22 Cdo 2839/2004
Datum rozhodnutí: 25.07.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 151p odst. 3 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb.




22 Cdo 2839/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) F. S., b) P. S., c) J. A., d) A. S., e) H. A., f) S. S., g) J. S., a h) I. S., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) P. O., a 2) J. O., zastoupeným advokátem, o ochranu vlastnického práva a o vzájemném návrhu na zrušení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 149/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. května 2004, č. j. 24 Co 135/2004-280, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům na nákladech dovolacího řízení částku 1200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Nejprve se jen žalobci a) a b) jako vlastníci panující nemovitosti (stavby dílny a truhlárny) domáhali, aby žalovaným byla jako vlastníkům pozemku zatíženého věcným břemenem uložena povinnost umožnit žalobcům a dalším třetím osobám nerušený výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni, spočívajícího v chůzi a jízdě přes pozemek žalovaných. Žalobci tvrdili, že žalovaní postavili na pozemku železná vrata, která opatřili uzamykatelným řetězem, od něhož předali žalobcům jen dva klíče, a znemožnili průjezd přes pozemek i zaměstnancům žalobců. Žalovaní navrhli vzájemným návrhem, doručeným soudu prvního stupně 30. 11. 2001, aby věcné břemeno bylo zrušeno pro změnu poměrů ve smyslu § 151p odst. 3 ObčZ, ke které došlo po 9. 2. 2001, kdy byla pravomocně zamítnuta jejich předchozí žaloba na zrušení tohoto břemene. Změna poměrů nastala tím, že pozemek žalovaných užívají jako cestu zaměstnanci žalobců a další osoby samostatně podnikající, přejížděním těžkotonážních vozů žalobců po pozemku žalovaných dochází ke zvýšení prašnosti, hlučnosti a vibrací, které se přenášejí do přilehlé budovy žalovaných, a žalobci mají možnost přístupu ke svým nemovitostem po jiném pozemku ve vlastnictví státu. V průběhu řízení se žalobci c) h) stali spoluvlastníky dílny a truhlárny a přistoupili do řízení na straně žalobců. Žalovaní pak tvrdili, že ke změně poměrů došlo i tímto rozšířením počtu osob oprávněných z věcného břemene, dále tím, že žalobci užívají pozemek žalovaných jako příjezdovou cestu ke svým pěti pozemkům, z nichž některé přímo hraničí se státním pozemkem, který umožňuje přístup i k oprávněné nemovitosti. Změna poměrů nastala i tím, že žalovaní užívají svoje nemovitosti v sousedství zatíženého pozemku k celoročnímu pobytu, a že jejich dcera trpí respirační chorobou. Žalovaní zpochybnili také platnost smlouvy o zřízení věcného břemene. Žalobci při jednání soudu prvního stupně dne 6. ledna 2004 vzali svoji žalobu zpět s odůvodněním, že od poloviny roku 2002 jim žalovaní ve výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni již nebrání.

