22 Cdo 2903/2004
Datum rozhodnutí: 31.05.2005
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 2903/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) K. F., a b) M. F., zastoupených advokátem, proti žalovanému JUDr. T. P., správci konkurzní podstaty úpadce M., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 159/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2003, č. j. 54 Co 467/2003-89, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.



O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali určení, že jsou každý z ideální poloviny spoluvlastníky níže specifikovaných pozemkových parcel, ohledně kterých je v katastru nemovitostí veden duplicitní zápis vlastnického práva svědčící žalobcům a České republice s právem hospodaření ve prospěch M., státního podniku v likvidaci, na jehož majetek byl prohlášen konkurz (dále úpadce ). Žalobci nabyli spoluvlastnictví dědictvím po matce v roce 1998, která nepozbyla vlastnictví k pozemkům v roce 1972 jejich vyvlastněním, neboť kromě toho, že rozhodnutí o vyvlastnění bylo vadné (nesprávné označení vlastnice, výměry pozemku a výše náhrady), nebylo jí ani nikdy doručeno. Žaloba původně směřovala i proti České republice Ministerstvu financí.

Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem z 27. 3. 2003, č. j. 25 C 159/2002-50, ve spojení s opravným usnesením z 10. 7. 2003, č. j. 25 C 159/2002-76, výrokem pod bodem I. určil, že žalobci jsou spoluvlastníky každý ½ nemovitostí č. parc. 1050/17 o výměře 390 m2 - vodní plocha, č. parc. 1050/240 o výměře 55 m2 - zastavěná plocha a nádvoří, č. parc. 1050/377 o výměře 3 467 m2 - ostatní plochy a č. parc. 1050/383 o výměře 2 437 m2 - ostatní plochy, vše v katastrálním území S., obec, zapsané na listu vlastnictví č. 1881 vedeném Katastrálním úřadem P. pro katastrální území S. , výroky pod bodem II. a III. zamítl žalobu ve vztahu mezi žalobci a žalovanou Českou republikou - ministerstvem financí, a rozhodl o nákladech řízení mezi těmito účastníky a výrokem pod bodem IV. rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovaným.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že matka žalobců M. F. nabyla pozemek parc. č. 381/12 v kat. území S. 0dědictvím v roce 1959. ONV P. po té, co bylo jeho prvé rozhodnutí z roku 1970 pro nesprávně určenou náhradu zrušeno, rozhodl dalším rozhodnutím ze 7. 4. 1972 o vyvlastnění pozemků více vlastníků (účastníků řízení bylo celkem 31) v k. ú. S. ve prospěch národního podniku M. P., pro účely stavby skladového areálu. Tak bylo mimo jiné rozhodnuto o vyvlastnění pozemku parc. č. 381/12 o výměře 3 348 m2 za náhradu 8 239 Kčs, za jehož spoluvlastníky byli v rozhodnutí označeni M. F. a J. K., každý z ideální poloviny. Toto rozhodnutí nebylo M. F. doručeno do vlastních rukou, ale zásilku s označením adresátky pí. F., převzala 4. 5. 1972 osoba jménem Svobodová. Dalším rozhodnutím ONV P. ze 6. 5. 1972 bylo opravena výměra pozemku parc. č. 381/12 na 6 348 m2 a finanční náhrada za jeho vyvlastnění na částku 9 329 Kčs. Toto opravné rozhodnutí (zaslané pí. F. na stejnou adresu jako rozhodnutí ze 7. 4. 1972) M. F. podle podpisu převzala 29. 5. 1972. Rozhodnutím o vyvlastnění ze 7. 4. 1972 ve znění opravného rozhodnutí ze 6. 5. 1972 bylo potom potvrzeno Středočeským krajským národním výborem P. rozhodnutím z 18. 7. 1972 a na rozhodnutích ONV P. ze 7. 4. 1972 a 6. 5. 1972 byla vyznačena doložka právní moci dnem 15. 8. 1972. M. F. zemřela 24. 3. 1993 a podle dědické dohody uzavřené v roce 1998 nabyli spoluvlastnictví k pozemku žalobci každý z poloviny. Národní podnik M., později státní podnik M., který vstoupil do likvidace, pozemek parc. č. 382/12 po roce 1972 užíval a po smrti M. F. ještě jednal se žalobci o uzavření smlouvy o nájmu tohoto pozemku. V roce 1999 byl na majetek tohoto státního podniku prohlášen konkurz a správcem konkurzní podstaty byl jmenován žalovaný. Geometrickým plánem z roku 2000 byl pozemek parc. č. 382/12 rozdělen na pozemky, specifikované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. K návrhu správce konkurzní podstaty z roku 2001 byla jako jejich vlastník z titulu vyvlastnění podle shora uvedených rozhodnutí zapsána v katastru nemovitostí Česká republika s právem hospodaření pro úpadce. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že M. F. vyvlastněním vlastnictví k pozemku parc. 381/12 nepozbyla, neboť vyvlastňovací výměr ze 7. 4. 1972 se týkal osoby odlišné od této vlastnice, a to M. F., a dále J. K., který nikdy ani nebyl jeho spoluvlastníkem. Kromě toho výměr ze 7. 4. 1972 nenabyl právní moci, neboť nebyl v souladu s § 24 odst. 1 a 2 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád (dále správní řád ), doručen M. F. do vlastních rukou. Uvedený nedostatek nemohlo napravit ani to, že jí bylo doručeno rozhodnutí ze 6. 5. 1972, neboť šlo o rozhodnutí opravné, které nemůže samostatně obstát. Podle soudu prvního stupně nemohl stát vlastnické nebo spoluvlastnické právo k předmětným pozemkům ani vydržet, neboť s přihlédnutím ke zjištěným skutečnostem o průběhu vyvlastňovacího řízení nemohl být v dobré víře, že mu se zřetelem ke všem okolnostem patří.

