22 Cdo 286/2015
Datum rozhodnutí: 20.10.2015
Dotčené předpisy: § 241b odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 104 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



22 Cdo 286/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D. a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Krajského regionálního centra Karlovarského kraje, identifikační číslo osoby 75084651, se sídlem v Karlových Varech, Rybáře, Sokolovská 875/167, proti žalovaným: 1) Úřadovně inspekce České účetní rady, a 2) České účetní radě, identifikační číslo osoby 26983567, oběma se sídlem v Praze 3, Olšanská 2643/1a, o vydání věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 133/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2013, č. j. 54 Co 415/2013-55, takto:

Dovolací řízení se zastavuje.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce usnesením ze dne 11. září 2013, č. j. 54 Co 415/2013-55, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ( soud prvního stupně ) ze dne 10. dubna 2013, č. j. 21 C 133/2012-25, kterým soud prvního stupně žalobci nepřiznal osvobození od soudních poplatků a zamítl žádost žalobce na ustanovení zástupce z řad advokátů.

Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. (správně jde o § 237 o. s. ř.) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. (správně jde o § 241a odst. 1 o. s. ř.) .

Obsah usnesení soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen o. s. ř. ), neboť napadené rozhodnutí bylo vydáno v době do 31. prosince 2013 (čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.).

V dané věci nejsou splněny podmínky dovolacího řízení.

Ve smyslu usnesení velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2015, sp. zn. 31 NSČR 9/2015, dovolací soud nejprve zkoumal, zda u dovolatele, který v dovolacím řízení není zastoupen advokátem ani za něj nejedná osoba uvedená v § 21 o. s. ř., která má odpovídající právnické vzdělání, jsou splněny ve smyslu § 30 o. s. ř. předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů. Ty mohou být splněny teprve tehdy, jsou-li u dovolatele dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků podle § 138 o. s. ř. Obdobně se k přednosti vyřešení otázky osvobození od soudních poplatků vyjádřil dovolací soud v usnesení ze dne 26. února 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013. Osvobození od soudních poplatků je podle § 138 odst. 1 o. s. ř. na úvaze soudu, nicméně není možné ho přiznat, pokud to neodůvodňují poměry účastníka a pokud se jedná o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatnění práva.

Dovolatel napadá zjištění soudu prvního stupně, ze kterého vycházel i odvolací soud, že žalobce podává množství účelových žalob, které souvisejí s trestnou činností J. Š. (statutárního orgánu), která měla být kryta činností společností propojených se žalobcem. A dále napadá závěr soudu, učiněný na základě těchto zjištění, že žalobce nesplňuje jednu z podmínek § 138 odst. 1 o. s. ř. pro poskytnutí osvobození od soudních poplatků, neboť svévolně a zřejmě bezúspěšně uplatňuje tvrzené právo.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. února 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uvedl, že: o svévolné uplatnění práva půjde především tehdy, když účastník občanského soudního řízení uplatňuje ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. právo svévolně tehdy, činí-li procesní úkony nikoliv v zájmu ochrany svých subjektivních práv, ale jen zlovolně (při vědomí, že tím svá práva neochrání a ani ochránit nechce) a se záměrem způsobit jinému škodu nebo jinou újmu, popřípadě alespoň procesní obtíže .

Dovolací soud se zabýval otázkou, zda jsou splněny podmínky pro to, aby dovolateli byl pro dovolací řízení ustanoven zástupce z řad advokátů (§ 30 o. s. ř.), a byla tak splněna podmínka povinného zastoupení (§ 241a o. s. ř.); dospěl však k negativnímu závěru.

Ustanovit dovolateli zástupce z řad advokátů by bylo možné jen za předpokladů splnění podmínky uvedené v § 138 odst. 1 o. s. ř. Tyto podmínky splněny nebyly. V daném případě žalobce kromě vlastního prohlášení nijak nedoložil, že by jeho poměry odůvodňovaly osvobození od soudních poplatků, které byly vyměřeny ve výši 2 000 Kč (č. l. 9). Ze spisu též vyplývá, že dovolatel v nalézacím řízení uplatňuje právo zjevně bezúspěšně. Soudu prvního stupně je z úřední činnosti známo, že dovolatel, stejně jako dalších cca 160 pobočných spolků České účetní rady, je účelový projekt jednoho muže (Josefa Šofra), který v minulosti prokazatelně prostřednictvím organizační struktury žalovaného 2) páchal trestnou činnost. Rovněž je soudu prvního stupně z jeho úřední činnosti známo, že jednotlivé pobočné spolky České účetní rady na sebe navzájem opakovaně podávají žaloby k soudu, které se ve více případech týkají vydání totožných věcí. Tento soud přesvědčivě vysvětlil, proč považuje jednání žalobce za svévolné uplatňování práva (viz č. l. 26 a 27 spisu); obdobně podle odvolacího soudu postupují i různé senáty tohoto soudu (č. l. 55v.). Byly podány desítky podobných žalob, kterým nebylo vyhověno.

Dovolatel sice předkládá vlastní verzi, dovolací soud však nemá důvod o skutkových závěrech soudů v nalézacím řízení, vycházejících z jejich úřední činnosti, pochybovat; ostatně skutečnosti známé soudu z jeho úřední činnosti není třeba dokazovat (§ 121o. s. ř.).

Dovolacímu soudu je navíc známo rozhodnutí (zatím nepravomocné) Ministerstva vnitra České republiky, odboru všeobecné správy, oddělení sdružování (dále jen ministerstvo ), ze dne 31. prosince 2013, č. j. MV-16512-202/VS-2008, kterým ministerstvo rozhodlo tak, že žalovaný 2) a všechny jeho organizační jednotky včetně žalobce, se rozpouští. Z odůvodnění vyplývá, že rozhodnutí bylo vydáno pro opakované porušování zákona, kdy spolek Česká účetní rada a jeho pobočné spolky uváděli jako své sídlo nemovitosti, pro jejichž užívání neměli právní důvod.

Ministerstvo proto zhodnotilo existenci žalovaného 2) a jednání jeho pobočných spolků, včetně žalobce, jako zneužití práva na sdružování občanů. Vyslovilo závěr, podle kterého tyto subjekty nesloužily k zákonem předpokládanému účelu sdružování občanů, nýbrž šlo o fiktivní právnické osoby, které v podstatě neměly osobní složku.

Dovolací soud proto vyšel ze shora uvedených zjištění soudů prvního a z dřívějších rozhodnutí dovolacího soudu, že žalobce uplatňuje právo svévolně a vzhledem k výsledku obdobných řízení i zřejmě bezúspěšně; protože ani v dovolacím řízení nebylo uvedené zjištění vyvráceno, nejsou podmínky pro to, aby žalobci byl ustanoven zástupce pro toto řízení.

Jestliže dovolatel nemůže být osvobozen od zaplacení soudního poplatku podle § 138 odst. 1 o. s. ř, nebude mu podle § 30 o. s. ř. ustanoven zástupce pro řízení a nesplňuje tak podmínky povinného zastoupení v dovolacím řízení.

Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 11. září 2013, č. j. 54 Co 415/2013-55, podle § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 o. s. ř. zastavil.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. října 2015

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., předseda senátu