22 Cdo 2828/2005
Datum rozhodnutí: 26.09.2007
Dotčené předpisy:




22 Cdo 2828/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) V. K., a b) L. K., zastoupených advokátkou, proti žalované L. K., zastoupené advokátem, o odstranění stavby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 434/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2005, č. j. 62 Co 468/2004-75, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 26. června 2003, č. j. 5 C 434/2002-51, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 27. února 2004, č. j. 5 C 434/2002-62, uložil žalované, aby odstranila na svůj náklad stavbu garáže, zapsanou v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu P.-m. na LV č., z pozemku parc. č. 140/2 v kat. území J., zapsaného tamtéž na LV č., a tento pozemek vyklizený předala žalobcům. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že žalobci mají ve společném jmění manželů pozemek parc. č. 140/2 v kat. území J., na kterém stojí garáž ve vlastnictví žalované, sestry žalobce a). Garáž na označeném pozemku žalovaná postavila se souhlasem předcházejícího vlastníka pozemku /otce žalobce a) a žalované/ a byla kolaudována teprve v roce 1996. Žalobci odvolali souhlas s umístěním garáže na jejich pozemku z důvodu, že na pozemku potřebují vybudovat plynovou a vodovodní přípojku. Městský soud v Praze rozsudkem z 18. 12. 2000, č. j. 39 Co 461/2000-92, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 z 6. 3. 2000, č. j. 5 C 134/98-74, tak že zamítl žalobu, aby předmětná garáž byla přikázána do vlastnictví žalobců, když učinil právní závěr, že garáž žalované není neoprávněnou stavbou ve smyslu § 135c občanského zákoníku (dále ObčZ ). S ohledem na tento právní závěr soud prvního stupně žalobě vyhověl podle 126 odst. l ObčZ s tím, že žalobci, kteří na předmětném pozemku potřebují vybudovat přípojku plynu a vody, odvolali souhlas s užíváním pozemku žalovanou a že kvůli stojící garáži je prostor dvorku žalobců obtížně uživatelný, což je příčinou sporů mezi účastníky. Požadavek žalobců na odstranění garáže není v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná má možnost postavit si garáž na svém sousedním pozemku.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 16. února 2005, č. j. 62 Co 468/2004-75, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil s tím, že nemovitosti jsou zapsány u Katastrálního úřadu pro h. m. P. Dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Dodal, že pro rozhodnutí není podstatné, zda podle ústní dohody mezi právním předchůdcem žalobců a žalovanou šlo o ujednání na dobu určitou, tedy dočasnou, či na dobu neurčitou. V obou případech pokud žalobci souhlas s užíváním pozemku žalobkyní odvolali, přičemž toto odvolání nemuselo být nijak odůvodněno, nejsou nadále povinni trpět cizí stavbu na svém pozemku. Poukázal na to, že žalovaná, která stavěla na cizím pozemku na základě pouze ústního přivolení vlastníka pozemku, musela nutně počítat s tím, že toto právo není časově neomezené, a vědomě tak na sebe vzala z toho plynoucí rizika . Dále uvedl, že souhlas vlastníka pozemku s tím, aby na jeho pozemku byla umístěna stavba jiného vlastníka, lze odvolat bez ohledu na to, zda stavba byla povolena či zkolaudována, tedy zda byla postavena za splnění všech podmínek stavebněprávních předpisů . Existence stavebního povolení a kolaudačního rozhodnutí není podstatná pro posouzení otázky, zda stavebník má ke stavbě na cizím pozemku občanskoprávní titul. Na rozhodnutí by nic nezměnilo, ani kdyby v daném případě šlo o stavbu nikoli dočasnou. Námitku vydržení vznesenou žalovanou v odvolání, odvolací soud považoval za tzv. nepřípustnou novotu .

