22 Cdo 289/2006
Datum rozhodnutí: 27.09.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.





22 Cdo 289/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému F. Š., zastoupenému advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a o 439 388,-Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 171/92, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 15. března 2005, č. j. 12 Co 158/2004-385, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 044,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. L. V.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Olomouci (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 26. září 2003, č. j. 11 C 171/92-334, pod body I. až III. výroku zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem stojícím na cizím pozemku, zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v O. na LV č. 603 a 503 pro obec K. B., okres O. a kat. území K., a to k objektu bydlení domu č. p. 297 na pozemku parc. č. 648 (LV č. 603) se všemi součástmi a příslušenstvím, a to nádrží vodárny a předložními schody na pozemku parc. č. 648, garáží, studnou, přípojkou vody, kanalizací, žumpou, plotem předzahrádky na pozemku parc. č. 649, a kůlnou na pozemku parc. č. 650 (pozemky parc. č. 648, 649 a 650 LV č. 503), tyto nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovanému a žalovanému uložil, aby na vypořádání podílového spoluvlastnictví žalobkyni zaplatil částku 825 000,- Kč. Pod bodem IV. zamítl žalobu žalovaného, aby žalobkyně byla povinna zaplatit žalovanému částku 439 388,- Kč. Dále pod body V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení.


Soud prvního stupně mj. zjistil, že účastníci řízení byli manželé. První manželství, které uzavřeli 7. 7. 1973, zaniklo rozvodem 22. 11. 1980. Poté od srpna 1981 žili ve společné domácnosti jako druh a družka a 14. 1. 1984 uzavřeli druhé manželství, které zaniklo rozvodem 9. 2. 1988. Darovací smlouvou z 12. 5. 1974, uzavřenou mezi F. a B. Š., rodiči žalovaného, jako dárci a žalovaným nabyl žalovaný do vlastnictví pozemek parc. č. 123 v kat. území K., na němž účastníci za trvání prvního manželství postavili předmětný dům č. p. 297. Kolaudační rozhodnutí týkající se tohoto domu je z 10. 5. 1979. Garáž a hospodářské budovy byly zbudovány po zániku prvního manželství účastníků v době, kdy žili ve společné domácnosti, do zimy roku 1981. Po zániku prvního manželství účastníků mezi účastníky nedošlo k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví z tohoto manželství. Po zániku jejich druhého manželství došlo v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 11 C 305/89 k vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví soudem. Sporné nemovitosti nebyly předmětem tohoto vypořádání s tím, že jsou v podílovém spoluvlastnictví účastníků. V katastru nemovitostí jsou jako vlastníci domu č. p. 297 vedeni F. a M. Š., jako vlastník pozemků parc. č. 648, 649 a 650 v kat. území K. je veden F. Š. Nemovitosti užívá žalovaný. Žalobkyně v domě nebydlí od roku 1986. Ze znaleckého posudku Ing. I. Ř. soud zjistil, že nemovitosti nejsou reálně dělitelné. Obvyklou cenu nemovitostí znalec stanovil k 10. 6. 2003 částkou 1 650 000,- Kč oproti ceně stanovené k 11. 6. 2002 ve výši 1 900 000,- Kč, a to s ohledem na zhoršující se stav nemovitosti, kdy nemovitost není žalovaným udržována a není prováděna ani základní údržba. Znalec nehodnotil příslušenství vybudované žalovaným po rozvodu druhého manželství, neboť s ohledem na jejich rozsah nedošlo jimi ke zhodnocení nemovitostí. Pokud žalovaný tvrdil, že ze svých výlučných prostředků vložil do společné nemovitosti celkem částku 439 388,- Kč a po žalobkyni se domáhal jejího zaplacení, soud prvního stupně uvedl, že žalovaný sice prokázal, že dostal darem od své babičky částku 40 000,- Kč a od rodičů 35 000,- Kč, že však neprokázal, jakým konkrétním způsobem je použil na stavbu, a že neprokázal, že dostal darem další finanční prostředky a že jím uvedení známí a příbuzní výlučně pro něho provedli na stavbě práce v hodnotě 164 388,- Kč. Stavební půjčka již byla vypořádána v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. Soud prvního stupně zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem s ohledem na požadavek žalobkyně, která nehodlá nadále setrvávat v podílovém spoluvlastnictví se žalovaným, nemovitosti, které nejsou reálně dělitelné, přikázal žalovanému, neboť je užívá spolu s nynější manželkou a výrazně se podílel na stavbě domu. Při stanovení přiměřené náhrady žalobkyni vycházel z částky 1 650 000,- Kč.


Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 15. března 2005, č. j. 12 Co 158/2004-385, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. K námitkám žalovaného uvedl, že znalec při stanovení ceny nemovitostí bral v úvahu tvrzení žalovaného i žalovaným opakovaně v odvolání vznesené námitky. Nemovitosti byly v tomto řízení správně oceněné ke dni podání znaleckého posudku, neboť teprve v tomto řízení dochází ke zrušení podílového spoluvlastnictví. Pokud žalovaný v odvolání navrhl doplnění dokazování, odvolací soud tyto návrhy zamítl s tím, že nebyly účinně uplatněny . Poukázal na to, že důkazy, které účastník mohl uplatnit před soudem prvního stupně, ale neučinil tak, v odvolacím řízení již k prosazení svého nároku nebo obrany uplatňovat nemůže. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně ze svých skutkových zjištění vyvodil správné právní závěry.


Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že odvolací soud přes námitku žalovaného


potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, i když od vypracování znaleckého posudku o ceně nemovitostí uběhla dlouhá doba, a nevyhověl návrhu žalovaného, aby byl vypracován dodatek znaleckého posudku, který by reagoval na snížení ceny nemovitostí v mezidobí přirozenou amortizací a změnou předpisů o cenách nemovitostí. Namítá, že takový návrh nebyl návrhem na provedení nového důkazu, ale šlo o objektivizaci včas řádně navrženého důkazu. Znalecký posudek tak nebyl doplněn k časovému úseku vlastního konečného rozhodnutí . V rámci doplnění znaleckého posudku pak mělo být provedeno i ocenění tvrzených investic do nemovitostí ze strany žalovaného. Garáž na pozemku parc. č. 649 soud nesprávně považoval za stavbu v podílovém spoluvlastnictví účastníků, neboť byla postavena výlučně žalovaným nikoli za trvání vztahu mezi žalovaným a žalobkyní jako druh a družka, a řádně neposoudil vliv investic žalovaného do předmětné nemovitosti, které podle názoru žalovaného měly být odečteny od ceny nemovitosti a teprve zbývající částka měla být předmětem vypořádání. Vytýká soudu, že při rozhodování nebyl zohledněn inflační index, kdy jen z tohoto důvodu je cena nemovitosti oproti zahájení sporu podstatně vyšší a žalobkyně je tak zvýhodněna. Při přehodnocení investic žalovaného do nemovitosti s ohledem na inflační index by tyto činily částku 634 101,- Kč a tuto by bylo třeba odečíst od zjištěné ceny nemovitosti. Nesouhlasí s tím, že k investicím vůbec nebylo přihlédnuto. Dále namítá, že výlučně ze svých prostředků doplatil stavební půjčku, kdy prostředky získané touto půjčkou byly použité na nemovitost, takže i tento doplatek by bylo třeba přehodnotit podle stejného koeficientu. Taktéž nebyly zohledněny náklady ve výši 62 500,- Kč, které vynaložil na odstranění kolaudačních závad na nemovitosti. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalovaného bylo jako zcela bezdůvodné odmítnuto.


Nejvyšší soud ČR (dále Nejvyšší soud ) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.


Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále OSŘ ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ.


Podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně nerozhodl jinak než v dřívějším rozsudku z 28. 4. 2000, č. j. 11 C 171/92-201, proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který tento rozsudek usnesením z 20. 12. 2001, č. j. 12 Co 703/2001-226, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení z důvodu potřeby doplnění dokazování za účelem zjištění skutečného stavu věci. Odvolací soud v označeném zrušujícím usnesení závazný právní názor nevyslovil. Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ proto nebylo shledáno přípustným.


Protože předpoklad přípustnosti dovolání stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ lze tedy založit jen na podkladě dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ, tj. z důvodu nesprávného právního posouzení věci.


Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Skutečnost, v níž žalobce shledává zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce, spočívá v podstatě v tom, že odvolací soud nevyhověl návrhu dovolatele na vypracování dodatku znaleckého posudku o cenách nemovitostí. V této skutečnosti však nelze spatřovat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Námitka dovolatele, že nebyl proveden jím navrhovaný důkaz, je námitkou týkající se dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, tj. vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.





Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ nemůže založit ani to, že odvolací soud eventuálně vyhodnotil určité tvrzené skutečnosti či provedené důkazy nesprávně nebo opomenul zohlednit určité okolnosti ve prospěch dovolatele, tedy že skutkový stav byl zjištěn nesprávně. Námitky týkající se správnosti skutkových zjištění a z nich vyplývajících skutkových závěrů se vztahují k dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 OSŘ, který však není způsobilým dovolacím důvodem tam, kde přípustnost dovolání závisí na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.


Dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu nejen z pohledu existence případných vad řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ či z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování(§ 241a odst. 3 OSŘ), ale i z hlediska nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ], pouze v případě, že shledá dovolání přípustným. Zatímco v případech, kdy je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ nebo podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ se musí vypořádat, se všemi uplatněnými dovolacími námitkami, v případě, kdy musí nejprve vyřešit otázku přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ tomu tak není. To je dáno tím, že přípustnost dovolání je založena na principu diformity (rozdílnosti) rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně a přípustnost dovolání proti rozhodnutím konformním (souladným) by měla být s ohledem na to, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, výjimečná.


Podle dovolacího soudu v dané věci se zcela individuálními okolnostmi případu nejde o nic, co by přesahovalo řešení dílčího problému konkrétního sporu mezi danými účastníky řízení a co by v konečném účinku mohlo mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha, pod C 1164, svazek 16. S ohledem na uvedené dovolací soud v daném případě neshledal předpoklady přípustnosti dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ naplněny. Proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobkyni představují odměnu advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 3 odst. 1 (z částky 825 000,- Kč), § 4 odst. 1, 2 písm. a), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. po zaokrouhlení částku 10 969,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.


V Brně dne 27. září 2006


JUDr. František Balák, v. r.


předseda senátu