K odvolání žalovaného (ve výrocích II. a III., jimiž bylo rozhodnuto ve věci samé o žalobě proti státu a o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a státem, které nebyly odvoláním dotčeny, nabyl rozsudek soudu prvního stupně právní moci) Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ve výroku I. ve věci samé a ve výroku IV. o nákladech řízení potvrdil. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně a shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že M. F. vlastnictví k pozemku parc. č. 382/12 vyvlastněním nepozbyla, neboť rozhodnutí o vyvlastnění ze 7. 4. 1972 nenabylo ve smyslu § 52 odst. l a 2 správního řádu právní moci, jestliže jí nebylo řádně, tj. podle § 24 správního řádu do vlastních rukou, doručeno.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z § 237 odst. l písm. c) OSŘ, když považuje rozsudek za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Ten spatřuje v tom, že soudy obou stupňů učinily zjištění o doručení vyvlastňovacího rozhodnutí ze 7. 4. 1972 jen z doručenky zásilky, na které byl podpis S. teta . Přehlédly však, že poštovní úřad sám pochybení v doručení zjistil a proto učinil nový pokus o doručení tohoto rozhodnutí. Přitom tento další pokus byl úspěšný a M. F. převzala uvedené rozhodnutí 29. 5. 1972. Žalovaný tak namítá, že skutkové zjištění soudu prvního stupně, převzaté soudem odvolacím, že zásilkou s doručenkou obsahující podpis Svobodová byl doručován vyvlastňovací výměr ze 7. 4. 1972 a zásilkou s doručenkou s podpisem M. F. z 29. 5. 1972 bylo doručováno opravné rozhodnutí ze 6. 5. 1972, nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Žalobci se vyjádřili k dovolání tak, že je absurdní tvrzení žalovaného, že se poštovní úřad z vlastní iniciativy snažil napravit pochybení při doručení vyvlastňovacího výměru. Žalovaný také ani neuvádí, jakými konkrétními mechanismy by měl vůbec poštovní úřad pochybení zjistit. Ostatně žalovaný nic takového netvrdil ani v řízení před soudy obou stupňů. Žalobci považují za správné zjištění, že 29. 5. 1972 M. F. převzala jen opravné rozhodnutí ze 6. 5. 1972 a navrhují, aby bylo dovolání zamítnuto.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou řádně zastoupenou, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklady stanovené v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyly naplněny (rozsudek soudu prvního stupně byl jeho prvním rozhodnutím v této věci), přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. l písm. c) OSŘ může být založena jen pokud dovolatel uplatní dovolací důvod spočívající v nesprávném posouzení otázky právní. Proto nelze v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle tohoto ustanovení, úspěšně uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Co 1986/2001, publikovaný pod C 1164/svazek 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).

Jen právě uvedený důvod však žalovaný v dovolání uplatnil. Proto nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné a bylo odmítnuto /§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) OSŘ/.

Dovolání žalovaného bylo odmítnuto a měl by proto žalobcům podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ nahradit náklady, které jim v dovolacím řízení vznikly. Náhrada nákladů řízení (včetně nákladů vzniklých na odměně advokáta) však účastníkovi řízení náleží, jen jde-li o náklady účelně vynaložené. Tak tomu v daném případě nebylo, neboť ve vyjádření k dovolání žalobci navrhli jeho zamítnutí, nikoli jeho odmítnutí pro nepřípustnost.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. května 2005

JUDr. Marie Rezková, v. r.

předsedkyně senátu