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, podle jeho obsahu z důvodů vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a nesprávného právního posouzení věci. Namítla, že soud prvního stupně pochybil, když při jednání 26. 6. 2003, u kterého nebyla přítomna, poučil účastníky o tom, že důkazní řízení se končí, čímž jí neumožnil vznést minimálně námitku vydržení vlastnického práva ke spornému pozemku. Přesto se domnívá, že ve svých podáních tuto námitku vznesla. Rozsudek není ani řádně vykonatelný, protože neřeší způsob odstranění garáže. Oba soudy se nevypořádaly s tím, že ke stavbě je zřízeno zástavní právo pro zástavního věřitele. Na tuto skutečnost nebyl soud prvního stupně upozorněn, ale měl k dispozici výpis z katastru nemovitostí, ze kterého tuto skutečnost mohl zjistit. Odvolacímu soudu žalovaná dále vytýká, že nezkoumal, zda stavba garáže brání či nebrání žalobcům zavedení plynu do jejich domu, a nepřihlédl k tomu, že v době vydání rozsudku byli žalobci na infrastrukturu již řádně napojeni. Žalovaná je toho názoru, že rozhodnutí není v souladu s § 126 odst. 1 ObčZ, protože existuje mnoho způsobů, jak vlastníka ochránit. Její vzájemný návrh na zřízení věcného břemene soud vyloučil k samostatnému projednání, čímž se cítí poškozena. Právní předchůdce žalobců, její otec, jí nepřenechal pozemek jen dočasně, případně na neurčito s možností výpovědi. Jednalo se o vypořádání vztahů mezi sourozenci, kdy stavba garáže na předmětném pozemku byla kompenzována dalšími převody práv v rámci vypořádání práv mezi sourozenci. Odvolací soud si pro své rozhodnutí neopatřil potřebné podklady. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud ČR (dále Nejvyšší soud ) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále OSŘ ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a dovolací soud je tak vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§ 241a odst. 4, § 243a odst. 2 OSŘ).



Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, C 3080 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále Soubor rozhodnutí ), sešit 31]. Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K okolnostem uplatněným jinými dovolacími důvody, tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí nebo že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, přihlédnuto (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, C 3078 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).

V projednávané věci nejsou způsobilými dovolacími důvody namítané vady řízení, spočívající v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu není vykonatelné a že dovolatelce byla odňata možnost jednat před soudem a nemohla tak uplatnit tvrzení, že pozemek žalobců, na němž garáž stojí, užívala jako vlastní, a navrhnout k tomu důkazy (podle usnesení Nejvyššího soudu z 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, publikované pod R 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k posouzení důvodnosti této vady uvedené v § 229 odst. 3 OSŘ slouží žaloba pro zmatečnost). Rovněž námitky směřující proti skutkovému zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, týkající se zbudování, resp. stavu plynové přípojky, nemohou přípustnost dovolání založit. V dovolání dále přichází dovolatelka s novými skutečnostmi, že umístění garáže na předmětném pozemku nebylo souhlasem v pravém slova smyslu, ale jednalo se o vypořádání vztahů mezi sourozenci , ke kterým však dovolací nemůže přihlížet. Žádnou otázku zásadního právního významu v dovolání žalovaná nevymezila, jen obecně namítla, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s § 126 odst. 1 ObčZ. Nejvyšší soud se v rozsudku z 19. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2261/2001, publikovaném pod C 1990 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vyslovil k odstranění stavby postavené se souhlasem vlastnice pozemku, byť smlouva ohledně výstavby nebyla uzavřena, tak, že vychází z toho, že šlo o výprosu, kterou bylo možno kdykoliv odvolat (ovšem ani v případě že by šlo o ústní smlouvu, by se právní postavení žalované zásadně nezměnilo viz § 582 ObčZ). Pokud tedy vlastnice pozemku souhlas odvolala, není nadále povinna trpět cizí stavbu na svém pozemku. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž zdůraznil, že nesdílí názor, že by šlo o konflikt dvou rovnocenných vlastnických práv, a to práva vlastníka stavby a vlastníka pozemku. Takovýto přístup vychází z mechanického hodnocení věci a opomíjí skutečnost, že ten, kdo stavěl na cizím pozemku na základě obligačního práva, musel nutně počítat s tím, že toto právo není časově neomezené a vědomě na sebe vzal rizika z toho plynoucí; tím spíš to platí pro toho, kdo stavěl jen na základě ústního přivolení vlastníka pozemku. Neposkytnutí ochrany právu vlastníka pozemku, který pozemek přenechal jinému jen dočasně, případně s možností výpovědi (ať již dohodnutou písemně nebo vyplývající ze zákona), by bylo (v podstatě časově neomezeným) omezením jeho práva, které by nesplňovalo podmínky, stanovené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod. S tímto rozhodnutím dovolacího soudu je rozsudek odvolacího soudu v souladu a není ani v rozporu s hmotným právem.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 odst. l písm. c) OSŘ přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.

Žalobcům by podle § 243b odst. 5, § 224 odst. l a § 146 odst. 3 OSŘ náležela vůči žalované náhrada nákladů dovolacího řízení, ty jim však nevznikly.



Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. září 2007

JUDr. Marie Rezková, v. r.

předsedkyně senátu