Okresní soud v Příbrami (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 7. ledna 2004, č. j. 5 C 149/2001-241, rozhodl výrokem pod bodem I, že řízení ve věci určení povinnosti žalovaných umožnit žalobcům a dalším třetím osobám chůzi a jízdu tam i zpět v nezbytném rozsahu v jakoukoliv dobu bez časového omezení přes parcelu č. 1229/8 ve prospěch dílny a truhlárny na parcele 1229/7 vše v obci a k. ú. J. a zdržet se jakéhokoliv jednání, kterým by žalobcům a dalším třetím osobám bylo v tomto právu bráněno, se zastavuje , výrokem pod bodem II. že, žaloba na zrušení věcného břemene, jemuž odpovídá právo chůze a jízdy přes parcelu č. 1229/8 ve prospěch dílny a truhlárny na parcele č. 1229/7 vše v obci a k. ú. J., zapsané na LV č. 562 a LV č. 589 pro obec a k. ú. J. u katastrálního úřadu v P. zřízené smlouvou ze dne 27. 3. 1996 s právními účinky od 1. 4. 1996 vkladem práva u Katastrálního úřadu v P. pod č. j. V 3 729-96, se zamítá , a výrokem pod bodem III. o nákladech řízení.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 13. května 2004, č. j. 24 Co 135/2004-280, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II. a III. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že Zemědělské družstvo J. bylo původním vlastníkem areálu v k. ú. J., který užívalo k podnikání. Geometrickým plánem z 1. 2. 1996 byl areál rozdělen na jednotlivé nemovitosti, které byly samostatně rozprodávány. Žalovaní koupili od tohoto družstva kupní smlouvou z 27. 4. 1998 dům čp. 78 postavený na pozemku parc. č. 1228, pozemek parc. č. 1228, pozemek parc. č. 1229/8 a pozemek původně evidovaný ve zjednodušené evidenci jako parc. č. 42/1, nově zaměřený jako parc. č. 1230/1, všechny zapsané nyní na listu vlastnictví č. 589 pro obec a k. ú. J. Nemovitosti koupili za účelem bydlení a nyní je užívají k rekreaci (o dovolené a víkendech). Na listu vlastnictví č. 589 je dále zapsáno věcné břemeno chůze a jízdy přes pozemek parc. č. 1229/8 ve prospěch dílny a truhlárny na pozemku parc. č. 1229/7 v k. ú. J. podle smlouvy o koupi a zřízení práva z věcného břemene ze dne 27. 3. 1996. Tuto smlouvu uzavřeli Zemědělské družstvo J. v likvidaci (za stranu prodávající a stranu povinnou z věcného břemene) a žalobci a) a b) jako strana kupující a strana oprávněná z věcného břemene. Předmětem koupě byl objekt dílny a truhlárny (včetně skladu a sociálního zařízení) na pozemku parc. č. 1229/7, který vznikl oddělením z pozemku parc. č. 1229/1 v k. ú. J. Žalobci a) a b) zde již před uzavřením této smlouvy provozovali autodopravu. Touto smlouvou bylo také zřízeno věcné břemeno, vyznačené na geometrickém plánu z 1. 2. 1996, spočívající v právu chůze a jízdy k dílně a truhlárně ve směru tam i zpět, v nezbytném rozsahu, v jakoukoliv dobu, bez časového omezení, nejkratším směrem přes pozemek parc. č. 1229/8 v k. ú. J. s tím, že vlastník tohoto pozemku je povinen dohodnuté věcné břemeno trpět, a to bezplatně, přičemž je spojeno s nemovitostí a přechází s jejím vlastnictvím na všechny nabyvatele. U soudu prvního stupně bylo pod sp. zn. 12 C 250/99 k žalobě žalovaných vedeno proti žalobcům a) a b) řízení o zrušení tohoto věcného břemene, které skončilo zamítavým rozsudkem soudu prvního stupně ze 17. 10. 2000, č. j. 12 C 250/99-141, potvrzeným rozsudkem odvolacího soudu z 24. 1. 2001, č. j. 20 Co 269/2000-165, který nabyl právní moci 9. 2. 2001. V uvedeném řízení dospěly soudy k závěru, že věcné břemeno vzniklo platně smlouvou z 27. 3. 1996, která je určitá jak z hlediska individualizace oprávněné stavby (dílna a truhlárna) na pozemku parc. č. 1229/7, tak části zatíženého pozemku parc. 1229/8, vymezené geometrickým plánem, na který odkazuje. Právo odpovídající věcnému břemeni vyložily soudy tak, že jde o právo chůze a jízdy k využití účelu truhlárny a dílny a rozsah tohoto práva je dán účelem podnikání. Shodně dospěly rovněž k závěru, že nedošlo ke změně poměrů ve smyslu § 151p odst. 3 ObčZ. Věcné břemeno cesty bylo zřízeno k využití stavby na pozemku parc. č. 1229/7 pro podnikání v autodopravě, která byla podle shodného tvrzení účastníků nadále provozována ve stejném rozsahu. Nebylo prokázáno, že vlastníci dílny a truhlárny mají právní titul k užívání pozemku parc. č. 1229/5 jako cesty a pokud užívají zatížený pozemek parc. č. 1229/8 jako cestu jiné osoby, je na vlastnících tohoto pozemku, aby se domáhali ochrany proti těmto osobám. Soudy obou stupňů i v tomto dalším řízení o zrušení věcného břemene posoudily smlouvu z 27. 3. 1996 o zřízení věcného břemene jako platnou soud prvního stupně s odkazem, že tato otázka byla již řešena v předchozím řízení. Odvolací soud uvedl, že ze smlouvy je zcela zřejmé, že věcné břemeno je míněno tak, že má zajišťovat právo chůze a jízdy (automobilem) k využití účelu budov (dílny a truhlárny), přičemž rozsah je dán účelem podnikání (provozování autodopravy). Právo jízdy nebylo omezeno žádným druhem dopravního prostředku. Věcné břemeno bylo zřízeno za účelem realizace podnikání vlastníků oprávněné nemovitosti a má-li být účel věcného břemene naplněn, pak právo chůze a jízdy svědčí všem, kdo chodí a přijíždějí do oprávněné nemovitosti v souvislosti s realizací podnikání vlastníků oprávněné nemovitosti, a to nejen samotným vlastníkům, ale i například jejich zaměstnancům, zákazníkům, obchodním dodavatelům, obchodním partnerům, kteří do oprávněné nemovitosti musí nutně přicházet či přijíždět v souvislosti s realizací podnikatelské činnosti vlastníků oprávněné nemovitosti. K otázce platnosti smlouvy o zřízení věcného břemene z 27. 3. 1996 odvolací soud uvedl, že likvidátor byl oprávněn za družstvo tuto smlouvu uzavřít, přičemž ani překročení jeho oprávnění by neplatnost smlouvy nezpůsobilo. Odvolací soud také poukázal na to, že případná neplatnost této smlouvy by byla důvodem k zamítnutí žaloby a nemohla by vést k příznivějšímu výsledku řízení pro žalované. Shodně dospěly soudy obou stupňů k závěru, že nedošlo ke změně poměrů, kterou by vznikl hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněných, který je podle § 151p odst. 3 ObčZ předpokladem pro zrušení věcného břemene. Došlo sice ke změně poměrů tím, že se počet spoluvlastníků oprávněné nemovitosti se zvýšil ze dvou na osm. Dne 18. února 2002 byla totiž uzavřena darovací smlouva, kterou žalobci a) a b) darovali svým dětem - žalobcům d), e) a g) a manželům těchto dětí - žalobcům c), f) a h) každému mimo jiné ideální 1/10 stavby bez č. p. (dílna a truhlárna) v J., postavenou na pozemku parc. č. 1229/7. Tato změna však sama o sobě hrubý nepoměr nezpůsobila, neboť se nezvýšilo zatížení pozemku žalovaných. Žalobci a) a b) v roce 1996, kdy dílnu a truhlárnu kupovali a kdy došlo ke zřízení věcného břemene, v objektu společně se svými příbuznými podnikali - provozovali autodopravu s jedenácti vozidly, z toho bylo pět souprav, měli šest až osm zaměstnanců, do areálu docházeli či přijížděli dodavatelé, zákazníci, automobily jezdily do zemědělského areálu tankovat naftu. Nyní stále v oprávněné nemovitosti podnikají spolu se svými příbuznými, vyměnili vozový park za nový, mají již jen pět nákladních vozů, tři zaměstnance a vozy do bývalého areálu družstva nejezdí již tankovat naftu. Nadále do dílny a truhlárny docházejí či přijíždějí zákazníci a dodavatelé. Bylo tak prokázáno, že žalobce a) snížil počet aut, se kterými jezdí přes pozemek žalovaných, pořídil nová méně hlučná auta a snížil počet zaměstnanců. Ustalo čerpání pohonných hmot v areálu bývalého objektu družstva, což přineslo snížení četnosti průjezdů těchto nákladních souprav přes zatíženou nemovitost. Nijak podstatně se nerozšířil okruh zákazníků a dodavatelů, kteří do nemovitosti dojíždějí v souvislosti s provozováním podnikatelské činnosti žalobců. Také změna poměrů u nezletilé dcery žalovaných nebyla prokázána, když respiračním onemocněním trpí již od svého narození, tedy i v době, kdy žalovaní kupovali nemovitost zatíženou věcným břemenem. Žalobci využívají jako přístupovou cestu k oprávněné nemovitosti jen pozemek žalovaných zatížený věcným břemenem, protože jinou možnost přístupu, a to přes pozemek parc. č. 1229/5, nemají. Žalovaní ani netvrdili, že žalobcům svědčí právní titul k užívání tohoto pozemku jako cesty. Nebylo ani prokázáno, že by žalobci cestu na zatíženém pozemku využívali i pro přístup k jiným svým nemovitostem, když taková skutečnost by ani nemohla být důvodem pro postup podle § 151p odst. 2 a 3 ObčZ. Žalovaní by se totiž museli u soudu domáhat ochrany svého práva žalobou zápůrčí nebo žalobou na náhradu škody. Odvolací soud neshledal důvodnými ani námitky žalovaných, že soud prvního stupně neprovedl jimi navrhované důkazy - videozáznamy žalovaných z období července roku 1999 až do ledna roku 2001, neboť nemohou vypovídat o existenci skutečností, které nastaly později po 20. 1. 2001, kdy bylo rozhodnuto v předchozím řízení. Také provedení dalších důkazů považoval odvolací soud za nadbytečné, když skutečnosti, které měly prokazovat, byly zjištěny jinak.Vliv průjezdu nákladních souprav žalobců přes pozemek žalovaných byl zjištěn z výpovědí svědků K., Š. a K., takže nebylo třeba nařídit k tomu znalecký posudek. Důkaz spisem Obecního úřadu v J. jako stavebního úřadu byl navrhován k rozsahu oprávnění likvidátora a spisem soudu prvního stupně zn. 5 C 133/2001 k rozšíření počtu oprávněných osob. Nepravomocné rozsudky soudu prvního stupně ve věcech sp. zn. 9 C 88/2003, sp. zn. 6 C 189/2003, sp. zn. 7 C 14/2004 a 8 C 214/2003 nejsou pro věc významné. Dohoda o zřízení věcného břemene z 20. 11. 2000, uzavřená mezi ZD B. a žalobci a) a b), kterou žalovaní navrhovali k důkazu ohledně přístupu žalobců k zatížené nemovitosti přes pozemek parc. č. 1229/5, se týká zřízení věcného břemene přes pozemek parc. č. 1229/1, který svými hranicemi sám o sobě neumožňuje žalobcům jiný přístup k oprávněné nemovitosti, když navazuje na pozemek parc. č. 1229/5.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ a uvádí, že uplatňují dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Za otázky, které činí rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím zásadního právního významu, považují:

1) zda lze užívat pro podnikání v těžké nákladní autodopravě věcné břemeno, které bylo bezúplatně zřízeno pro fyzické osoby, je-li ve smlouvě uvedeno pouze právo chůze a jízdy k truhlárně bez jakékoliv další specifikace a bez jakékoli zmínky o podnikání,

2) zda může být takto zřízené věcné břemeno bezúplatně užíváno všemi, kdo mají jakýkoli blíže neurčený vztah k podnikání oprávněného,

3) zda lze spatřovat hrubý nepoměr v tom, že neoprávněné osoby užívající cestu, se účelově uzavřenou darovací smlouvou stanou spoluvlastníky oprávněné nemovitosti,

4) zda je vlastník zatížené nemovitosti povinen trpět trvalé zpřístupnění svého majetku z důvodu neuzavírání vstupních vrat oprávněnou osobou,

5) zda je rozsah takovéhoto věcného břemene dán účelem podnikání,

6) zda je možné, aby soudy obou stupňů rozhodly o platnosti smlouvy v rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu ČR,

7) zda může odvolací soud vyslovit zcela opačný závěr od závěru uvedeného v již dříve pravomocném rozhodnutí téhož odvolacího soudu,

8) zda je sousloví právo chůze a jízdy v nezbytném rozsahu dostatečně určité tak, aby mu i nezúčastněná osoba zcela přesně rozuměla a věděla, jakým způsobem, jakým dopravním prostředkem a jak často bude toto právo realizováno,

9) zda lze právo vyplývající z věcného břemene užívat ke mnoha jiným nemovitostem zcela odlišným od nemovitosti oprávněné,

10) zda může oprávněná osoba předávat padělané klíče od vstupních vrat k zatížené nemovitosti neoprávněným osobám k jejich volnému použití.

Žalovaní namítají, že řízení bylo postiženo mnoha vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soudy obou stupňů jim odňaly možnost jednat zákonem stanoveným způsobem ohledně otázky absolutní neplatnosti kupní smlouvy a smlouvy o věcném břemeni z 27. 3. 1996. Soud prvního stupně se touto otázkou vůbec nezabýval, když konstatoval, že nové námitky k platnosti této smlouvy žalovaní neprokázali, a že především ani smlouvu nepředložili. Když žalovaní v odvolání poukázali na to, že smlouva je součástí spisu sp. zn. 12 C 250/99, který byl čten k důkazu, odvolací soud, aniž sám dokazování doplňoval, uvedl, že ve shodě se soudem prvního stupně se prvotně zabýval tím, zda předmětná smlouva je platně uzavřena či nikoliv, zda platně vznikla práva z věcného břemene a zda obsah práv z věcného břemene je ve smlouvě srozumitelný, jasný a určitý. Odvolací soud se pak snažil svými výklady překlenout a doplnit neurčitost a nesrozumitelnost předmětné smlouvy. Smlouva o zřízení věcného břemene je však neplatná, neboť v ní není uvedena obec, ve které se nemovitosti nachází, není řádně identifikována oprávněná nemovitost, nejsou vymezeny dopravní prostředky, kterých lze užít k jízdě po zatíženém pozemku a smlouvu nebyl oprávněn za družstvo uzavřít likvidátor. Jestliže pojem truhlárna lze nahradit synonymem truhlářská dílna a pojmem dílna se rozumí místnost vybavená a určená pro řemeslnickou a výrobní činnost, pak dílny pořízené žalobci nemohly být podle smlouvy o věcném břemeni určeny k podnikání v silniční motorové dopravě mnohatunovými nákladními soupravami. Ze smlouvy rovněž nevyplývá, že ji žalobci a) a b) uzavírali jako podnikatelské subjekty. Také rozsah věcného břemene nemůže být dán účelem podnikání, jak uvádí odvolací soud, ale je vždy uveden v příslušné smlouvě. Pokud tento údaj není ve smlouvě zcela určitě uveden nebo schází, je i z tohoto důvodu smlouva absolutně neplatná. Nesprávné je i vymezení rozsahu věcného břemene odvolacím soudem, podle kterého věcné břemeno svědčí třetím osobám jako zaměstnancům apod. Senáty odvolacího soudu se uvedenou otázkou již zabývaly a např. v rozhodnutí z 10. 12. 2001, č. j. 25 Co 451/2001-39, byl vysloven názor opačný, že věcné břemeno svědčí jen vlastníkům oprávněné nemovitosti, a nikoli ve prospěch dalších třetích osob. Odvolací soud legalizoval pohyb jakýchkoliv třetích osob po pozemku žalovaných a už jen to by mělo být důvodem pro zrušení věcného břemene. Také pojem jízda v nezbytném rozsahu je zcela nesrozumitelný, když manželé S. a další třetí osoby toto právo mnohonásobně zneužívají. Právo z věcného břemene nebylo zapsáno pro podnikatelské subjekty, avšak v řízení bylo prokázáno, že je právě podnikatelskými subjekty zneužíváno.

Nesprávný je rovněž závěr odvolacího soudu, že rozšíření okruhu osob oprávněných z věcného břemene ze dvou na osm na základě darovací smlouvy z 18. 2. 2002, nemohlo samo o sobě způsobit hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněných. Takový výklad je nelogický. Změnou poměrů je právě změna subjektu práva odpovídajícího věcnému břemeni, která je způsobilá vyvolat hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného. Rozšíření okruhu oprávněných osob z věcného břemene ze dvou na osm spoluvlastníků oprávněné nemovitosti a to tak, že právo věcného břemene svědčí všem odvolací soudem vyjmenovaným třetím osobám, je změnou poměrů, která je důvodem pro zrušení věcného břemene. Dále žalovaní poukazují na názory odvolacích senátů vyslovené ve sporech, které byly mezi účastníky, případně se zaměstnanci žalobců. Nesprávné je i zjištění, že žalobci nemají jinou možnost přístupu k oprávněné nemovitosti, neboť některé důkazy nebyly provedeny řádně a některé vůbec. Podle pravomocného rozsudku Okresního soudu v Příbrami z 23. 11. 2000, sp. zn. 13 C 72/2000, by k porušování vlastnického práva žalovaných k jejich pozemku žalobci vůbec nemuselo docházet, pokud by žalobci užívali ke svým nemovitostem primární přístup přes státní pozemek parc. č. 1229/5. I k prokázání této skutečnosti soudy opakovaně zamítly žalovanými navrhované důkazy geometrickým plánem č. 443-50/2000, dohodou z 30. 11. 2000, žádostí Pozemkového fondu o zápis tohoto geometrického plánu, rozhodnutí stavebního úřadu v J. a sdělení Katastrálního úřadu k tomuto plánu. Právě z tohoto plánu také vyplývá, že se zatíženým pozemkem žalovaných parc. č. 1229/8 sousedí pozemek parc. č. 1229/1, z něhož byl oddělen pozemek prac. č. 1229/33, který v délce 6 m zasahuje do pozemku parc. č. 1229/5. Pozemek parc. 1229/33 byl převeden na žalobce a) a b), kteří ho v roce 2002 zčásti mimo jiné darovali ostatním spoluvlastníkům - žalobcům c) - h). Z uvedeného vyplývá, že žalobci měli od počátku přímý přístup ke svým nemovitostem právě přes státní pozemek parc. č. 1229/5, což bylo i záměrem vypracování tohoto geometrického plánu. Navrhovaným důkazem dohodou o zřízení věcného břemene mezi ZD B. a žalobci a) a b) z 30. 11. 2000, který nebyl připuštěn, mělo být také prokázáno, že se v této dohodě jedná o zřízení několika věcných břemen cesty na pozemku parc. č. 1229/1, který navazuje na zatížený pozemek žalovaných parc. č. 1229/8, pro další nemovitosti žalobců na pozemcích parc. č. 1229/26 a č. 1229/25 a též pro budovu truhlárny a dílny na pozemku parc. č. 1229/7. Dále bylo v této dohodě ujednáno využití celé parcely č. 1229/1 jako manipulační plochy žalobci. Tím žalobci získali i přístup ke svým dalším nemovitostem - pozemkům parc. č. 1229/33, 1229/6 a 1229/3. V přímém protikladu s obsahem žaloby žalobců i svědeckými výpověďmi je závěr odvolacího soudu, že žalobci nevyužívají pozemek žalovaných k přístupu k jiným nemovitostem. V žalobě, kterou podali žalobci, je totiž uvedeno, že žalobci na svých pozemcích mají zřízen autopark, dílny, sídlo společnosti a v průběhu řízení vyšlo najevo, že vlastní cca. devět nemovitostí, k nimž podle jejich vlastního tvrzení jiný přístup nemají. Dále žalovaní rozebírají výpovědi svědků, kteří vypovídali o využití nemovitostí žalobců, s výtkami, že soudy z nich nečinili ani zjištění o přístupu přes pozemek parc. č. 1229/5. Odvolací soud také pochybil, když neprovedl navrhovaný důkaz videozáznamem, který byl pořízen od ledna 2001 do března 2003 a časově tak nepřechází rozhodnutí z 24. 1. 2001. Naproti tomu odvolací soud vycházel ze čtyři roky staré zprávy Policie ČR, založené ve spise zn. 12 C 250/99, která se týkala možného vjezdu nákladních souprav na pozemek parc. 1229/5, ačkoliv smlouva o zřízení věcného břemene o žádných soupravách nic neuvádí. Navíc vjezd na pozemku žalovaných parc. č. 1229/8 nebyl na připojeném plánku vůbec zakreslen. Soudy obou stupňů pominuly i znalecký posudek Ing. S., ze kterého je zřejmé, že povrch pozemku parc. č. 1229/8 neodpovídá provozu těžkotonážních vozidel. Z toho hlediska je nevýznamné, že žalobci vyměnili staré nákladní soupravy za nové. Žalobci tak nyní vlastní více jak deset nákladních souprav. Soudy neprovedly ani další z navrhovaných důkazů, a to spisem Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 5 C 133/2001, z něhož plyne, že žalobce c) neměl v rozhodné době k předmětnému pozemku právo vyplývající z věcného břemene. Odvolací soud se naprosto zmatečně vyjádřil k návrhům na doplnění dokazování, které žalovaní navrhli k výzvě soudu prvního stupně, který postupně návrhy nepřipustil a následně žalované vyzýval k doložení pravdivosti tvrzení. Soudy také nezkoumaly podmínky řízení, když po celou dobu projednávaly otázku neoprávněných třetích osob užívajících pozemek žalovaných, ačkoliv tato otázka byla již pravomocně rozhodnuta v řízení vedeném pod sp. zn. 15 Nc 1001/2001. Předběžné opatření soudu prvního stupně z 5. 10. 2001, č. j. 15 Nc 1001/2001-26, bylo zrušeno krajským soudem v Praze usnesením z 10. 12. 2001, č. j. 25 Co 451/20001-39, v němž bylo jasně řečeno, že umístění vrat při vjezdu na věcným břemenem zatížený pozemek a předání dvou klíčů od visacího zámku není dvěma spoluvlastníkům podstatně znemožněn průchod a průjezd přes oprávněný pozemek. Na to pak reagovali žalobci a) a b) účelově uzavřenou darovací smlouvou, kterou darovali zčásti oprávněnou nemovitost žalobcům c) a h) a teprve v lednu 2004 vzali žalobci svoji žalobu zpět. Tyto skutečnosti soudy pominuly i při rozhodování o nákladech řízení. K požadavku odvolacího soudu ohledně právního titulu žalobců k užívání pozemku parc. č. 1229/5 žalovaní uvádějí jen tolik, že pokud může jakákoliv osoba procházet přes jejich zatížený pozemek, pak právním důvodem k užívání státního pozemku je existence osoby samotné. Znovu zdůrazňují, že jejich pozemek je používán k parkování mnohatunových nákladních souprav na pozemcích žalobců parc. č. 1229/25 a 1229/26 a tato skutečnost je jedním z mnoha důvodů pro zrušení věcného břemene. Vyšla najevo také v dalších řízeních, která odvolací soud považoval za bezvýznamná. Žalovaní podáním z 27. 2. 2005 dovolání ještě doplnili; k jeho obsahu však dovolací soud nepřihlíží, neboť rozsudek odvolacího soudu byl žalovaným doručen 7. 7. 2004 a k doplnění tak došlo po uplynutí dvouměsíční dovolací lhůty (§ 242 odst. 4 OSŘ). Žalovaní navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci se vyjádřili tak, že rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím po právním stránce zásadního významu a že rozhodnutí soudů obou stupňů je správné. Navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení, dále zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ).

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. l písm. c) OSŘ může být založena jen pro řešení otázek právních. To vyplývá a contrario z § 241a odst. 3 OSŘ, který stanoví, že je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. l písm. a) a b), lze dovolání podat také z toho důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. V dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle § 237 odst. l písm. c) OSŘ, nelze úspěšně uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (k tomu srovnej unesení Nejvyššího soudu z 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované pod C 1164/svazek 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck dále Soubor rozhodnutí ).

Pro daný případ z toho vyplývá, že z přezkumu dovolacího soudu tak byla vyloučena skutková zjištění odvolacího soudu, že v době od 9. 2. 2001 v porovnání s dobou vzniku věcného břemene v roce 1996 žalobci provozují autodopravu stále pěti nákladními soupravami, které obnovili, což přineslo snížení jejich hlučnosti, kouřivosti, snížil se počet zaměstnanců žalobců a nijak podstatně se nerozšířil okruh zákazníků a dodavatelů, resp. osob, které do oprávněné nemovitosti přicházejí v souvislosti s podnikáním žalobců. Dále je dovolací soud vázán zjištěním, že žalobci nemají jinou možnost přístup k oprávněné nemovitosti než přes zatížený pozemek a že nevyužívají oprávnění z věcného břemene pro přístup k jiným svým nemovitostem. Tato zjištění byla tedy z přezkumu dovolacího soudu vyloučena.

Dále Nejvyšší soud uvedl v usnesení z 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2695/99, publikovaném pod C 575/svazek 7 Souboru rozhodnutí, že zjištění neplatnosti zřízení věcného břemene by nemohlo vést k rozhodnutí příznivému pro dovolatelku, když i v tomto případě by bylo nutno žalobu na zrušení věcného břemene zamítnout, protože lze zrušit jen existující věcné břemeno. I kdyby tedy šlo o významnou právní otázku, nemohlo by její kladné vyřešení vést k vyhovění žalobě na zrušení věcného břemene, a proto by šlo o tzv. subjektivní nepřípustnost dovolání, o kterou jde v případě, že právo nebylo porušeno v neprospěch dovolatele. Jinými slovy, domáhá-li se žalobce zrušení věcného břemene, vychází logicky z jeho existence. Pokud by věcné břemeno platně nevzniklo, nebyl by dán důvod pro jeho zrušení. V řízení o žalobě na zrušení věcného břemene, zapsaného v katastru nemovitostí, jehož existenci nezpochybňuje ani žalovaná oprávněná osoba, tak nemohou být námitky žalobce o neexistenci věcného břemene právně relevantní.

Námitky dovolatelů, týkající se nesprávného právního posouzení otázky platnosti smlouvy o vzniku věcného břemene odvolacím soudem, nemohou tak být otázkami zásadního významu.

Vychází-li dovolací soud ze skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem, neshledává, že by úvaha odvolacího soudu při aplikaci § 151p odst. 3 ObčZ byla zjevně nepřiměřená (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2695/99, publikované pod C 575/svazek Souboru rozhodnutí). Odvolací soud se neodchyluje ani od výkladu § 151p odst. 3 ObčZ, obsaženého v rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1665/99, publikovaném pod C 70/svazek 1 Souboru rozhodnutí, že při rozhodování o omezení nebo zrušení věcného břemene v důsledku změny poměrů je třeba brát v úvahu všechny okolnosti věci. Především je třeba zjistit, zda došlo ke změně poměrů a v kladném případě posoudit, nakolik tato změna měla vliv na způsob výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni, jak se projevila na užívání nemovitosti věcným břemenem zatížené a vzít v úvahu újmu, která oprávněnému nastane v důsledku omezení nebo zrušení věcného břemene za náhradu a porovnat ji s případnou újmou, která vznikla vlastníkům zatíženého pozemku v důsledku změny poměrů. Právně významný je jen ten hrubý nepoměr, který vznikl v důsledku změny poměrů. Jako změna poměrů nemůže být posuzována ta osobní situace, se kterou nový vlastník zatížené věci nahrazoval vlastníka předchozího. Lze odkázat i na rozsudek Nejvyššího soudu z 15. 5. 1939, sp. zn. Rv I 311/39, Vážný 8770, podle kterého přípustnost použití motorových vozidel při výkonu služebnosti jest řešit podle vlastnictví půdy, cesty a užívání panujícího pozemku.

Vzhledem k tomu, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ a přípustnost dovolání proti výrokům o nákladech řízení, které dovolatelé rovněž výslovně dovoláním napadli, nevyplývá ani z §§ 238, 238a a 239 OSŘ (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), bylo dovolání odmítnuto /§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) OSŘ/.

Protože bylo dovolání odmítnuto, jsou žalovaní povinni nahradit žalobcům náklady dovolacího řízení. Ty jsou dány odměnou advokáta, který podáním vyjádření učinil v tomto řízení jeden úkon, ve výši 750 Kč /§ 2 odst. l, § 7 písm. f), § 14 odst. 1, § 17 odst. 2, § 18 odst. 1 vyhl.č. 484/2000 Sb./ a paušální náhradou hotových výdajů 6 x 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), celkem částkou 1 200 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaní dobrovolně povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 25. července 2006

JUDr. Marie Rezková, v. r.

předsedkyně senátu