22 Cdo 291/2006
Datum rozhodnutí: 28.02.2007
Dotčené předpisy:





22 Cdo 291/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně A. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému MUDr. K. H., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 9 C 512/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. září 2005, č. j. 7 Co 1591/2005-271, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 4. dubna 2005, č. j. 9 C 512/2000-248, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků tak, že do vlastnictví žalobkyně přikázal blíže označenou mikrovlnnou troubu a automatickou pračku a dále 5 ks cenných papírů C. 9. H., a. s., v ceně 500,- Kč, žalovanému přikázal blíže označené věci movité (vybavení bytu) a dále účty vedené u G. C. B. se zůstatkem ke dni rozvodu ve výši 203,- Kč, se zůstatkem ve výši 25 000,- Kč, se zůstatkem 100 000,- Kč a se zůstatkem ve výši 15 000,- Kč, účet vedený u Č. s., a. s., se zůstatkem ve výši 5 458,09 Kč, 10 ks cenných papírů C. I., a. s., v ceně 1 050,- Kč, 10 ks cenných papírů I. K. b., a. s., v ceně 5 225,- Kč, 15 ks cenných papírů C. I. i. f., a. s., v ceně 6 150,- Kč a 25 ks cenných papírů F. K., a. s., v ceně 1 050,- Kč. Žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil částku 77 468,- Kč. Dále rozhodl o soudním poplatku a nákladech řízení.


Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků zaniklo rozvodem 10. 6. 1997 a že mezi účastníky nedošlo k dohodě o vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví. Sporné mezi účastníky bylo, zda do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků patří věci nacházející se v ordinaci žalovaného (zřejmě její vybavení), dále osobní automobil zn. V. J. a účty u G. C. B. a Č. s., a. s. S ohledem na to, že bezpodílové spoluvlastnictví účastníků zaniklo 10. 6. 1997, soud prvního stupně při jeho vypořádání postupoval podle ustanovení občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb (dále ObčZ ). Soud prvního stupně se postavil na stanovisko, že podle § 143 ObčZ věci nacházející se v ordinaci žalovaného nemohou být předmětem bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, a proto je nevypořádal, stejně tak jako to, co ze společného bylo vynaloženo na majetek sloužící pro výkon povolání žalovaného, s tím, že žalobkyně přes poučení soudu svá skutková tvrzení o tom, co takto bylo vynaloženo na majetek žalovaného, nedoplnila, čímž ve vztahu k těmto skutečnostem neunesla břemeno tvrzení. Z kupní smlouvy z 21. 12. 1992 soud zjistil, že touto smlouvou koupil MUDr. K. H., odborný lékař, osobní automobil zn. V. J. za částku 240 000,- Kč, který kupní smlouvou z 31. 1. 1997 prodal Ing. B. H. O změnu držitele vozidla u dopravního inspektorátu požádal 31. 1. 1997 žalovaný, zaměstnán jako osoba samostatně výdělečně činná. Soud prvního stupně uvěřil žalovanému, že předmětný osobní automobil užíval pro účely svého podnikání, neboť bylo prokázáno, že jej kupoval jako podnikatel a jako podnikatel jej prodal. Navíc žalobkyně tvrdila, že šlo o dar, který by do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků nemohl patřit. Pokud jde o účty u G. C. B. a Č. s., a. s., soud dospěl k závěru, že patří do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, neboť byly založeny za trvání manželství účastníků, peníze na ně vložené byly nabyty za společného hospodaření účastníků, byť jedním z manželů, a nebylo prokázáno, že by peníze, které měl žalovaný uložené na vkladní knížce před uzavřením manželství, nebyly v průběhu manželství spotřebovány a byly uložené na účtech u G. C. B. Při vypořádání vycházel z toho, že podíly účastníků na společném majetku jsou stejné.


Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 9. září 2005, č. j. 7 Co 1591/2005-271, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil jen tak, že z věcí přikázaných žalovanému vypustil kávovar zn. R. v ceně 800,- a žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil částku 77 068,- Kč. Jinak tomu kterému účastníku přikázal ty věci movité, bankovní účty a cenné papíry jako soud prvního stupně. Dále rozhodl o soudním poplatku a náhradě nákladů řízení. K námitce žalovaného, že soud prvního stupně rozhodoval o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, ačkoliv žalobkyně navrhla vypořádání společného jmění manželů, odvolací soud uvedl, že není podstatné jakým způsobem žalobkyně označila společný majetek. Rozhodující je, že žalobkyně předmětem řízení vypořádání společného majetku účastníků po rozvodu jejich manželství a o tomto majetku také soud prvního stupně, který nebyl vázán rozsahem společného majetku a způsobem vypořádání, rozhodl. Odvolací soud vyšel z toho, že předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků jsou movité věci a cenné papíry, jak je uvedl ve svém rozhodnutí soud prvního stupně, vyjma kávovaru, ohledně kterého účastníci shodně uvedli, že není předmětem bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. Neakceptoval námitku žalovaného, že finanční prostředky na účtech u G. C. B. jsou výlučně jeho prostředky, které měl před uzavřením manželství, neboť žalovaný, jak sám uvedl, peníze, které měl před uzavřením manželství, vložil za trvání manželství do svého vlastního podnikání, čili na svůj výlučný majetek. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že veškeré finanční prostředky, které žalovaný získal výkonem svého povolání za trvání manželství, se staly součástí bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. Nepochyboval o tom, že na předmětných bankovních účtech se právě takové finanční prostředky nacházejí. Nesouhlasil ani s námitkou žalovaného, že na provozním účtu domácnosti účastníků u Č. s., a. s., se v okamžiku rozvodu manželství nacházely finanční prostředky matky žalovaného, představující její důchod, s tím, že toto tvrzení není ničím podloženo a skutečnost, že důchod matky žalovaného byl na účet uložen, ještě neznamená, že tyto finanční prostředky se na účtu nacházely ke dni rozvodu manželství účastníků. Ke změně částky, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na vypořádání, došlo v souvislosti s vyloučením kávovaru z věcí patřících do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků.


Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítl, že žalobkyně učinila předmětem sporu vypořádání společného jmění manželů, čemuž odpovídá jeho označení a hlavně obsah petitu. V důsledku rozpornosti žaloby a uvedení rozhodných skutečností je žaloba nesprávným podáním ve smyslu § 43 odst. 1 občanského soudního řádu (dále OSŘ ). Neodstranění této vady má za následek nejistotu v otázce, o jakém nároku má být rozhodnuto . Žalobkyně ani přes poučení soudem návrh na změnu žaloby neučinila. Protože v době rozvodu manželství předmět sporu společné jmění manželů neexistoval a nesprávnost žaloby nebyla žalobkyní odstraněna postupem podle § 95 OSŘ, mělo být podle žalovaného řízení podle § 43 odst. 2 a § 104 odst. 2 OSŘ zastaveno. Dále vyslovil nesouhlas s rozhodnutím soudů, že součástí bezpodílového spoluvlastnictví učinily účty vedené tehdy u G. C. B., přestože bylo prokázáno, že položky na nich uvedené vznikaly sumarizací předchozích krátkodobých termínovaných vkladů, které byly v průběhu let 1993-1996 zakládány na položky, které dlužní (na základě smlouvy o půjčce ze dne 21. 12. 1992) postupně vracel . Soud prvního stupně, aniž měl pro to oporu v provedeném dokazování, hovořil o odměnách a odvolací soud pak tuto půjčku prohlásil za vkladní vklad. Prokázal, že celková výše půjčky byla 208 000,- Kč a byla umožněna z jeho rezervy, kterou měl z doby před uzavřením manželství. Pokud jde o účet, vedený u Č. s., a. s., který sloužil jako provozní účet domácnosti účastníků do května 1996, kdy žalobkyně zrušila společnou domácnost, předložil soudu výpis z tohoto účtu č. 6/1997, ze kterého se podává, že po odpočtu položek týkajících se matky žalovaného, činí výsledek 3 268,09 Kč. Soudům vytknul také to, že neřešily otázku, na kterou poukázal, že žalobkyně od května 1996 nepřispívala na náklady společného bydlení a zakoupila na jméno svého nemajetného syna osobní automobil za 108 000,- Kč. Nevzaly v úvahu ani jeho námitky k ceně položek a) až d), které mu byly přikázány, ačkoliv požadoval, aby tyto věci byly přikázány žalobkyni. Poukázal rovněž na to, že řízení bylo zahájeno 20. 6. 2000, jak uvedl odvolací soud ve svém rozhodnutí, a k tomuto datu marně uplynula tříletá promlčecí doba. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.


Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.


Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále OSŘ ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.


Podle § 242 odst. 1 OSŘ dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.


Podle § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.


Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále Soubor ), svazku 2, pod C 132 uvedl, že pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., není rozhodující, jak odvolací soud formuloval výrok ve věci samé, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Odlišností je potom myšlen jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení . Stejný právní názor zaujal v usneseních ze dne 1. února 2001, sp. zn. 30 Cdo 2733/99, a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 1989/99, publikovaných v tomtéž svazku Souboru pod C 149 a C 159 a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, ve svazku 1 pod C 12, v němž dále dovodil, že dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu . K obdobnému právnímu názoru dospěl v rozsudku ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněném již dříve ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit 5, ročník 1999, podle kterého dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení § 242 odst. 2 OSŘ . Uvedené právní závěry jsou zcela použitelné i pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ.


Z citované judikatury Nejvyššího soudu pro daný případ vyplývá oddělené posuzování přípustnosti dovolání ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud formuloval výrok rozsudku jako měnící, rozsudek soudu prvního stupně však změnil toliko ohledně kávovaru zn. R. a v důsledku jeho vypuštění z vypořádání v částce, kterou je povinen zaplatit žalovaný žalobkyni na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví. Jinak odvolací soud rozhodl shodně jako soud prvního stupně, takže ve zbývající části je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím, a do této části směřuje dovolání žalovaného.


Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§ 241a odst. 3 a 4, § 243a odst. 2 OSŘ). Dovolací soud s ohledem na § 241a odst. 3 OSŘ by byl oprávněn přezkoumával správnost skutkových zjištění nalézacích soudů jen pokud by šlo o dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ. O takový případ v dané věci nejde.


Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v návaznosti na skutková zjištění nalézacích soudů v souladu s hmotným právem i stávající judikaturou dovolacího soudu a nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by v konečném účinku mohla mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha, pod C 1536, svazek 22, citovaný i v rozsudku soudu prvního stupně, a usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované tamtéž pod C 1164, svazek 16. Ostatně dovolatel ani nevymezil právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Uplatnil otázku vázanosti soudu podle dovolatele nesprávným žalobním návrhem, která je však procesní povahy, a uvedl především skutkové okolnosti a prakticky jen napadl správnost skutkových zjištění a hodnocení provedeného dokazování, což samo o sobě nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Ke dni podání žaloby neuplynula od právní moci rozsudku o rozvodu manželství účastníků (tj. 10. 6. 1997) tříletá lhůta k podání žaloby na vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví, neboť žalobkyně podala žalobu u soudu telefaxem 9. 6. 2000 a ve lhůtě tří dnů 12. 6. 2000 předložila soudu její originál (§ 42 odst. 1 a 3 OSŘ ve znění platném v době podání žaloby).


S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.


Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni nevznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 28. února 2007


JUDr. František Balák, v. r.


předseda senátu