůvodnění prvoinstančního soudu, které však nemá oporu ve spisovém materiálu a v provedeném dokazování.
Tato argumentace dovolatele je však vnitřně rozporná, neboť ten na jednu stranu tvrdí, že se odvolací soud s námitkou nevypořádal, na druhou stranu pak tvrdí, že odvolací soud de facto opsal odůvodnění soudu prvního stupně, tedy ve své podstatě naznačuje, že se s ní odvolací soud vypořádal, ale nesprávně. Ze samotného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu potom vyplývá, že se věcí zabýval dostatečně ve dvou odstavcích na str. 4 a 5 rozsudku, přičemž vysvětlil, jak skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, který považoval za správně zjištěný (str. 4, odst. 6 rozsudku) posoudil, rozhodnutí odvolacího soudu proto není nepřezkoumatelné. Ostatně dovolatel námitkou, že rozhodnutí nemá oporu ve spisovém materiálu a v provedeném dokazování, že závěry jsou v příkrém rozporu s provedenými důkazy a že tvrzený vnos byl o 4 638 Kč nižší, rozporuje zjištěný skutkový stav, kterým se dovolací soud není oprávněn zabývat (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Dovolatel dále namítá, že je nepřezkoumatelným napadený rozsudek také ve vztahu k žalovaným tvrzenému závazku obou účastníků ve výši 143 691 Kč vůči paní J. M., konkrétně z důvodu zcela zásadního nesouladu a rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, která bez dalšího měl převzít i odvolací soud.
Tato námitka také není důvodná, neboť odvolací soud se námitkou opětovně řádně zabýval, když v odůvodnění rozsudku (strana 5) uvedl, že soud prvního stupně správně uzavřel, že žalovaný své důkazní břemeno ohledně tvrzení, že matka žalovaného poskytla účastníkům částku 143 691 Kč z titulu smlouvy o půjčce, která by zavazovala oba účastníky jako manžele, neunesl. Ve světle dalších okolností správně neuvěřil výpovědi matky žalovaného v tom, že se z její strany o takovouto půjčku jednalo. Věrohodnost její výpovědi byla v tomto směru, jak soud prvního stupně správně uzavřel, zpochybněna zejména skutečností, že o tom, že se mělo jednat v daném případě o půjčku, začala svědkyně hovořit až čtyři roky p poskytnutí této částky, teprve v souvislosti s rozvodovým řízením účastníků, a to dopisem ze dne 8. 10. 2012 adresovaným navíc pouze žalovanému, ač v té době byla i se žalobkyní v osobním kontaktu. Žalobkyně o poskytnutí této částky ze strany matky žalovaného ani nevěděla. Při své výpovědi pak byla svědkyně dopředu připravena na otázku darů a půjček poskytnutých z její strany účastníkům v průběhu jejich manželství. Navíc ani sám žalovaný v rámci předběžných návrhů o vypořádání společného jmění manželů tuto částku jako pasivum SJM nezmiňoval. Soud prvního stupně proto správně uzavřel, že žalovaný existenci tohoto pasiva SJM účastníků neprokázal .
Žalovaný tyto závěry soudů obou stupňů ohledně neunesení důkazního břemene rozporuje tím, že namítá zcela zásadní nesouhlas mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, když soudy měly přehlédnout, že matka žalovaného reagovala ve svém dopise ze dne 17. 10. 2012. Dovolatel však pomíjí, že závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, je závěrem skutkovým, nikoliv právním [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 1656/2010 (dostupné na www.nsoud.cz )], a proto není dovolací soud oprávněn se touto námitkou zabývat. V této části dovolání pak jde zjevně o polemiku s hodnocením důkazům a skutkovými zjištěními, která vzal odvolací soud za prokázaná.
Dovolací soud dospěl k názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu týkající se vytýkaných vad je odůvodněno dostatečným způsobem, který odpovídá závažnosti uplatněných námitek. Rozhodnutí odvolacího soudu proto ve srovnání s rozhodovací praxí dovolacího soudu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2006, č. 10, str. 378)] i rozhodovací praxí Ústavního soudu [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. II. ÚS 1842/12, nález Ústavního soudu ze dne 10. března 2015, sp. zn. I. ÚS 1895/14, nebo nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 437/03 (všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz )] obstojí.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 6. října 2015 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu