22 Cdo 2858/2013
Datum rozhodnutí: 30.09.2015
Dotčené předpisy: § 126 odst. 1 obč. zák.




22 Cdo 2858/2013

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce JUDr. E. P. , zastoupeného Mgr. Milanem Musilem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovanému J. B. , zastoupenému Jaroslavem Sládkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Veverkova 1343/1, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 121/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. května 2013, č. j. 21 Co 225/2010-174, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. května 2013, č. j. 21 Co 225/2010-174, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:

Okresní soud v Hradci Králové (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 23. listopadu 2009, č. j. 16 C 121/2008-81, žalovanému uložil ve výroku I. povinnost na vlastní náklady vyklidit nemovitosti žalobce, a to z pozemků parc. č. 247/36, parc. č. 247/39, parc. č. 247/43, parc. č. 247/46, parc. č. 247/49, parc. č. 247/51, parc. č. 247/54, parc. č. 247/69, parc. č. 247/70, parc. č. 247/44, parc. č. 247/48 odstranit části budoucích vodovodních přípojek a části budoucích přípojek na dešťovou a splaškovou kanalizaci a z parc. č. 247/67 odstranit část budoucí vodovodní přípojky, vše v katastrálním území a obci V. n L. (dále jen ,,předmětné pozemky ), a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku . Ve výroku II. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Žalobce se jako vlastník domáhal vyklizení předmětných pozemků a odstranění částí přípojek s tím, že jsou na nich umístěny části vodovodní přípojky a přípojky splaškové a dešťové kanalizace (dále jen přípojky ) mající povahu věcí movitých, které jsou ve vlastnictví žalovaného, a který k jejich umístění nemá žádné oprávnění.

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce je vlastníkem předmětných pozemků. Na části pozemků jsou vybudovány přípojky, které jsou ve vlastnictví žalovaného. Tyto části přípojek do pozemků umístila společnost ALBA invest s. r. o., která následně převedla vlastnické právo k přípojkám na žalovaného. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na části přípojek nelze nahlížet jako na přípojky ve smyslu zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích (dále jen zákon o vodovodech a kanalizacích ), neboť nesplňují stanovené definiční znaky a nejsou schopny samostatného využití. Navíc ani nebyly povoleny ve stavebním řízení. V podstatě se jedná o trubky, které lze z pozemků odstranit, aniž by došlo k jejich znehodnocení, jelikož nejsou spojeny pevným základem se zemí. Soud prvního stupně dovodil, že jde o věci movité ve vlastnictví žalovaného a žalobce má nárok na ochranu svého vlastnického práva (§ 126 odst. 1 obč. zák.), do kterého tímto žalovaný bez právního titulu neoprávněně zasahuje, neboť žalovanému nesvědčí žádné oprávnění mít tyto movité věci umístěny na pozemcích žalobce.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 4. října 2010, č. j. 21 Co 225/2010-112, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními, nikoliv však s právními závěry soudu prvního stupně. Odvolací soud dospěl k závěru, že přípojky jsou samostatnými stavbami a jsou způsobilé být předmětem právních vztahů jako věci v právním slova smyslu. Uzavřel, že pokud jsou přípojky stavbami, nemůže se vlastník domáhat ochrany v režimu § 126 odst. 1 obč. zák., ale toliko projednáním těchto staveb v režimu § 135c obč. zák. jakožto staveb neoprávněných. Takový postup však v daném případě nepřicházel do úvahy, neboť podle tvrzení samotného žalobce v době výstavby těchto přípojek stavebník disponoval občanskoprávním titulem k jejich výstavbě, a o neoprávněné stavby se tak nejedná.

Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 4. října 2010, č. j. 21 Co 225/2010-112, podal žalobce dovolání. Dovolací soud rozsudkem ze dne 23. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 483/2011, citovaný rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud neshledal správným názor odvolacího soudu, že jsou-li přípojky stavbami ve smyslu zákona o vodovodech a kanalizacích, nepřichází do úvahy ochrana vlastnického práva v režimu § 126 odst. 1 občanského zákoníku, ale jejich vypořádání v režimu § 135c občanského zákoníku. Dovolací soud upozornil na přístup soudní praxe, podle které existují případy, kdy stavebník postaví na cizím pozemku stavbu, ke které má stavebník občanskoprávní oprávnění, přičemž v důsledku skutečností později nastalých dojde k odpadnutí nebo zániku tohoto práva. V takových případech je nutno odlišovat dvě skupiny případů: a) situace, kdy stavebník staví stavbu na základě práva, které není časově žádným způsobem limitováno, anebo se stavebník důvodně mohl domnívat, že existence jeho stavby nebude časově omezena, b) případy, kdy stavebník již od zahájení stavby věděl nebo z okolností vědět mohl a měl, že jeho právo stavby nebude časově neomezené, ale naopak je nebo může být časově limitováno. Pro obě skupiny případů je shodné, že jejich režim nepodléhá ustanovení § 135c obč. zák. právě proto, že v době výstavby byl občanskoprávní titul ke zřízení staveb dán, ale obě je nutno poměřovat požadavkem na ochranu vlastnického práva v režimu § 126 odst. 1 obč. zák., byť v prvním případě soudní praxe úspěšnou aplikaci tohoto ustanovení nepřipouští (nikoliv však proto, že by se mělo jednat o režim neoprávněné stavby ve smyslu § 135c obč. zák.), zatímco v druhém případě může být důvodnost žaloby podle uvedeného ustanovení založena. Dovolací soud dále odvolacímu soudu vytkl, že zatížil řízení vadou spočívající v překvapivosti rozhodnutí.

Odvolací soud následně rozsudkem ze dne 22. května 2013, č. j. 21 Co 225/2010-174, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost na vlastní náklady vyklidit předmětné pozemky žalobce odstraněním částí budoucích vodovodních přípojek a částí budoucích přípojek na dešťovou a splaškovou kanalizaci (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Odvolací soud po doplněném dokazování dospěl k závěru, že části přípojek jsou nedokončenými nemovitými stavbami. Vyšel při tom z § 2 odst. 3 stavebního zákona , podle něhož se stavbou rozumí veškerá stavební díla, která vznikají stavební nebo montážní technologií bez zřetele na jejich stavebnětechnické provedení, použité stavební výrobky, materiály a konstrukce, na účel využití a dobu trvání. S přihlédnutím k § 3 odst. 1 a 2 zákona o vodovodech a kanalizacích dále dovodil, že v daném případě nepůjde o prostou movitou věc, která by stavbou nebyla. Ke zhotovení částí přípojek bylo třeba realizovat stavební a montážní technologii umožňující napojení přípojek na hlavní řady. Části přípojek by nebyly stavbami jen tehdy, pokud by šlo o trubky uložené prostým způsobem na pozemku bez toho, aby v souvislosti s jejich umístěním na pozemku byly vykonány stavební a montážní technologie. V daném případě k uložení a napojení přípojek na hlavní řady musely být takové technologie realizovány a na základě nich vznikla stavba, byť stavebně nedokončená. Při posuzování, zda se jedná o stavbu movitou či nemovitou, odvolací soud vyšel z argumentace žalobce opřené o nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 531/05, podle které je k posouzení existence kvality pevného základu stavby třeba odborných znalostí. Odvolací soud uznal, že nemá potřebné odborné znalosti, avšak uzavřel, že i bez toho není pochyb o tom, že pevné spojení části přípojek je dáno tím, že jsou v zemi zakopány a především napojeny na hlavní řady. Způsob napojení a jejich oddělení, včetně rozsahu poškození obou stran napojení, soud sám neposuzoval. Z judikatury Nejvyššího soudu vyvodil, že pro jeho rozhodnutí nebylo zásadně významné, zda části přípojek budou (pro potřeby režimu § 126 odst. 1 občanského zákoníku) definovány jako stavby movité nebo nemovité, neboť za rozhodující skutečnost považuje to, že stavby byly vybudovány jako oprávněné a teprve poté došlo ke změnám majícím za následek zánik tohoto oprávnění. Obchodní společnost ALBA invest s. r. o. převedla části přípojek do vlastnictví žalovaného a následně předmětné pozemky do vlastnictví žalobce. Tato společnost jako stavebník stavěla přípojky na základě časově neomezeného práva k pozemku. V takovém případě pak soudní praxe aplikaci § 126 odst. 1 občanského zákoníku nepřipouští. Na tom nic nemění ani to, že aktuálním vlastníkem přípojek je někdo jiný, právní nástupce stavebníka.

Odvolací soud se dále zabýval námitkou žalovaného, že výkon práv žalobce je v rozporu s dobrými mravy, a nelze mu tak přiznat soudní ochranu. Uvedl, že části přípojek byly do pozemku zakopány a připojeny k hlavním řadům za účelem zajištění napojení budoucích rodinných domků na vodovodní a kanalizační řady. V době, kdy obchodní společnost tyto přípojky převáděla, musel být smluvním stranám zřejmý jejich účel a jejich povaha. Žalovaný musel předpokládat, že souhlas obchodní společnosti jako vlastníka pozemku je souhlasem trvalým. Až po prodeji přípojek nabyl žalobce vlastnické právo k pozemku. Pokud předmětné pozemky zakoupil s vědomím, že jsou v nich umístěny přípojky žalovaného, jedná se podle odvolacího soudu o výkon práva v rozporu s dobrými mravy.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v posouzení, zda vybudované části přípojek jsou věci movité či nemovité a jaký to má důsledek na aplikaci § 126 odst. 1 občanského zákoníku a rovněž v otázce výkonu práva žalobce v rozporu s dobrými mravy. Otázkou procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, spatřuje v tom, že odvolací soud opětovně rozhodl překvapivě.

Dovolatel nesouhlasí s kvalifikací budoucích přípojek jako nemovitých staveb. Povahu přípojek jako nemovitostí nelze dovozovat z toho, že jsou zakopány v zemi a napojeny na hlavní řady. Nemovitost je stavba spojená se zemí pevným základem, nikoliv stavba spojená s jinou stavbou poměrně snadno rozebratelným způsobem. Poukázal na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, ve kterém dovolací soud definoval, co je nemovitou stavbou. Nutnou podmínkou je zde pevné spojení se zemí, které však v řešeném případě absentuje. Dovolatel má za to, že přípojky jsou movitými věcmi. Vytkl odvolacímu soudu, že otázku, zda jde o movitou nebo nemovitou věc v rozporu se závazným právním názorem dovolacího soudu nepovažoval za podstatnou. Názory, které odvolací soud přijal, jsou plně použitelné pouze pro nemovité věci, v případě movitých věcí neobstojí. Zde se plně uplatní § 126 odst. 1 občanského zákoníku. Rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím překvapivým, i když ne v takové intenzitě, jako tomu bylo při vydání původního zrušeného rozsudku odvolacího soudu . Překvapivým má být názor odvolacího soudu, že je nerozhodné, jakou povahu mají přípojky, zda jsou nemovitými nebo movitými věcmi. Naopak se odvolací soud intenzivně ve svém rozhodnutí zabýval otázkou výkonu práva žalobce v rozporu s dobrými mravy. Poukázal na judikaturu dovolacího soudu, vycházející z toho, že žalobu lze zamítnout pro rozpor s dobrými mravy jen zcela výjimečně. Odstranění přípojek by žalovaného nijak vážně nepoškodilo, žalovaný přípojky nepotřebuje pro své základní potřeby, ani pro své bydlení. Zájmem žalovaného je dosažení maximálního zisku, což nemůže být významným zájmem, který by byl nadřazen ochraně vlastnického práva žalobce. Navíc odvolací soud žádný zvlášť významný zájem žalovaného nedefinuje, čímž se v rozporu s judikaturou dovolacího soudu nevypořádal s argumenty žalobce k otázce dobrých mravů. Dovolatel dále vylíčil, jakým způsobem se měl žalovaný stát vlastníkem pozemků, na které mají vést vybudované části přípojek. Za podstatné považuje to, že se odvolací soud nevypořádal se vznesenou i prokázanou námitkou žalobce spočívající v tom, že žalovaný při převzetí částí budoucích přípojek věděl, že se přípojky nenachází v jeho pozemcích. Správně si měl s tehdejším vlastníkem předmětných pozemků smluvit odpovídající právo k uložení přípojek. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že povaha přípojek je pro právní posouzení věci nepodstatná. Stavby přípojek byly na pozemku žalobce zhotoveny oprávněně. Rozhodnutí odvolacího soudu nevykazuje žádné znaky překvapivosti. Žalovaný dodal, že se pokoušel s žalobcem opakovaně dohodnout na zřízení věcných břemen k přípojkám, byl však neúspěšný vzhledem k úplatě, kterou žalobce za zřízení věcných břemen požadoval. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.

Podle hlavy II. ustanovení přechodných a závěrečných dílu 1 přechodných ustanovení oddílu 1 všeobecných ustanovení § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Jelikož k neoprávněnému zásahu do vlastnického práva žalobce mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto datem také bylo o nároku žalobce pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).

Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 22. května 2013 a dovolací řízení bylo zahájeno dovoláním podaným dne 1. srpna 2013, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen o. s. ř. ).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné, neboť rozhodnutí odvolací soudu není v souladu s judikaturou dovolacího soudu (a dovolatel na tento nesoulad také poukazuje), a je tudíž i důvodné.

Podle § 126 odst. 1 obč. zák. vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.

Žalobce svůj žalobní nárok opírá právě o ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. s poukazem na to, že na jeho pozemcích se nacházejí movité věci ve vlastnictví žalovaného. Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že se na pozemku žalobce nacházejí stavby ve vlastnictví žalovaného, jejichž odstranění nepřichází do úvahy bez ohledu na to, zda se jedná o stavby movité či nemovité.

Dovolací soud již v této fázi předesílá (z důvodů dále vysvětlených a rozvedených), že případná aplikace § 126 odst. 1 obč. zák. může v daném případě přicházet do úvahy, ať již by výsledek faktické činnosti na pozemcích žalobce bylo možno považovat za stavby mající povahu movitých věcí, anebo pouze movité věci nemající charakter stavby. Naproti tomu je pro posouzení věci významné (oproti přesvědčení odvolacího soudu), zda případné stavby na pozemcích žalobce je možno považovat za stavby movité či stavby nemovité.

Nejvyšší soud (s přihlédnutím ke své dosavadní judikatuře) v usnesení ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 22 Cdo 3087/2009, uveřejněném na www.nsoud.cz , souhrnně vysvětil : Stavbou podle § 119 obč. zák. je výsledek takové stavební činnosti, jíž vznikne věc (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 1988, sp. zn. 4 Cz 37/88, uveřejněný v ASPI pod evidenčním č. 13366CZ). Stavbou v občanskoprávním smyslu se rozumí výsledek stavební činnosti, tak jak tuto činnost chápe stavební zákon a jeho prováděcí předpisy, pokud výsledkem této činnosti je věc v právním slova smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, nikoliv součást věci jiné (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2901). Stavba, která není věcí podle § 119 obč. zák., je součástí pozemku (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. ledna 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 1998, č. 8, pořadové č. 68). Stavbou ve smyslu občanskoprávním nemůže být stavební činností vytvořená stavba či konstrukce, u níž nelze určit jasnou hranici, kde končí pozemek a kde začíná samotná stavba (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4004).

Podle § 119 odst. 2 obč. zák. nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem.

Podle § 120 odst. 1, 2 obč. zák. součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Stavba není součástí pozemku.

Stavba není součástí pozemku tehdy, jestliže jde o stavbu, která je věcí nemovitou nebo jestliže jde o stavbu, která je věcí movitou, tj. která není funkčně nebo fyzicky spojena s pozemkem a lze ji od něho oddělit, aniž by došlo k znehodnocení (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 24. května 1994, sp. zn. Pl. ÚS 16/93, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 1994, svazek 1, pořadové č. 25, str. 190). Předmětem občanskoprávních vztahů může být i podzemní stavba [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 911/2005, uveřejněný pod č. C 4254 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck (dále též jen Soubor ),].

Z uvedeného nálezu Ústavního soudu vyplývá, že o stavbu movitou jde tehdy, jestliže tato není funkčně nebo fyzicky spojena s pozemkem a lze ji od něho oddělit, aniž by to mělo za následek znehodnocení.

V nálezu ze dne 6. května 2003, sp. zn. I. ÚS 483/01 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, 2003, svazek 30, pořadové č. 60, str. 107), Ústavní soud vysvětlil, že ´spojení se zemí pevným základem´ je možno charakterizovat tak, že věc nesmí být oddělitelná od země, aniž by došlo k porušení věci. Pevné spojení se zemí musí být zároveň takové, aby bylo schopno odolat zejména účinkům přírodních vlivů dané lokality na věc a účinkům vlastního působení věci. Z hlediska stavebního je pevný základ základovou prostorovou konstrukcí geometricky a fyzikálně jednoznačně vymezenou a definovanou, a to pro konkrétní stavební objekt v konkrétní lokalitě a v konkrétních vnitřních a vnějších podmínkách. Je zřejmé, že posouzení existence pevného základu konkrétní stavby je otázkou odbornou, k níž soud zpravidla nemá dostatek odborných znalostí, a proto je třeba v rámci dokazování provést důkaz znaleckým posudkem či odborným vyjádřením .

Dovolací soud především předesílá, že odvolacím soudem naznačený závěr, že v případě budovaných přípojek se jedná o nemovité stavby, je předčasný. Odvolací soud sice v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že nemá důvod se odchýlit od svého právního názoru, že části přípojek jsou nedokončenými nemovitými stavbami, tedy stavbami, které jsou pevným základem spojeny se zemí, současně však jeho závěry, že jde o nemovité věci, nejsou důsledné, což ostatně připouští i sám odvolací soud.

Odvolací soud usuzoval na pevné spojení budovaných přípojek z jejich zakopání do země a zejména napojení na hlavní řady. Současně však konstatoval, že způsob napojení a tedy i otázka způsobu jejich oddělení, včetně rozsahu poškození obou stran napojení (ze strany přípojky i hlavního řadu) zřejmě nemůže spolehlivě odborně posoudit sám . Úvaha odvolacího soudu o charakteru přípojek jako nemovitých věcí tak postrádá úvahu vážící se k případnému znehodnocení, kde odvolací soud sám připouští, že se jedná o otázku odbornou, kterou nemůže soud posoudit sám.

Neúplnost úvahy nutné k posouzení, zda se v případě přípojek jedná o nemovité věci, odrážela přesvědčení odvolacího soudu, že pro právní posouzení věci není povaha přípojek podstatná. Protože však podle názoru dovolacího soudu, jak bude rozvedeno dále, povaha přípojek naopak podstatná je, spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod nesprávného právního posouzení byl uplatněn právem. V další fázi řízení se proto odvolací soud bude zabývat povahou přípojek z hlediska výše naznačených definičních znaků nemovitých staveb, a to z hlediska jejich pevného spojení se zemí, a vypořádá se v této souvislosti s uplatněnou dovolací argumentací dovolatele.

Odvolací soud usuzoval na nevýznamnost rozlišení mezi stavbami movitými a nemovitými s poukazem na obsah předchozího rušícího rozhodnutí dovolacího soudu v této věci.

V rozsudku ze dne 23. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 483/2011, Nejvyšší soud podrobně shrnul judikaturu týkající se případů staveb na cizích pozemcích, které není možno považovat za neoprávněné proto, že v době výstavby stavebníkovi svědčil právní titul k užívání pozemku a rozlišil dvě skupiny případů: a) situace, kdy stavebník staví stavbu na základě práva, které není časově žádným způsobem omezeno, anebo se stavebník mohl domnívat, že existence jeho stavby nebude časově omezena, b) případy, když stavebník již od zahájení stavby věděl nebo z okolností vědět mohl a měl, že je právo k užívání pozemku nebude časově neomezené, ale naopak může být nebo je časově limitováno. V této souvislosti pak uzavřel, že pro obě skupiny případů je shodné, že jejich režim nepodléhá ustanovení § 135c obč. zák. právě proto, že v době výstavby byl občanskoprávní titul ke zřízení staveb dán, ale obě je nutno poměřovat požadavkem na ochranu vlastnického práva v režimu § 126 odst. 1 obč. zák., byť v prvním případě soudní praxe úspěšnou aplikaci tohoto ustanovení nepřipouští, zatímco v druhém případě může být důvodnost žaloby podle uvedeného ustanovení založena.

Z uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu pak vyplývá, že tyto závěry týkající se staveb formuloval ve vztahu ke stavbám majícím povahu nemovitých věcí, což vyplynulo ze závěrů odvolacího soudu, který přípojky považoval za nemovitosti, jakož i z odkazu na jednotlivá rozhodnutí vydaná dovolacím soudem k této problematice (a v rozhodnutí citovaná 2 Cdon 240/97, 22 Cdo 746/2007, 22 Cdo 4027/2010), která se všechna vázala ke stavbám majícím povahu nemovitých věcí. Pokud dovolací soud v rámci tohoto svého rozhodnutí zmiňoval v souvislosti s § 126 obč. zák. i stavby mající povahu věcí movitých, učinil tak toliko v souvislosti se závěrem, že pokud nejde o neoprávněné stavby, na které by dopadal režim ustanovení § 135c obč. zák., dopadá na vzájemné vztahy vlastníka pozemku a vlastníka stavby režim § 126 odst. 1 obč. zák., ať již jde o stavby nemovité či movité. Protože však odvolací soud uvažoval o přípojkách toliko jako o stavbách nemovitých, zaujal dovolací soud názor k vymezení podmínek, za kterých lze aplikovat § 126 odst. 1 obč. zák., toliko ke stavbám nemovitým, nikoliv však movitým.

Odvolací soud, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, názor vyslovený dovolacím soudem k nemovitým stavbám považoval plně za použitelný i ve vztahu ke stavbám majícím povahu movitých věcí.

Tento názor však dovolací soud nesdílí.

Závěr odvolacího soudu pomíjí základní odlišnost mezi stavbami majícími povahu věcí nemovitých a movitých. Zatímco u staveb nemovitých, které jsou spojeny se zemí pevným základem a které nemohou být od pozemku odděleny, aniž by došlo k jejich znehodnocení, lze vycházet z primárního předpokladu, že mají být užívány v místě jejich vybudování právě proto, že je nelze bez poškození přemístit z místa jejich vybudování na místo jiné, u staveb majících povahu movitých věcí tento předpoklad chybí právě vzhledem k jejich povaze. Jinými slovy řečeno, zatímco u staveb nemovitých, vybudovaných na základě práva, které není časově žádným způsobem omezeno, anebo se stavebník mohl důvodně domnívat, že existence jeho stavby nebude časově omezena, je dáno legitimní očekávání jejich dalšího užívání v místě umístění stavby, u staveb movitých nemůže být tento předpoklad naplněn již právě vzhledem k movité povaze těchto staveb. Jestliže totiž subjekt nabývá vlastnické právo k movité stavbě, musí předpokládat (bez ohledu na povahu právního titulu, na základě kterého byla stavba vybudována), že vlastník pozemku uplatní požadavek na užívání pozemku bez takové stavby vzhledem k její mobilní povaze a je na nabyvateli stavby, aby si zajistil právní titul pro její další užívání v podobě titulu obligačního nebo věcněprávního. Jestliže tedy vlastník pozemku umístí na svém pozemku movitou stavbu, kterou lze bez jakýchkoliv obtíží mobilně disponovat, a tuto stavbu následně prodá novému vlastníku, nemůže tento nabyvatel legitimně očekávat, že jen samotná okolnost, že movitou stavbu umístil na svém pozemku její vlastník, zajistí jejímu nabyvateli časově neomezené právo k užívání pozemku bez možnosti vlastníka pozemku domáhat se odstranění této stavby. Vyšel-li odvolací soud z jiného právního názoru, spočívá i v této části jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.

Odvolací soud současně poukázal na skutečnost, že i kdyby se v daném případě jednalo o jednotlivé movité věci nemající vůbec charakter stavby, nemohla by být žaloba důvodná proto, že v takovém případě by se jednalo o výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.

Tento závěr není správný.

Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., podle kterého výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobré mravy zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002 (uveřejněný pod č. C 2084 v Souboru)]. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001 (uveřejněný pod č. C 1404 v Souboru)].

Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96 (uveřejněný pod č. 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96 (uveřejněný pod č. 16/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97 (dostupný na http://nalus.usoud.cz ), který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.

Vzhledem k výše zmíněnému charakteru § 3 odst. 1 obč. zák. jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou je třeba rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč. zák., učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu na stranách obou účastníků sporu, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po vlastníku spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se odstranění stavby) dočasně odepřena. Odpovídající úsudek soudu tu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002 (uveřejněný pod č. C 2084 v Souboru), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 2002, č. 11, s. 839)].

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2000 sp. zn. 22 Cdo 740/99 (uveřejněného v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 4, str. 111), potom vyplývá, že zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídajících prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného.

Odmítnutí právní ochrany je institutem výjimečným daným konkrétními okolnostmi případu, které zcela mimořádně odůvodňují, proč neposkytnout vlastníkům pozemku ochranu před zásahem v podobě umístění stavby nemající již právní titul k užívání pozemku (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 2023/2013, uveřejněný na www.nsoud.cz ).

Úvaha odvolacího soudu o rozporu výkonu práv žalobce s dobrými mravy nemůže obstát již z toho důvodu, že nebere na zřetel východiska formulovaná v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 740/99. Odvolací soud na výkon práv žalobce v rozporu s dobrými mravy usuzoval v zásadě jenom ze samotné okolnosti nabytí vlastnického práva žalobce k předmětným pozemkům, když uzavřel, že žalobce nabyl vlastnictví k zatíženému pozemku a v době nabytí svého vlastnictví si musel být vědom tohoto zatížení a měl v rámci své smluvní volnosti a svobody na výběr, zda takto zatížené pozemky do svého vlastnictví převezme či nikoliv. Jeho postup, kdy vlastní vůlí vlastnictví k pozemkům nabyl a poté po žalovaném žádá odstranění těchto částí přípojek, považuje odvolací soud za výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy a porušující i princip právní jistoty .

S tímto závěrem dovolací soud nesouhlasí.

Jestliže z výše uvedeného výkladu dovolacího soudu vyplývá potřeba řádného posouzení, zda se jedná o stavby movité či nemovité, je zřejmé, že úvaha o případném rozporu výkonu práv žalobce s dobrými mravy musí být poměřována také tím, zda má dojít k odstranění stavby movité či nemovité, byť se samozřejmě nebude jednat o kritérium jediné. Bez ohledu na to však závěr odvolacího soudu nemůže obstát již proto, že fakticky vytýká žalobci samotný výkon vlastnického práva, jestliže věděl, že v době nabývání vlastnického práva k pozemkům se na nich nacházejí části přípojek. To však o mravnosti či nemravnosti výkonu práva žalobce nic nevypovídá. Jestliže žalobce nabyl pozemky, na kterých se měly nacházet výsledek určité činnosti, lze souhlasit s odvolacím soudem potud, že tuto skutečnost měl brát na zřetel při úvaze o nabytí vlastnického práva, kdy si vlastník obecně musí být vědom rizik spojených s tím, že na jeho pozemcích se nacházejí věci či stavby. Nabytí pozemků s tímto vědomím je však plně na zvážení nabyvatele takových pozemků a jenom samotná okolnost, že se následně domáhá ochrany svého vlastnického práva, nemravnost výkonu jeho vlastnického práva nezakládá.

Odvolací soud nedocenil, že zamítnutí vlastnické žaloby je opatřením mimořádným, vyžadujícím mimořádné okolnosti, přičemž ve svém rozhodnutí nijak nevysvětlil, v čem by vyhovění vlastnické žalobě mělo vážně poškodit uživatele věci (žalovaného), aniž by vlastníkovi přineslo odpovídajících prospěch, a proč by se vyhovění žalobě dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného. Dovolatel v dovolání obsáhle argumentoval, proč se v daném případě nemůže o výkon práva v rozporu s dobrými mravy jednat (a obdobně postupoval v průběhu celého řízení) zejména s poukazem na skutečnost, že zájem žalovaného může být toliko ekonomický a vyhovění žalobě se ho nijak výrazněji nedotkne. Vytýká-li odvolací soud žalobci nedostatek odpovědného přístupu při nabývání vlastnického práva k pozemkům, na kterých se nacházejí části přípojek, tím spíše musí uvedená úvaha dopadat na žalovaného, který takto vlastnické právo nabyl, z pohledu, že v rámci smluvní volnosti a zodpovědného přístupu musí zvažovat i hlediska a poměry, které mu umožní další užívání pozemku. V dalším řízení tak bude na odvolacím soudu, aby při úvaze o výkonu práva žalobce zohlednil výše uvedená kritéria vymezená judikaturou dovolacího soudu a vypořádal se také s argumentací žalobce k otázce výkonu práva žalobce v rozporu s dobrými mravy.

Námitkami žalobce směřujícími proti překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu se dovolací soud z důvodu procesní ekonomie s ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí nezabýval.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 2 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. září 2015


Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu